OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (6. kapitola)

06.03.2018 (12:00) • Ryuu • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1338×

„Občas si musíme vybírat strany i mezi přáteli. Navíc, teď vážně nemám náladu poslouchat Uruhu a Rukiho.“

„Já ale fakt nestojím-“

„Je mi úplně jedno, co řekneš,“ přerušil mě. „Ber to jako příležitost trochu se poznat.“ Překvapeně jsem povytáhl obočí. Aoi se otřásl. „Zatraceně, pohni se někam, znám docela dobrý bar kus odsud.“

Probrala mě hudba a bolest hlavy. Zaskučel jsem do polštáře a zakryl si uši.

„Vstávej, můj gauč není určený pro léčbu kocoviny. Navíc budu muset jít.“ Zmateně jsem zamžoural na obličej před sebou. Aoi se na mě culil a pod nos mi strkal hrnek s kafem. „Teda, musím ti říct, že moc nevydržíš. A máš hrozně depresivní opici,“ zasmál se, nakonec vzdal snahu a hrnek s kafem položil na stolek před gaučem.

„Sakra, mně je zle. Jak jsem se ocitl tady?“

„No, po tom, co ses zlil a vypověděl mi v podstatě celý svůj příběh… Jsi mi málem poblil boty a nebyl jsi schopný ani stát. Tak jsem tě dotáhl ke mně a ubytoval na gauči.“ Zabořil jsem hlavu zpátky do polštáře. Většinu toho, co se dělo po příchodu do baru, jsem měl zamlženou a to, co říkal Aoi, jsem si nepamatoval vůbec. Rychle jsem zkontroloval oblečení pod peřinou, aspoň tohle jsem neudělal. Aoi si toho všiml.

„Neboj se, upřímně řečeno jsi včera nevypadal nic moc. Tohle není můj styl.“ Mrkl na mě. Musel jsem být rudý až na zadku. Aoi se posadil do křesla naproti. „Ale upřímně bych řekl, že se možná až příliš staráš o Uruhu. Není to jediný chlap na světě. Zase na druhou stranu. Fakt si myslíš, že by ti řekl takové věci a všechny si vymyslel? To se mi zdá i na Uruhu moc.“ S povzdychem jsem si opřel čelo do dlaně.

„Ono je to všechno hrozně zamotaný,“ zamumlal jsem. Nechtěl jsem nad tím takhle přemýšlet. Zbytečně jsem si dával naději.

„Mně se nezdá, ale něco mi slib.“ Zvedl jsem hlavu. „Ať už ti udělá cokoli, nezahazuj kvůli tomu místo v kapele. Je to sice chvíle, ale mám pocit, že k nám patříš.“ Tohle jsem nečekal. Mohl říct cokoli, ale tohle? Pomalu jsem kývl. „Fajn.“ Usmál se na mě a zvedl se. „Půjdu se převléct, ty vypij to kafe…“ Na chvíli se odmlčel, pokrčil rameny. „Nakonec, proč ne. Měl bys vědět, že Uruha není jediný v kapele, kdo by mohl mít zájem.“ S tím se otočil a odkráčel. Nechal mě tam sedět s pusou dokořán, naprosto nechápajícího, co se stalo. Neřekl na světě, ale v kapele. To byl návrh? Nebo jsem zase něco nepochopil? Těžko říct, pokud šlo zrovna o něj. Navíc jsem si byl skoro stoprocentně jistý, že Aoi není gay. Přece se otáčel za každou sukní. „Ale to přece nemusí nic znamenat, vzpomeň si na Uruhu,“ pošeptal vnitřní hlásek. Zamračil jsem se na hrnek. Takhle jsem nemohl uvažovat. Pomalu jsem usrkl hnědé tekutiny. Bylo sladké a s mlékem, hnus. Ale kofein v tom byl.

„Každopádně, teď už fakt musím jít, zvedej se.“ Zamyšleně jsem si ho prohlédl. Tmavé džíny, bílé tričko. Nic nápadného, ale slušelo mu to. Zachytil jsem jeho pohled, usmíval se a zuby si pohrával s kroužkem ve rtu. Bylo v tom něco tak strašlivě vyzývavého. Uhnul jsem očima k podlaze. Určitě si ze mě střílel a já nechtěl naletět na další blbý vtip. „Netvař se jako hromádka neštěstí. Bereš všechno moc vážně, jsme mladí, užívej si to,“ mrkl na mě a pobaveně se ušklíbl. Na hlavě mi přistála bunda.

Potřeboval jsem, aby mě Aoi dovedl až k zastávce. Nepamatoval jsem si, kde jsme, ani cestu sem. Upřímně se mým výpadkem bavil, neodpustil si rýpání ohledně toho, co jsem mu já blb včera vyklopil. Zle jsem se na Aoiho mračil. Zdálo se, že po dvaceti minutách se docela uklidnil.

„Nakonec je to docela roztomilý. Po několika letech se sejdete a jste jak dva kohouti, teda teplý kohouti, pokud něco takovýho v přírodě existuje. A přitom ty jsi do něho zam-“

„Neopovažuj se dokončit myšlenku, Aoi. Zaprvé proto, že to je kravina, za druhé… Chtěl bys na rande přijít s přeraženým nosem? Navíc jsem myslel, že jsi chvátal, tak proč mi přijde, že jdeme tou nejdelší cestou, jen abys do mě mohl rýt o chvíli dýl?“ Naoko uraženě se chytil za srdce.

„Tak ty takhle, pane Leader? Člověk ti dělá psychologa a ty by sis z něho udělal boxovací pytel. To je mi mládež,“ potřásl hlavou, načež se mu do obličeje vrátil ten otravný škleb. „A navíc nejdeme na rande!“

Zalovil jsem po kapsách a zapálil si cigaretu, v průběhu cesty už třetí. Aoiho moje mlčení netrápilo, vesele něco ťukal do telefonu. Modlil jsem se za zastávku městské. Jakékoli. V dohledu bohužel nic takého nebylo. A kdybych tušil, kam přijdu, otočil bych se v tu chvíli o sto osmdesát stupňů a hrdinně zdrhnul.

„No to si ze mě děláš prdel, Aoi,“ zapíchl jsem se na místě. Naproti přes ulici na nás mával Ruki, očividně ve skvělé náladě, jeho úsměv nezmizel, ani když se zadíval na mě.

„Ale no tak, Kaii, přece se nebudeš zlobit, pojď s námi,“ uculil se na mě černovlásek a čapl mě za loket, aby mě přetáhl přes ulici. Na tohle jsem neměl náladu, ne po včerejšku. Ne, když mi bylo jasné, proč se Ruki takhle tváří. Žárlil jsem. To uvědomění moji náladu posunulo ještě o stupeň níž, ale byla to pravda. Všechno, co mi Uruha řekl, byly kecy. A já teď žárlil, na toho spárklícího skrčka, který aspoň věděl, jak to mezi nimi je. Patetický Kaii, čekal jsi to celou dobu. A teď se budeš chovat jako zhrzená středoškolačka? Ruki ti to taky nezazlíval příliš okatě. Promnul jsem si oči. Pálily mě od kontaktních čoček, po tom, co jsem s nimi usnul, jsem se je nenamáhal ani vyndat.

„Ránko! Nečekal jsem, že s někým přijdeš,“ pozdravil Ruki zvesela. Tak já jsem někdo? Měl jsem chuť strčit hlavu pod límec bundy, otočit se a dělat, že ty dva neznám. Prostě jít domů.

„Tak nějak se to stalo,“ uculil se Aoi a chňapl mě za rameno. Vrhl jsem po něm temný pohled. Můj útěk byl zastaven ještě dřív, než jsem ho stihl uskutečnit.

„Ahoj, Ruki,“ zamumlal jsem.

„Jsi nějaký nevrlý takhle po ránu. Máš kocovinu?“ Na to jsem se nenamáhal odpovídat. Přes všechny moje snahy chovat se dospěle mě tahle situace vytáčela. Jak dlouho se včera bavili nad mým výstupem po koncertu, nad tím, co všechno Uruha řekl, aby mě dostal do postele. Aoi se volnou rukou podrbal ve vlasech.

„Jdeme, čekám tu už docela dlouho a chci do tepla,“ zavelel po chvíli Ruki. 

„Kam se vlastně chystáte?“

„Ach, zapomněl jsem ti to říct… Jen tak, prvně do hudebnin a pak se uvidí.“ Víc jsem se nevyptával. Aoi po chvíli pustil moje rameno a začali se bavit o nadcházejícím turné. Neposlouchal jsem je. To byla další věc, proč jsem se zlobil. Ani se neobtěžovali mi to říct. To si fakt nenašli pět minut na nějaké: „Hele, Kaii, za chvíli vyrážíme na tour, budeme +- půl roku obrážet půl Japonska a možná bys to měl vědět.“ Mračil jsem se na špičky svých bot a až po chvíli mi došlo, že ti dva ztichli. Zvedl jsem hlavu.

„Ty nás neposloucháš, co?“ zkonstatoval Ruki. „Říkal jsem, že se omlouvám. Měli jsme ti říct, že je tour za dveřmi, ale měli jsme spoustu jiných starostí a celkově to teď bylo dost hektické. Chtěli jsme tě ušetřit tahání po redakcích a tak, dokud si trochu nezvykneš, a vůbec mi nedošlo, že o tomhle nevíš. Plánujeme to už víc jak půl roku. Upřímně, jsem nervózní už teď, a to první koncert hrajeme až za deset dní v Sapporu. Je to trochu dál, ale celkově tam máme tři koncerty mezi asi čtrnácti dny, upřímně si nepamatuju, kam pokračujeme, ale-“

„Mně to je teď jedno Ruki,“ přerušil jsem ho. „Jde o to, že mám pořád práci, potřebuju si zařídit dost věcí. Vlastně ani nemám pořádnou sestavu. To, na čem jsem hrál na koncertu, je pouze provizorní. Kdybyste mi řekli, začnu si shánět věci. A takhle? Mám na všechno ani ne týden…“

„To je důvod, proč jdeš dneska s námi. PSC nám konečně uvolnila peníze. Prvně si jdu samozřejmě vybrat kytaru já, ale hned další zastávka bude kvůli tobě.“ Zůstal jsem koukat. To fakt? Neubránil jsem se úsměvu. Aoi drbnul do Rukiho.

„Koukni, kam mu zmizel ten uražený škleb, vypadá zas jako sluníčko. Každopádně pojďte dovnitř, než mi umrznou ruce. Na to, že je duben, se zbláznilo počasí. Neslyšeli jste, kdy už má tahle zima povolit?“ Ani jsem si nevšiml, že už jsme na místě. Nenápadná čtyřpatrová budova slibovala vše, co jsme mohli ohledně hudby potřebovat, všechno rozdělené do čtyř oddělení, každé zabírající plochu celého podlaží. Hotový ráj. Ti dva mě okamžitě vtáhli na druhé poschodí. Stěny i stojany pokrývaly kytary. Uprostřed stál oválný pult s prosklenou deskou vystavující trsátka, struny, různá udělátka pro péči o nástroje a chemické přípravky.

„Mohu vám nějak pomoci?“ přitočil se k nám jeden ze zaměstnanců. Překvapil mě jeho vzhled. Dlouhé špinavě blond vlasy měl stažené do culíku a s úsměvem si nás prohlížel. Aoi se dal do vysvětlování, co přesně by potřeboval.

„Koukám, že nejste amatér, většinou sem chodí děti, které ani neví, za jaký konec kytaru chytit, a jediná značka, na kterou si vzpomenou, je Gibson. Ne že bych proti ní něco měl, ale je to příjemná změna, mluvit s někým, kdo se vyzná,“ prohodil jen tak mimochodem chlapík a zavedl nás k jednomu ze stojanů. Trochu jsem vykulil oči nad cenovkami, ale Ruki ani Aoi nevypadali překvapeně. Za kvalitu se platí. Aoi chvíli procházel okolo, než opatrně vzal obyčejně vypadající černou kytaru. Klasické tělo, jedinou ozdobou bylo kárové zvrásnění povrchu. Přehodil popruh přes rameno, potěžkal ji.

„Tahle je jedna z těžších, osobně mám tuhle řadu rád, mají příjemný zvuk a vydrží i tvrdší zacházení, takže se nemusíte bát ji převážet. Chcete ji zapojit?“ Černovlásek jen přikývl. Ruki někam zmizel. Šel jsem s nimi, co jiného jsem měl dělat. Už jsem se těšil o patro výš, ale proč chvátat, navíc já kreditku s penězi nedržel. V kapse mi zavrněl telefon. Aoi se mezitím usadil a pomalu zahrál pár tónů, než se ušklíbl a trochu přitáhl dvě struny.

„Může být trochu rozladěná, to víte, sice se snažíme držet tu stálou teplotu, ale nemůžete hlídat přes pět set kytar. Ladit je všechny každý den… Začal bych to tu nenávidět,“ podotkl trochu omluvně muž a s úsměvem pozoroval Aoiho. Odvrátil jsem se a vytáhl telefon. Povytáhl jsem obočí, když display zahlásil jméno Shiori jakožto odesílatele.

-Ahojky, co je nového? Ty se taky neozveš. Dneska okolo třetí jsem ve městě, tak sejdeme se na kafe, ne?-

Usmál jsem se a naťukal rychlou odpověď se jménem kavárny pár bloků odsud. Bylo poledne, to bych mohl stihnout. Neviděl jsem ji víc jak půl roku. Studovala v Osace a zpátky do Tokia se vracela málokdy, a když, tak jen na pár dní. Aoi mezitím začal hrát úryvky z Wakaremichi. Tomu jsem se musel zasmát. Na světě existovalo určitě hodně písniček lepších pro zkoušení zvuku, ale on přesto musel hrát vlastní. Překvapila mě reakce zaměstnance. Se zájmem se na Aoiho díval a poslouchal.

„Zajímavé, znáte tu kapelu? Nemyslel jsem, že by byli tak profláknutí, aby je tu někdo hrál. Před pár měsíci jsem byl na jejich koncertě. Nejsou špatní, i když jsou na začátku, ale bylo mi líto toho bubeníka. Co ten tam tropil...“ Nervózně jsem se podrbal ve vlasech a ušklíbl se na culícího se Aoiho.

„No… Víte, ještě abych ji neznal, když jsem tu písničku pomáhal psát. A je fakt, že náš bubeník tenkrát asi netušil, kterým koncem paličky má hrát.“ Křenil se jak dvouměsíční štěně. Muž se jen překvapeně usmál.

„Nemusíš do mě rýt, Aoi. Dali jste mi dva dny… Chtěl bych vidět tebe po dvou dnech v nové kapele,“ ohradil jsem se. Tenhle komediant. Zkoušel toho muže a překvapivě: znal nás. Udělal to jen proto, aby na sebe upozornil, na Gazette. V duchu jsem nad tím vrtěl hlavou.

„No… Tak jestli tohle není divná shoda náhod, tak už nevím. To takhle normálně chodíte po obchodech a zkoušíte, kdo vás bude znát?“ Konečně jsem si přečetl jméno na štítku toho chlapa. Chris. Tak to určitě nebyl Japonec.

„Většinou ne, ale tenhle je takový komediant, že by byl schopný čekat na ulici na příval fanynek,“ vynořil se za námi Ruki. „Omlouvám se, jestli vás obtěžuje, je už prostě takový.“

„Jen to je trochu zvláštní,“ přikývl Chris. „Chcete zkusit ještě nějakou? Osobně bych měl ještě další dvě nebo tři, které by vám mohly vyhovovat… Ale rozhodnutí je na vás.“ Aoi pokýval hlavou, kytaru opatrně odložil a vydal se zpátky mezi regály.

O hodinu a půl později jsme vycházeli schody do dalšího podlaží. Nakonec ti blázni pořídili čtyři kytary. Jedna pro Rukiho, dvě Aoimu. A mně z neznámého důvodu koupil Aoi ještě jednu identickou Uruhovi. Měla kovově modrou barvu, klasický tvar, ale nebyla tak robustní jako první, kterou Aoi vzal do ruky.

Vystoupali jsme do mého království. Spokojeně jsem se rozhlédl. Patro bylo přímo přeplněné sestavami, bylo tu několik zákazníků, jedna dívka seděla kousek od vchodu a prohlížela si sestavu před sebou. Ušklíbl jsem se, elektrické bicí nebyly nic pro mě. Zamířil jsem na opačnou stranu, k mnohem složitějším a taky dražším sestavám. I tam se nás ujal jeden ze zaměstnanců. Poslušně jsem si vyslechl, co mi nabídl, než jsem se vydal k tomu, co mě zaujalo. Dva dupáky v černé barvě, činely stříbrné, nic křiklavého, ale to, jak byla momentálně sestavena, bylo proč mě zaujala. Yamaha je značka, které jsem důvěřoval už několik let. 

„Není na tom něco špatně?“ zeptal jsem se toho chlapce. Na jmenovce měl napsáno Miharu.

„To… je vlastně takový můj nápad, kotle a tom tomy jsou trochu proházené, ale hraje se s tím dobře. Můžete si to zkusit,“ podával mi paličky. Ruki sestavu obcházel a prohlížel si ji. Vzal jsem si je a posadil se na stoličku. Trochu jsem ji pošteloval a přisunul blíž. Zkusmo jsem se natáhl k jednomu z činelů. Sestava byla ve skoro kompletním půlkruhu okolo mě, o trochu větší, než na jaké jsem byl zvyklý hrát. Zkusmo jsem sešlápl dupáky. Levá, pravá, pravá. Hned vedle levé nohy jsem měl i pedál pro činel, dost blízko, abych jen posunul špičku boty. Trochu s nedůvěrou jsem si prohlížel horní sestavu. Připadalo mi to poněkud chaotické. Zkusmo jsem začal bubnovat. Nijak zvlášť jsem se nesoustředil.

Trvalo to asi čtyřicet minut. Byl jsem příjemně překvapený. Vůbec to nebylo špatné. Vyhovovalo mi jak rozestavění, tak zvuk i počet nástrojů. Uznale jsem pokýval hlavou. „Vezmu si je.“

„To si nezkusíš jiné?“ zeptal se překvapeně Aoi. Zavrtěl jsem hlavou. Většinu toho, co měli, jsem znal, nebyl jsem tu poprvé.

„Výborně, takže… to půjdeme sepsat. Maté nějaké požadavky na barvu? Vzadu máme i v bílé nebo červené.“ Miharu mi začal nabízet různé doplňky, jiné barvy.

„Určitě v černé, mám pár věcí, co bych k nim chtěl.“ Zavedl nás zpátky k pultu a po chvíli hledání vytáhl příslušný katalog a objednávku.

„Jméno?“ Zaváhal jsem.

„Napište to na PS Company,“ vložil se do toho Ruki. Nadiktoval název společnosti i adresu. Děkovně jsem se na něho usmál. Špatná nálada zmizela a myšlenky na včerejšek jsem zahnal do pozadí. Ruki ani Aoi nebyli ti, se kterými jsem to musel vyřešit. Prokřupal jsem prsty a začal diktovat, co chci. Nakonec byla suma za moje bicí podobná té za Aoiho dvě kytary. Upřímně jsem byl rád, že to nejde z mojí kapsy.

„Jak jsi z Kogy nakonec vytáhl tolik peněz, prosím tě? Zatím nám nebyl schopný vydupat vlastní zkušebnu přímo v zázemí, ale sežene takový balík…“

„Osobní kouzlo. Argumentoval jsem právě tímhle, že PSC zatím moc nedostála smluvním podmínkám, do kterých někdo napsal i hrazení nástrojů. No, a když se ten singl povedl a prodává se, jak se prodává… nemohli nic moc namítat… To mi připomíná. Za dva dny se stěhujeme. Budeme mít k dispozici vlastní prostory. Jsou to sice asi jen čtyři místnosti, ale co se dá dělat."

„Ty si ze mě střílíš, co? Tobě je to málo? Ruki, ty jsi neuvěřitelný.“ Nechal jsem je jejich pošťuchování a podepsal objednávku.

„Fakturu pošlete na tu adresu,“ řekl Ruki, když se znovu otočil k prodávajícímu. Ten jen úslužně kývl. Očividně udělal svůj kšeft dne. Tvářil se nadmíru spokojeně.

„A kam teď? Máte nějaký nápad?“ otočil se k nám Aoi, když jsme konečně opustili hudebniny.

„Já už mám jiné plány, potřebuju se s někým sejít kousek odtud.“ Koukl jsem na hodiny. Tři čtvrtě na tři. Nejvyšší čas. Oba dva mi věnovali napůl zklamaný pohled.

„Ty jsi fakt případ, člověk tě někam vytáhne a ty ani nepoděkuješ a už si děláš vlastní plány. Kdopak je ten šťastný, komu věnuješ svou společnost, když se na nás vyprdneš?“

„Upřímně, za to, co jste mi provedli, si nic jiného nezasloužíte,“ odpověděl jsem s úsměvem, ale myslel to vážně. Aoi potřásl hlavou.

„Asi… bych se ti měl omluvit…“ Překvapeně jsem se podíval na Rukiho a čekal na pokračování té věty. „Vlastně to byl můj nápad. Ale zaprvé by mě nikdy nenapadlo, že se s ním fakt vyspíš, za druhé jsem-“

„To jsem tě měl za rozumnějšího,“ přerušil jsem ho vztekleji, než jsem chtěl. S ohlédnutím na to, jak ke mně byl Ruki milý, a zároveň jak nesnesitelně se choval potom… Ten vztek nebyl neoprávněný, ale tlumil jsem ho. Ani Ruki nebyl ten, kdo by si zasloužil přes držku, i když takovou kravinu bych čekal od Aoiho, ne od něj. Povzdechl jsem si. „Nebudeme to probírat. Byla to od vás ode všech rána pod pás.“ Chvíli jsem přemýšlel, jak to všechno zformulovat. „Prostě… mi nechte tenhle týden, jinak s vámi nevydržím v autobuse půl hodiny, natož potom x dní na tour.“

„To zní rozumně," potřásl hlavou Aoi. Ještě aby neznělo, vy pitomci, proběhlo mi hlavou.

„Už musím běžet, takže… Říkal jsi za dva dny? To je úterý. Pak mi, prosím, napiš kdy a kde.“ Mávl jsem na ně a bez dalšího zdržování odešel. Měl jsem pět minut a dva bloky před sebou. Nechtěl jsem dostat vynadáno, že ji nechávám čekat.

Zadýchaně jsem padl na židli naproti drobné brunetce. Usmála se na mě.

„Promiň, nějak jsem se zdržel.“

„Nemusel jsi kvůli tomu nechat jazyk na vestě,“ zasmála se a postrčila mi sklenici s limonádou. Vděčně jsem se napil a přitáhl si popelník. „Koukám, že toho zlozvyku ses pořád nezbavil.“

„Nějak jsem neměl důvod. Copak, že ses tak najednou ozvala? Kolikrát jsi byla v Tokiu a ani sis nevzpomněla,“ pokrčil jsem rameny. Mávla nad tím rukou, z kabelky vytáhla poskládaný plakát a hodila ho na stůl.

„Protože můj nejlepší kamarád se ani nezmíní, že se přidal k nějaké významnější kapele a že bude brzy obrážet Japonsko! Je to skvělé, Kaii. Gratuluju!“ Dívala se na mě pyšně jako kvočna na své mladé. Natáhl jsem se přes stůl a rozcuchal jí ofinu. S mlasknutím moji ruku odstrčila. „Proč jsi mi o tom aspoň nenapsal?“

„Vůbec netuším, že tyhle plakáty dělali… Úplně jsem na to focení zapomněl.“ Fotili nás asi týden potom, co jsem se přidal ke Gazette. „A o tom turné jsem taky nevěděl… Až do včerejška. Ještě před týdnem jsem ani neměl smlouvu…“

„Ale jsou to Gazette! Vždyť jsou nejslibnější objev minulého roku! Slyšela jsem, že vyměnili bubeníka, ale nikdy by mě nenapadlo, že to budeš ty. Jak ses k nim dostal?“ přerušila mě nadšeně. Chvilku jsem přemýšlel, co všechno jí říct. Nakonec ale… Tohle byla Shiori, věděla o mně snad i to, co jsem nevěděl já sám. I když jsme se za poslední rok trochu odcizili… pořád mi byla nejblíž. Povzdechl jsem si. Objednal jsem kafe a zapálil cigaretu. Tohle bude na delší povídání.

„To je trochu složitější… Na jednom koncertu jsem si s Rukim vyměnil kontakt. Je to asi půl roku. A před dvěma měsíci se mi ozval, že by potřebovali vytáhnout z bryndy. Navíc bys nevěřila, jak může být svět malý.“ Poklepal jsem prsty na Reitu a Uruhu na plakátu. „Poznáš, kdo to je?“

„Jasné, Uruha a Reita. Kytarista a basák.“

„A kdybych ti řekl, že jsou to naši spolužáci ze střední, dokonce ze třídy?“

„To si… To není možný, tohle nemůžou být ti dva. Kaii…“ užasle ztichla. Pousmál jsem se. Nakonec ze mě dostala, i proč jsem se tenkrát zhroutil… Vzpomněla si na to a její výraz posmutněl.

„No a… oni to ví?“ zeptala se po chvíli. Jen jsem přikývl. „Tak to je průšvih. No, a jak…“

„S Uruhou nevycházím úplně nejlíp. Ale zbytek kapely je fajn.“ Snažil jsem se usmát, nevyšlo to. Bylo to až příliš čerstvé. Ušklíbla se.

„Tak co ti provedl tentokrát? Hlavně mi neříkej, že jsi mu zase nalítl a… Proboha, tys to udělal ZASE! Proč!?“ Odklepl jsem ohořelý popel z cigarety. Po chvíli mlčení jsem jí řekl všechno. Jak jsem ho viděl prvně a on mě poznal taky, jak přišel s tou první historkou, a nakonec i to, co se stalo před pár dny. Vynechal jsem, že v obou případech jsem s ním spal, i když podle Shiorina výrazu si to domyslela sama.

„No, a včera po koncertě jsem zjistil, že to všechno byla vlastně sázka. Takže… vlastně mi lhal. Jen pořád nemůžu uvěřit, že to všechno byla lež. Proč by se tak snažil a vymýšlel to jen kvůli sázce?“ Složil jsem hlavu do dlaní. Řečeno takhle celé… Nevěděl jsem, co s tím. Cítil jsem se opravdu zoufale.

„Já nevím, Kaii. Víš, že jsem ho nikdy neměla ráda. Ale tohle i mně zní zvláštně. Nikdo se takhle nenamáhá kvůli sázce, i když je to král všech parchantů.“

„To mi moc nepomohlo,“ zamumlal jsem do dlaní. Stáhla mi ruce z obličeje a usmála se.

„Tak to neřeš. Nestojí ti za to. Po světě běhá spousta lepších chlapů, než tenhle. A ty nevypadáš tak špatně, aby si tě nepustili i do postele.“ Zašklebil jsem se na ni. Byla pořád stejná.

„Bohužel… To budu muset řešit. Strávím s ním a s ostatními v podstatě celých příštích pět nebo šest měsíců. A nemůžu kolem něj chodit a ignorovat ho, to prostě… nějak nepřipadá v úvahu. Jednoduše nevím, co dělat.“

„Tak mě napadá… Jsi do něj pořád zamilovaný, že jo?“ Cuknul jsem sebou. Věděl jsem, že to tak je. Uruha se mi líbil už tenkrát, i když to byl hajzl. A teď to byl ještě větší hajzl, co kolem mě chodil, škádlil mě, sváděl a řekl spoustu věcí, které jsem nikdy nečekal. A i když to nemyslel vážně, k zamilování nám stačí opravdu málo. Poraženě jsem pokrčil rameny. Nechtěl jsem to říct nahlas, bylo by to příliš… definitivní. „A jsi si naprosto jistý, že v tom, co všechno udělal… nemůže být nic víc, než ta sázka?“ Znovu jsem pokrčil rameny.

„Jak to mám vědět? Celý ten den po tom, co jsme přišli na zkoušku, se na mě ani nepodíval, ani potom před koncertem… Po něm už vůbec. Motá se kolem Rukiho, i když tvrdil, že s ním nic mít nechce. A najednou?“

„Víš, vzít to z pohledu holky… Třeba si uvědomil, že to, co ti říkal, nebyly úplně lži, lekl se a teď se toho zkouší takhle zbavit. Nikdy nevíš,“ pokrčila rameny stejně jako já. Zakázal jsem si tu jiskřičku naděje. Hlavou mi prolétlo jeho tiché zašeptání, než usnul.

„Ne, to je blbost. Přece neublížíš někomu, koho bys měla ráda. Ne takhle.“

„A neudělal to samé i tenkrát? A pak se přeci dušoval, že to bylo právě proto, že se lekl. Co když se i on motá v kruhu? Třeba to takhle řeší. Když neví, co se sebou, ublíží tomu, na kom by mu mohlo záležet.“ Zvědavě si mě prohlížela. Naštvaně jsem típl cigaretu, jako bych zároveň s tím uhlíkem mohl uhasit i naději, kterou rozsvěcela slova.

„Nechci si dělat naděje. Budu akorát zklamaný. Navíc, co si budeme povídat. Připadal bych si jako ve špatné telenovele. Takhle se přece normální lidé nechovají.“ Shiori jen pokrčila rameny. V duchu jsem si pogratuloval. Dnes to byl už druhý rozhovor na tohle téma. A oba dva dopadly stejně. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Yaho (^_^)y

Začátkem bych chtěla říct, že s tím, že Kai je bubeník, začínám mít menší problémy. Umím hrát na kytaru, uměla bych hrát i na basskytaru, když se to tak vezme, a vím, co a kde se kolem kytar dá dělat. Ale bicí? Strávila jsem hodinu hledáním názvů jednotlivých bubnů, a stejně se v tom nevyznám. Číst tohle někdo, kdo tomu rozumí, asi se mi vysměje. I když je to jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů, fakt, že každá končetina dálá něco jiného, je pro mě tak nepochopitelný, že na většině koncertů visím očima na bubenících a slintám. Všimli jste si toho někdy? Oni opravdu hýbají každou končetinou jinak, v jiného tempu... Chtěla bych umět hrát na bicí...

Ale dost o tomhle! =D Mám i jiné otázky. Nejdřív bych ale chtěla poděkovat Veve a Pája S. Díky, že jste tu nechaly komentáře. Po nějakých čtrnácti dnech mají zatím přidané kapitolky okolo 80 zobrazení, ale dva komentáře. Takže děkuju, že komentujete, i když neodpovím (a že mám chuť se rozepisovat ještě víc než teď), mě to nakopne a říkám si, že kdyby tu byl i jen jediný komentář, budu v tom pokračovat. (Muhaha! Jsem hrozný egoista!)

A TEĎ: Pokud vám bude kapitolka stát za komentář a dočtete to až sem. Zkusili jste si Gazette vyhledat? Líbila se vám Hanakotoba z minulé kapitoly? Osobně nemám k písničkám mezi 2002-2005 nějak zvlášť vřelý vztah, nejsou špatné (Cassis je asi srdcovka většiny fanoušků), ale mě zasáhla až pozdější alba. Zejména Dim, Toxic, Division a Beautiful Deformity. Takže vlastně většina alb xD, ale jsou to alba až z roku 09 a dál. Trošku mě mrzí, že kvůli svojí paličatosti prostě neprohážu děj a nemůžu ty skvělé písničky přikládat ke kapitolám. 

Takže: když už budete u toho a zkusili jste si Gazette poslechnout... líbili se? Poslouchám je od nějakých svých 14 let, což je pro mě ve dvaceti docela dlooouho. A jakožto člověk, jehož přátelé, pokud už poslouchají něco asijského, pak je to K-pop, by mě zajímal názor i lidí trochu zvenčí. Visual Kei je fakt něco... zajímavého. Když jsem poprvé viděla Gazette, nechtěla jsem věřit, že jsou to chlapi. Možná Reita. (Xoxo)

Tentokrát mám ten komentář poněkud dlouhý xD (Asi jsem si potřebovala vynahradit, že k minulé kapitole jsem nedala žádný). A přidám si sem jednu ze svých oblíbených písniček: ten rytmus bicích na začátku... Uaa... Opravdu mám chuť si zatancovat, přesně jak se Ruki na začátku ptá. Takže zde: Psychdelic Heroine a Akai one piece

K tomu řeknu jen: Psychdelic heroine je nová, datum neřeknu, nepamatuju si, ale Akai one piece je jedna ze starších - na live je skvělá, nahrávka mě trochu přivádí do rozpaků, Ruki tam má svůj mladý roztomilý hlásek, ale... Podle mě se originální nahrávka skoro nedá poslouchat xD

Takže komentujte, prosím. Tentokrát se opravdu těším, jestli někdo odpoví.

Díky, že to čtete, Ryuu zdraví (^^)/

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (6. kapitola):