OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 12. kapitola

22.01.2015 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1153×

Catharina

Jak já miluji rozmanitost života. Každý den naseru někoho jiného. A dnes to byla hodně neobvyklá osoba. Šla jsem zrovna s Austinem jednou z ulic Seattlu, nikdo nic neříkal. Já se musela soustředit na cestu, kdyby se mi Austin náhodou ztratil. Doufala jsem, že mi to neudělá, jinak by mě musel hledat po celým městě. Na to já jsem specialista. Někde se ztratím a pak nevím, kudy zpět. Austin se na mě občas otáčel, aby se ujistil, že jsem za ním. Asi nebyl zvyklý na to, že tak zarytě mlčím.

„Cath, není ti špatně? Není normální, že jsi takhle zticha,“ ozval se po chvilce, kdy už ho nejspíš můj bobřík mlčení štval. Zašklebila jsem se na něj. Opravdu to není normální, ale já si musím dát pozor na jazyk, abych neřekla něco, co bych neměla. A hlavně musím vymyslet, jak šetrně vysvětlit Elijahovi, že je od teď můj „přítel“. Hned mi bylo jasné, že to nebude nejednoduší, ale co nadělám. Už jsem na to kývla, takže musím pokračovat.

„To máš pravdu. Není to normální, ale já přemýšlím, taky se snažím zapamatovat si cestu. A ne, špatně mi není,“ odpověděla jsem mu na otázku a rychle přidala do kroku, abych ho dohnala. Pomalu se mi vzdaloval. Když jsem doběhla až k němu, zvedla jsem pohled a usmála se na něj. Ale on mi ho neoplatil a sklopil pohled. Hm, a pak kdo se chová nenormálně. „A co Amy?“ zeptala jsem se ve snaze změnit téma hovoru. Austin se na mě podíval, v očích mu pobaveně jiskřilo, krátce se na mě usmál.

„Ty se mě vážně ptáš na Amy? Ty?“ Na slovo ty dal obzvlášť velký důraz, aby mi potvrdil svůj úžas. Jo, já se vážně zeptala na Amy. Sice netuším, proč jsem to udělala, ale musím vědět nějaký věci o nevlastní sestře mého nového „přítele“. I takhle to zní blbě.

„No… ptám.“

„A co chceš slyšet?“

„To je jedno, třeba jak dlouho jste spolu. A jaká je? Na mě působila jako kráva.“ To jsem asi říkat neměla, když se na mě tak naštvaně podíval. Ale neuškrtil mě, takže to můžu pokládat za celkem slušně položenou otázku.

„Asi tři roky. Vážně nevím.“ Typické. „Amy je hodně komplikovaná osobnost. Nevyjde s každým a hodně lidí ji proto nemá ráda. Víc ti asi neřeknu, kdyby ses mě zeptala, když jsme spolu začali chodit, mluvil bych jinak.“ Za celou dobu, co mi Amy popisoval – učitelka na sloh by z něj neměla radost, kdyby jí tohle řekl - se na mě ani jednou nepodíval a sledoval auta jezdící kolem nás. Chtěla jsem, aby mi Austin vyvrátil, že je Amy kráva. Bohužel. Nepovedlo se mu to, a tak Amy zůstává pořád tím stejným živočichem. Možná by se měla přestěhovat do Indie. Tam by ji uctívali.

„Takže s ní chodíš ze soucitu,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a až po tom, co jsem to dořekla, jsem si uvědomila, jakou jsem zase udělala chybu. Nejenže mě Austin málem sežral pohledem, ale i přidal do kroku.

„S Loganem jste vážně jedna rodina. Ani bych se nedivil, kdybyste byli vlastní sourozenci,“ stihl na mě zasyčet. Aha, tak asi nejsem jediná, kdo si tohle dovolil říct. Austin vypadal vážně naštvaně, což mi tak trochu potvrdilo pravdivost mých slov. Ale já se v něm opravdu nevyznám!

„Promiň, ale nemusíš se hned vztekat,“ omluvila jsem se a rychle ho dohnala. Mohl by mi někdo vysvětlit, proč když se naštve, tak přidá do kroku? To opravdu nepochopím a ani ho nestíhám. Austin mi věnoval jeden ledový pohled, ale když jsem se opatrně dotkla jeho ramene, jakoby roztál. Nervózně jsem se zašklebila, když jsme zašli za roh a já uviděla Amyin dům. Teď mě čeká vysvětlování. Austin došel až ke dveřím a zazvonil, než jsem došla až k němu, už se otevíraly dveře a Amy mu skákala kolem krku. Samozřejmě mu dala pusu. Znechuceně jsem nakrčila nos. Chudák Austin! Tohle si přece nezaslouží. Ve dveřích se objevil Elijah a protlačil se vedle líbající dvojice ven.

„Mám se poblít teď nebo až za chvílí?“ zeptal se, když se postavil vedle mě a založil si ruce na hrudi. Amy se odlepila od Austina a falešně se na nás usmála. Opravdu by mě zajímalo, co se jí v tu chvíli honilo hlavou. Stoupla jsem si na špičky, dala Elijahovi pusu na tvář a zavřela dveře. Ještě jsem si stačila všimnout Austinova naštvaného pohledu. Jen co jsem to udělala, jsem popadla Elijaha za ruku, který na mě trochu zaskočeně shlížel.

„Už jsem ti říkala, že jsi můj nejlepší kamarád?“ Elijah, jako by najednou věděl vše, se ušklíbl. Zavrtěl hlavou na záporné znamení.

„Co potřebuješ?“

„Proč myslíš, že něco potřebuju?“

„Nikdy bys mi to neřekla, kdybys něco nepotřebovala,“ vysvětlil mi svoji teorii. No… to je možná pravda. Ale to přece nemusí vědět, ne? Jenže už to asi stejně zjistil. Zmetek. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela jedno oko.

„Potřebuju, abys dělal, že jsi můj přítel,“ vychrlila jsem ze sebe a zavřela i druhé oko, jak jsem čekala ránu a křik. Ale bylo ticho, tak jsem otevřela jedno oko a prohlédla si Elijaha, který zaskočeně stál na místě asi tři metry za mnou.

„Neříkala jsi náhodou, že až se o tom dozví Logan, tak tě přiváže na vodítko?“

„Plány se trochu změnily.“ Elijah chvíli stál na místě a zíral do země. Nic mi na to neřekl, a tak jsem nevěděla, jestli mě pošle někam, nebo mě vezme na milost. Musím se přiznat. Doufám v tu druhou možnost. Elijah se zhluboka nadechl a zase vydechl. Vypadal, že se snaží uklidnit a nevybuchnout vzteky.

„Fajn,“ řekl mi po chvilce. Tím mi toho moc neřekl, protože jsem nepochopila, jestli to myslel v záporném nebo kladném smyslu.

„A tím chceš říct…“ schválně jsem větu nedokončila, aby pokračoval. Elijah už došel až ke mně, chytl mě za ruku – to je dobré znamení – a vedl mě na chodník. Při tom se na mě krásně usmíval.

„Tím chci říct, že to beru,“ řekl. To, jak moc se mi při jeho slovech ulevilo, se ani nedá popsat. Byla tu neuvěřitelná úleva. Tak jsem radši nic neříkala, objala ho kolem pasu a opřela si hlavu o jeho rameno. Jo, tam moje hlava dosáhla. Elijah mě vzal ochranitelsky kolem ramen a přitáhl blíž k sobě. Kdyby nás takhle někdo viděl…

Brzo jsme dorazili k herně. Samozřejmě, že jako poslední. Vyzvedli jsme si boty a šli najít ostatní. To byl celkem tvrdý oříšek vzhledem k tomu, jak obrovská tahle herna je. Ale když jsem uviděla Ethana svíjejícího se na zemi v záchvatu smíchu, už nebylo tak těžké najít zbytek.

„Á, náš páreček dorazil!“ zařval na nás Rick sedící nad Ethanem, který se pomalu snažil vydrápat zpět na sedačku. S Lucyinou pomocí se mu to povedlo a posadil se vedle ní.

„Sebe, neměli vědět, že o tom víme,“ okřikl Ricka a zabodl se do něj pohledem. Takže o tom vážně ví celý Seattle. A ani bych se nedivila, kdyby se to dozvěděli dřív než já a Elijah. Zašklebili jsme se na sebe a pohledem se dohadovali, kdo si vezme slovo.

„To není pravda,“ začala jsem s vysvětlováním. Při tom jsem se svalila na sedačku vedle Ethana. Elijah se posadil z druhé strany, a když si všiml, jaké zoufalé pohledy k němu vysílám, ujal se vysvětlování on.

„Ve skutečnosti to není pravda. Ale před… Loganem?“ nechápavě nakrčil nos a otočil se na mě.

„Austinem.“

„Před Austinem, a tím pádem i Amy, spolu chodíme. Ve skutečnosti ne. Pochopil jsem to správně, Cath?“ optal se pro jistotu. Přikývla jsem a sjela čtveřici pohledem. Všichni na nás nechápavě zírali. Ale Lucy má nejspíš nejrychlejší myšlení, a tak promluvila jako první. Přitom se tak připitoměle usmívala.

„Takže před celou školou budete dělat, že spolu chodíte, a hlavně před Austinem?“ chtěla se ujistit. Znovu jsme jenom kývli. Lucy se tajuplně usmála. Zbylí tři pořád zaskočeně sledovali Elijaha, který si zrovna vybíral bowlingovou kouli, a mě.

„Já jsem to hned viděla. To sis vážně ničeho nevšimla, Cath?“ Teď se ozvala Tara a s Lucy si vyměnily významné pohledy. Čeho jsem si nevšimla? Opravdu mě začíná štvát, že všichni ví víc než já. Nebo si to aspoň myslí.

„Jako čeho jsem si neměla všimnout?“

„Ale ničeho, na to si musíš přijít sama.“

Logan

S napjatou nervozitou jsem čekal, jestli se Cath vyjádří k včerejšímu rozhovoru s Austinem. Ale ona mi nic neřekla. To je na ni dost neobvyklý. Většinou mele, mele a mela, a když člověk chce, aby zmlkla, tak jí málem musí zalepit pusu izolepou. I když to by asi taky moc nepomohlo vzhledem k tomu, že by mě nejspíš umlátila, kdybych se o něco takového pokusil.

Zrovna jsem ji sledoval, jak se láduje cereáliemi s mlíkem, a přitom ještě stíhala číst noviny a pít čaj. Jsem prostě dokonalý člověk.

„Cath?“

„Hm…“ zamumlala s nevraživým úšklebkem. Tady se někdo špatně vyspal. Zvedla ke mně pohled a naklonila hlavu na stranu, takže jí černé vlnité vlasy napadaly do očí. Ještě svraštila svoje taktéž černé obočí a zabodla se do mě pohledem.

„Mluvila jsi včera s Austinem?“ přešel jsem k věci a sledoval, jak otráveně protočila oči. Odložila lžíci a napila se čaje.

„Mluvila.“ Opravdu nejsem zvyklý, že má jednoslovné odpovědi. Složil jsem noviny – černá kronika není nic pro mě - natáhl se po Cathině ruce a pevně ji stiskl. Všiml jsem si jejího zaskočeného pohledu.

„Ty ses mě dotknul,“ vyjekla udiveně a pořád sledovala naše ruce.

„Sám se divím. Ale zpět k věci. O čem jste včera s Austinem mluvili?“

„O Amy.“ O Amy? Začíná se to rýsovat slibně. To jsem si mohl vesele myslet dál, kdyby Cath nebyla potvora a moje nadšení mi nezkazila, když řekla: „Naštval se, když jsem si dovolila říct, že je Amy kráva. Ale ještě žiju.“ Takže to zase tak slavné nebude, ale aspoň to Cath přežila. Připadám si trochu jako ve Hře o trůny. Člověk, který rozhoduje o tom, co se stane a kdo s kým bude. Akorát ne v tak velkém provedení.

Chvilku jsme se dohadovali o Austinovi, ala pak přišel čas jít do školy. Dalo mi hodně velkou práci nacpat Cath do mého již opraveného auta. Pořád tvrdila, že ji chci zabít a že radši půjde pěšky, než aby sedla do Ferrari, které řídím já. S velkým vypětím sil jsem ji strčil do auta a zapnul pás, aby mi nezdrhla. Ale potom zmlkla a soustředila se na cestu. Teda, jen dokud jsem nezastavil před Austinovým domem.

„No ty… kráso,“ řekla s dolní čelistí o něco níž, než by měla být, a sledovala dům, ze kterého momentálně vybíhal Austin. Byl sice hezčí, než ten náš, ale zase o dost menší. Měl jen třicet pokojů. Austin otevřel dveře od auta a zasedl dozadu. Cath uraženě špulila rty.

„A já bydlela v paneláku!“ štěkla na nás rozezleně. Oba jsme se rozesmáli. Ani jsem si nedovedl představit, jaké to pro ni muselo být. Bydlet v paneláku a pak přijít k nám. Do domu, kde je jeden pokoj větší než celý byt v paneláku.

Zastavil jsem před školou a Cath vypálila ven téměř bleskovou rychlostí. A já vážně neřídím špatně, ale byl by přece hřích, když má člověk tak rychlé auto, jezdit padesátkou. Všiml jsem si Elijaha, který sledoval Cath. A nebyl jediný. I Austin propaloval její záda pohledem. Tak dneska mám o zábavu postaráno. Strčil jsem do Austina loktem, až mírně zavrávoral. Šlehl po mně pohledem.

„Nechceš se svěřit?“ nabídl jsem se mu. Sice to bude asi tak, že jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale mohl bych se dozvědět něco zajímavého.

„A víš, že ani ne?“ odvětil naštvaně a znovu se podíval na Elijaha a Cath. Tady se někdo nebude mít rád. Znovu jsem do něj strčil, to už se na mě rozzuřeně otočil.

„Kámo, přijdeme pozdě na hodinu, a šmírovat je přece můžeš i vevnitř ne?“ zeptal jsem se a táhl ho do budovy. Možná by tady dokázal stát i hodinu, jen kdyby je mohl sledovat. Nutno podotknout, Austin byl z toho, že jsem to táhl za košili, nutně nervní.

„A já nešmíruju.“

„To vykládej holubům na střeše,“ odsekl jsem a otevřel velké dveře, abych se dostal do tepla.

Krize překonána! Ano, i tak se dá říkat lenosti. Doufám, že se kapitola líbila. 

Simapj                          

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 12. kapitola: