OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 13. kapitola

27.01.2015 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1273×

Cath

Přihlásím se na kurzy sebeovládání. Ale vážně, já si nedělám srandu. Už odmalička mi lidi říkali, že jsem někdy agresivní. Všimla jsem si toho až dneska. Kdo by v klidu zvládl doučování z francouzštiny? Tak třeba já, jak jinak, že? Takže jestli se někdo zeptá, jak se francouzsky řekne purpurová, tak to budou jeho poslední slova. Protože ho vlastnoručně uškrtím. Ale musím říct,  že Laleyth senior ještě žije. Což je úspěch. Jednou jsem mu málem vypíchla oko propiskou. Může si za to sám. Opravdu mi vadí, když kolem mě někdo krouží jako sup, věčně se naklání, aby mi to zkontroloval. A pak mě ještě seřve, že je to úplně primitivní, a že jsme to hodinu procvičovali. Mám holt sklerózu. Nezapamatuju si nic, co není nějak zábavně vysvětlováno. Nakonec to se mnou vzdal, nastříhal mi papírky a řekl mi, ať si je vybarvím a vyzdobím podle sebe. Pak mi na to napíše francouzsky názvy. Já se totiž budu učit s barevnými papírky – osmnáctiletý člověk! Trvalo mi to půl hodinu, takže jsem se v půl pátý mohla odebrat „domů“. Jenže to mi nedošlo, že je úterý. V úterý je už od rána zaručeno, že tohle bude blbej den. A taky že jo. Elijah si mě po škole odchytil a oznámil mi, že když spolu teď jakoby chodíme, tak by se mu hodilo, abych přišla dnes večer k Amy a přetrpěla večeři s ní a jejími rodiči. Samozřejmě, že jsem mu na to kývla. A to je asi ten důvod, proč momentálně stojím v kabince, na tváři mám kyselý úšklebek a na sobě černé řasené šaty a vypadám, jako bych měla vyrazit na pohřeb. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle a otočila se, rozhrnula jsem závěs a zašklebila se na Elijaha, který usilovně zadržoval smích. A to ty šaty vybíral!

„Prosím, řekni mi, že to byl vtip a jenom si ze mě děláš srandu,“ zakňučela jsem otráveně a svalila se na židličku, která v kabince byla. Zavrtěl hlavou, do ruky mi strčil další šaty. Tentokrát to byly žluté s hnědým páskem a končící aspoň deset centimetrů nad koleny. Shodila jsem ze sebe ty pohřební a navlíkla se do druhých. Vzápětí jsem se shlídla v zrcadle. Naštvaně jsem se otočila a rozhrnula závěs.

„Vyblilo se na mě slunce!“ zasyčela jsem na něj. Tentokrát už smích neudržel a vyprskl ve chvíli, kdy jsem odtáhla závěs. Opřel se o stěnu, trhavě se nadechoval, jak se nemohl přestat smát, a přivíral oči, jak očekával ránu v podobě facky. Opravdu by ji dostal, kdybych nebyla líná a zvedla se ze židličky, na které jsem momentálně trůnila. Elijah mi strčil před nos další šaty. Pomalu se mu krátily zásoby. Ze začátku jsme jich vybrali dvacet. Všechny šly do háje. Potom jsme si vzali dalších dvacet. Proběhl podobný proces. A teď nám zbývaly jen dvoje. Já přece nemůžu za to, že v šatech vypadám jako dement! To ti dnešní návrháři. Nic nedokáží udělat pořádně. Převzala jsem si od Elijaha šaty a znovu zatáhla závěs. Už to mám nacvičený. Vlézt do kabinky, zatáhnout, převléct se, roztáhnout závěs a tak pořád dokola. Teď to byly bíločerné šaty. Nutno podotknout, že ty proužky byly podobné zebře. A šaty končily kousek pod zadkem. Rozhrnula jsem závěs.

„Vypadám jako zebra,“ okomentovala jsem svůj oděv a nadzvedla obočí. Elijah už mě měl tak akorát po krk. Stáhl obličej do bolestné grimasy a založil si ruce na hrudi.

„Tak jaký?!“

„Ty první,“ odpověděla jsem rozhodně. Protože to byly asi tak jediné šaty, ve kterých jsem mohla dýchat a nestěžovat si na jejich vzhled. Byly to takové lehké šaty s černým vrškem a bílou sukní s malými kytičkami. Elijah se málem sesypal. Probodl mě zlostným pohledem.

„To mi říkáš teď? Potom, co jsem ti přinesl nejmíň padesát jiných?!“

„Jo.“

„Já tě zabiju!“

„Tak hodně štěstí.“

„Logane, pojď sem. Ať tě můžu utopit v záchodu,“ začala jsem ječet, hned co se za mnou zavřely dveře. Logan zrovna seděl v obýváku a něco si na pohovce četl. Ano, on četl. Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale opravdu četl. Nezúčastněně zvedl od knihy zrak a přesunul ho pomalu ke mně.

„Špatně ses vyspinkala?“ zahlaholil na mě. Dřepla jsem si vedle něj a vyškubla mu tu knížku. Přečetla jsem si název a vyprskla smíchy. To, že čte, mě sice zarazilo hodně, ale to, co čte, ještě víc.

„Elyonova země?“

„Vůbec tomu nerozumíš. Je to velice poučná kniha s neodhalitelnou zápletkou a mimochodem i moje povinná četba. Akorát jsem na ni trošku zapomněl,“ objasnil mi a vyškubl mi svoji drahou Elyonovu zemi. Neříkám, že jsem to nečetla, ale někdy v jedenácti a ne skoro v devatenácti. A jaká učitelka dává jako povinnou četbu fantasy? Já četla Tři mušketýry, Fantoma opery a nevzpomenu si, jak se jmenovalo to třetí.

„No nic. Zpět k věci. Proč jsi, sakra, chtěl, abych dělala, že chodím s Eliahem? Teď kvůli tomu musím na večeři s Amy. A požaduju vysvětlení,“ oznámila jsem mu. Logan se zamračil, potom se ušklíbl a v očích mu pobaveně poskakovaly malinkaté jiskřičky, které mi už teď říkaly, že mi to vysvětlí pěkně hnusně.

„Řekněme, že jste s Austinem stejně natvrdlí…“

„Jak to vůbec můžeš říct?!“ přerušila jsem ho nebezpečně vysokým hlasem, který jasně naznačoval, že si má dát pozor na pusu. Zhluboka se nadechl.

„Ale co. Nebudu se namáhat, stejně bys to nepochopila.“ Už mě vážně začíná štvát. Proč mi to neřekne?

„Fajn, tak já vyrážím.“ Jelikož jsem tam měla být za půl hodiny, tak byl pravý čas jít se převléct a vyrazit. K šatům jsem si vzala jakýsi hadr, co Miriama nazývá bolerkem. Na nohy jsem si natáhla silonky – to je jeden z důvodů, proč nesnáším šaty, obvykle se pod ně nosí silonky. Na nohy jsem si vzala černé kecky. Já líp vypadat prostě neumím. Vlasy jsem nechala jako obvykle. Poletovaly mi kolem hlavy v drobných vlnkách.  

„A pozdravuj pštrosa!“ zavolal na mě z obýváku, když jsem si v hale brala kabát, abych přežila cestu k Amy domů. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a nakoukla do obýváku s nadzvednutým obočím.

„Pštrosa?“ ujistila jsem se, že jsem dobře slyšela. Logan samozřejmě přikývl.

„Amy má sestru Emu. A emu je pštros. Chápeš?“

„No jasně,“ odpověděla jsem a mířila zpět ke dveřím. Ještě jsem na Logana zařvala čau. Pak jsem silně bouchla dveřmi a odkráčela pryč.

Austin     

Seděl jsem u Amy v kuchyni a poslouchal její matku a sestru, jak do mě hučí něco o fotosyntéze. Diví se mi někdo, že jsem po první větě přestal poslouchat? Vedle mě seděla Amy a usmívala se jako měsíček na hnoji. Naproti seděl Elijah a znuděně si rukou podpíral bradu. Měla dorazit ještě Cath a pan Dottson. A proto se skoro celá pozornost přesunula ke mně. Pštros – teda Ema, už jsem to od Logana pochytil – do mě drbla loktem. A ukázala směrem ke dveřím. Zrovna přišel její otec. Ani se nestihl posadit a už někdo zvonil na dveře. Elijah okamžitě odešel otevřít. Po chvilce se vrátil s osobou, kterou bych rozhodně nepoznal, nebýt těch očí. Nikdo nemá tak dokonale čokoládový oči jako Cath. Dneska na sobě měla šaty po kolena a něco přes ramena – neptejte se co –, vlasy měla jako vždy rozpuštěný, takže jí poletovaly kolem hlavy. Na všechny u stolu se usmívala. I na Amy, která jí věnovala jeden jediný znechucený škleb. Sakra, jak s ní můžu chodit? Oblíká se jako děvka, chová se jako kráva. Srovnávat Cath a Amy je něco neuvěřitelně složitého. Cath je od pohledu nádherná, ale neznám ji ani týden a Amy sice vypadá podivně, ale aspoň ji znám už od školky a vím, co od ní čekat. A to se o Cath říct nedá. Její reakce jsou dost divné. Paní Dottsonová si stoupla do čela stolu, pronesla krátkou řeč o tom, jak je ráda, že jsme se tu zase po roce sešli, uvítala nové osoby a popřála nám dobrou chuť.

Po jídle se jako obvykle dostaly na řadu drby. A Cath byla podrobena výslechu.

„Zlatíčko, jak to, že máš tetování? Odkud jsi? Co dělali tvoji rodiče? Proč jsi teď u Mortansonových?“ A tak dále a tak dále. Než odpověděla na jednu otázku, hned jí položila další. Takže teď vím, že má tetování kvůli sázce, je z Deitroitu stejně jako Elijah – ne že bych to nevěděl -, měla jenom otce a ten dělal řidiče, a na otázku, proč je teď u Loganových rodičů, chytře odpověděla, že je to citlivé téma a že se o něm nechce bavit.

Skoro po třech hodinách se Cath omluvila, že už musí domů, protože ji bude čekat Robert. Prý si s ní chtěl o něčem promluvit, ale o tom dost pochybuji. Řekl jsem, že ji doprovodím, aby nešla sama, a taky si musím rozmyslet jednu důležitou věc. A zabít Logana za to, že má pravdu. Musím to uznat, nestává se to často, ale teď má vážně pravdu. Elijah šel vyprovodit Cath a nebylo by to loučení, kdyby si nedali dlouhou pusu. Mně nezbylo nic jiného, než tam stát a snažit se nevšímat si toho, že se ve mně něco podivně svíralo při pohledu na ně. Cestou k vile jsme byli oba zticha. Ale Cath měla oproti včerejšku nějak dobrou náladu, tak se pokusila zavést řeč.

„Co ti přelítlo přes nos?“ optala se mě zvesela. Nic, vůbec nic! Jenom to, že jsem debil. Mohl jsem mít něco – spíš někoho -, ale to mi zase došlo trochu pozdě. Snažil jsem se vypadat, že usilovně přemýšlím.

„To bude ta situace na Ukrajině,“ vypadlo ze mě nakonec. Slyšel jsem, jak se za mnou uchechtla. Ty jsi takovej neskutečnej lhář, Danielsi. Cath mě rychle dohnala a strčila do mě. Na to, jak je malinká, má hodně velkou sílu.

„Ty chceš skončit jako Pinocchio?“ Nechci. Ale prostě si neumím přiznat pravdu. V tom  je ta chyba. Dokážu spoustu jiných věcí, ale říct někomu, že ho… No vidíte! Ani v myšlenkách mi to nejde.

„Nechci.“

„Aha. Pan studenej čumák. Vyklop to, dělej. Nebo tě…“ zarazila se a promnula si bradu.

„Pomoz mi.“

„A znáš kouzelný slovíčko?“ zeptal jsem se.

„Abaraka dabra. Prosím,“ usmála se na mě.       

Vím, že je to kratší kapitola, ale je to rekordní čas! Slibuji, že příště už bude delší. 

Simapj

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 13. kapitola: