OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 17. kapitola

10.04.2012 (15:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1874×

Schoulila jsem se na posteli objímajíc si nohy a tisknouc si kolena k tělu. V ten okamžik jsem si přála, abych mlčela, možná by to tak bylo lepší.

Koneckonců, vždyť měl Richard pravdu, měl právo chtít potomky a já mu je musela dát, jinak mě čekal rozvod! Jen při té myšlence se mi draly slzy do očí, uvědomila jsem si, že aniž bych věděla, kdy se to stalo, jsem se do svého muže nepředstavitelně zamilovala…

17. kapitola – Samota

Když jsem se ráno probudila s očekáváním a s na rychlo vymyšlenou omluvou jsem se otočila. Věřila jsem, že si sem Richard přišel v noci lehnout, nebo jsem v to alespoň doufala, ale postel byla krom mě, kožešin a přikrývek prázdná.

Nebyla tu žádná ruka, která by se mi ovinula kolem pasu, žádná ústa, která by mě tak jemně políbila, žádné silné paže, které by si mě k sobě majetnicky přitáhly a ani pár pomněnkových očí, v kterých tak krásně a nespoutaně poskakovaly jiskřičky. Řečeno jednoduše, můj muž tu nebyl. Neodpustil mi…

Zamrzelo mě to a pohled mi samovolně sklouzl ke dveřím do knihovny, nezbylo než jen doufat, že spal tam. Připadalo mi, jako bych měla svázané ruce, nemohla jsem nic dělat. Nebo ne?

Proháněla jsem meluzínu vlastní hlavou a hledala i v těch nejtemnějších zákoutích své druhé drahé já, ale zdálo se, že když už na to přišlo, umělo se schovávat. Možná to nechtělo komentovat, protože tahle situace mu přišla sama o sobě dost špatná i bez jeho připomínek, nebo jen prostě nemělo co říct. Ovšem nebylo tu a já si nutně potřebovala s někým povídat. Ne o tom co se stalo, na to jsem se spíše snažila urputně zapomenout. Jen jsem potřebovala vědět, že nejsem sama. Že tu je někdo, kdo mi řekne, jak se dnes má, někdo kdo mě ujistí, jak snadný mám ve skutečnosti život, a že tohle všechno jsou jen drobné neshody, které se nakonec zase vyřeší. Nebe bez mráčku přece také neexistuje, slunce nesvítí pořád, protože kdyby tomu tak bylo, neuměli bychom si jeho hřejivých paprsků vážit. Slunce bylo vzácnost, jehož cenu jsme si uvědomovali jen, když bylo pod mrakem, není tomu snad stejně se štěstím?

Bleskurychle jsem se převlékal a vyrazila na snídani. Cestu už jsem si po téměř měsíčním pobytu v Cornwallu pamatovala, stejně tak jako cestu na nádvoří a do kaple, ale zbytek hradu jsem zatím moc nezkoumala. Neměla jsme důvod. Snad kromě stájí…

Vtrhla jsem do jídelny a přejela pohledem po všech přítomných, byla tu Apolena s Ianem, kteří mě oba pozdravili kývnutím hlavy, Raley a skupinka dalších rytířů, ti povstali od stolu, jakmile jsem vešla, a v neposlední řadě tu pobíhali pomocné kuchtičky roznášející jídlo či naopak uklízející už použité talíře, mísy a sklenice. Ale pán zdejšího hrabství se tu nenacházel.

Jedla jsem pomalu. Každé sousto mi v puse těžklo a já jako bych ztratila sílu ho dál žvýkat a polykat.

Přestože už všichni odešli, já v jídelně dál seděla, i když už jsem dávno neměla co do pusy strčit. Čekala jsem, jestli se tu ukáže Richard, každý přece musí jíst ne?

Hlavou se mi honily ty nejrůznější a nejčernější myšlenky. I služebné už přestaly pobíhat okolo a já jen zírala do stěny a přemítala o své vlastní budoucnosti se svým mužem.

A pak se zase začali objevovat rytíři, služebné roznášely další jídlo. Oběd. Richard tu pořád nebyl. Copak ten člověk nepotřebuje jíst?

Znovu jsem do sebe nasoukala pár soust a vstala jsem. Potřebovala jsem někoho, kvůli komu bych se přetvařovala a sama sobě namluvila, jak je všechno v naprostém pořádku.

Nikdy jsem nepatřila k lidem, které by se svěřovali ostatním, na všechno jsem vždycky nakonec zůstala sama a byla tak na to zvyklá. Uměla jsem svůj smutek zvládnout, uměla jsem potlačit problémy, zahnat je do sebe a neukázat jim denní světlo, ale potřebovala jsem mít ve svém okolí člověka, který mě alespoň trochu znal, člověka, který se uměl smát, bez ohledu na svůj smutek. Pak bych se smála i já, kvůli němu, abych mu nekazila jeho radost. A na Cornwallu byl takový člověk jen jeden.

Rychlým krokem jsem vyšla z jídelny a zamířila na nádvoří, ono rušné místo plné ušlapaného sněhu jsem bleskurychle přešla a otevřela prosté dřevěné dveře do prostorných, slámou vystlaných stájí.

Koně stáli u svých žlebů a tiše ržáli, zima venku na ně nijak moc nedopadala, jen netrávili tolik času na čerstvém vzduchu, jako obvykle. Na oknech se zvenku třpytil mráz, ale ve stájích bylo poměrně teplo, i když mi zůstávalo docela záhadou, jak je to možné, poněvadž přes dveře sem poměrně hodně táhlo. Vzduch byl prosycen vůní sena a oním prostým příbytkem pro koně se neslo tiché veselé hvízdání.

„Fredericku?“ zašeptala jsem nejistě a pískání ustalo. Trochu jsem popošla a spatřila mladého podkoního, který zrovna hřebelcoval Tristana a zvědavě koukal, kdo ho to přišel navštívit.

Jakmile mě spatřil, rty se mu roztáhly do širokého nakažlivého úsměvu a hluboké oči mu zazářily.

„Pěkné odpoledne, lady,“ přivítal mě a pokračoval v hřebelcování Richardova hřebce.

Někde hluboko ve mně se něco alespoň částečně spokojeně hnulo, protože Tristanova přítomnost dokazovala, že mi Richard nikam neujel, tedy alespoň ne nikam daleko. Věděla jsem, že bez svého věrného oře by se na dlouhou cestu nevypravil. Posadila jsem se na hromádku slámy a sledovala Freda při práci. Nebylo potřeba mluvit, i beze slov mi s ním bylo líp, než o samotě. Podkoní se při práci povzbuzoval hvízdáním veselé melodie a já jen tiše seděla, poslouchala a nechávala se unášet šťastnou náladou. Problémy a vzpomínky jako by se zalekly oné prosté písničky a schovaly se do koutku mysli a mě hned jako by spadl ze srdce a z mysli obrovský kámen, závaží, které mě táhlo ke dnu a tížilo. Bylo mi líp, to bez pochyb, ale nebyla jsem šťastná.

Po nějaké chvíli si toho všiml i Frederick, přestal s hřebelcováním a ustaranýma hlubokýma očima se do mě zavrtal. „Stalo se něco, lady?“ optal se a přisedl si na slámu.

„Nic vážného,“ zalhala jsem.

„Pak mi zůstává záhadou,“ začal rozvážně podkoní. „Proč nezáříte štěstím, tak jako dřív.“

Raději jsem zůstala u prostého pokrčení rameny a uhnula jsem pohledem.

Čísi ruka mě chlácholivě pohladila po rameni. Zvedla jsem oči a střetla se se dvěmi povzbudivými černými studánkami, jež na mě shlížely z úzkého a přesto docela hezkého obličeje. „To bude dobré, lady,“ těšil mě. „Vždycky se všechno nakonec spraví, náš hrabě je trochu unáhlený, ale má vás rád,“ ujistil mě. „Tak, jak kouká na vás, se nedívá ani na Apolenu, lady.“

V ten okamžik mě zaplavil zvláštní pocit, nebylo to štěstí, láska, náklonost či nenávist, nebyla to žádná z dosud známých emocí, prostě jen nepopsatelný pocit, že potřebuji obejmout, utěšit. A Frederick byl nejblíž. Chytla jsem ho kolem krku a on mě ostýchavě sevřel v náručí.

Klaply dveře od stájí a ozvalo se pár kroků, načež následovalo zalapání po dechu. „Eleanoro?!“ zamumlal rozhořčeně překvapený hlas.

Odtrhla jsem se od Fredericka a pohlédla do pomněnkových očí, plných nesouhlasu a v podstatě až ukřivdění.

„Apoleno?“ zeptala jsem se tiše.

„Fredericku!“ vyjekla dívka a vytáhla mladého podkoního na nohy. „Co to tady, pro boha živého, vyvádíte?!“

„My… Jen…“ zadrhával se Fred po každém slově a nervózně se při tom drbal na hlavě. „Jen si povídáme.“

V pomněnkových očích se rozpoutala bouřka a to doslova a do písmene. „Vrať se ke své práci, Fredericku!“ zašeptala výhružně sestra mého muže. „A ty pojď se mnou, Eleanoro!“

Následovala jsem ji ven ze stájí, přes nádvoří, kde se k zemi snášely nádherné vločky, po několika schodištích až do knihovny.

Byla jsem tam prvně v životě. Místnost to byla obrovitánská a neskonale nádherná, plná vysokánských polic, na nichž ležely veliké zaprášené knihy vázané v kůži nebo látce, ale i smotané svitku pergamenů, na kterých ještě povětšinou ulpívaly zbytky rozlomených pečetí z nejrůznějších zákoutí Anglie, ale i z tisíce mil vzdálených zemí.

„Richard s tebou chtěl mluvit, Eleanoro,“ oznámila mi tiše Apolena, zatímco jsem si opatrně prohlížela jeden ze svitků. Neodvažovala jsem se na něj sáhnout, nebo se ho snad jen dotknout prstem.

„O tom, co jsem viděla, pomlčím. Nechci mu ublížit víc, než jsi to už dokázala ty,“ pokračovala zarputile a také poněkud naštvaně hnědovláska. Začínala jsem cítit, že se mi do očí derou slzy.

„Ale věř mi, že pokud to bude takhle pokračovat dál,“ její hlas nabíral na výhružnosti. „Trpět vám to nebudu!“

Dveře vedoucí z knihovny na chodbu se prudce otevřely a v nich stál můj muž. Pod očima měl obrovské tmavé kruhy, jeho rty se nesmály, pomněnkové oči, jakoby vybledly, ztratily lesk a hlavně jindy tolik nezbedné jiskřičky. Nezbylo v nich vůbec nic, jen smutek a zároveň láska, jež neměla hranic. Láska ke mně, jak jsem si záhy uvědomila.

Sjel mě i Apolenu částečně nepřítomným pohledem, jakoby blouznil a posadil se do křesla spočívajícího za dubovým stolem na konci místnosti.

„Jen jsem ti chtěl oznámit, Eleanoro,“ začal monotónním a tak trochu nezúčastněným tónem hlasu. „Že za dva týdny odjíždíme na jedno z královských hrabství, do Berkshiru. Bratr, tedy chtěl jsem říct jeho královská výsost, tam pořádá ples, ideální příležitost, představit tě rodině, nemyslíš?“ odvykládal zjevně do nejmenších podrobností promyšlený proslov, až mi to připadalo, jakoby ho snad vymýšlel celou noc.

Jen jsem přikývla a čekala, jestli ještě něco přijde.

Chvíli bylo ticho a pak Richard pokračoval, jakoby si na onu záležitost zrovna teď vzpomněl. „Apoleno, ty se samozřejmě postaráš o Cornwall. Na kdy plánujete s Ianem tu svatbu?“

„Chtěli bychom se brát někdy během ledna,“ odvětila se šťastným úsměvem pohotově Apolena.

„Výborně, to stihneme,“ ujistil ji a pokusil se o jakýsi chabý náznak úsměvu. Naposledy mě provrtal těma smutnýma očima, skoro, jakoby čekal na omluvu. Pak neurčitě mávl rukou směrem ke dveřím a sklonil se k nějakým papírům. Apolena mě popadla za ruku a vytáhla na studenou kamennou chodbu.

Tam se na mě zpříma a bez obalu podívala. Provrtávala mě těmitéž a přesto tolik jinýma očima, jaké měl Richard. Ty její měly stejnou barvu i tvar, ale byly, na rozdíl od momentální podoby očí mého muže, až moc živé a také naštvané.

„Ať až se to, co se stalo ve stájích, neopakuje, Noro,“ varovala mě zčásti výhružným a z části prosebným hlasem a pak se razantní chůzí vydala pryč.

16. kapitola < Shrnutí > 18. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 17. kapitola: