OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Záře temnoty 8. kapitola

Co se děje?

24.03.2014 (18:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 997×

Ztracená...

Moje tělo se stále chvělo jako po následku nějakého hrozného chladu. Kéž by mě teď trápil pouze chlad... Divné zvuky se stupňují a tuhé mříže od kobky se otevřou...

 

Na mé srsti ulpí trocha ohnivého světla. Trhnu sebou, jako bych měla kam utéct. Dovnitř se nahrne zápach krve a hniloba se jenom zvyšuje. Kolem mě se začne vznášet ještě jiný zápach... je to něco neznámého a jedovatého. Nakrčím nos, ale to ničemu nepomáhá. Už mi to vše ulpívá i na jazyku.

 

Srdce se klidní, mysl mlčí a já cítím, že můj pohled je poněkud skelný, nevýrazný... Jako bych tak snad ani nebyla. Jako bych se na tohle všechno dívala z výšky. Čas se snad zastavil... Jsem mrtvá?

  

Moje strachem otupělé tělo něco zvedá ze země. Cítím tlak hrubé síly na mém těle. Neprotestuji. Nemůžu se připojit k tělu... Nějaká prazvláštní síla mi umožňuje utíkat pryč on té hrůzy. Pryč od svého bolavého těla.

 

Cítím se zvláštně plná a přece tak nekonečně prázdná... Moje tělo něco odnáší a já jako nějaký mlžný závan bez jakékoli námahy mířím za ním. Vzdáleně vnímám tlukot svého srdce, který mi napovídá, že ještě stále žiji.

  

Za sebou slyším hlas, který něco křičí. Je to známý hlas, avšak ne tak známý jako maminčin nebo Menyho... Nedokážu rozluštit slova, i když vím, že bych měla. Možná, že ta slova jsou důležitá. Tělo se do nich s odporem zaposlouchá. Jsou to Eraova slova, něco na mne křičí. Slyším slova, ale rozluštit je nedokážu.

 

Vždyť slova jsou jenom slova... Ale přesto neexistují žádná slova, která by byla pouhými slovy. Neboť slova jsou činy moudrosti. Jsou k tomu, aby vysvětlovala naše myšlenky. Stvořena k tomu, aby ukryla pravé smýšlení. Přesto slovo pronikne všude, ale odejít je mu pak někdy zatěžko.

Na tváři mi hraje sarkastický úsměv... Radši buďme struční. Svět je přeplněn slovy. Myslím, že je teď ta správná chvíle zemřít. Teď je všechno tak klidné. Tak... bezbolestné... Uchechtnu se. Šťasten, kdo zemře dříve, než sám začne volat smrt, aby si ho vzala.

 

Zavírám oči. Vidím své rodné údolí. Bublající říčku, roztančené větve stromů, jarní rosu na voňavých květech. Jako by mi někdo ten děj vypálil na spodní stranu víček. V uších místo řinčení řetězů slyším zpěv ptáků. Všechno je v pořádku, jsem doma...

 

Pak můj svět začne praskat, kousky modré oblohy se snáší na zem jako nějaké bezcenné cáry. Já se rozviřuji jako nějaký prach. Vsakuji se někam do neznáma. Vidím Menyho, maminku, Nyafa, skalní tvory, Eraa... nekonečné světlo...

 

Tmu.

 

Otevírám oči spolu se salvou bolesti. Ležím na hliněné podlaze vyleštěné jako ledová plocha, vysázené tisíci démantů. Nepříjemně mě to chladí. Vyzařuje z toho cosi nepřátelského. Zvednu pohled, ale ihned ho znovu odvrátím. Co jsem čekala? Oblohu...? Jak jsem naivní!

  

Na mysl mi vyvstane to, co jsem měla slyšet, ale neslyšela. Eraova slova. Zůstaň. Zůstaň. Zůstaň. Tepou mi v uších a nemůžu vnímat nic jiného. Ani tu černo černou prázdnotu, která mne před chvílí skoro oslepila a k smrti vyděsila. Proč bych měla zůstávat? Proč byl jeho hlas tak plný zoufalství? Jedna otázka však všechny ostatní přehluší.

 

Kde to jsem? 

 

Rozhlédnu se kolem sebe a usilovně se snažím vyhýbat té temnotě. Zarazím se u dvou, jako temným plamenem planoucích očí. Jsou plné nenávisti a pohrdání. Vzpomenu si na ten kámen, který byl zároveň klíč do vězení. Tyhle oči jsou však tisíckrát horší.

 

Krev se ve mně vaří, ale zároveň tuhne. Ať už u mě ten pohled vyvolává jakékoli pocity, jsou velmi protichůdné. Pohled se ještě zintenzivní a já už nedokážu vnímat nic jiného. Topím se v něm...

 

Je mi nevolno a kdybych měla něco v žaludku, už to je vyvrhnuté na podlaze. Na spáncích mne tlačí neviditelná síla a hlava mi puká. Může někoho jediný pohled bolet? Hrdlo se mi svíjí a marně popadám dech. Celé tělo se mi rozpadá jako koráb o útesy. Na jazyku cítím pachuť krve a oči mě nesnesitelně pálí. Ať už to konečně skončí!

 

Moje nevyřčená slova jsou vyslyšena a bolest pomíjí. Vyčerpaně se zhroutím na podlahu. Popadám dech. Co to bylo? Nějaký způsob mučení?

 

„Tak vlčice...“ Vzduch se kolem mě zachvěje jako po výbuchu, a přitom to jsou jenom slova! Moje srst se napne a tělo očekává ránu, která přichází v podobě dalších slov. „Řekni nám, kde je to dráče, a necháme tě jít.“

 

Chci na něj křiknout, že  to nevím a i kdybych to věděla, tak on je ta poslední osoba na světě, které bych to sdělovala. Jenže to říct nemůžu. Nemůžu vůbec nic. Pouze vykřiknout bolestí na následky další salvy bolesti...

V první řadě se chci omluvit za to hrozné čekání. Kapča je kratší, ale doufám, že vám to ta nadcházející vynahradí... :)

Kapitola obsahovala tato přístoví:

Neexistují žádná slova, která by byla pouhými slovy. - Christian Morgenstern

Slova jsou činy moudrosti. - Vladislav Vančura

Slova jsou k tomu, aby vysvětlovala naše myšlenky. - Moliére

Slova jsou stvořena k tomu, aby ukryla pravé smýšlení. – Heinrich Heine

Slovo pronikne všude, ale odejít je mu pak někdy zatěžko. - Stanisław Jerzy Lec

Šťasten, kdo zemře dříve, než sám začne volat smrt, aby si ho vzala. - Francis Bacon

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Záře temnoty 8. kapitola:

Elis, jsem moc ráda, že jsi k přečtení vůbec dostala. (Už na mě šly úzkostlivé absťáky po tvých komentících.) Tak já jdu psát!

Promiň, promiň, že to tak trvalo, ale už jsem tu :D. Naprosto skvělá kapitola, vůbec nevadí, že byla krátká. Jsem rozhodně zvědavá jak to bude dál, tak doufám, že už usilovně pracuješ na další kapitole :D. Takže tohle je upozornění, že opět čekám a sleduju tě, kdy tu přibude další kapitola :D. Jen tak dál

Romino, moc děkuji za tvůj komentář! Na další kapče už se pracuje a já doufám, že mi to půjde rychleji.

Přidat komentář:

Nick:

Text: