OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo Anděl? 10. kapitola

12.12.2014 (09:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1266×

Catharina

Když jsme s Elijahem vylézali z taxíku, přemýšlela jsem o tom, jestli by mohl mít Logan pravdu. Jedno moje já  - nejspíš to horší - hlásilo, že je naprosto mimo a jeho matka je až moc velká světice. Ale to druhé, které bylo poněkud realističtější, řvalo, že má pravdu. A že jsem v hajzlu, ale to je nepodstatný. A tak se hádala a hádala, nakonec se stejně neshodla, takže se do té prekérní situace musela vložit moje opička. Tedy přesněji moje malá opička makak. Jenomže Pšík – jak jsem se jí naučila říkat – je trochu modernější než ta opice, kterou  má  v hlavě Homer Simpson. Ta si klidně tříská činely, ale můj Pšík má soupravu bubnů a hraje tak, že by se za to nemuseli stydět ani ti chlápci z YAMATO. Jo, a kdyby to nestačilo, tak se učí stepovat. Tak tahle moje opička udobřila dva hádající se hlasy, protože její bubnování by otrávilo každého. Brzo jsem z něj měla hlavu jako balón, ale to už jsme dorazili před dveře veliké vily. Nechápu, proč je ten barák na tak obřím kopci, protože než se k němu vyleze, trvá to skoro deset minut. Elijah byl celou dobu podivně zamlklý, ale teď mu spadla brada.  Asi jsem takhle reagovala taky, když jsem poprvé viděla tenhle velice „skromný a malý“ dům.

„Co to je? Tady bydlíš? Tady?! Úžasný, a já skončil v baráku, kam by se nevešlo ani sedm trpaslíků,“ vrčel uraženě. I jeho výraz napovídal, že je naprosto nespokojený s tím, kam ho poslali. To by byl každý.

„Domeček!“ zakřičela jsem provokativně. Rozběhla jsem se ke dveřím a usilovně jsem se snažila na něj nepodívat. Ten jeho ublížený výraz, kterým teď určitě obdarovával všechno v okolí, bych nevydržela a skácela se k zemi v záchvatu smíchu. Otevřela jsem dveře a okamžitě mě ovanula vůně skořice. Vánoční cukroví! Elijah přišel ke mně a procpal se dovnitř. Rychle jsem vyrazila za tou vůní ve snaze ukořistit nějakou dobrotu. Elijah byl naprosto okouzlený předsíní, takže se ani neobtěžoval jít se mnou. Přikradla jsem se do kuchyně, kde zrovna Dolly vyndávala z trouby cukroví. Už se mi sbíhaly sliny, ale je to moc horký! Pak jsem si všimla mísy plné perníčků. Natáhla jsem se pro ně, vzala si plnou hrst a zmizela. Ve dveřích jsem se srazila s Elijahem, takže jsem málem upustila můj drahocenný lup. Chytla jsem ho volnou rukou za rameno a strkala zpátky až ke schodům a do mého pokoje. Celou cestu jsem si držela perníčky na srdci a strkala toho obra dál. Na schodech mi to dalo celkem zabrat. Zabouchla jsem za námi dveře, posadila ho na gauč a sama se svalila na ten protější. Zkřížila jsem nohy a cpala se tou dobrotou. Elijah mě pozoroval se zvednutým obočím.

„A kamarádovi nenabídneš?“ Ne!        

„Chytej, Alíku,“ odpověděla jsem mu, hodila jsem po něm jedním perníkem, který by mu přistál na hlavě v jeho vrabčím hnízdě, kdyby ho nechytil. Byl to perníček ve tvaru vajíčka, takže by to vypadalo skvěle. Jenom trochu nechápu, proč se na Vánoce peče perník ve tvaru vejce.

Hodně dlouho jsme blbli, sledovali televizi a dokonce se i dohadovali, jestli by někdo z nás skočil z balkónu dolů. Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem, že bych to zvládla bez problémů. Naštěstí pod balkónem byl bazén, takže to proběhlo v pořádku. Byla jsem promočená na kost a zmrzlá, ale zase o mně nemohl říct, že jsem srab. Zrovna jsem se převlíkala, Elijah byl venku zachumlaný v houpacím křesle a do mého pokoje vešel Logan. A podle hlasu i Austin. Stála jsem otočená ke skříni, takže jsem je původně vůbec neviděla. Než zaklepali na dveře. Rychle jsem si přitáhla mokrou halenku zpátky k sobě a zpražila ty dva nevraživým pohledem.

„Co tady děláte?! Kšá!“ zakřičela jsem a zkřížila si ruce na prsou. Bohužel mi přes mokrou halenku prosvítala moje krajkovaná podprsenka. Logan se krátce ušklíbl, popadl Austina za tričko – který mimochodem vůbec nevypadal, že by se měl k odchodu – a odtáhl ho pryč. V duchu jsem si nafackovala a rychle se převlékla do tepláků a červené košile. Nasupeně jsem došla až k jeho pokoji na konci chodby a tentokrát jsem to byla já, kdo viděl něco, co neměl. Z celé té obrovské místnosti jsem viděla jen Austina, který se momentálně převlíkal, pak už jsem zabouchla dveře. Blbej den! Naprosto šílenej! Nejdřív se mi promenádoval po pokoji taky bez trička, potom mě Amy polila polívkou, pak mě Logan zatáhl do svého plánu a nakonec tohle. Kdyby aspoň neměl tak skvělý tělo. Odkráčela jsem zpátky do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Elijah zrovna testoval moji postel. Byl na ní spokojeně natažený, ruce zkřížené za hlavou a se spokojeným výrazem na tváři. Jedním okem barvy mléčné čokolády se do mě zabodával pohledem. To druhé měl zavřené. Působil na mě dojmem, že jestli ho budu chtít dostat pryč z mojí postýlky, tak nejspíš budu potřebovat Randyho Ortona, aby mi ho vyhodil.

„Vypadáš jak Stoupa.“

„Co?!“

„No, vždyť víš, takovej malej s obříma ušima. Celej zelenej a strašně rád škodí. Z Gumídků. A tvůj výraz se teď podobá tomu jeho,“ objasnil mi. Já se tvářím jako nějaká zelená obluda? To je dost možný, ale co je, ksakru, Stupa? Nebo jak to říkal? Stopa? Stoupa? „A zapomněl jsem, že je hrozně chlupatej a blbej.“

„Nepřirovnáváš, doufám, nějakou obludu ke mně?“ vyjela jsem na něj a svalila se na postel. Mělo to úžasný efekt. Elijah málem slítnul na zem. Hned se zvedl a šťouchnul do mě loktem. Pobaveně se šklebil. Najednou se na jeho obličej rozzářil ďábelský úsměv – to je hodně zlý – a rychle se ke mně natáhl a začal mě lechtat. Účinek byl okamžitý. Začala jsem se řehtat a on pořád nepřestával. Spadla jsem na zem, a místo toho, aby letěl se mnou, se rozvalil v prostředku postele, který jsem ještě před malým momentem okupovala já.

„Hej! To je nespravedlivý. Jak by řekl můj bývalý tělocvikář, hraj fair play, Woode,“ rozkřikla jsem se na něj. Je to moje postel. Většina lidí má pravidlo, že nepůjčují auto, manželku a kartáček na zuby, já nepůjčuju sluchátka, čepici a postel. Je to dlouhá historie, proč zrovna tyhle věci. Zvedla jsem se na nohy a posadila se k němu. S pobaveným výrazem se ke mně natáhl, objal mě kolem ramen a pevně k sobě přimáčkl. Dal mi pusu do vlasů.

„Spi, zlato,“ zašeptal mi do ucha.

„Je teprve osm, blbečku. A neusnu dřív než ty, protože tě znám dobře, aby mi došlo, že chystáš nějakou pitomost.“

Opravdu jsem nezamhouřila oči dřív než on. Nechci se probudit celá pomalovaná liháčem. Taky jsme museli probrat plány na zítřek a pustit si nejnovější sérii té žluté rodinky, kterou oba milujeme. Krátce před půlnocí si mě odchytil Logan a dal mi nějaké věci do Paříže. U jedné jsem hodně protestovala. Dokonce jsem se bránila i tím, že mě s touhle věcičkou nepustí do letadla. Ale to jeho sladké zakončení našeho rozhovoru mi nedovolilo žádné další námitky. Koho by nezaskočilo, když vám cápek jenom o rok starší řekne, že mají vlastní letadlo, takže přece nepoletíme aerolinkami. No jo… člověk se prostě musí dobře narodit. On zase ignoroval moji poznámku, jestli náhodou nemá dynamit, že mám naléhavé nutkání odpálit Eiffelovku. 

Ráno jsme vstávali brzo. Miriama mi přinesla šaty, které bych si prý měla vzít. Jenže nejde odolat černým kalhotám, šedivému tričku s Iron Maiden a naprosto úžasné baseballové mikině. Takhle oblečená – podle Miriamy velice nevkusně – jsem vyrazila na letiště. Ale na Elijahův ohoz radši ani nereagovala. Náhodou mu to velice slušelo, ale mám trochu jiný vkus než Miriama. Po chvilce čekání a cvakání blesků, které vycházely z foťáků paparazzi a zaměřovaly se především na blondýnu před námi, jsme mohli nastoupit do letadla. Bylo to tady úžasné. Úplně jiný než v normálním letadle. Pořád kolem nás pobíhala nějaká ženská, jednou nám dokonce přinesla šampaňské pro děti, ale po pohledech, co jsme na ni vrhali, se stáhla a radši si četla. Miriama byla někde vpředu, takže jsme o ní vůbec nevěděli. Až před přistáním nás přišla navštívit a úpěnlivě prosila, abychom se snažili chovat co nejlépe – jako bychom se chovali jinak – a snažili se vyhýbat novinářům. Těsně před přistáním jsem mohla slintat nad tím městem pod námi. Měla jsem naprosto dokonalý výhled, protože okýnka v tomhle letadle nebyla ta mrňavá kulatá, ale hranatá a nejmíň tak dvakrát větší. Fajn, Paříž už jsem viděla, tak mě hoďte do Buenos Aires.   

Přistáli jsme, vyzvedli si kufry a vylezli ven na parkoviště. Okamžitě tady byli novináři. Zase focení. Mohli by si vypnout blesk, je to dost nepříjemný. Miriama nás dostrkala k velké bílé limuzíně a bleskovou rychlostí zapadla dovnitř. Auto se rozjelo a já zase mohla obdivovat život milionářů a celebrit. Ani jsem se nenadála a už jsme zastavovali před pětihvězdičkovým hotelem. Miriama už nás zase táhla dovnitř, pak do pokoje. Tam zopakovala svůj proslov a zmizela. Tak, a teď si zahraju na akčního hrdinu. Z batohu jsem vytáhla ty papíry od Logana a zkoumala je.

„Hotovej Daniel Craig,“ komentoval to Elijah. Už zase se rozvaloval na posteli.

„Když já radši Sylvestra Sttalona. A zvedej se, jdeš se mnou.“

„To máš fuk. Sežeň si pistoli a budeš dokonalá. A jak jsi přišla na to, že jdu s tebou?“ zeptal se. Stála jsem k němu zády, takže nemohl vidět můj spiklenecký výraz, když jsem lovila v batohu. Našla jsem ten dáreček od Logana a namířila s ním přímo na Elijaha.

„Ty vole!“ zařval na celý hotel a spadnul z postele. Vyděšeně na mě zíral s očima navrch hlavy a ruce měl před sebou v ochranném gestu.

„Cath, já tě mám rád, tak to polož. Jo?“

„Člověk by ani neřekl, kolik srandy si užije s plastovou pistolkou,“ zasmála jsem se a hodila mu tu věcičku. Očividně si oddechl. Rozesmála jsem se a svalila na druhou postel. Elijah se uraženě vydrápal na nohy, mračil se na mě a neustále si prohlížel plastovou pistolku, kterou jsem na něj ještě před chvilkou mířila.

„Já bych tě nejradši…“

„Jo, jo, jo. Taky tě miluju. Jdeme!“ zavelela jsem, vystřelila jsem na nohy a hnala se ke dveřím. Už na chodbě jsme viděli Miriamu, která se snažila být nenápadná a mířila k výtahu. Museli jsme jít po schodech. V hale jsme museli počkat, protože výtahy v tomhle hotelu se nevyznačují nějakou závratnou rychlosti. Trvalo skoro dvě minuty, než cinknul zvonek a z něj vyběhla osoba v černém kabátě a velikém černém klobouku, kterým si snažila zakrývat tvář. Vyměnili jsme si s Elijahem pohledy a vyrazili ven za tou rádoby maskovanou osobou. Šli jsme ruku v ruce okolo Eiffelovky, pak nějakou ulicí plnou obchodů, kde si normální člověk nemohl dovolit nakupovat, až jsme se dostali do nějaké další ulice. Na jedné straně byl park a na druhé zase obchoďáky a dvě restaurace. Ta první byla taky šíleně snobská, zatímco ta druhá byla spíš bistro než restaurace. Dveře se tam skoro ani nezavřely, jak hodně lidí tam bylo.

„Mám hlad,“ zahlásil Elijah, který teď seděl na lavičce v parku a pokukoval po bistru. Zase se otevřely dveře a ven vyšel další člověk s bagetou. Elijah si na zdůraznění svých slov pohladil břicho a hodil po mně psí očka. Podala jsem mu nějaký peníze a se slovy, že chci taky, jsem ho odkázala do bistra. Posadila jsem se na lavičku, natáhla si nohy na plot, kterým byl park ohraničený, a sledovala, co se bude dít ve snobské restauraci, kde zmizela Miriama. Seděla sama u stolu a zrovna mluvila s číšníkem. Chvilku se nedělo nic. Takže jsem přestala dávat pozor. Obhlížela jsem místo, kde jsem seděla. Skvělý úkryt. Ulicí projel taxík. Nebyla to moc rušná ulice, tak to upoutalo moji pozornost. Zastavil před hospodou jménem Délicieux Bonté a ven vylezl můj známý nepřítel. Shodila jsem nohy ze zábradlí a natáhla krk, abych lépe viděla na toho zmetka. Uhladil si sako, vešel dovnitř a zamířil rovnou k Miriamě. Než zasedl ke stolu, natáhl se a dal jí pusu. Schovala jsem tváře do dlaní. On měl pravdu! Já blbka mu na tu sázku kývla. A teď budu muset pomáhat.

„Bageta s čínským zelím, rajčaty, paprikou a kuřecími řízečky,“ ozval se vedle mě Elijahův hlas. Když jsem sundala ruce z obličeje, zjistila jsem, že mi mává před nosem obří bagetou. Vděčně jsem ji přijala a zakousla se do ní. Ještě jsem pohodila hlavou k prosklené stěně, za kterou se teď o něčem bavili ti dva. Můj společník přimhouřil oči a sledoval veselou dvojici.

„Že se nestydí! Ale já hned věděl, že je to hajzl, jen co jsem ho viděl, věděl jsem to,“ komentoval to a rozhořčeně máchal rukama k Laleythovi. Taky jsem měla pocit, že to není zrovna andílek, ale tohle. To zarazilo i mě. No, všichni nemůžou být tak svatý jako Austin.

Seděli jsme s Elijahem venku na lavičce, pomalu klesala teplota, my dojídali svoje obří bagety a sledovali ten páreček v restauraci. Byli jsme tady skoro hodinu a oni měli jenom hlavní chod, který jim přinesli tak před pěti minutami. Elijah už taky měl natažený nohy na plotě jako já. Dokonce nám doběhl koupit kafe do Starbucksu.

„Příště by si mohli dát rande třeba v Římě, viď?“ optal se a znovu usrkl kafe z velkého kelímku. Nadzvedla jsem obočí.

„Proč zrovna tam?“

„Mám chuť na pizzu,“ vysvětlil mi s úsměvem. Od úst mu stoupala pára. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila jeho myšlenkové pochody. Ušklíbla jsem se. To by bylo fajn.

„Spíš by mohli do Belgie.“

„A co tam?“

„Belgická čokoláda ti nic neříká?“ objasnila jsem mu s úsměvem. Přikývl a protáhl si nohy. Znovu jsem se otočila k dvojici. Laleyth zrovna platit, potom pomohl Miriamě do kabátu a společně vyšli ven. Dali si pusu a pak každý zmizel na jinou stranu.

„Nechutný,“ zasyčela jsem. Z jejich představení se mi zvedal kufr. Vyskočila jsem na nohy a vytáhla ten balík, co se rád nazývá člověkem, do stoje. Musela jsem ho obejmout kolem pasu a strkat dál, aby se vůbec hnul z místa. I lenochod je pohyblivější.

Skoro po hodině courání noční Paříží jsme zastavili před muzeem Louvre. Skleněná pyramida. To najdu i já se svým orientačním nesmyslem. Stáli jsme tam, dohadovali jsme se, jestli zítra půjdeme na Monu Lisu nebo na Eiffelovku. Nakonec jsme se shodli, že navštívíme oboje, abychom byli oba spokojení. Když jsme se vraceli k hotelu, zase si nás někdo fotil. Kroutila jsem nad nimi hlavou, vždyť nejsme slavní, tak proč to dělají? Ten důvod jsem zjistila hned po tom, co jsme dorazili do našeho společného pokoje. Elijah se svalil na postel, vytáhl si notebook a nevěnoval mi pozornost. Já jsem se natáhla do křesla a pro změnu vytáhla mobil, abych mohla sdělit novinky Loganovi. Ten bude čumět! Nebo taky ne… Hledala jsem jeho číslo, když se Elijah začal řehtat, málem brečel smíchy.

„Co ti je?“

„Pojď sem a něco uvidíš,“ pobízel mě, uvolnil mi vedle sebe místo a natočil ke mně tu chytrou věcičku. Byl na internetu, přesněji měl otevřený nějaký článek. První, co upoutalo moji pozornost, bylo, že na obrázku u článku jsme my dva. Když jsem sjela dolů, bylo jich tam ještě deset. Nevěřícně jsem se po něm podívala. Začetla jsem se do článku.

„Ale my spolu nechodíme!“ vyjekla jsem, když jsem dočetla tu pitomost. Bylo to trochu o Miriamě, ale především o mně. Viděli mě na letišti i s Elijahem, vyfotili to a udělali z toho tuhle pitomost. Pod článkem byly fotky z Paříže. Tři z letiště, jedna před hotelem, kde jsme vystupovali z limuzíny, a další u Eiffelovky.

„Tak podle bulváru jo.“  

Desáta kapitola. A dala mi zabrat, tak doufám, že se líbila.

Simapj

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo Anděl? 10. kapitola: