OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zakázané? No a co! 12. kapitola

14.05.2012 (11:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1136×

Zakázané? No a co! 12. kapitola

Ráno jsem se probudila, dokonale odpočatá, ale sama. Věděla jsem, že je Michal ranní ptáče, ale teď mi to trochu vadilo. I když všechno má své pro. Například jsou ráno vyvenčení psi a někdy i udělaná snídaně. Oblékla jsem se a odešla do koupelny, kde jsem vykonala ranní hygienu. Pak jsem sešla schody a šla do kuchyně. Všude bylo ticho a v kuchyni mě čekala jen snídaně a vzkaz: Dobré ráno, nechtěl jsem tě budit, ale jel jsem na zahradu pro sestru a Adama. Přijedeme kolem jedenácté. Psy mám s sebou, tak se nemusíš bát. Chovej se jako doma. Posílam pusu, M.

Nad vzkazem jsem se pousmála a pustila se do připravené snídaně. 

Bylo půl desáté a já se nudila. V televizi nic nehrálo, takže jsem ji vypla stejně rychle, jako jsem ji zapla. Rozhodla jsem se, že se porozhlédnu po domě. Byly tu další tři pokoje. V jednom měla věci Radka s Adamem a v druhém to vypaddalo jako pokoj pro hosty, ale kdo ví. Ovšem nejvíce mě zaujala pracovna vedle obýváku. byla to přesně taková ta typická pracovna. Knihovna, krb, starý nábytek. Líbilo se mi to. Přešla jsem ke stolu, kde se válely už opravené písemky. Usmála jsem se a živě si představila, jak tady sedí a opravuje bláboly, co jsme do písemek psali.

Nebylo ještě ano jedenáct a před domem zastavilo auto.

„Ahoj,” usmála se na mě hned Radka. Adam na mě jen kývl s úsměvem a dál pomáhal s nějakýma věcma Michalovi a o něčem s ním diskutoval. Já zatím pomohla Radce s nákupem do domu.

„Tak jak se těšíš?” zeptala se mě a skládala do ledničky jídlo.

„Na co?” zeptala jsem, protože jsem nevěděla o čem mluví.

„Sestra? Narozeniny?” koukala jsem na ni a nevěděla, co se děje.

„Dneska naše sestra slaví čtyři roky,” objasnila mi to víc, když jsem nerozuměla.

„Oslava narozenin? Máte další sestru?” kulila jsem oči, protože jsem to nevěděla.

„Nic ti neřekl, to jsem si mohla myslet,” kroutila hlavou a špulila rty. Já mlčky zavrtěla hlavou.

„No uvidíš,  že se budeš dobře bavit,” usmála se a zavřela ledničku.

„Cože? Ne to ne, vždyť se známe teprve chvíli a už mám jít na rodinnou oslavu?” byla jsem rozhozená.

„Ale no tak, znáte se dlouho, jediné, co znáte krátce je jazyk toho druhého v puse,” zasmála se, a i když to byla legrace, měla pravdu. V tom přišli do kuchyně i kluci.

„Jakto, že jsi jí nic neřekl?” hned vyjela Radka na Michala.

„Protože vím, že moje sestřička umí nejlépe přemlouvat?” usmál se jak andílek.

„Nikdy si neuměl lhát,” zavrtěla nad ním hlavou a všechny pohledy se stočily na mě, stejně jako tehdy na zahradě.

„Co? Nikam nejedu,” zavrtěla jsem hlavou.

„Proč? Strašně moc chci, aby jsi jela,” usmál se Michal na mě a trochu mě to donutilo uvažovat. Našla jsem další proti.

„Nemám nic na sebe a taky nemám dárek,” založila jsem si ruce na prsou.

„Veděl jsem, že to řekneš. Můžeme zajet k tobě domů, aby ses převlékla a co se týče dárku, já dárek mám. Může být od nás obou,” navrhl a já si povzdychla.

„Fajn, ale pro dárek se stavíme někam,” nedořekla jsem a byla jsem obdařena polibkem.

„Nezvykej si na to, že ti vždy podlehnu,” zašeptala jsem mu do rtů.

„Já vím,” odpověděl a usmál se. Pak jsem se odebrali do auta a odjeli ke mně domů. Oblékla jsem se podobně jako na naše první oficiální rande. Šaty, balerínky a pro jistotu jsem si vzala svetr do ruky. Když jsem byla připravená, tak jsme odjeli do obchodu s hračkama. Nevěděla jsem, co bych měla koupit, ale nakonec mi Michal poradil. Koupili jsme krásný polštář s hlavou a rukama medvídka, s nápisem dobrou noc. Byl opravdu krásný a hebký. Když jsme vše měli, tak jsme jeli zpět k Michalovi. V baráku to vonělo, protože Radka udělala oběd. Po obědě jsme si ještě chvíli povídali, a pak se vydali na cestu. Jeli jsme jedním autem.

Byla jsem opravdu nervózní.

„Neboj, budeš se jim líbit,” chytl mě Michal za ruku a já jen přikývla. Hádat se s ním nebudu.

Asi po hodině cesty jsme konečně byli na místě. Vystoupila jsem z auta a uviděla před sebou další rodinný dům. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Chytl mě za ruku a společně jsme vyšli ke dveřím. Nezaklepal, prostě vešel dovnitř. Já ho poslušně následovala.

„Mííííšo,” vykřikl dětský hlasek a k Michalovi se rozběhla holčička s kučeravými vlásky. Michal pustil mou ruku a dívenku zvedl do náruče. Ta ho objala a pak se koukla na mě. Hned zabořila tvář Michalovi ho ramene.

„Tady se někdo stydí,” zasmál se Michal.

„Natálko, tohle je Lucka,” zašeptal Michal natálce do ucha a ta na mě vykoukla.

„Ahoj,” usmála jsem se.

„Konečně jste tady, nemohla se vás dočkat. Vy jistě musíte být Lucie, jsem Jarka,” mluvila postarší paní, která ale vypadala na svůj věk dobře. Podala mi ruku.

„Dobrý den. Ano, těší mě,” usmála jsem se a stiskla jsem její ruku. Když jsme se blížili k obýváku, ze kterého jsem slyšela hlasy, popadla mě panika. Panika z otázek a hlavně z té Jak jsme se poznali. Naštěstí se nás na to nikdo neptal, ale já věděla, že to jednou příjde. Ale doufala jsem nebo spíše věřila, že si to vysvětlování, vezme na starosti on.

Byl čas na dost. Natálka dostala dost ve tvaru včelky a měla na něm čtyři svíčky, které s pomocí svého oblíbeného brášky sfoukla. Pak přišly na řadu dárky. Ze všech byla natšená a dokonce i z toho mého.

„Pojď, ukážu ti panenky,” řekla a už mě táhla do svého pokojíčku.

„Páni, máš to tady moc hezké,” pochválila jsme jí útulný pokojíček.

„Sedni si,” ukázala na svou postel a já si na ni sedla. Stoupla si za mě a začala mě česat a zapínat do vlasů různé sponky. Při tom mi představila všechny své panenky jménem a stěžovala si na školku. Byla opravdu zlatá. Když mě propustila ze svých služeb, vrátila jsem se k dospělým. Michal mě objal kolem ramen a já byla opravdu šťastná. Po chvíli Natálka opět přiletěla a skákala po mně nebo mi seděla jen na klíně. Když byl čas jet domů, tak se rozplakala a my jsem ji s Michalem museli slíbit, že se určitě uvidíme, a že si ji někdy vezmeme k sobě na noc.

K Michalovi jsme přijeli asi kolem desáté hodiny. Radka s Adamem s tichým pozdravem odešli do ložnice a my s Michalem jsme šli ještě ven se psy.

„Tak co? Nebylo to tak hrozné ne?” objal mě kolem ramen a vlepil pusu na do vlasů.

„Bylo to fajn,” usmála jsem se a šli jsme dál,

„Víš, tak mě napadlo. Jestli bys se mnou nejel pod ten stan,” zeptala jsem se potichu.

„Hmm, týden jen s tebou? Mohl bych odmítnout?” usmál se a zastavil.

„To víš, že mohl,” přikývla jsem.

„Ale nechci,” políbil mě. Objala jsem ho kolem krku a polibek mu opětovala. V duchu jsem si představovala naši společnou dovolenou. 

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané? No a co! 12. kapitola: