OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život ve stínu - 2. kapitola

27.09.2012 (12:00) • AlisonDL • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 614×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

2. kapitola

„Lauro?“ zeptala jsem se ji nejistě „Kde to jsme?“ dodala jsem ještě.

Ta se neměla k odpovědi a stále se dívala dopředu na všechno to náčiní. Tohle snad ani nemají vojáci na výcviku. Pomyslela jsem si.

Bylo tu všechno, meče, štíty, takové ty klacky, střelné zbraně na… Cože? Na kolíky?

Přišla jsem blíž k jednomu ze stolů, na kterém byly vyrovnané všechny ty kolíky, různé velikosti, tvary. Ignorovala jsem Lauřin pokus o to, abych na to nešahala, nebo lépe okamžitě od toho odešla. Ale já nemohla. Opět ten divný pocit jako kdyby tohle mělo být součástí mého bytí.

Když jsem si důkladně prohlédla všechny kolíky a některé jsem i vzala do ruky, mou pozornost upoutala knihovna, co byla v zadní části místnosti. Rozešla jsem se opět tím směrem. Všechny knihy byly naprosto přesně vyrovnané, jak jsem si všimla tak podle abecedy. Avšak jedna byla povystrčená, chtěla jsem za ni vzít, ale v tu chvíli se mě dotkla něčí ruka. Laura se na mě vyjeveně dívala, jako kdyby čekala smrt.

„Nesahej na to a pojď!“ řekla mi a rozešla se bočními dveřmi, kterých jsem si před tím vůbec nevšimla.

„Co se děje?“ ptala jsem se jí, ale ona mi neodpovídala.

„Přidej,“ sykla a rozeběhla se do nedalekého lesíku. Já jsem za ní poslušně běžela s očima na vrch hlavy.

Když jsme se konečně zastavily, stály jsme dost daleko od školy, chytla jsem Lauru za ramena a otočila si ji k sobě čelem. Byla strnulá, jako kdyby byla v hluboké agonii.

„Teď už krucinál mluv!“ prskla jsem a doufala, že se konečně dočkám odpovědi.

„Já… já… nemo-,“ koktala a své modré oči, barvy letní oblohy bez mráčků, měla najednou ustarané a připomínali spíše rozbouřené moře.

„To je dobrý, jenom se uklidni, všechno je v pořádku,“ řekla jsem jí a její roztřesené tělo objala svýma rukama.

„Já jsem něco cítila.“ Odpoutala se z mého sevření a vážně se mi podívala do očí.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se jí znovu. Chytla jsem ji za rameno, aby věděla, že tu s ní stále jsem.

„Takový divný tlak směrem do hrudi. Pak se to změnilo v střídavou bolest.“ Otočila se směrem ke škole, odkud jsme před chvilkou vyběhly.

Dívala se tam, jako kdyby něco hypnotizovala, otočila jsem se tam taky. Byla jsem zvědavá na, co tak zírá. Když jsem ho uviděla. Dyť to je ten kluk co do mě vrazil, nebo já do něj? Ptala jsem se sama sebe.

Chtěla jsem se tam rozeběhnout, zeptat se co tam dělá. Sleduje nás? Tak proč se dívá našim směrem, vidět nás nemůže je tu docela přítmí. Při nejlepším ani nás nemůže rozpoznat.

„Nechoď tam!“ Chytla mě za ruku Laura, celá jsem zkoprněla a čekala, až mi řekne proč tam nemám chodit. Ona se k tomu ale zjevně neměla. Jen dál strnule zírala před sebe.

„Pojď,“ řekla jsem jí a vymanila se z jejího pevného sevření pravé ruky. Sílu tu ona opravdu měla. Tentokrát jsem to byla já, kdo ji vzal za ruku. Chňapla jsem po ní a rázným hlasem jí řekla, aby šla. Ona tak učinila. Ve tváři měla stále ten divný výraz.

Vzala jsem to obloukem kolem školy, aspoň jsem doufala, že jdeme okolo, že se tu neztratíme.

„Víš co?“ zeptala jsem jí z ničeho nic.

„Co?“ Její hlas zněl stále ublíženě, bolestně. Nedokázala jsem si představit, jaká bolest se musela vytvořit uvnitř jejího hrudníku.

„Zapomeneme pro tuhle chvíli na dnešek a poddáme se dnešnímu večeru. Je pátek a to znamená velkou studentskou párty,“ snažila jsem se zajásat, ale můj hlas nezněl o nic víc rozdílně než ten její. Třepal se mi nevědomostí.

Zdá se, že jí tohle zvedlo náladu, aspoň že jí. V mžiku se jí po tváři rozlil spokojený úsměv a začala plánovat dnešní večer. Mě se jen hlavou točila jedna a ta samá myšlenka. Musím zjistit kdo to je, co tam dělal…

***

„Ty šaty jsou moc krátký,“ bědovala jsem nad Lauřiným rozhodnutím, když se snažila zapnout zip na těch až příliš krátkých šatech, který mi nesahaly ani pod zadek.

„Mlč, ženská! Zadek ti vidět není, tak si nestěžuj!“ Ona měla zrovna co říkat, jelikož měla šaty do půlky stehen. To mě zakrýval sotva zadek. Tentokrát se snažila na můj už tak namalovaný obličej, naplácat co nejvíce šminku.

„Hele, zase to nepřeháněj jo?“ Poodtáhla jsem obličej uprostřed dobře mířeného nánosu černých stínů na mé víčko.

„Nechceš se namalovat sama?“ zeptala se mě ironicky. Dobře ví, jak by to dopadlo. Řasenka by skončila v mém oku, které by na ní bylo tak nádherně vystavené na kartáčku. O ostatku nemluvě.

„Haha,“ prskla jsem ironicky. Ona si z toho však hlavu nedělala a pracovala dál na mém zkrášlování.

„Hotovo,“ zahlásila vítězně a otočila mě čelem k zrcadlu.

Fajn, každý když se vidí namalovaný se rozplyne údivem. Já na sebe zírala jako husa do flašky. Blbě. Asi nejsem typ člověka – holky – co potřebuje mít přehnaně namalované stíny. Já si dávám jen řasenku a tužku na oči. Ale budiž, jednou to vydržím.

„Tobě se to nelíbí,“ konstatovala Lů a už brala do ruky flaštičku s odličovací vodou, aby mi mohla můj náhradní odlíčit.

„Ne, mě se to… líbí.“ Vstala jsem a prohlédla celou svou postavu. Fajn, nebyla jsem k zahození, naopak! Byla jsem… sexy!

Z mého rozjímání, jestli se tomu dalo tak říct mě vytrhla Laura která stála už kompletně připravená na prahu mích dveří.

Někdy mi přijde, že si až moc přehnaně věřím, co se týče mého vzhledu. Dobře, nejsem ta holka, co se v jednom kuse kritizuje jak je tlustá nebo má malá prsa nebo gigantickej zadek. Říká se: ‚Samochvála smrdí'. Já tvrdím, že jí nikdy není málo, pokud to ale opravdu stojí za to. A v tomhle případě to nestálo.

„Fajn, teď tam budu za šedivou krysu, zatím co ty budeš házet oslňující úsměvy v… tomhle.“ Poukázala jsem na její ‚ošacení‘. Dobře to se tomu říkat nedalo… bylo to něco mezi topem a šaty. Teď už jsem držela zobák, radši jsem nestěžovala nad délkou mých šatů, to by mě taky příště mohla navlíknout do toho co má ona sama na sobě.

„Prosím tě,“ řekla mi pobaveně.

***

„Pochybuju, že tady se klepe.“ Chytla jsem Laury ruku, která se chystala zaklepat na ten dům, kde se to mělo odehrávat.

„Já jsem slušně vychovaná,“ řekla mi a rukou zmátla po klice. Proti tomu jsem už nic nenamítala.

V těchto situacích se hodí, abych pronesla něco typu jako: „Páni, to je nádhera!“ nebo „Wau!“. Já si to ale nemyslela. Měla jsem pro to několik jasných důvodů. Vůbec to tu nevypadalo jako na párty, ale spíš jako na soutěži: „Když se sketuješ, vyhraješ jelena!“.

„Jsme tu správně?“ zeptala jsem se jí s ostnem nedůvěřivosti v hlase.

„Jasně! To se teprve ještě rozjíždí,“ odpověděla mi nadšeně a už si probíjela cestu někam kamsi. Do kuchyně.

Když jsem se pokoušela narvat piva do lednice chytly mě čísi ruce za pas, doslova ho obmotali, a já vyjekla. Zvedla jsem se odhodlaná, že toho dotyčného pošlu kamsi, když mě takhle osahává.

„Hej!“ prskla jsem nabroušeně.

„Nechceš jít někam stranou?“ zapěl mi ten ožrala do ucha.

„Ne nechci a teď mě pusť!“

Jeho ruce však neměli v plánu zbavit se toho dotěrného osahávání. Pak se tu objevil on. A já ztuhla, když jsem se začala topit v těch jeho překrásných modrých očí, které se ně mě koukaly jako kdyby mě chtěli utopit v oceánu. Ničivá síla jeho pohledu na mě zabírala neuvěřitelnou mocí, připadala jsem si v bezpečí. Což se samozřejmě nedalo říct o mém společníkovi, tedy bývalém společníkovi. Jelikož můj hrdina ho shodil do koutu kuchyně a jeho tělo nabralo ‚tvaru‘ výhružné pozice. Zaplavily mě vinné pocity. Jen ať si neublíží. Hlavně ať mu on neublíží.

„Klid,“ řekla jsem rázným hlasem a přešla k nim. Jeho jsem chytla za rameno. Otočila se na mě a já se na něj usmála. Jako kdyby to pro něj byl signál, že má přestat.

Měla jsem potřebu ho ochránit, a kdyby to šlo, určitě bych to udělala. Někdo mi řekl, že můj budoucí čin je zcela neuvážený ale já nevěděla jak jinak.

Popadla jsem ho za ruku a odvlekla na zahradu tohohle neuvěřitelně obrovskýho domu.

„Promiň,“ řekl a podíval se mi svýma pomněnkovýma očima do těch mých.

„Za co?“ vybafla jsem nevěřícně, „To já bych se měla omlouvat.“ Pohled jsem sklopila do země a prohlížela si tak špičky svých bot.

„Alison,“ promluvil mé oči opět vyhledaly jeho nádherný obličej, „jsem rád, že jsem mohl pomoct.“

„Málem bych zapomněla, ovšemže ti děkuji za tvůj hrdinský čin.“

„Nemáš vůbec zač, jak jsem říkal, já rád.“

„Jak se jmenuješ?“ vyhrkla jsem z ničeho nic doufajíc, že mi své jméno konečně prozradí. Nic vás nenechá na pokoji víc, něž utajené jméno osoby která se vám za těch pár minut stala neuvěřitelně blízkou.

„Christopher,“ vyhrkl a podával mi ruku. Chytla jsem ji a jeho obličej se sklonil. A nakonec mi ji políbil.

„Jak gentlemanské,“ prohlásila jsem s jemně růžovělýma tvářema.

„Chtěla jsem se zeptat,“ začala jsem. Nejsem zrovna člověk, co by kdoví jak dlouho obcházel okolo horké kaše. „cos dělal odpoledne tam.“ On se na mě překvapeně podíval. To sis hošánku myslela, že jsem tě neviděla?

„Ehm,“ nestačil doříct a pousmál se na mě, pohled zabodnul někam za moje záda. Otočila jsem své oči tam, kam se díval on a viděla Lauru jak se potácí směrem k nám.

„Všude jsem tě hledala!“ ohlásila se mi jemně opileckým hlasem do ucha.

„Našla jsi mě.“

„A kdopak je tohle?“ zašveholila a snažila se nasadit sexy hlas. Což v jejím podání moc nešlo.

„Christopher,“ odpověděl a podal jí ruku na seznámení. Sledovala jsem, jak se jejich ruce přibližují a zase oddalují. Moje nitro si potěšeně zazpívalo když ji ruku nepolíbil. Pro někoho maličkost pro mou osobu ne.

Můj pohled se otočil na právě ustupující Lauru, která se mi se zděšením dívala do očí.

Něco se stalo. Pomyslela jsem si. Nikdy takhle nereagovala jen tak. Že by mé tušení bylo správné?

Věděla jsem, že s Chrisem je něco v ‚nepořádku‘, nemohla jsem však dělat ukvapené závěry.

Otočila jsem se na Chrise a s omluvným výrazem ve tváři popadla Lauru a za ruku, která jí stále povlávala ve vzduchu a odváděla ji pryč.

Tady pro dnešek končíme.

Lauru sem posadila na lavičku která byla před domem. Její tašku jsem jí sundala z ramene a začala v ní štrachat. Po dostatečně dlouhé době jsem narazil na zadní kapsičku její titěrné kabelky. Laura a ta její paranoia, aby náhodou klíčky neztratila.

Moment na to už jsme stály zaparkované v našem bytě, teda spíš na koleji. Musela jsem se pochválit, když si nás ani nevšimla vedoucí koleje, určitě by udělala scénu, jako ta na střední.

„Ukaž.“ Jak se dokázala tak rychle ztřískat. Vždyť jsme tam nebyly ani půl hodiny. Svlékla jsem ji a uložila do postele, tohle nebylo rozhodně poprvé.

Sama jsem pak své oblečení hodila do koše na špínu a odešla do koupelny. Teplá voda mě aspoň trošku zpacifikovala. Po očistě jsem ulehla do peřin, můj zrak už ani na hodiny, jak jsem byla unavená.

Odtud nevylezu aspoň několik hodin.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat MysteryCat, která byla jediná z tolika ‚čitatelů‘ a zanechala komentář u předchozí kapitoly. Děkuji! :-)

Doufám, že takhle kapitola stojí aspoň za smajlíka, vím, že je mnohem kratší než minulá. Jsem si vědoma toho, že je o něco slabší v obsahu, skoro nic moc se tam nedělo.  Ale doma to mám zase trošku nahnuté, trošku víc.

Budu vděčná za jakýkoli komentář. Za připomínku, případnou pochvalu ale i ‚brutální' kritiku, budu velmi vděčná!

AlisonDL

P. S.: Jsem člověk co má rád šťastné konce, někdy se opravdu hodně se opravdu hodně rozepisuju o blbostech. Do postavy hlavní hrdinky Alison se snažím dát co nejvíc sebe. Takže ironie a sarkasmus je na denním pořádku. :-D

Autor: AlisonDL, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život ve stínu - 2. kapitola: