OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ze života zvířat 1. díl

03.02.2010 (13:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 924×

Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Sára a jsem úhlově černá, skoro šestiletá fenka labradorského retrievera. Moje přezdívka je Můra. Proč? Tak na to se musíte zeptat mých pánů. Na svět jsem přišla 28. 4 2004 s ještě jedenácti sourozenci, o kterých bohužel už nic nevím. V sedmi týdnech nás od sebe oddělili a rozdali do nových rodin. Já ke své přišla úplně náhodou nebo oni spíš ke mně. Byla jsem poslední štěně, co ještě čekalo na svého nového pánička.

***

Den nebo spíš večer začal stejně. Moje původní majitelka si mě opět z nedostatku času dovedla do práce. Malá hospůdka nebyla zrovna nejútulnější, ale co aspoň tam byli lidi, co se mi věnovali a úplaceli mlskama. Byl tam i jeden, který se vybavoval s moji majitelkou. Co si ale povídali to nevím, protože jsem měla úplně jiný zájmy, než poslouchat lidi, co si říkají. Po chvíli mě však ten cizí člověk chňapl do ruk a má paní mě naposled podrbala za uchem. Nechápala jsem vůbec, co se děje a kam mě to nese.

Bylo už dost pozdě, ale cesta naštěstí netrvala dlouho. Prošli jsme nějakou chodbou a otevřeli vchodové dveře. Všechno pro mě bylo zcela nové a neznámé. Spousta cizích pachů a naprosta tma. Trochu jsem se rozklepala strachy a čekala, co se bude dít dál. Jako zázrakem se rozsvítilo světlo a vešli jsme dovnitř. Donesl mě do místnosti, kde spal další cizí člověk, a kterému mě podstrčil pod nos.

Po chvilce na mě zamžourali dvě ospalé oči a nechápavě hleděli do mých malých čokoládových oček. Dotýkali jsme se čumákem na čumák. To jste měli slyšet, ten randál, co spustila, když zjistila co jsem zač.

S námahou vstala a odebrala se naštvaně do kuchyně. Člověk co mě držel mě položil na zem a já se vydala na průzkum nového bytu.

Byt nebyl až tak rozlehlý, ale mě připadal gigantický. Odevšad na mě koukali vysoké stěny a zavřené dveře. Zatím co já prozkoumávala prostor, se ti dva hádali.

Nečekaně se za mnou otevřeli jedny ze zavřených dveří a znich vykoukla rozcuchaná dívčí hlava. Pozorně se na mě zadívala zalepenýma očima, které si ještě pro jistotu promnula, jestli vidí dobře. I přesto asi viděla mizerně.

„Co se tady děje? A co tady dělá ta kočka?“ zamručela ospale do kuchyně a tím utnula hádku těch dvou. Znovu se na mě podívala a tentokrát pochopila co jsem zač.

„Ježišmarja to není kočka, to je pes. Kde se tady vzal?“ s těmi slovy mě zvedla do vzduchu a uvelebila si mě do náručí. „Co si to zase přitáhl?“ uhodila na člověka, který mě přinesl a spolu jsme pak došly do kuchyně a sedly na židly. O něčem živě debatovali, o čem? To mě bylo buřt. Byla jsem z těch událostí natolik utahaná, že jsem během pár minut vytuhla, pod jemným uklidňujícím hlazením.

V noci jsem toho moc nenaspala. Umístili mě do proutěného koše s dekou a položili vedle postele te dívky. Několikrát jsem se pokusila vyskočit na postel, což se mi nepodařilo a vždy jsem byla odkázaná zpět na místo. Po třetím pokusu jsem to vzdala a opět usnula, tentokrát už do rána.

Po probuzení se mi chtělo strašlivě čůrat, nikdo však nebyl vzhůru a já to nevydržela a udělala loužičku na koberec. Když se konečně všichni odhodlali vylézt ze svých pelíšků, jsem je konečně spočítala. Moji novou rodinu tvořilo pět lidí. Za okamžik jsem věděla kdo je kdo. Ta co včera křičela byla vůdce smečky a taky mamá, toho cizího člověka co mě sem donesl a k němu zase patřila žena s malým dítětem. A ta, u které jsem spala je jeho sestra. Konečně jsem měla svou rodinu a smečku. Teď byla na řadě moje výchova, aby se ze mě stal poslušný pes vhodný do společnosti. Neslyšela jsem skoro nic jiného než, fuj! nesmíš a ne!

Přestupky mi byly ale většinou rychle prominuty, jakmile jsem udělala nešťastný psí kukuč. Nejvíc jsem dokázala moje lidi vytočit, když jsem ráno rozkousala páničkům cigarety, které si nechali položené na kuchyňském stole.

Také jsem se jednou za nepřítomnosti pánů dostala do nedovřeného pokoje. To vám řeknu tam bylo věcí. Byli tam takový papírky v sáčku, tož to jsem musela prozkoumat svými malými zoubky. Další průzkum jsem uskutečnila na ovocem voňavé krabičče, myslela jsem, že tam bude něco na zub. Po otevření však na mě vypadli jen průhledné balíčky. Pár jsem zkusila roztrhnout a ochutnat, ale vysypalo se, jen nějaké barevné drobení. V pokoji jsem zkusila kousnout, snad do všeho, takže není divu, že po mém zákroku to vypadalo, jako by tam prolítl přinejmenším uragán a ne malý pejsek jako já.

Trvalo rok ustavičného domlouvání mých pánů, než jsem pochopila, že potřeba se dělá venku a ne doma na koberci. Musela jsem se naučit, že boty, kabelovka a koberec nejsou k jídlu ani k okusu. Krádeže jídla taky nejsou bez trestu. A když jdeme ven, tak jedině s obojkem a na vodítku. A že koš, ač je plný pro mě voňavých věcí a dobrot, se opravdu neroztaháva po celém bytě.

V létě jsme chodili často na dlouhé procházky. Když mě boleli tlapky dala jsem to hlasitým kňučením najevo a panička mě vzala pokaždé na ruce. Teda dělala to do té doby, než jsem přibrala na dvacet kilo. Chodili jsme i plavat na řeku, nechci se chlubit ale jsem výborný plavec a do vody skáču takové placáky, že by mi je leckdo mohl závidět.

V zimě jsem zase naopak dováděla ve sněhu a podrážela jí nohy. Bavilo mě jak se vždycky rozplácla do hromady sněhu a ja jí mohla čornout čepici nebo rukavici. To byla pak honička Já jsem hravě uskakovala z cesty a ona mě častovala nevybíravými jmény a snažila se mě přinutit vydat ukradené oblečení.

Časem se na mě usmálo štěstí a s páničky jsme se přestěhovali na vesnici. Teď mám velkou zahradu, o kterou se dělím s ještě dalšími dvěma fenkami křiženců jezevčíků. A když se mi zdá, že jsem dlouho venku stačí štěknout pod okny a páníčci mě pustí dovnitř. Osobně vlastním pelíšek v podobě deky u topení, to aby když je zima jsem se mohla ohřát. No a jak tak přemýšlím, kdo koho nakonec vlastně vycvičil?

Autor: Nobillis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ze života zvířat 1. díl: