OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo Anděl? 15. kapitola

Když se chce Cath pomstít, Austin to nemá jednoduché, Logan se jako obvykle dobře baví a Amy má smůlu.

27.03.2015 (11:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1517×

 

Cath

 

Nemůžu tvrdit, že by se mi nastalá situace nelíbila. Ale nemůžu tvrdit ani to, že by se mi líbila. Tak mi nezbývalo nic jiného, než mu vrazit facku, vztekle fláknout dveřmi a odkráčet  po chodbě pryč. A kdo za to může? Austin? Ne! Logan! Protože on chtěl, abych Austinovi tvrdila, že chodím s Elijahem, a teď, jak mám na to reagovat, když jsem teoreticky zadaná, ale prakticky ne? Kdyby to po mně nechtěl, udělala bych něco jiného. Ale co mám, sakra, dělat teď?  Toť otázka… Vyřeší ji někdo za mě? Předpokládám, že se v dnešní zkažené době, jak tvrdí naše prarodiče – kteří vůbec neměli nemanželské děti a vůbec nepili pivo a nekouřili cigarety - nenajde žádná dobrá duše, co by mi pomohla.

 

Došla jsem až ke svému pokoji, ale ruku jsem na kliku už nepoložila. Na konci chodby se objevil Robert a vypadal, jako by si žádal moji společnost.

 

„Musíme si promluvit,“ řekl, otočil se na pomyslném podpatku a odešel na druhou stranu chodby. Co jsem zase provedla? S povzdechem a protočením očí jsem ho následovala. Stál u dveří nejblíž ke schodům a čekal na mě. Jako pravý gentleman počkal, než vejdu, a zavřel za mnou dveře. Rukou pokynul ke křeslu naproti stolu, čímž mi nejspíš chtěl naznačit, že se mám posadit. Musím ho pochválit. Je to velice útulná kancelář. Byla zařízená v tmavých barvách. Okno zakrývaly rudé závěsy. Měl tady hezký stůl, řekla bych, že nějaký starožitný, protože tohle se už dávno nedělá. Na něm byl typický chlapský bordel. Notebook, knížky, papíry, propisky, hrneček s nedopitým kafem, konvice a hromada šanonů. Za stolem stála knihovna plná všemožných pohárů. Měl tam ale i něčí fotky a uprostřed takovou malou televizi. Naproti stála malá pohovka. Sem asi Miriama nezavítá moc často.          

 

„Takže...“ začala jsem a schválně nedokončila větu, aby pokračoval.

 

„Mluvil jsem s jistým panem Donaldsonem ze sociální péče.“ No a co s tím mám jako dělat? Donaldson… Donaldson… To je ten chlap, co mě odvedl do děcáku! A teď mluvil s Robertem, takže pojedu domů?

 

„Vracím se domů?“ zeptala jsem se s dětskou naivitou. Probodl mě pohledem a s úsměvem nadzvedl obočí.

 

„Ne.“ No super! Vždyť jsem se celou dobu chovala slušně. Ale asi ne podle představ toho dědka, co si říká ředitel tamtoho ústavu. Vážně, ten by si měl s Laleythem podat ruku. Takže tady budu muset zůstat a řešit tu situaci s Austinem, což znamená, že se na něj budu muset vztekat, i když vztek nemám.

 

Podle toho, jak jsem mlčela, nejspíš Robert poznal, že se k tomu nehodlám vyjadřovat, a pokračoval.

 

„Přijedou tě zkontrolovat. Takže by bylo dobré, abys zítra odpoledne byla tady a nepřišla se sem akorát vyspat. A na jeden den se zkus k Loganovi chovat normálně. Vím, že se nemáte rádi, ale pár hodin vedle sebe vydržíte sedět v klidu. Alespoň se o to pokus.“ Ale my se máme rádi. Příležitostně. Samozřejmě si lezeme na nervy. To přece všichni sourozenci. Ať už vlastní, nebo nevlastní, nebo ti, co se jim napakovali do baráku. Po přikývnutí mi dal Robert povolení k odchodu. Zvedla jsem se z točícího křesla, přešla ke dveřím a otevřela je. Na chodbě jsem potkala Austina. Nasadila jsem naštvanou masku a s pozvednutou bradou kolem něj prošla, aniž bych mu věnovala jediný pohled.      

 

Ráno mě u snídaně čekalo nepříjemné překvapení. Nalila jsem si z konvice švestkový čaj, dala do něj lžičku medu a zakapala citrónem. Potom jsem si do misky vysypala cereálie, ale zjistila jsem, že je jich tam strašně málo, takže mi na snídani stačit nebudou. Musela jsem je doplnit zrním, co pojídala Miriama, a nalít na to čtvrt litru mléka, aby se to dalo pozřít. Ale i mléka bylo málo, tak jsem musela lítat po celé kuchyni a hledat ho. Naneštěstí tady bylo jenom banánové mléko, a tak z mé obvykle velmi lahodné snídaně vznikl prvotřídní blaf. To bylo první nepříjemné překvapení. Druhé se dovalilo v těsném závěsu za Loganem a zaplulo ke mně do jídelny. Posadil se naproti mně a natáhl se pro konvici. On je tady vážně častěji než doma! Logan jako tradičně sáhl po novinách, vytáhl stránku s křížovkami a luštil.

 

Ani po deseti minutách se nepokoušeli navázat rozhovor. Logan zápasil s osmisměrkou – doopravdy zápasil, protože to měl naruby, jak čekal na můj a Austinův hovor - a Austin si zaujatě prohlížel mísu plnou ovoce. Celkem jsem se urazila. On se po tom ani nepokusí omluvit? Pche… egoista! Neměla jsem o tom ani přemýšlet, protože pak to přišlo.

 

„Cath, ty se zlobíš?“ zeptal se mě velice inteligentně. Ne, já s tebou nemluvím jenom pro zábavu. Samozřejmě, že se zlobím. 

 

„Snídám. A tatínek mě učil, že se nemluví s plnou pusou, tak mě laskavě neruš,“ odsekla jsem pohotově a nabrala si plnou lžíci cereálií s chia semínky, jak se to zrní jmenovalo. Austin protočil oči, Logan se pobaveně ušklíbl a přestal se věnovat křížovkám.

 

„Nech si ty teatrální výstupy. Hodláš se mnou nemluvit dlouho? Kvůli jediný pitomý puse?!“

 

„Logane, vyřiď mu, že jo,“ zasyčela jsem na osobu  sedící po mé pravici. Zvedl ke mně pohled a přetlumočil to Austinovi.

 

„Co ti vadí? A mluv se mnou, sakra!“ Á, tady je někdo naštvaný. To já budu brzo taky, chlapečku, a víš proč? Protože mě Amy zabije, jestli se to někdy dozví. A jestli to zjistí Elijah… no potěš Pán Bůh. Kdybychom spolu jakoby nechodili, tak je mu to jedno, ale takhle ne.

 

„Amy mi vadí!“

 

„Proč?“ To je… uá. Klid, to chce klid, Cath.

 

„Protože by nebyla nadšená, kdyby se dozvěděla, co jsi včera prováděl. Ale víš, kdo by odnesl vinu? Já! A jestli chceš vědět něco víc, obrať se na Logana. Zodpoví ti všechny tvoje otázky.“ Logan po mně vrhl zděšený pohled, pak se usmál a pečlivě složil noviny. Natáhl se pro konvici. Na chvíli mi dal zase pokoj, ale mezi sebou se vesele vybavovali. Snažila jsem se neustále něco žvýkat, abych předešla nutkání pronést nějakou jízlivou poznámku na jejich účet.  

 

Po nějaké době, kterou jsem neměřila, protože jsem byla zaměstnána ignorováním Austina a snažením nacpat do sebe co nejvíc blafu, který jsem si udělala, mě začalo štvát, jak se mezi sebou zvesela baví a Logan překrucuje informace proti mně! On si klidně dovolil tvrdit, že chci, aby se Austin rozešel s Amy. Netvrdím, že by se mi to nelíbilo, ta holka je příšerná. Ale já to přece nechci! Když má Logan tolik řečí, tak se musí odvést od ošemetného tématu. Mě.

 

„Logane, nevíš, na jaký film to jdeme?“

 

„Nejdete,“ odpověděl mi jednoduše. Nejdeme? Jestli mi řekne něco ve stylu apríl – i když je prosinec – nebo vtip, tak mu vážně omlátím hlavu o stůl. Nebo mu do pusy nacpu moji kaši a donutím ho sníst ji, protože to je opravdu kruté mučení.

 

„Nelži, nejde ti to…“

 

„Nelže,“ zastal se ho jeho kamarád. A já idiot si ještě včera myslela, že se na něj nedá vztekat, ale dá, a ještě víc než na Logana. Otočila jsem se na jmenovanou osobu.

 

„Jako by tady někdo mluvil, ale co jsi myslel tím, že nejdeme?“ ušklíbla jsem se, přitom jsem se ani trochu nesnažila Austina naštvat. Já vůbec nemám tu provokatérskou náladu.

 

„Váš třídní tak rozhodl.“

 

„A to je jako kdo?“

 

„Laleyth junior,“ zašklebil se na mě. Přemohla jsem nutkání praštit hlavou o stůl. To je zase den! A ještě ani pořádně nezačal!

 

        

 

                                                                                                  

 

Zasedla jsem do svojí předposlední lavice u okna, kterou jsem sdílela s Elijahem, a čekala, až se uráčí přijít zbytek třídy. Záživné dopoledne, jak se patří. Zatímco celá škola v kině pojídá popcorn a pije colu, my tady musíme sedět.

 

Přibližně po pěti minutách se jako první z dvaceti devíti dovalil Ethan. Kývl na pozdrav, úsměv si pro dnešek odpustil a posadil se do lavice za mě. Netrvalo to dlouho a už tady byl dvacátý osmý spolupachatel ze třetí C. Rick. Téměř okamžitě se přihnal jeho věrný ocásek Tara. Byli by schopní pozabíjet se, ale nehnou se od sebe ani na krok. Někdy mám vážně pocit, že z té hádky nevyjde Rick ve zdraví. A jako poslední z naší pověstné šestky se dostavili Elijah a Lucy. K mojí smůle, v těsném závěsu za nimi byla jistá červenovlasá osoba, co by mohla vraždit pohledem.

 

Elijah se usadil vedle mě, Lucy s Tarou zabraly lavici před námi a Rick se napakoval k Ethanovi. Mezitím nás Amy stihla přejet chladným nenávistným pohledem, došla ke svojí lavici, odhodila tašku a otočila se na nás. Á bude divadlo.

 

„Tak vám pěkně děkuju, kvůli vám tady musím trčet!“ zasyčela na nás a odebrala se na chodbu. Dvě slabiky – kráva!

 

„Nemáš zač,“ křiknul na ni Ethan provokatérsky.

 

Čekali jsme, čekali a čekali. Krátila jsem si ten ztracený čas – který jsem obvykle trávila přesvědčováním sama sebe, abych nebyla srab a nechala se od Logana odvézt do školy – tím, že jsem klepala nehty o desku stolu, což mě mimochodem děsně rozčiluje, když to dělá některý z učitelů. Oni se tím akorát baví, ale když nějaký žák tímhle způsobem zahání nudu, tak ho pak seřvou, že ruší vyučování. Ano, já s tím mám bohaté zkušenosti. Ale já přece nemůžu za to, že je rodinná výchova nezáživná. Jsem historicky první člověk, který se z ní pokusil ulít. No… nevyšlo mi to.      

 

Se zazvoněním přišel do třídy Laleyth. Přejel po nás kritickým pohledem a zasedl za katedru. K většině učitelů jsem měla averzi, ale tenhleten idiot mě vytáčel na nejvyšší obrátky. Dokonce ani jeho vzhled mě už nezajímal, když jsem věděla, co je zač. Klidně rozvrací Robertovi rodinu! A ta mrcha Miriama!   

 

Po počátečním kázání o tom, že jsme se měli chovat líp a nemuseli bychom tady sedět, přišly plány na dnešek. Dozvěděla jsem se jednu zásadní věc. Zabiju první Mortansona, co uvidím! Jak si vůbec mohli dovolit přihlásit mě na uměleckou školu a neříct mi o tom?! Mě? Naprostý antitalent, který neumí zpívat, kreslit, tancovat, hrát… tak fajn, trochu zpívat umím. Stačí otevřít pusu a zvuk jde ven. I když značně falešně. A tancování – kdysi dávno jsem chodila na street dance, ale opravdu kdysi dávno. Herectví a malování je nejhorší. Vzhledem k tomu, že mě z dramaťáku vyhodili a z výtvarky jsem obvykle dostávala trojky, tak to moc slavné nebude.  

 

Ale nemusím zoufat, protože podle slov Laleytha je z mých spolužáků učitelka na výtvarku tak zoufalá, že už byla na dva týdny na dovolené, aby si od nich odpočinula. Oni totiž nedokáží namalovat Space Needle, chloubu Seattlu. Každý normální člověk přece dojde před tu stavbu, co vypadá jako ufo na podivných nožičkách, a načrtne jí na papír jako da Vinci. Jsem člověk, který měl tu čest vidět Monu Lisu, a nemůžu se s tím srovnávat. Stěží namaluji jablko.

 

K mojí smůle malování bylo náplní dne. V ruce jsem pevně svírala skicák – který jsem ukradla  Loganovi v jeho třídě – a kráčela k ufu. Usadili jsme se na malé mýtince, pánové jako praví gentlemani nám zabrali lavičku, takže mě, Lucy a Taře nezbývalo nic jiného, než se posadit na studenou trávu. Naštěstí si Elijah všiml mého vše říkajícího pohledu a dal mi svoji bundu, na níž jsem teď se zkříženýma nohama seděla a přeměřovala si stavbu tužkou, jak radil náš třídní, ředitel a největší hajzl na světě. Naklonila jsem hlavu na stranu a shlédla na papír. Tak nejenom že nejspíš propadnu z francouzštiny, ale i z kreslení, zpívání a herectví.

 

Laleyth kolem nás kroužil jako sup, občas se nad někým zastavil, pokáral ho a šel zase dál. Bohužel se zastavil i u mě. Prohlížel si prázdný nažloutlý papír.

 

„Sabotáž? Proč nekreslíš?“

 

„Nevejde se mi to tam!“ ohradila jsem se vztekle.

 

„Tak to zmenši,“ poradil mi věcně a založil si ruce na hrudi.

 

„Myslím, že obyvatelé Seattlu nebudou moc nadšení, ale když myslíte.“

 

S povzdechem jsem sebrala tužku, kterou jsem doposud ryla v zemi, a znovu si prohlédla Space Needle. Řekněme, že mě to nijak neuchvátilo, a radši jsem se otočila za sebe. Rick se sluchátky v uších právě mačkal papír. Ethan se potýkal se zlámanou tuhou a v tašce hledal propisku, protože ta se podle něj aspoň nezláme. Ale dojde náplň. A Elijah jako opravdový umělec seděl s nohama složenýma pod lavičkou, na očích sluneční brýle a za uchem tužku. Předpokládám, že se jeho pohled upíral ke stavbě před námi.

 

Po chvilce mě Ethan vyzval, ať se s ním jdu podívat blíž. Nebyl důvod, proč nesouhlasit. Postavili jsme se těsně před Space Needle a Ethan smířlivě zakroutil hlavou.

 

„To nenamaluju.“ Byla jsem na tom podobně. Vyfotili jsme se před chloubou Seattlu, Ethan to za nás okamžitě dal na Twitter. Napsal k tomu umělci první třídy. 

 

„Cath, utíká ti obrázek!“ ozvalo se z naší skupiny. Viděla jsem, jak moje dílo opustilo Elijahovu bundu a mířilo pryč. Rozběhla jsem se k papíru ve snaze ho chytit.

 

 

 

Po návratu do školy mi byla zima, měla jsem hlad a vztek. Obrázek jsem nakonec nedohonila. Když jsem doběhla do parku, sbíral ho jakýsi hlídač a vztekle ho házel do koše, tak jsem se radši zdekovala.

 

Ve škole jsem potkala partičku čtvrťaček. Podařilo se mi z jejich hovoru něco pochytit. A dost mě to udivilo. Austin se rozešel s Amy!  

---

Když jsem to dnes po sobě četla, došlo mi, že už je to patnáctá kapitola + prolog, ale ještě nejsem ani v polovině. Musím s tím trochu pohnout.

Příště se můžete těšit na Austinův rozchod s Amy.

Simapj

« Předchozí díl

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo Anděl? 15. kapitola:

Wau, Cath to tam všechno zabíjí. Její humor je nejlepší!
Kdyby se teď doopravdy zamiloval i Elijah a Cath by se pak ještě musela rozhodovat!
Každopádně je to super!
A konečně se Austin rozešel s Amy!

Ach, Austine. Ty jsi ale pako. Kdo by očekával, že Cath bude naštvaná, když jí políbí kluk, který má přítelkyni? Přestože to byla sázka? Ty lidi jsou ale nenormální!

Cath je prostě úžasná! Já tu holku totálně žeru. Dokonalý smysl pro humor, prořízlá pusa a navíc si dokáže správně vybrat kamarády. A že se až teď dozvěděla, kdo je její třídní? Jen třešnička na dortu.

Když se tahle parta někde sejde a jde "malovat", nejde se tlemit jak idiot. Vážně! Každej z nich je tak totálně správnej, že pak máš výbuchy smíchu, kdykoliv něco řeknou a pak prostě vypadáš jak idiot. Tu scénu, kdy Cath honí svůj papír po Seattlu a ostatní se jí hlasitě gebí, mám jako před očima. Je to bomba.

A nakonec pecka. Austin se rozešel s Amy. Ach, sakra. Teď má Cath problém. Tak trochu bych řekla, že Austin bude chtít, aby se Cath "rozešla" s Elijahem.

Ivo, byla to totální pecka. Četla jsem to už dřív, ale ještě jsem si neudělala ten čas kapitolu okomentovat. Píšeš výborně. A navíc výběr písničky. Imagine Dragons jsou výborní a tahle písnička má co do sebe.

Ahoj, Ivi!
Trochu pozdě, ale já si musím odpočinout od stresu, i když už je jedna medaile doma a Lucka mi doporučila na odpočinek právě tohle. Budu jí muset poděkovat.
Je to vážně skvělé a já mám na Hanku opravu vztek. Že tys jí řekla, jak to dopadne?
Těším se na další kapitolu.
P.S.: Ty vážně mučíš těmi konci. Loučím se a ahoj v pondělí ve škole.

Tak Austin se rozešel s Amy? Teď ještě aby se "rozešla" Cath s Elijahem.

Skvělá kapitolka, těším se na další.

Ha! První komentář. Super.
Dočetla jsem asi před hodinou a tak stejně jako u PB musím napsat komentář.
Opravdu si krásně odpočinu při čtení. Cath je taková sarkastická, Logan nápodobně a Austin je prostě zlatíčko. Elijah je velice zábavný človíček. Docela by mě zajímalo, jak se dostal do děcáku on.

Moc se těším na další. Zítra dočtu svůj skluz v NM a napíšu ti názor.

Přidat komentář:

Nick:

Text: