OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život ve stínu - Prolog + 1. kapitola

19.09.2012 (15:00) • AlisonDL • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 654×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Prolog

Někdo tvrdí že dětské vzpomínky se zapomenou, než se vdáme či oženíme. Já však tvrdím opak, ptáte se proč? Z vlastní zkušenosti.

Ještě nyní ve svém věku si pamatuji, jak zabila mou matku, musela jsem se na to dívat jako malé batole. I když mi chybí určité útržky, i tak si tu bolest, která mnou tenkrát procházela, dovedu vybavit.

Stále mi v hlavě zní opakující slova mé matky o tom, jak mě miluje, jak mě všichni milují. Že mě čeká krutý osud, prý jsem vyvolená. Nechápala jsem. Po očích mi stékaly potoky slz, které mi smáčeli moje narozeninové šaty.

Slavila jsem šesté narozeniny, když se to stalo, přišla a vzala mi všechno. Smrt v podobě temnoty. Narůstající křeče mé matky mě posílily k tomu, abych zažehla plamen moci, který ve mně dřímal. A já tak učinila. Nevěděla jsem co se mnou děje, jen jsem křečovitě přivřela víčka a čekala, čekala, dokud to neskončí. Snažila jsem se, opravdu moc. Ale nebylo to nic platné.

Přisedla jsem si k maminčinu tělu a třásla s ní, stále jsem křičela aby se probudila ale ona nereagovala. Otce jsem neviděla. Myslela jsem, že jen maminka spí, že upadla a praštila se do hlavy.

A už jako mále jsem byla podle rodičů velmi inteligentní. Všechno mi došlo. Byly mrtví. Oba.

Schoulila jsem se k maminčinu tělu a vyčkávala, kdy si smrt přijde pro mě. Dlouhou dobu se nic nedělo, když se najednou otevřely už tak rozvrzané dveře a tam jsem ji poprvé viděla do obličeje.

Dívala se na mě s úsměvem na rtech.

„Ty ještě nezemřeš, Alison.“ zašeptala. Svůj obličej jsem opět stočila do maminčina krku, a opět vyčkávala, jako tolikrát.

Jediné co si po tom všem ještě pamatuji je, jak jsem putovala z rukou do rukou, z rodiny do rodiny, než se konečně našla moje teta. Otcova sestra, která se mě ujala. Teta Teresa mě vychovala jako vlastní dítě, a jak to už u dětí bývá i mě velmi přirostla k srdci. Měla jsem důvod brát ji jako vlastní matku, ona mi dala všechno, co bych jen od rodičů mohla mít. Výchovu, lásku, péči a samozřejmě to nejdůležitější bylo, že mě podporovala ve všem dobrém, co jsem chtěla dělat. Proto když jsem se rozhodla odejít sem, na vysokou školu, nebránila se protestům, ale slzám se nevyhnula. Bylo to, jako když ji opouští vlastní dítě.

­                                                                              

1. kapitola 

O dvanáct let později...

„Alison! Přijdeš pozdě! I hned vstaň z té postele, nebo si pro tebe dojdu.“ křičela na mě spolubydlící Laura. Se vzteklým povzdychnutím jsem ze sebe strhla tu nádherně vyhřátou peřinu.

„To chceš snad první den přijít pozdě?“ mluvila na mě už ode dveří. Ano, náš první den na vysoké.

Po našem dostudování střední školy, jsme se vydaly sem, na vysokou školu se zaměřením na novinařinu. Pro nás naprosto dokonalé.

S Laurou se známe už od střední, hned první den co jsme se potkaly, tušila jsem, že budeme kamarádky.  Byla to snad předtucha či co. A opravdu, od té doby jsou z nás nejlepší přítelkyně.

A když říkám, že nejlepší mohu to říct s čistým svědomím. Vím, že Laura je neobyčejná, a ona to ví taky. To já jsem jí pomohla na to přijít.

Podle své tety mám dar, který nemívá obyčejný smrtelník. Nevím tedy, ale já tomu dar rozhodně neříkám, spíš prokletí. Být vyvolená, nebo jak tomu ostatní říkají, není procházka růžovou zahrádkou. Už mockrát jsem se toho chtěla zbavit, ale bohužel není cesty zpět. Radila jsem se už se spoustou čarodějů, ale nikdo mi nebyl schopen vysvětlit mou situaci, jen všichni dokola opakovali, že jsem vyvolená a měla bych být šťastná. Někdy mi připadá, že jsem chovaná akorát tak na porážku.

„Chceš tu strávit celý den? To by se profesorům moc nelíbilo.“ broukla pobaveně a tím mě vyrušila z mého rozjímání.

„Ale no tak, Lů, přece by ses na mě nezlobila…“ věděla jsem, že tuhle přezdívku naprosto nesnášela.

„Neříkej mi tak tou hnusnou přezdívkou, nejsme na střední, ty… ty…“

„Co?“ zeptala jsem se pobaveně „Já žádnou bohužel nemám, budeš mi ji muset vymyslet,“ Dodala jsem ještě.

„Hem, za tohle se mnou nepůjdeš dneska na večírek co je pro nově příchozí v studenty.“ řekla a myslela si, že má vyhráno. Takhle na mě ne, holčičko. Prolétlo mi myslí a musela jsem se pousmát.

Laura vystřelila z pokoje jako namydlená bublina, která uniká před prasknutím. Já jsem se na ni jen dále křenila a po uvážení, že bych teda taky mohla vstát jsem se i odhodlala.

V koupelně jsem vykonala jen rychlou očistu, sprchu, pročesání vlasů a přikrášlení mého obličeje. Někdo říká čím míň tím líp, já jsem někdy schopná tvrdit opak.

Mé každodenní zavítaní do naší společné šatny mě nijak nepotěšilo. Jo, už od střední – kdy jsme byly spolu poprvé na koleji – jsme měly společnou šatnu. S Lů máme skoro u všeho stejnou velikost jak bot tak oblečení. Jen spodní prádlo máme každá svoje.

„Lů?“ křikla jsem na ní do kuchyně, jak jí znám tak zírá do hrnku plného kafe a snaží se v sobě najít odvahu.

„Lis?“ houkla na mě.

„Když už potřebuješ zkracovat moje jméno tak aspoň Alis.“

„A pak že nemáš přezdívku, teď už ano.“ houkla na mě ještě, než se ke mně rozhodla vydat a konečně se dozvědět, co jsem po ní vlastně chtěla.

„Lauro?“ zeptala jsem se ji jejím skutečným jménem.

„Ano Alis?“

„Co si dneska bereš na sebe?“ zeptala jsem se jí.

„Mmm.“ zamyslela se a začala přehrabovat skříň. V mé náruči se začali mrknutím oka objevovat různé kusy oblečení, které posléze Laura začala skládat do jednotlivých modelů.

„Fajn, ty si vezmeš tohle, a já zase tohle.“ poukazovala na dva modely složené na mé posteli.

„Já tě nemít,“ zavýskla jsem radostně. Ale opravdu, já ji nemít, co bych si bez ní počala.

„Já vím.“ odpověděla mi.

***

„A jsme tady.“ zahlásila mi radostně do ucha Laura. První přednášku jsme měli v učebně D24, což bylo nedalo vchodu do školy.

„Hip, hip hurá,“ houkla jsem ironicky, dneska jsem asi opravdu nějaká divná.

„No tááák, Alis, dnešní den si máme užít!“ Protáhla na mě smutný obličej.

„Fajn,“ pískla jsem radostně a snažila se nahodit nějaký normální úsměv.

Laura převzala inciativu za mě a šla nám vybrat místo. Uprostřed, fajn to budu každému na očích. Jí to zjevně nevadilo, jelikož byla velice ráda středem pozornosti. A to do slova.

Do učebny se po zvonění toho neuvěřitelně otravného zvonku, přihnal i profesor. První přednáška – představování.

„Zdravím vás, prváci!“ zahulákal na celou učebnu.

Od mích nových spolužáku se ozvalo nesouhlasné zabručení.

„Tohle vždycky zabere.“ brouknul si pobaveně. Věděl jak na nás, to se musí nechat.

„Takže, tento předmět jste si zvolily jako volitelný. Jmenuji se profesor Field a budu vám přednášet o dějinách. Ne jen tak obyčejných, samozřejmě všichni víte, že je to přesnější zaměření na mýtické bytosti.“ A profesor pokračoval dál. „Rád bych si vás teď všechny zavolal, abych si zapamatoval vaše jména.“

Jelikož mou pozornost upoutal kluk přede mnou ani jsem nepostřehla, kdy vyvolal mě.

„Slečna Montgomery?“ dále křičel, kdyby do mě Laura nedrcla asi bych ani nevzpamatovala.

„Tady!“ křikla jsem a vyskočila do stoje, všichni strhli své pohledy na mě.

„Děkuji, slečno, ale příště stačí zvednutí ruky a trošku dřívější reakce.“ poučil mě hned na začátku. Též díky! Díky že budu středem pozornosti… broukala jsem si ironicky v hlavě.

Celá přednáška proběhla velmi rychle, absolutně vůbec jsem netušila, o čem profesor vykládal, jelikož mou pozornost upoutali neznámí kluk pár řad před námi. Celou dobu jsem z něj nemohla spustit oči. Mé smysly mě k němu vábily, začínal být jako droga. Přesně taková, kterou nemůžete mít, ale tolik po ní toužíte, protože máte totální absťák. Tak jsem se nyní cítila já.

Kdy konečně zazvonilo na přestávku, hnala jsem se ven ze třídy, ale náhoda tomu dala tak abych se s neznámým cizincem srazila. Být to někdo jiný asi vybuchnu jako načasovaná atomovka, protože moje dnešní nálada je pod bod mrazu. Ale teď nějakým zázrakem ne.

Cestou k zemi jsem ani nestihla zareagovat na to, jak jsem zůstala viset ve vzduchu. Očekávala jsem tvrdý dopad na chladnou vydlážděnou zem, ale ne, čísi ruce mě chytili a já byla náhle v bezpečí.

„Omlouvám se.“ promluvil ten nádherně symfonický hlas směrem ke mně.

„To je v pořádku, moje chyba,“ řekla jsem a on mi nesměle pomáhal, abych se postavila na vlastní nohy. 

Pod jeho dotekem mnou projel zvláštní pocit. A já přesně věděla, jaký to byl. S tímhle jsem měla zkušenost i u Laury, to jsem měla neblahý pocit, že s ní není něco v pořádku. Že je jiná. Ale ona mi to nakonec všechno pověděla sama, za což jsem byla velmi ráda, nevěděla jsem, jak bych začala.

„No Lauro, víš, já jsem tak trošku vyvolená a jednou mám prej spasit svět. Prý nějaký zvláštní dimenzi, nebo co to mlela ta ženská, když zabíjela moje rodiče. Jo a mimochodem, dotekem jsem zjistila, že jsi čarodějka.“  Takhle by to asi nešlo, proto jsem ji nechala, aby mi vše pověděla sama, po té jsem měla i já možnost svěřit se jí. Samozřejmě že jsem jí řekla, že to vím, to by pak naše důvěra byla ta tam.

„Alis? Jsi v pořádku?“ mluvil na mě nadále ten uklidňující hlas.

„Jak víš moje jméno?“ zeptala jsem se ho odměřeně, a všechny knihy mi byly momentálně jedno, vnímala jsem jeho hlas a jeho samotného.

„No, učitel ho říkal?“ zeptal se s ostnem nedůvěřivosti v hlase.

„Samozřejmě, mi to vypadlo, promiň.“ pípla jsem a nejradši bych se v tento moment propadla do hnijící země, co byla někde pod -námi.

„Tak já… půjdu. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, slečno Montgomery.“ houkl na mě, když mi pomáhal složit všechny knížky, naštěstí jsem sebou táhla jen tři, a kromě nich samozřejmě i můj milovaný notebook.

„Samozřejmě, těšilo mě…?“ poslední souvětí jsem vytáhla do otázky doufajíc, že mi prozradí jeho jméno. Když jsem zvedla zrak nebyl tam, ani jsem ho nikde neviděla. Jako by se do země propadl.

„Co se tady prosím tě, válíš po zemi ty trubko?“ promluvila na mě Laura. Se válím a po zemi?

„Už se zvedám, jen se mi vysypali knihy,“ řekla jsem jí a pana tajemného jsem si nechala pro sebe. Později musím zjistit přinejmenším jeho jméno. A taky, co je krucinál zač?!

„To máš z toho, že jich taháš moc, knihomole!“ broukla posměšně a mohla se válet smíchy po zemi.

„Haha.“ V mém hlase byl nemenší náznak ironie, ale ona se přesto urazila. Bože, ty seš dneska stejně náladová jako já…

„Jdeme večer na ten večírek?“ zeptala jsem s její ignorujíc její nasupený výraz. A pak kdo je tady výbušnej. Ha!

„Jo! Jo! Děkuji! Já vím, že ty na večírky moc nejsi,“ zavýskla radostně, takže je vše zase v naprostém pořádku. Já prostě vím jak na ní. Ona zase jak na mě.

„Pojď, jdeme na kafe, pokud ho teda někde najdeme,“ řekla už sklesleji, jelikož jsme ani nevěděli, kde stojíme. Po tom co jsme se potkali před učebnou tak se naše nohy vydaly neznámým směrem a teď prostě stojíme na tomhle podivném místě, kde je kupa dalších nepřátelsky pozorujících studentů.

„Lů? Nevíš náhodou, kde jsme?“ zeptala jsem se jí s nadějí v hlase a doufala, že by snad mohla vědět, přece jen na prostorovou orientaci je mnohem obratnější.

„No ráda bych věděla, ale ani podle mapky. Tahle budova tu není nikde zakreslena.“ řekla udiveně a dále zírala do plánku školy „Podívej.“ dodala ještě a pod nos mi strkala plánek.

„Opravdu, ale kde to tedy jsme?“ brumlala jsem si pro sebe.

„Pojď, zkusíme jít tudy,“ řekla a vedla mě.

Cestou jsme zkoušely všechny možné dveře, co jsme potkaly a že jich tu bylo opravdu hojně. Na konci téhle neuvěřitelné dlouhé chodby, kterou jsme právě procházely, jsem uviděla obrovské masivní dveře, byly jako z dávné doby. Rozeběhla jsem se směrem k nim, jako kdyby mě něco pohánělo, nutně jsem potřebovala vědět, co se tam skrývá. Laura běžela skoro vedle mě a překvapeně se na mě dívala. Já jsem však pokračovala kupředu.

Konečně jsem k nim dorazila a vzala za kliku, mé očekávání však bylo ihned zastaveno, když jsem zjistila, že jsou také zamčené.

„Něco tam je,“ sykla jsem zklamaně.

„Počkej.“ řekla Laura a začala se štrachat ve své tašce. Vytáhla svou kosmetickou taštičku. To se chce začít teď líčit?

„Co děláš? Na tohle teď nemáme čas,“ řekla jsem jí překvapeně. Ona však dále pokračovala v přehrabování a pak vyndala malý drátek. Vítězně se na mě usmála a začalo ho strkat do zámku.

„Bingo.“ zvolala po té co to párkrát zaskřípalo a zámek se odemkl.

„Ehm, víš, že jsi mohla použít kouzlo na odemčení?“ zeptala jsem se jí podezíravě a přivřela oči do úzkých škvírek.

„Vím, jen… nechci plýtvat magií, víš přece, jak to dopadlo minule.“ Ještě teď si pamatuji na minulou zkušenost. Laura se pokoušela o „znovuzrození“ jejich rodinné knihy kouzel. Někdo by řekl jaká prkotina ale já ale byla svědkem toho jak Lů upadla do spánku, dlouhou dobu jsem ji nemohla probrat. Než přijela její babička, která něco nesmyslného zamumlala a Laura otevřela oči. Pak zamumlala jen slovo „smrt“. Od té doby se snaží šetřit svou magií, aby se zase něco vážného nestalo. Zatím jsme zatím nedokázaly přijít na to, co by to mohlo znamenat.

Z mého rozjímání mě vytrhlo klapnutí kliky a vrznutí těch obrovitánských dveří, z kterých naskakovala husí kůže.

„Páni.“ prolomila to tíživé ticho Lů.

„To je slabé slovo,“ opáčila jsem a dále se dívala na všechno okolo.

Doufám, že se Vám můj úvod do děje líbil a zanecháte komentář, co si o první kapitole myslíte.

Je to můj první pokus o povídku trochu jiného tipu než je TWS tak budu ráda za jakýkoli komentář, ať už kritický. :)

AlisonDL

Autor: AlisonDL, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život ve stínu - Prolog + 1. kapitola: