Zavržení - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Esmeralde se dozví nějaké nové informace o své rodině, ale to není všechno. Esmeralde dostane zajímavou nabídku od Edmunda a váhá ji přijmout jen kvůli Damienovi. Čeká ji ale velký šok, který si nedokáže vysvětlit. Možná, že i to bude mít dopad na její konečné rozhodnutí.

18.02.2013 (15:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 603×

Kvapně jsem odcházela ze schůzky s Edmundem, který se se mnou viditelně jen nerad loučil. Dlouho mne přemlouval, abych s ním odjela na venkov, kde má několik statků a domů a já... já jsem mu řekla, že si to ještě rozmyslím. Zřejmě z toho, o čem jsme později hovořili, pochopil, že z tak „bohaté“ vrsty zase nebudu, jelikož takovéhle nabídky se nedávají dámám z vysoké společnosti; tuším, že by je to pohoršilo. Každopádně další podivnou schůzku jsme měli mít následujícího dne v té samé kavárně. Ano, představa, že bych opustila Londýn a zapadla někam, kde by mne za mou prostost neodsuzovali, byla lákavá. Kde bych nemusela být vzdělaná, abych měla své místo. Ta nabídka byla tak lákavá, že jsem na ni málem okamžitě kývla. Ale... něco mi říkalo, že si to mám ještě rozmyslet.

Možná kvůli tajemnému Damienovi, který mi pořád více vrtal hlavou. Bylo mi jasné, že ho budu muset navštívit dnes večer, abych se mohla rozhodnout. Samozřejmě, že bych i jeho nabídku ráda přijala, ale to bylo něco jiného. Damien se o mě chtěl starat, vše za mě platit, ale Edmund mi nabízel život zároveň pohodlný a zároveň takový, abych si nemusela připadat, že mi vše bude padat do klína jen tak, bez jakékoli mé činnosti. Na venkově bych mohla pracovat, realizovat se.

Konečky prstů jsem se dotýkala otevíracího medailonku na svém krku, kráčela jsem hlavní ulicí už o něco kultivovaněji, ne kvůli lidem, ale kvůli svým myšlenkám, které mi v hlavě doslova tančily.

Něco mi říkalo, že Edmund není jen laskavý dobrák. Tušila jsem, že za tím něco bude. Bůhví proč jsem mu ale věřila, poprvé jsem skutečně někomu věřila, Edmundovi i Damienovi. Občas jsem ale nevěděla, na kterého zrovna myslím a z jakých důvodů.

Usadila jsem se na jedné z laviček a rozhlížela se po okolí. Vlastně jsem to město neměla nikdy čas obdivovat. Ano, bylo šedé, depresivní, plné hrůzy a špíny, ale něco do sebe jistě mělo. Proč by sem jinak jezdili mladí hezcí námořníci? Snad jen tak, bloudit tu pro nic za nic? To určitě ne.

V tom zamyšlení jsem si ani nevšimla, že si ke mně někdo přisedl. Jakýsi pán tak zhruba ve středním věku, vcelku dobře upravený, takový snědý. Ale i přesto, že vypadal docela mladý, na něm bylo vidět, že něco v jeho životě nebylo tak úplně v pořádku. Výraz v jeho ustarané tváři tomu napovídal.

Ačkoli jsem mu nevěnovala nejmenší pozornost, on vůči mně nebyl tak úplně lhostejný. S vráskou na čele si mě prohlížel dobrých pár minut, než zmateně vstal a smekl klobouk.

„Nejste vy Esmeralde Agraciado?“ ptal se zmateně muž. Nejdřív jsem mu chtěla odseknout, že si mě nejspíše s někým plete, ale mé jméno není v Londýně zrovna obvyklé. Co však upoutalo mou pozornost byl fakt, že já nikdy příjmení neměla. Nebo jsem o tom alespoň nevěděla.

„Esmeralde ano, ale...“

„Tomu nemohu uvěřit!“ skočil mi do řeči a znovu si sedl na lavičku po mém boku.

„Antoniova dcera! Jste tolik podobná svému otci, slečno. Omlouvám se, mé jméno je Chose Pedro, jsem přítelem vašeho otce.“

Zmateně jsem na něj třeštila oči. „Pane, já... nevim, co říct. Jsem... já... narodila jsem se na ulici a...“

„Ale Antonio tvrdil, že vás najde. Rose, vaši matku, tu pěknou anglickou dívku, měl tuze rád, ale nikdy by se býval o vás nedozvěděl, kdyby tomu okolnosti nepřály.“

Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami. Má matka se jmenovala Rose? Nikdo mi o ní nikdy nepovídal!

„Svého přítele jsem viděl naposledy před deseti lety v Paříži, tehdy vám muselo být kolem šesti, že? Byl velmi zničený, když se mu donesly zprávy z chudobince, v kterém Rose krátce byla, že byla těhotná, a také o jejím útěku,“ pokračoval.

Hřbetem ruky jsem si setřela uslzené oči, neschopna cokoli říct. „Je mi líto, slečno, nechtěl jsem vás rozrušit.“

„Naopak!“ vyhrkla jsem. „Má matka nebyla žádná prostitutka nebo žebračka? A kdo je tedy mým otcem?“

Chose se upřímně zasmál. „Ne, byla sirotek, Antonio si ji toužil vzít, ale nesehnal tu práci. Musel tedy do Francie, zanechal tu Rose s posledními penězmi, co nastřádal. Samozřejmě to nevydrželo na dlouho. Tehdy si myslel, že se vrátí brzy, ale nestalo se. Rose už neměla žádné peníze a když se dozvěděla o svém stavu, rozhodla se uchýlit do chudobince. Netoužila ale po tom, aby jste tam musela být i vy, a proto zřejmě před porodem utekla. Bez péče lékaře podle mých zdrojů porod nepřežila.“

Teď už jsem slzy neudržela. Má matka tedy nebyla špatná žena, jak jsem se domnívala! Chtěla pro mě jen to nejlepší a sama se kvůli tomu obětovala.

„Domníval jsem se, že teď už je Antonio u vás, aby se o vás postaral, ale jak vidím, asi se něco muselo přihodit,“ Chose zamračeně zakroutil hlavou.

„Můžete mi o mé matce něco povědět?“ zeptala jsem se o pár minut později.

Dozvěděla jsem se, že mé matce bylo teprve šestnáct let, když otěhotněla. Také to prý byla čistá Angličanka, kdežto můj otec temperamentní Španěl. Chose mi také vylíčil, jak vypadala. Podle všeho měla zcela bledou pleť, jako většina londýnských žen, tmavé vlasy a jiskřivé zelené oči. Shledala jsem, že jsem toho zdědila více spíše po otci. Chose mě však ujistil, že mám její úsměv a postavu.

Nakonec jsme naši vcelku dlouhou konverzaci ukončili; Chose musel za svou ženou a dětmi, ale než odešel, s milým úsměvem mi sdělil, že jeho rodina mi vždy bude k dizpozici.

Seděla jsem na té lavičce s podivným úsměvem ještě dlouho poté, co ten milý muž odešel. Jestliže je vše to, co mi říkal, pravda, nemusím se za svůj původ vůbec stydět.

Jedno bylo ale jisté, až se setmí, navštívím Damiena a rozhodnu se. Je to pouze můj osud a nikdo jiný se rozhodovat místo mě nebude, pomyslela jsem si, když jsem pomalými, línými kroky kráčela zpět, hledajíc povědomý dům s číslem 3.

Jakmile jsem postarší dům zahlédla, nervózně jsem se kousla do rtu a opatrně vzala za zašlou kliku. Dveře se se zavrzáním otevřely a já stanula v povědomé nevelké hale, osvětlené pouze vetchým světlem petrolejové lampy.

„Damiene?“ křikla jsem do ticha.

Dlouho se nic neozývalo, než se konečně na schodech objevila povědomá tvář. Vypadal překvapeně.

„Esme, nečekal jsem tě.“ Tak zvláštně si mne prohlížel. Sešel ze schodů a pokynul mi, abych šla nahoru. Němě jsem uposlechla a vyšla nahoru do už známého pokoje.

„Zvážila jsi mou nabídku?“ nadhodil opatrně, zatímco rozsvěcel lampu, aby v místnosti nebylo takové příšerné šero.

Bůhví proč jsem měla vůči němu výčitky svědomí. „Jistě.“

„A k čemu jsi dospěla?“ zašeptal dřív, než jsem se stihla vyjádřit. Byla jsem za to vděčná, nemusela jsem totiž přemýšlet nad žádnými dalšími slovy. Teď stál nedaleko mě s rukama založenýma na prsou a skoro až vyzývavým pohledem v jeho krásné tváři. Přistihla jsem se, že přemýšlím o tom, jak je jeho tvář v tom ponurém světle zřejmá. Jeho rysy, jiskrné oči... Ztěžka jsem polkla a posadila se na postel, která byla ve stejném stavu, jako když jsem ji ráno opustila.

„Vlastně bylo ještě něco, co mělo na mé rozhodnutí vliv,“ začala jsem si nervózně hrát s rukama.

„Povídej,“ pokynul mi a přisedl si tak, abychom si mohli vzájemně vidět do očí.

„Jeden muž,“ řekla jsem téměř neslyšně. Něco v mé hlavě spustilo jakýsi poplach, ukazující na to, že v pozici mého hostitele se něco změnilo. Ten pohled se mi vryl hluboko do paměti jako bodnutí nožem. Přimhouřil oči, v nichž se odráželo světlo z lampy a sepnul rty pevně k sobě. Jeho tvář teď vypadala tvrdě.

„Zítra... zítra s ním odjedu na venkov, totiž... možná,“ zakoktala jsem. Vždy jsem byla tak sebejistá, hrdá a leckdy trošku namyšlená, ale teď jsem se pod jeho pohledem cítila jako malá bezbranná holčička.

„S cizím mužem?“

„Ano! Jako jsem včera přišla k cizímu muži do domu a dělám to neustále!“ odsekla jsem.

„To je něco jiného! Nemůžeš vědět, že má dobré úmysly,“ odpověděl stroze, neustále s tím příšerným výrazem.

„Má dobrý 'oumysly, dneska jsem s ním byla v kavárně a zdál se mi v pořádku!“

„To však nevypovídá o tom, jestli ty dobré úmysly má! Co když tě chce někam unést a něco ti udělat?“ Znovu dal důraz na slovo „úmysl“, bylo to téměř, jako by se mi snažil nějak vysmívat. S ním jsem však přestávala mluvit kultivovaně, chtěla jsem být sama sebou.

„Ale...“

„Je to tvůj život, Esmeralde,“ sykl. Tvrdost toho, jak vyslovil mé jméno, mě až zarazila.

„To je,“ hrdě jsem vystrčila bradu a vstala.

„Dnes tu můžeš zase přespat. Půjdu ti dolů přichystat něco k jídlu,“ ukončil nakonec naši výměnu názorů a zmizel dole.

S povzdychem jsem se svalila na postel, popadla kus látky pode mnou a začala jej vztekle mačkat. Pak jsem ale na něco přišla. Nejednalo se o peřinu, nýbrž o košili, kterou mi včera půjčil. Aniž bych věděla, co dělám nebo proč to vůbec dělám, vzala jsem kus látky do rukou a přitiskla si jej k tváři. Vdechovala jsem neznámou, mužnou vůni, kterou byla košile doslova nasáklá. Skoro jsem ani nevnímala čas, když jsem si představovala, jak ten kus látky zřejmě kdysi obepínal jeho hruď. Pokoušela jsem se vrýt si tu vůni do paměti a ke své hrůze jsem přemýšlela, jak tu košili co nejnenápadněji odcizit. Zrovna ve chvíli, kdy vešel zpět do místnosti s tácem plným jídla, jsem zbrkle schovala košili pod polštář a pokoušela se dělat, jakoby nic. Samozřejmě už jen to, jak hloupě jsem se musela tvářit, napovídalo, že to není jen tak. Naštěstí si zřejmě ničeho nevšiml. Bez jediného slova položil tác vedle mě a přešel k oknu, kde stál téměř bez hnutí další půlhodinu, zatímco já jsem se doslova cpala vším, co mi připravil.

Jakmile jsem se najedla až k prasknutí, otočil se a chystal se tác zase odnést. Povzdychla jsem si a vstala. „Počkej, já,“ váhavě jsem se nadechla. „Chtěla bych ti za všecko ještě jednou poděkovat,“ pohlédla jsem mu do očí.

Než stačil zareagovat či odpovědět, skočila jsem mu kolem krku a váhavě ho objala. V tu chvíli se mi ale zatmělo před očima. Bylo to, jako kdyby mnou něco prostupovalo a celou ničilo, pomalu pohlcovalo a vysilovalo. Nebyla jsem schopná se odtrhnout, místo toho jsem pomalu omdlévala bolestí. Damien okamžitě zareagoval, popadl mne za boky a nepříliš něžně odhodil na postel. Konečně jsem měla pocit, že zase mohu volně dýchat, ale byla jsem vysílená až k smrti.

Damien si prohrábl rukou vlasy, zatímco sledoval, jak jeho druhá ruka doslova jiskří. Absolutně jsem nechápala, co se to stalo.

„Esme,“ vydechl chraplavým hlasem. „Ty jsi... ty jsi Zdroj... tak proč jsi tohle, sakra, udělala? Ještě pár sekund a byla bys mrtvá!“ doslova na mě křičel. Viděla jsem, jak byl zmatený, vyvedený z míry a zřejmě naštvaný spíše na sebe, než na mne.

Nechápavě jsem na něj zírala, pokoušíc se postavit na nohy. „Co to... co to bylo?“ podařilo se mi nedůvěřivě se pošoupnout kousek dál tak, abych byla v relativním bezpečí. Vážně jen v relativním. O tom slově, o tom, jak o mně mluvil jako o jakémsi Zdroji, jsem v tu chvíli nepřemýšlela.

Povzdychl si. „Ty energii předáváš, kdežto já ji bohužel přijímám. Nemůžeš se dotýkat těch, kteří jí předávají, protože... to je obvykle zabije. A já už jsem si naivně myslel, že jsi totéž, co já!“ vyhrkl a začal přecházet po místnosti. Vypadal zdrceně a já vůbec netušila proč, nebo o čem to tu vůbec mluví.

„To je... hloupost!“ zakroutila jsem hlavou.

„Čirý bláznovství! Jsi vážně pošuk, víš to? Učiněnej blázen!“

„Musíš odejít, Esme,“ podíval se na mě. Byla to bolest, ten podivný odlesk, co se zračil v jeho očích?

„Ale...“

„Esmeralde! Už jen moje blízkost ti musí ubližovat. Bude lepší, když odejdeš.“

Odešel z místnosti. Z těžkým srdcem jsem vstala, popadla onu košili a nenápadně si ji strčila za záda, zatímco jsem vyběhla z domu a mířila ulicí bůhví kam. Cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy. Vysvětlení na mé podvědomé otázky mi však nikdo podat nemohl. Že by byl Damien také ten takzvaný Zloděj životů, jak si ty staré dámy povídaly?

Jedno ale bylo zřejmé; zítra odjedu, ať se bude dít cokoli. A po nocích budu přemýšlet o tom, co všechno ještě skrývá Damien Blackbane ve svém nitru.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování