OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 4. kapitola

15.09.2014 (18:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1283×

Catharina

„Mom nom ast...“ snažila jsem se říct francouzsky, jak se jmenuji, ale nejspíš jsem to nějak zkomolila, takže hned po prvních třech slovech mě učitel přerušil.

„Vy si ze mě utahujete, slečno, nebo se snažíte zesměšnit hned první den ve škole?“ vyjel na mě.

„Já se jenom snažím představit se, jak jste říkal,“ odvětila jsem naštvaně. Ten plesnivej dědek chtěl, abych se postavila a představila. Samozřejmě francouzsky, ale jak to mám asi udělat, když jsem se to nikdy neučila. No… on ten učitel vlastně nebyl dědek, ani nebyl plesnivý, ale provokoval mě, a tak jsem ho trochu překřtila. Jmenoval se Tood Laleyth. Ach ano, ctěný bratr našeho pana ředitele. Mohl být tak o rok nebo dva starší a rozhodně byl ještě hezčí. Měl světle hnědé vlasy, modré oči. Díval se na mě, jako by mě chtěl zavraždit. Možná, že vraždil. Třeba má ve stole schovanou pistoli, a když někdo, nedej Bože, neumí francouzštinu, tak ho prostě zastřelí. Teda u mě by to určitě udělal s radostí.

„Slečno, vy mě ignorujete?“ zeptal se mě. Nejspíš jsem se nechala zabrat do své teorie o vrahovi natolik, že jsem ho přestala vnímat.

„Takže se posaďte a máte to za pět. Takhle to moc daleko nedotáhnete, slečno. Mohla byste se nám přestavit alespoň anglicky, nebo i to je pro vás nadlidský výkon?“ pokračoval.

„Jmenuji se Catharina Elssonová,“ řekla jsem medovým hlasem a zasedla do lavice, ve které se Elijah dusil smíchy.    

„Sklapni!“ procedila jsem skrz zuby. To způsobilo ještě větší smích. Učitel už se po nás přísně podíval, ale naštěstí zazvonilo. Sebrala jsem svoje věci, naházela jsem je do tašky, a jak nejrychleji jsem zmizela ze třídy. Elijah byl hned za mnou.

„No tak, Cath, počkej! Stůj! Vždyť ženeš rychleji než Usain Bolt,“ volal za mnou a pořád se smál. Zastavila jsem se a zlostně jsem se na něj otočila.

„Co je?!“ zavrčela jsem na něj.

„Já jen, že jsi neuvěřitelně šikovná. Nikdo asi neumí vytáčet lidi tak dobře jako ty,“ pochvaloval mě. Vyrazila jsem zase pryč a ignorovala jsem ho.

„To měla být lichotka, broučku,“ zavrněl mi u ucha.

„To mi došlo a neříkej mi broučku,“ odsekla jsem a pak jsem se na něj vesele usmála.

„Tys mi na to skočil?“ ptala jsem se ho rozesmátě. Došla jsem ke svojí skříňce a otevřela ji. Vytáhla jsem rozvrh. Další hodina tělocvik.

„Budeme tancovat,“ zazněl mi v uchu zase jeho hlas. Tancovat? Ne… tancovat ne!

„Vtip?“ Zavrtěl hlavou a vysvětlil mi, jak to s tělocvikem na téhle škole chodí. Každý týden jsou dva, ve čtvrtek nás učí tancovat a v úterý je to normální tělocvik. Tak proč je sakra čtvrtek? Musím se učit francouzštinu, musím tancovat. Co si vymyslí ještě? Budu hrát divadlo? vztekala jsem se v duchu. Všimla jsem si, že mě Elijah pozoruje. Otočila jsem se na něj s andělským úsměvem.

„Budeš mi dělat garde? Protože máme tělák se čtvrťákama, tak bych nerada skončila s Loganem.“

„S radostí. A kdo je Logan?“

„Můj nevlastní bratr,“ vysvětlovala jsem mu a přidala jsem k tomu pár hodně sprostých nadávek, kterým se Elijah hned zasmál. Společně jsme došli do tělocvičny, která byla… obrovská. A plná lidí, protože jsme přišli až po zvonění. Takže nás ředitel seřval a pak nám nařídil utvořit pár a tancovat. To dělat neměl, protože já a Elijah jsme vytvořili něco podobného zbrani hromadného ničení. V jednom kuse jsme se smáli a nepřestávali jsme blbnout. Jenomže v jednu chvíli jsme Thomase vytočili až moc, a tak nás rozdělil. Elijaha přiřadil k nějaký holce s rudými vlasy a mě jako za trest k Austinovi. Ty mě chceš naštvat, co, říďo? Protože jestli jo, tak se ti to náramně daří. Austinovy svalnaté paže mě objaly kolem pasu a přitáhly si mě až nebezpečně blízko. Zvedla jsem k němu pohled. Usmíval se na mě a já jsem zakláněla hlavu, abych mu viděla do očí, které byly o hodně výš než ty moje.

„Austine, to si říkáš chlap, když se necháš vést od holky?“ zeptal se ho Thomas, který procházel kolem nás. Vůbec jsem si neuvědomovala, že ho vedu, ale asi jo. Já jsem se totiž úplně ztrácela v těch jeho safírových očích. Co to se mnou je? Tohle není normální.

„Jo, Austine. To si říkáš chlap?“ vysmíval se mu Logan. Byl teď vedle nás a na tváři mu přímo zářil škodolibý úsměv. Měla jsem strašnou chuť praštit ho do nosu. Tancoval s nějakou drobnou blondýnkou, která na něm mohla oči nechat, ale Logan si toho očividně nevšiml. Typický chlap, toho, že má holka triko s velkým výstřihem si všimne hned, ale toho, že se té holce líbí ne. K tomu se musí opatrně a pomalu  dostrkat.

„Logane, tohle není debatní kroužek, věnuj se svojí partnerce,“ napomenul ho Thomas. Šikovnej říďa. Položil Austinovi ruku na rameno se slovy: „Nehrb se.“ A odešel.

Hodina se strašně táhla a proti mé vůli se mi to líbilo. Když už přece jen skončila, tak jsem s Elijahem vyrazila na fyziku, potom na matiku a nakonec latinu. Nemohla jsem se dočkat oběda. Seděli jsme u stolu a jedli špagety. Elijah už dojedl a zvedal se od stolu, jenomže přitom omylem vyklopil svůj zbytek oběda na nějakého kluka. Začali na sebe řvát. A můj někdy pitomý smysl pro spravedlnost zase začal pracovat. Vložila jsem se do toho a seřvala jsem je oba dva. Takže jsme všichni tři skončili v ředitelně. Ten kluk se jmenoval Ethan.  

„Co si o sobě myslíte?!“ řval na nás Thomas. Byl přímo rozzuřený.

„Byla to nehoda, Elijah vstával od stolu, zakopnul a vyklopil ten oběd na Ethana. No ale vždyť to znáte - kluci. Určitě se vám to taky někdy stalo. Jsou to pitomci. Všechno je hned vytočí. Opravdu to byla nehoda,“ chopila jsem se slova, protože jsem moc dobře věděla, že ti dva by to moc dobře nezvládli.

„Ano? Ale ty jsi holka. Jak mi to vysvětlíš?“

„No jak? Snažila jsem se je uklidnit, opravdu jsem nechtěla Ethanovi vrazit facku,“ hájila jsem se a věděla jsem, že to mám skoro v kapse.

„Tak dobře, tentokrát budete jenom po škole, ale pokud se to bude opakovat, tak to budeme řešit s rodiči,“ oznámil nám a pak nás pustil. Odkráčeli jsme do místnosti pro poškoláky. Vešla jsem do třídy a.... no to mě podržte, tady někdo asi nežije pro nic jinýho, než že nechává půlku školy po škole. Samozřejmě tam byli lidi, kteří si to i zasloužili, ale bylo tam i dost podivínů a šprtů, do kterých byste to nikdy neřekli. Vážně.

Sedla jsem si hned k oknu, kde bylo alespoň na co koukat, a zírala tupě ven. Ani nevím na co, prostě jsem vypustila mozek a koukala ven z okna. Ne však na dlouho, protože do třídy přišla ta ježibaba, co máme na matiku. Celá rozzuřená flákla svými věcmi o stůl, tak že všichni vyletěli z kůže, včetně mě. Pokud máte někdo škytavku, stavte se a hned bude pryč.

„Jestli někdo jen cekne-" zařvala na celou třídu a všichni zas poskakovali strachem, dokonce i ti „tvrďáci“.

„Pane Mortansone, myslím, že jdete pozdě!" zařvala k člověku, který stál ve dveřích.

„Buď ráda, že jsem vůbec tady," zamumlal si pro sebe, ale já ho slyšela dost dobře a myslím, že ostatní taky.

„Co je tady k smíchu, Elssonová?!" propalovala mě pohledem. Ihned jsem zbledla a zajela více do lavice, snažíc se nenavázat s ní oční kontakt. Sedla si na svou židli za katedrou a ještě jednou všechny projela očním skenerem, než se zabořila do svých papírů. Pomozte mi odsud!

Tik tak, tik tak, tik tak. Tikalo mi neustále v hlavě. Bylo tu totiž takový ticho, že jsem slyšela i ty pitomý hodiny, co visely nad tabulí. Náhle se přes celou třídu rozezvonil něčí mobil. Sullivanová ihned vystřelila ze své židle, ale jakmile si uvědomila, že je to její telefon, čapla po něm a odešla za dveře. Uff. Alespoň na chvíli nemusím sedět jako socha, aby si mě nevšimla.    

„Myslela jsi tohohle Logana?“ zeptal se Elijah a ukazoval na mého nevlastního bratra.

„Jo… Proč?“

„No jenom jestli víš, že je to milionářskej synáček.“

„Nepovídej? Vážně? Já jsem si toho asi nevšimla,“ zavrněla jsem nabroušeně.

„Tak se hned nevztekej! Půjdeš se mnou po škole do akvária? Prudit žraloky…“ zeptal se mě s úsměvem.

„To nemůžu odmítnout.“              

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 4. kapitola: