OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 1. kapitola

31.07.2014 (16:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1307×

Seděla jsem na parapetu okna, který se stal jediným místem v pokoji, který se mi nehnusil. Výhled z něj byl mizerný i přesto, že jsem byla v šestém patře. Připadala jsem si jako na záchytce. Tam jsem to znala moc dobře. Už jsem na ní skončila nesčetněkrát. Protože byl večer, tak mi přinesla paní Sophie večeři.

„Slez z toho okna. Nebo se ti snad líbí výhled na továrny?“ zeptala se mě hned, co vešla.

„Jo, líbí.“ Probodla mě pohledem, když si všimla, jakou mám náladu.

„Tak si ten pohled užij, zítra už odjíždíš.“

„Hm…“ zamumlala jsem a chytla jsem jablko, které po mně hodila.

„Řeknu ti, že tady pracuju už šedesát let, ale nikoho tak zajímavýho jako ty jsem ještě nepotkala.“

„Každý, kdo by byl taková atrapa jako já, by byl zajímavý,“ prohlásila jsem a házela jsem si s jablkem. 

„Atrapa? Pověz mi, jak to s tebou vlastně je. Teda pokud chceš, uleví se ti.“ Chtěla jsem na ni zařvat, že si nepotřebuji ulevit, ale ona byla jediná, kdo se mnou nejednal, jako bych měla prašivinu. Takže jsem se ovládla a nezačala jsem řvát.

„Hm… je to složitý a je to na dlouho.“ Bylo mi jasné, že je jí úplně jedno, jestli je to na dlouho, nebo není.

„Tak mi aspoň pověz tohle. Ty nemáš nikoho jiného, kdo by se o tebe mohl postarat? Matku, babičku, dědu, nebo tetu a strejdu.“

„Ne, já mám jenom tátu,“ odvětila jsem neochotně a pozorovala jsem, jak se její výraz mění.

„Jsem totiž adoptovaná,“ zamumlala jsem a na chvíli se odmlčela. „Moje skutečná matka zemřela při porodu. Otec o mě nestál. Tak mě dal do nějakýho děcáku. Tam si mě adoptovali Elssonovi. Jenomže když mi byly tři roky, tak se moje adoptivní matka zabila i s rodiči při bouračce. Od tý doby to šlo s tátou z kopce. Začal pít a jednou se s tím šel léčit. Já jsem byla u jeho rodičů na půl roku. Když se táta vrátil, byl zdravý a nikdy už se ničeho nenapil. Měl tři práce, aby nás uživil. Já jsem začala chodit na brigády hned, co jsem mohla. No i tak jsme jednou neměli peníze na zaplacení elektriky. Táta mě chtěl poslat k jeho rodičům, dokud to nevyřeší, ale oni mu zabouchli dveře před nosem se slovy, že se nebudou starat o adoptovanýho haranta. Tak jsem zůstala doma. Táta si vzal půjčku, aby mohl splatit dluhy. Takže nám elektrika skoro po měsíci zase šla. I půjčka se nám povedla splatit. No ale před třemi týdny přišel táta o práce a zbyla mu jen ta, co byla placená nejhůř. No a pak přišel účet za elektriku. Vždy nám chodil jako poslední. Takže táta nejdřív zaplatil jídlo, vodu, plyn a oblečení. No a na elektriku nezbylo. I když jsem se snažila sehnat si další brigády a přispívat co nejvíc, pořád to nestačilo. Pak naše sousedka, taková nerudná ježibaba, zavolala na sociálku. No a teď mi chtějí vzít i tátu.“

„Jak teda můžeš říct, že se ti žilo dobře?“

„Protože jsem měla tátu. Věděla jsem, že se pokouší udělat všechno proto, abych si žila dobře, i když jsem nebyla jeho skutečná dcera. A to mi stačilo. On mě měl rád a já jsem neumřela hladem, takže jsem byla spokojená.“

„Musíš být neuvěřitelně silná, když o tom dokážeš tak klidně mluvit,“ pokývla hlavou paní Sophia. Po chvíli odešla a já se natáhla na červený koberec, který se válel na podlaze, a přikryla jsem se dekou.

„Vstávej! Jdeš za ředitelem,“ budila mě paní Sophia a šťouchala do mě nohou.

„Chci spát!“

„Nechceš. A dělej.“ Otráveně jsem se zvedla z podlahy, promnula jsem si oči a vyrazila na chodbu. Muž, který stál u mého pokoje, mě vedl až ke kanceláři ředitele. Otevřel mi dveře a strčil mě dovnitř. Ředitel, o kterém jsem nevěděla, jak se jmenuje, byl starší muž se šedivými vlasy a přísným obličejem.

„Posaď se, Catharino,“ pokynul mi a ukázal na židli, která byla naproti jeho stolu. Poslušně jsem se posadila, ale moc ochotně jsem při tom asi nevypadala. Spíš jsem se musela tvářit jako ten nejnaštvanější člověk na světě. Ředitel se posadil do svého křesla a probodával mě pohledem.

„Dnes odjíždíš, Catharino, proto si musíme promluvit. Je mi jasné, že budeš dělat problémy. Už jako mimino jsi byla věčně nespokojená…“ začal důležitě.

„Jako mimino? Sem mě odnesl můj otec, když o mě nestál?“ skočila jsem mu do řeči.

„Ano, přesně sem. Pamatuji si tě jako dvoutýdenní dítě. Tehdy jsem si myslel, že když tě dáme Elssonovým, budeš si žít spokojeně. A ono ne, jsi tady zase,“ prohlásil a já v jeho hlasu slyšela hodně výsměchu.

„Znáte mého biologického otce?“ Přikývl. „Kde je? Ať mu můžu zakroutit krkem.“

„Ale klid, ty horká hlavo. Žádné kroucení se konat nebude.“

„Můžu mít několik otázek?“

„Ptej se. Máš tři otázky.“

„Dobře. Jak to, že jste mi sehnali rodinu tak brzy? Jak to, že jste mohli vtrhnout do našeho bytu. A můžu se vrátit ke svojí rodině, když se budu chovat slušně?“ vychrlila jsem na něj.

„Na první otázku ti odpovídat nebudu. Na tu druhou ano. Tady máš povolení, klidně si to přečti. A třetí otázka. Ano, můžeš, ale myslím, že u tebe to nehrozí.“ Css, kretén.  

„Myslíte si, že se nedokážu chovat slušně?“ zvolala jsem nevěřícně.

„Ano, přesně to si myslím.“

„Budu se chovat slušně.“

„Nebudeš a já to vím. Protože kdyby ses chovala slušně, tak by ses sem nevrátila. A to se nikdy nestane, protože ty se neumíš chovat slušně a ani nebudeš.“

„Zkuste mě přinutit,“ popíchla jsem ho provokativně.

„Pane, dorazil Wood.“ Sekretářka, která vešla dovnitř a přivedla s sebou nějakého kluka.

„Děkuji, Ariano.“ Sekretářka zase zmizela. Kluk si sedl vedle mě na židli.

„Rád vás seznámím. Elijah Wood, Catharina Elssonová.“ Elijah mi podal ruku a potřásl mi s ní.

„Teď tady počkáte a nezničíte tuhle kancelář!“ S těmi slovy odkráčel pryč.

„Tebe ještě neznám. Jak jsi tady dlouho?“ zeptal se mě Elijah, když odešel ředitel.

„Pět dnů, ale dneska odjíždím. Do pitomýho Seattlu.“

„To je rychlost. Já tady tvrdnu už tři měsíce,“ svěřil se mi a přátelsky se na mě usmíval.

„Dáš mi svoje číslo?“ zeptal se a podal mi mobil. Vzala jsem si ho od něj a naťukala jsem tam svoje číslo.

„Jmenuješ se jako ten herec."

„Nepřipomínej mi to."

„Catharino, pojď,“ ozvala se sekretářka a já jsem vyrazila pryč. Vyšla jsem na chodbu a tam stáli dva lidi a ředitel.    

„Dobrý den, paní Mortansonová, pane Mortansone,“ pozdravil je ředitel a vrhl po mně vražedný pohled, který jasně říkal: Pozdrav!  

„Dobrej,“ vysoukala jsem ze sebe a vysloužila jsem si další vražedný pohled. Blbeček jeden, vždyť jsem pozdravila.     

„Omlouvám se za ni. Je trošku zakřiknutá, ale hloupá není,“ snažil se mě omluvit ředitel, ale ti dva se na mě jen usmívali.

„To vůbec nevadí. Já jsem Miriama Mortansonová a tohle je můj muž Robert Mortanson,“ představila se ta žena a podala mi ruku.

„Catharina Elssonová.“

„Takže pojďte, podepíšete nějaké papíry a Catharina si mezi tím sbalí věci,“ pobízel ředitel.

                                                                 ***

Vracel jsem se domů ze školy. Odemkl jsem dveře od naší velké vily a vešel jsem do vstupní haly. Na věšák jsem odložil bundu a čepici. V obýváku jsem našel rodiče.

„Vy už jste doma?“

„Ano, Logane. Ale jak to, že ty jsi doma až teď, když ti škola skončila už před hodinou?“

„Byl jsem po škole. S Austinem,“ přiznal jsem se bez mučení.

„Už zase?!“ zvolala matka naštvaně.

„Jo, už zase. Tak co tady děláte?“ zavrčel jsem na ně. Matka pohlédla na otce a ten se zvedl z gauče a vydal se nahoru po mramorových schodech.

„Co se děje?“ ptal jsem se. To už se otec vracel a za ním byla nějaká holka.

„Kdo to je? Co tady dělá?“

„Logane, tohle je Catharina. Tvoje nová sestra,“ oznámila mi matka. Cože?  

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 1. kapitola: