Život v neživotě 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Snad se vám má nová povídka bude líbit. :) Emma, upírka, která nezná nic jiného než lidskou krev. Andreas, upír, který tyto upíry zabíjí a sám se živí krví zvířat.

25.09.2012 (20:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 966×

1. kapitola

Tak kde jen začít? Je toho opravdu hodně, než jsem poznala lásku svého neživota. Můj život nebyl nijak zvlášť slavný, proto si dovolím přeskočit tuhle nudnou část a přejít rovnou k věci, kdy se ze mě stal upír. Bylo dvaadvacet a jela jsem vstříc svému novému životu. Jela jsem dědinkou, která byla mrtvá už na pohled. Zastavila jsem, abych natankovala. Nikde nikdo nebyl a tak jsem nechala peníze u pokladny a jela dál.

U jediné zastávky na mě mával kluk a prosil abych zastavila. Byl hezký a nevypadal nebezpečně. Zastavila jsem a stáhla okénko.

„Ahoj, jsem Filippe. Nesvezla bys mě kousek? Autobus mi odjel a další jede až za dva dny.“ Pousmál se a já jsem přikývla. Nastoupil si a rozjeli jsme se.

„Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se.

„Emma, těší mě.“

Pousmála jsem se a jela dál než…

Co vám budu povídat. Bolelo to, když se na mě vrhl a kousl mě do krku. Smrti jsem se ovšem nedočkala nebo alespoň ne té úplné.

Byla vážně paráda, když jsem se probudila na špinavé zemi v nějaké továrně. Filippe, můj stvořitel, o mě moc zájem nejevil, ale taky mi nedovolil, abych od něj odešla. Prozradil mi, že si mě stvořil, abych se stala jeho družkou, ale po čase zjistil, že já pro něj nebudu ta pravá a mně to vyhovovalo.

Časem jsem se naprosto zdokonalila a byla jsem přepychový upír. Ovládala jsem se dokonale, ale touha po krvi a zabíjení byla velká.

No a konečně se dostáváme k té důležité části příběhu, takže pozorně poslouchejte…

Byl sychravý večer a Filippe mě neskutečně štval. Rozhodla jsem se tedy zajít na lov. Neptala jsem se a ani mu to nesdělila. Oblékla jsem se a s vyhlídkou dobré večeře odešla do města. Potulovala jsem se ulicí a zastavila jsem před jedním klubem. Z klubu se ozývala dunivá hudba a když se otevřely dveře, byl slyšet i řev teenagerů, který jsem ale slyšela i tak. Netoužila jsem jít dovnitř, ale jakoby mě ovládala nějaká vnitřní síla, která mě nutila jít blíž a blíž…

Udělala jsem jeden opatrný krok a pak další a další. Tělo mi vibrovalo napětím. Vyhazovač mě nechal projít do kouřem zahalené místnosti, kde blikala světla. Zadržela jsem dech. Masakr jsem ještě nechtěla. Vyšla jsem po schodech do prvního patra a postavila se k zábradlí. Pozorovala jsem ženy i muže asi v mém věku, jak se kroutí do rytmu hudby v těch nejlepších modelech, které teď letěly.

Záviděla jsem jim. Nemuseli přemýšlet, jestli v příští minutě skočí po někom, kdo se přiblíží moc blízko. Z mého uvažování mě vyrušilo povědomé chladné chvění v mé hlavě. Cítila jsem ho, když byl v blízkosti Filippe, ale tohle bylo stejné a přesto jiné. Bylo takové měkčí a ne tak dráždivé.

Rychle jsem pohledem prozkoumala okolí.

Stál přesně naproti místnosti a stejně jako já, se opíral o zábradlí. Jeho vysoká postava a plavé vlasy byly nepřehlédnutelné. Vždy, když na něj posvítilo jedno světlo, jeho vlasy se třpytivě rozzářily. Nebyla jsem jediná, kdo ho tak fascinovaně sledoval. Minimálně hlouček dívek, sedících několik metrů od něj, bylo z jeho přítomnosti v transu.

Trvalo to asi půl vteřiny. Ten neskutečný mladý muž si uvědomil, že je sledován a střelil pohledem přímo na mě. Až jsem sebou škubla, jak mě jeho zlaté oči šlehaly po tváři. Byl tak dokonalý, až jsem uvažovala, jestli to není jen přelud, ale tento přelud se na mě několik dlouhých vteřin díval, a pak bleskurychle opustil klub. Rychle jsem se vydala ke schodům, abych ho zastavila a zeptala se ho, proč je tady.

Měla jsem pocit, že dostat se z klubu mi trvá snad hodiny. Byla jsem netrpělivá. Konečně jsem se dostala na vzduch a zhluboka se nadechla. Vyběhla jsem za roh k hlavní cestě, ale ulice byly prázdné. Už jsem anděla nezahlédla. V hlavě jsem cítila ten chlad, ale s každým okamžikem se vzdaloval…

Zklamaně jsem se vrátila do domu, kde jsem s Filippem posledních několik dní bydlela. Až v předsíni jsem si uvědomila, že setkání s andělem mi z hlavy vyhnalo potřebu jít zabíjet.

Filippe seděl u krbu na sofa a četl knihu v rudé vazbě. Hodlala jsem ho obejít a zavřít se u sebe v pokoji, ale Filippe zvedl pohled a podezřívavě se na mě podíval.

„Ty jsi nebyla na lovu,“ nebyla to otázka. Bylo to holé konstatování. „Co se stalo?“

„Nic,“ pípla jsem. Cítila jsem, jak se Filippovi oči vpíjí do mého mozku.

„Nevěřím ti!“ odsekl a bleskurychle ke mně přistoupil. Chytl mě za bradu a přiblížil si můj obličej těsně ke svému. Pak zavřel oči a přičichl k mým vlasům jako ke květině.

„Koho jsi dnes potkala?“ zeptal se nervózně a jeho oči byly najednou ostražité a pichlavé.

„Já nevím…" odpověděla jsem po pravdě a s tím jsem se zavřela do pokoje.

Po našem rozhovoru zmizel Filippe na celý den pryč. Když se vrátil, jeho neklid byl ještě citelnější, než když odcházel. Byl nesoustředěný a dokonce i jeho ironická maska a rýpavá nálada byly ty tam. Nervózně přecházel po pokoji a mnul si čelo. Byla jsem zvědavá, co mohlo jindy neohroženého Filippa tak rozrušit, ale nezeptala jsem se. Seděla jsem v křesle, bradou jsem se opírala o skrčená kolena a sledovala jsem jeho počínání. Mohlo to trvat tak třicet minut. Pak se Filippe prudce zastavil na místě a podíval se na mě.

„Emmo... Ten koho jsi potkala v noci... Mluvila jsi s ním nebo on s tebou? Nevíš, jestli tě náhodou nesledoval?" zeptal se a jeho hlas zněl přiškrceně.

„Ne. Zmizel dřív, než jsem se k němu mohla dostat..." odpověděla jsem a má zvědavost ještě vzrostla.

„To je dobře..." řekl si pro sebe Filippe.

„Proč je to dobře? Co je zač??" nevydržela jsem to déle. Chtěla jsem všechno vědět.

Filippe se na mě znovu podíval a povzdechl si.

„Říkají si odklízeči. Jsou upíři jako my, ale nejsou jako my... Je to skupina jedinců různého stáří, kteří se rozhodli vzdát lidské krve a bojovat proti nám, co ctíme naše tradice... Už stovky let s námi vedou válku... Jsou nebezpeční. Porušují všechna pravidla a chladnokrevně se nás snaží vyhladit... Bylo štěstí, že jsi to setkání přežila, ale už o nás vědí. Musíme okamžitě zmizet a zamést za sebou všechny stopy. Jestli nás najdou..."

Z Filippova vypravování mi vstaly vlasy hrůzou na hlavě. V tom klubu by mě nenapadlo, že by ten krásný upír mohl být nebezpečný. Vypadal tak mile a jeho zlaté oči. Pak mi to došlo...

„Oni nezabíjejí lidi? A jak je možné, že mohou existovat??"

Filippe se znechuceně zamračil: „Loví zvířata... Jsou to barbaři... Nechutní odpadlíci..."

„Zvířata?" zopakovala jsem si pro sebe.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování