OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 11. kapitola

30.12.2014 (18:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1248×

Logan

Seděl jsem v pokoji, nohy natažené na opěradle křesla a ještě jsem stačil poslouchat Cath a sledovat Austina. Málem bych zapomněl, na nohách jsem měl položený notebook a projížděl facebook. Velice náročná a unavující činnost. No dobře, moc ne. Jeden kvůli mně lítá po Paříži a špehuje moji matku a druhý mlátí do boxovacího pytle. K tomu jsem ho mimochodem taky donutil. Máchal jsem kolem sebe mobilem, abych odehnal ty pitomý mouchy.

„No tak, s kým tam byla? Nezajímá mě, kde byla, ani jak máme úžasný letadlo,“ napomenul jsem Cath. Zněla nějak naštvaně a jako by něco tajila. No a co? Ať si ten magor dělá, co se mu zlíbí.

„Vždyť ti říkám, že s Laleythem!“ zařvalo na mě rozčíleně něco z mobilu, kterým jsem teď rozplácl mouchu. Krásně se mi rozprskla na displeji. Zkontroloval jsem, jestli se Austin nedívá a utřel jsem mu to do mikiny.

„Tak se hned nevztekej.“

„Co to tam děláš? Proč mám pocit, že jsi někoho fláknul mobilem?“ vyzvídala. Nemáš, to je pravda. Austin mě teď pozoroval s nadzvednutým obočím. Slyšel celý náš rozhovor – jestli se tomu tak dalo říkat – a teď sledoval svoji mikinu. Asi je po mně.       

„To jsem nebyl já, ale Austin,“ bránil jsem se a přitom provrtával kamaráda pohledem. Kdyby si sundal ty boxerský rukavice, hned bych se cítil líp. Zamračil se na mě, ale pomalu si rozepnul pásky na rukavicích. Přitom ale stihl říct jedno slovo.

„Kecá!“ zařval směrem k mobilu. Reakce Cath mě trošku zaskočila. Asi ji pořád moc neznám. Ale je to magor, člověk u ní nikdy neví.

„Ty hajzle! Dal jsi to na reprák!“ ječela na mě z mobilu. Zavraždil jsem pomalu se přibližujícího Austina pohledem. On prostě neumí držet hubu. Nic mi nedopřeje.

„Ups… Stalo se. Snad mi Bůh někdy odpustí. Povíš mi to v pondělí, musím na zápas.“ Zmáčkl jsem červené tlačítko a mobil letěl kamsi za mě na postel. Všiml jsem si, že když jsem ho dostal, byl pro mě jako dítě. Nosil jsem ho v pouzdře a dával si pozor, aby mi náhodou neupadl. Teď mi nedělá problémy fláknout s ním o zem. No co? Stejně se ohýbá. Protože se neozvala žádná rána, mobil nejspíš spadl do peřiny. Spokojeně jsem si natáhl nohy a věnoval se zase notebooku. Nebo spíš jednomu článku. Otevřel jsem ho a přečetl si to. Sice nemám rád bulvár, ale mám rád, když můžu Austina vytáčet a tenhle článek mi s tím pomůže. Odložil jsem notebook na křeslo, zvedl se a přešel ke skříni.

„Kámo, mohl bys ho vypnout?“ zavolal jsem na něj. Provrtal mě pohledem, ale přece došel k notebooku a podle toho, jak dlouho mu trvalo, než se od něj zvedl, jsem si byl dost jistý, že si článek přečetl.

Catharina 

„Rozzuřená blondýna na pokoji číslo padesát šest za tři… dva… jedna…“ odpočítával Elijah, když se z chodby ozývalo klapání podpatků. A trefil to přesně. Ve chvíli, kdy dořekl větu, se rozrazily dveře a dovnitř vpadla Miriama. Podle rudé barvy v jejím obličeji jsem soudila, že už si o nás přečetla. A podle zmuchlaných šatů, rozcuchaných vlasů a rozmazané rtěnky jsem zase odvodila, že ji Laleyth přišel navštívit. 

„Kolikrát jsem vás prosila, abyste se vyhýbali novinářům?!“ štěkla na nás. Vyměnili jsme si s Elijahem pohledy. Vsázeli jsme se, jak dlouho jí bude trvat, než nás přijde seřvat. Já tipovala pět minut. Elijah minutu. Trvalo jí to půl hodiny.

„Dvakrát,“ odpověděli jsme sborově.

„Tak jste mých proseb moc nedbali. A já se ptám proč?!“

„My za to nemůžeme! To oni nás fotili, my jsme jim před stativy nelezli.“ Zase sborová odpověď. Nacvičovali jsme to dlouho. Miriama pozvedajíc svoje světlé obočí z nás byla naprosto hotová. Po chvilce její obočí spadlo zase dolů a na tváři se jí usadil mírný úsměv, který rozhodně nebyl upřímný.

„Mám jedno řešení,“ dramaticky se odmlčela, „budete se chovat jako opravdový a hodně zamilovaný pár. Když už vás chtějí fotit, tak ať aspoň děláte dobré jméno. Dobrou noc.“ Nečekala na náš souhlas – nebo protest – a odkráčela zase pryč. Elijah ke mně střelil pohledem, na tváři měl pobavený úsměv.

„Je překvapující, že to tak dobře dopadlo.“

„Teď možná jo. Ale až se to dozví Logan, tak mi dá obojek a bude mě vodit na vodítku,“ stěžovala jsem si. Nechala jsem spadnout svoje unavené tělo do nadýchané peřiny. Víčka spadla tak nějak sama. Ale spát jsem rozhodně nemohla, protože jsem byla zvyklá, že v tuhle dobu jsou teprve čtyři odpoledne. Slyšela jsem šustění peřiny, jak se Elijah zvedl z postele a přešel ke mně. Líně jsem otevřela jedno oko.

„Co si z toho udělat zábavu? Musíš se bavit, než z tebe bude poslušnej pejsek.“

„Tak zaprvý, kámo. Ze mě pejsek nikdy nebude a poslušnej už vůbec ne. A zadruhý, co navrhuješ?“ vyjekla jsem. V jednom okamžiku se toho na Elijaha stalo až moc. Stála jsem vedle něj a šťouchala do něj loktem, což bylo téměř neskutečný. Ještě před maličkým momentem jsem vypadala jako leklá ryba.

„No máme plán. Nejdřív ta tvoje maškara a pak Eiffelovka. Potom bychom se mohli podívat ještě někam.“ No dobře přiznávám, Mona Lisa není zas taková krasavice, ale já ji prostě chci vidět.

„Podle tvého výrazu soudím, že si chceš dát koupel v Seině,“ odtušila jsem s úšklebkem. Udiveně nadzvedl obočí a otočil se na mě.

„Mě zase překvapuje, že víš, že Paříží protéká Seina,“ okomentoval to. Nasadil vítězný úsměv. Opravdu bych nepředpokládala, že tahle osoba, kterou znám teprve pět dnů a potkala ji v děcáku, bude můj nejlepší kamarád a že si o mně bude myslet, že jsem úplně blbá. Dřív – přede dvěma týdny – jsem měla spoustu kamarádů, kteří si nenechali ujít možnost rýpnout si do mě, ale nikdy mi neřekli, že jsem blbá.      

„Uráží mě, že si o mně myslíš, že jsem blbá.“

Ráno jsme se probrali někdy v půl devátý – to je celkem úspěch, když se mi povedlo usnout v pět ráno. Došli si na snídani, kde jsem měla kvůli Elijahovi nechutně sladký toasty a zase neochucený čaj. Na pětihvězdičkový mají příšernou kavárnu. Potom jsme si vystáli obrovskou frontu před muzeem Louvre. A až po dlouhém bloudění a po prorážení obrovského davu jsme se dostali k tomu obrazu. Tmavovlasá dáma se na nás usmívala.

„Nó… viděl jsem už hezčí,“ prohlásil Elijah vedle mě. Ruce měl založené na hrudi a na tváři trpký úšklebek. Kdybych se ho nezeptala na tu větu, tak bych ho potom málem neshodila z Eiffelovky.

„A koho?“

„Zrovna se na ni dívám,“ odpověděl mi. Dojatě jsem odtrhala zrak od obrazu přede mnou a otočila se na Elijaha. Což jsem neměla dělat, protože jsem zjistila, že sleduje nějakou blondýnu na konci chodby. Teď jsem to byla já, kdo si založil ruce na prsou a odvrátil pohled pryč.  

Po hodině mě Elijah vytáhl ven se slovy, že by rád odešel ještě dneska. Taky mi řekl, že mám tu maškaru vyfocenou, tak můžeme jít. Měla jsem tak trochu vztek. Klidně si mě vytáhne ven, kde sněží a mrze. A abych nezapomněla, fouká ledový vítr. Elijah mě táhl k té železné věži, kde bude foukat ještě víc. Já sice miluji zimu, protože třicetistupňový vedro je pro mě utrpení, ale tohle je trošku moc. Když jsme ráno odcházeli z hotelu, bylo mínus deset. Teď už mínus patnáct. Brzo jsme se dostali před Eiffelovku. Výtahem jsme vyjeli nahoru a podle předpokládání tady byla šílená zima. Elijah se postavil k zábradlí a prohlížel si Paříž. Nenápadně jsem se k němu zezadu přiblížila a strčila do něj. Naklonil se  přes zábradlí a ztěžka dýchal. Vrhl po mně jeden naštvaný pohled a pomalu se vracel zpět do původní pozice.

„Jednou mi dojde trpělivost a zabiju tě,“ procedil skrz zuby. Popadl mě za ruku, přitáhl k sobě a postavil mě před sebe. Nejspíš proto, aby se taková situace neopakovala.

Navečer nás vyzvedla Miriama. Zase měla divně rozcuchané vlasy, takže nejspíš měla jistou mužskou návštěvu. Oznámila nám, že poletíme přes noc. A nepůjdeme do školy. To byla skvělá zpráva, protože už nás čekaly jen čtyři dny školy, potom budou Vánoce. Když jsme nastoupili do letadla, měli jsme s Elijahem prostě sedět a nejlépe spát. Ale já toho nikdy moc nenaspím a časový posun je prostě zlo! Takže jsme provozovali jisté činnosti, které se letušce moc nelíbily. Ale klid nic sprostého ani nemravného to nebylo. A ironie osudu je ta, že jsme čtvrt hodiny před přistáním naprosto odpadli, takže nás museli tahat z letadla, protože jsme byli tak trochu polomrtvý. Když nás usadili do stříbrného mercedesu a já si protřela oči, abych se aspoň trochu probrala, mohla jsem si prohlédnout počasí v Seattlu. Paříž oproti tomu byla jako severní pól. Tady bylo sotva pět centimetrů sněhu. A podle oblečení lidí na ulicích jsem usuzovala, že vítr moc nefouká a ani nemrzne.

Miriama nás dovezla před dům, tam nás vykopla a zase odjela pryč. Chytila jsem polospícího Elijaha za ruku a chtěla ho odvést k sobě do pokoje. Moc mi to neusnadňoval, zmetek jeden dvoumetrová. Přece jen táhnout se do schodů s o třicet centimetrů vyšší a nejmíň o třicet kilo težší osobou je celkem tvrdý oříšek. Dopravila jsem ho nahoru a on sám – najednou nějak živý – se mi nasáčkoval do postele. Byl tam dřív, než jsem se stačila otočit a něco namítnout. Když jsem ho chtěla vyhodit, jen na mě vystrčil zadek a spal dál. Takže mi nezbylo nic jiného, než se položit na gauč s dekou a věnovat se stejné činnosti jako on.

„Cath?“ Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou stál Logan a za ním Austin, který se neusmíval jako obvykle. Teď měl spíš podmračený výraz, který vrhal k mojí posteli. Zdá se mi to, nebo je tady častěji než doma? Nadzvedla jsem se na loktech.

„Co je?“

„Vy už jste se vrátili?“ položil mi naprosto nesmyslnou otázku. V tu chvíli moje lokty povolily a já zase spadla hlavou do polštáře.

„Ty sis toho všiml? Zasloužíš si medaili!“ vrčela jsem na něj. Přetáhla jsem si deku přes hlavu. I přes zatažené závěsy sem pronikalo světlo. Bože! Mám jedno přání. Dopřej mi zatmění slunce. 

„Vstávej, musíme si promluvit,“ pobízel mě znovu Logan. Na znamení, že to myslí vážně, ke mně natáhl ruku. Přeměřila jsem si tu nataženou pazouru pohledem, skopla deku a postavila se sama. Ještě bych od něj něco chytla. Otráveně jsem ho následovala na chodbu a vzápětí do jeho pokoje. Ještě předtím, než se mnou začal mluvit, poprosil Austina, aby zůstal na chodbě.

„Až se bude ptát, jestli chodíš s Elijahem, tak řekni, že jo,“ vypálil na mě hned, co se za Austinem zavřely dveře. Zaskočeně jsem zamrkala. To jsem doopravdy nečekala. A zmohla jsem se jenom na jedno slovo.

„Proč?“

„Bude to sranda. A on si konečně musí přiznat pravdu…“

„Podrobnější vysvětlení prosím,“ skočila jsem mu do řeči. Jak si musí přiznat pravdu? To je Logan zfetovanej, nebo co to zase mele.

„To neřeš.“ Touhle odpovědí mi jasně řekl, že mi do toho nic není, ale on si užije srandu, tak mu to nemám kazit. Brzo přišla řeč na výlet do Paříže. To už ale byl přítomný i Austin, který nám stejně nevěnoval moc pozornosti, protože psal něco na notebooku, později mi vysvětlil, že je to jejich společný referát. Odebrala jsem se zpátky za Elijahem. Už se trošku probral a zrovna se chystal domů, ale řekl mi, že za ním mám přijít, protože půjdeme na bowling. Samozřejmě s Lucy, Tarou, Ethanem a Sebíkem. Dohodli jsme se na pátou a já došla Elijaha vyprovodit.

Hodiny ukazovaly, že za půl hodiny bude pět. Pravý čas vyrazit. Austin mi řekl, že půjde se mnou, protože musí za Amy. Zrovna sbíhal schody a přitom si navlíkal bundu. Za ním šel klidně Logan na tváři mírný úsměv. Austin o něm vůbec nevěděl.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zajímal se Austin. Bylo celkem zábavný sledovat Logana. Zarazil se uprostřed pohybu a naslouchal, jakou otázku bude Austin mít.

„Když budu schopná odpovědět, tak jo.“

„Ty vážně chodíš s Elijahem?“ V tu chvíli začal Logan divoce gestikulovat. Mohla jsem si to vyložit po svém, ale nechci si z Logana zase udělat nepřítele, takže jsem se radši držela naší dohody. Vrátila jsem se pohledem zpět k Austinovi.

„Ehm… jo. Nejsme hezkej pár?“ zamumlala jsem a znovu se podívala na Logana. Nadšený úsměv a dva palce zvednuté nahoru.

„Jo, to jste,“ odpověděl mi Austin. Nevím, jestli se mi to zdála, ale asi z něj čišela nevraživost. Blbost! Austinovi je úplně jedno, jestli chodím s Elijahem. Nebo ne?  

Připadá mi to jako slabší kapitola. Ale mám dvě vysvětlení. Naše elektronika se proti mně spikla. Prostě přestala fungovat. A druhé vysvětlení, měla jsem šílený Vánoce.

Tak doufám, že se kapitola aspoň trochu líbila. Všem přeju krásného Silvestra a ať vykročíte do nového roku pravou nohou.

Simapj  

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 11. kapitola: