OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život se dá přežít

07.05.2009 (16:40) • TynaChan • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1685×

Pohlédla jsem na budík,který ukazoval...6:30.Neohrabaně jsem se posadila na posteli a přemýšlela nad tím,co dnes zažiju.Nejspíš toho bude hodně...Nadávky,možná milí lidé...
Abyste rozuměli:Jmenuji se Sayu,pocházím z Japonska,ale bydlím v Česku se svými adoptivními rodiči a jejich nedávno narozenou dcerou.Od 29. července je mi oficiálně 17.Dnes jen 1. září,můj obávaný den.Měla jsem zapadnout do druhého ročníku na střední škole,na jazykovce,kde už na sebe rok jsou zvyklí,a teď do nich vlítnu já.Nehledě na to,že jsem Japonka,tudíž nejspíš budu po zbytek střední školy poslouchat kecy tipu ťamanka a podobně.
Prudce jsem vstala z postele a rychlostí blesku jsem se zase posadila.Najednou se mi vybavily vzpomínky.Vzpomínky na moje pravé rodiče.ZAčalo se mi zničeho nic stýskat po máminých kulatých,šedomodrých očích,u Asiatů tak neobvyklé a po tátově milém usměvu a po vlasech černých jako úhel.Tohle se mi moc často nestávalo.Ačkoliv jsem byla se svými mladými rodiči,Anetou a jejím anglickým manželem Miklem,šťastná,po rodčích se mi stýskalo.
Znovu jsem vstala,tentokrát pomaleji a odebrala se ke skříni.Na vrchu leželi růžové šaty.To jsem si mohla myslet,usmála jsem.Aneta si myslí že půjdu v tomhle...což se rozhodně nestane.Sáhla jsem po žlutém tričku s pejskem,pod kterým je nápis Kiss me...cause I´m cute.Mé oblíbené tričko.Dál jsem vybrala klasické jeansy a černou mikinu s kočičkou.Na dně skříně jsem našla tyrkysovou velkou kabelku,která byla teď velice in.Tedy v Česku...no,tuším že ani tahle taška mi nepomůže k zapadnutí,ale zkusit se to může.
Odebrala jsem se do koupelny kde jsem si pečlivě vyčistila zuby,oči podmalovala černou kajalovou tužkou a rozčesala vlasy,které byli do přírody rovné,jako podle pravítka.Seběhla jsem schody a pozdravila ranní scénu:Máma s malou Klárkou a Mikel čtoucí si ranní noviny před odchodem do práce.JAk já je měla všechny ráda.K nohám mi přiběhl náš malý pudlík,Pete.Pohladila jsem ho po kudrnaté hlavičce a zasedla jsem k snídani,totiž k cornflayksům zalitým mlékem a kakaem ve vysoké sklenici.
"Tak jak se cítíš?" zeptala se starostlivě Aneta.
"Ale jo...dobrý." zalhala jsem a nasadila úsměv.Divím se,že to neprohlédla.
"Hodím Tě ke škole,co říkáš?Mám před prácí trochu času." vložil se do našeho rozhovoru Mikel.
"Jo,to bys byl honej Mike...totiž chci říct tati." bylo mi divné,říkat rodičům jménem do očí.
Společně jsme nasedli do jeho auta a on mě odvezl do školy."Hodně štěstí." popřál mi a líbnul mě na tvář.
Už jsem chtěla odejít,jenže on mě zastavil:"Vím jak ti je,sám jsem si to prožil...ale věř mi,zvládneš to!" jen jsem kývla,mávla jsem mu a vystoupila z auta.Nísledovala jsem dav směřující ke škole.Zamířila jsem do třídy označené 2. B.Za katedrou už seděla mladá učitelka.Zřejmě Mgr. Plachá,nebo jakže se jmenuje.Každopádně ke mně hned přiběhla.Byla moc milá.Popřála mi,ať se mi tu daří a podobně.Poslala mě sednout si.
Cestou k lavici,kterou mi ukázala jsem narazila na mile vypadající dívka.Mile mi přestala připadat až když jsem okolo ní procházela.Zahlásila:"Okamžitě se ode mě vzdal!Nemám žlutou ráda!" ušklíbla se.
Nejdřív jsem myslela,že se nebudu moc ozývat,ale pak mi došlo,že takhle si se mnou bude dělat každý co chce.A to jsem zase nechtěla já.Otočila jsem se a naprosto klidně řekla:"Vážně?A mě se zdá,že jí máš v oblibě...Si CELÁ ve žlutém." ušklíbla jsem se já.Opravdu na sobě měla všechno žluté.U ostatních to způsobilo chcichotání.Stačil však jen jediný pohled té holky,nejspíš primadony třídy,a chichot okamžitě ustal.
"No tak panstvo!Zasedněte už!" rozkázala učitelka a pokračovala :"takže vás tu vítám.Zvlášť tu vítám Sayu,novou dívku.Doufám že budete milí.Tak,Karolíno,rozdej prosím ceník učebnic na tenhle rok." ukázala na dívku celou oblečenou v modrém.Byla malá a hubená.
Dostala jsem seznam s učebnicemi,jeich cenami a ujištěním,že se učebnice dají koupit levněji ve škole.
"To je vše.Můžete jít.Totiž,Sayu pojď sem prosím."
Došla jsem k učitelce."Ano?"¨
"Potřebuješ skříňku v šatně...Většina dětí jí má po dvou,ale obávám se ehm že...no že si tě zatím moc neoblíbili.Takže dostaneš skříňku číslo 36.Dobře?"
Takže ostatní děti si mě moc neoblíbili.No fajn."Sayu?" vyrušila mě Plachá z uvažování.
"Jo jasně...36.Tak nashle." rozloučila jsem se a ještě u dveří jsem cítila její pohled na mých zádech.
Sešla jsem k šatnám a hledala jsem číslo své skříňky.Napravo bylo 37 a nalevo 35.Takže ta mezi je zřejmě šestatřicítka.Na proti mé skříňky,která byla v jedné z prvních řad v šatně,se usídlil hlouček dívek,mezi nimi i ta dívka v modrém,Karolína.Otevřela jsem svojí skříňku,na které byl zavěšen zámeček s číselným kodem,který jsem si měla nastavit.Hodila jsem si do skříňky přezůvky které jsem měla v kabelce,nastavila si číselný kod a zamkla jsem svojí "základnu" na zdejší škole.Ujistila jsem se že zámeček je zamknutý pořádně a zamířila jsem si k východu ze školy.Něco mi v tom ovšem zabránilo..."Děvčata,klidíme se,žlutá ťamanka na obzoru!" ze skupiny děvčat se vynořila ta dívka v jasně žluté."Ach bože, název ťamanka je ohraný...to za a) a za b) se nauč rozeznat rozdíl mezi Čínou a Japonskem." osekla jsem.Až teď jsem si všimla,že ta dívka je nádherná.Měla dlouhé blond vlasy k pasu,štíhlý pas,mírně široké boky,plné rty,modré oči s řasami jako panenka a prsa jak Pamela Anderson.
Otočila jsem se zpátky ke dveřím a vyšla ze školy.V metru,kterým sem měla dojet domů mě dohnal nějáký kluk.Totiž né nějáký,moc hezký kluk.Pak jsem si uvědomila,že s ním chodím do třídy."Eh...Ahoj." Pozdravila jsem zdvořila a on mi to oplatil.
"Totiž,jen ti chci říct aby ses netrápila tím,co Anička říká." Anička...nejspíš to sluníčko.Byl opravdu nádherný.Nevnímala jsem,co dál říkal.Měl hnědé vlasy,hnědozelené oči,mírně vypracovanou postavu a pronikavý pohled."...ale stejně jí moc,moc miluju." to už jsem vnímala."Eh promiň...co že jsi říkal?" zeptala jsem se.
"Že Aničku stejně miluju." řekl tu hříšnou větu."Jo jasně...musím už jít..." bez pozdravu jsem vylítla z metra,po jezdících schodech,až jsem zjistila,že jsem na Václaváku a já se chci dostat na Doliny.Nasedla jsem na tramvaj číslo 3 a měla jsem co dělat,abych se nerozbrečela.A to jsem brečela naposledy na pohřebu rodičů.Ani nevím,proč brečím řekla jsem si.Vystoupila jsem u Podolské vodárny a vydala se šourem domů.Cestou jsem zašla do Video Půjčovny.Půjčila jsem si Dívčí partu,Domácího mazlíčka a mezi námi děvčaty.
Doma jsem zasedla k notebooku,s uplakanýma očima jsem se připojila na skype.No alespoň že Yumi je on-line.Ačkoliv v Japonsku maj noc,nejlepšší kamarádka mě nesklamala.
"Hurááááá konečně.jak bylo ve škole?" psala v mém rodném jazyce.
"Hrozný...platonicky jsem se zabouchla do kluka primadony z naší třídy,kterou jsem si okamžitě znepřatelila."psala jsem stručně.
"Aj...To se ti moc nepovedlo...a co ostatní kluci?" zajímala se.To mě u ní nepřekvapuje.Ona se vždycky zajímala jen o kluky.Najednou se mi v hlavě objevil obraz,asi když mi bylo 15,byla jsem na návštěvě za Yumi.Seděli jsme na jaře v parku pod rozkvetlýma sakurama a ona házela svůdné pohledy zpod hustých řas japonskýma očima.
"Nic moc,ale občas se tu něco najde.Ale už si běž lehnout,musíš bejt unavená."napsala jsem a Yumi se okamžitě odpojila.Teď už stoprocentně zařezává ve své princeznovské posteli.

Večer jsem Otevřela knížku,Teď jsem četla jakýsi románek "Nevěsta pro Moonrakers" od Madeline Brentové.Byl o anglické dívce,která žije v Číně a stará se v misi o děvčata,pak se dostane do rodné Angliea dál jsem se ještě nedostala.Zatím mě to bavilo.Bavil mě totiž jakýholiv román.Ale nejradši jsem měla knihu "Gejša".
A tak jsem četla až do desíti večer.Pak jsem v domácím oblečení usnula při zapnuté stolní lampičce a zdálo se mi,hádejte o kom...
O nezvladatelně krásném klukovi od nás ze školy,o němž jsem nic nevěděla.

Autor: TynaChan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život se dá přežít: