OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » xxx7

30.10.2009 (15:00) • slecinka • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1360×

„To je Frenkie“ zašeptala ospale Megi. Zvonek jí musel taky vzbudit.

„Jasně jdu tam“ opatrně jsem jí od sebe odlepil a vydal se ke dveřím, otevřít tomu závislákovi.

„Ahooj“ pozdravil jsem ho a naznačil mu rukou, ať jde dál. Špunt mi pozdrav vrátil u toho, jak si sundával boty a  mířil rovnou k sedačce, která už byla prázdná. Všiml jsem si, jak Megi omotaná v dece, kterou za sebou táhla po podlaze, mizí za dveřmi. Zakoukal jsem se na ní a došlo mi, co jsem k ní začal cítit. Je pro mě, jako mladší sestra. Otravná, ale přesto milovaná.

„Udělej si pohodlí. Jako doma.“ Řekl jsem pobaveně, když se usadil na sedačce a zapnul si televizi. Já mu zatím zašel pro pití.

„Tebe to baví?“ zeptal jsem se po chvíli sledování.

„Jo“ odpověděl bez toho, aniž by se na mě kouknul.

„A nechceš dělat něco jiného, můžeme si jít něco zahrát, nebo tak?“ nabízel jsem mu, jednak, protože jsem se nudil a jednak, protože mi ho bylo líto.

„Nechci!“ odpověděl zase s pohledem upřeným na televizi.

„Já nevím, mohli bychom třeba zajít ven, nebo si zahrát videohry, nebo…“ nenechal mě domluvit, stopl film, na který se díval a pomalinku se na mě otáčel.

„Nevím, jestli sis nevšiml, ale já se koukám na film, tak bych uvítal trochu klidu.“ Oznámil mi s výrazem, který jasně naznačoval, jak ho ruším.

„Dobře, dobře“ zvedl jsem ruky v obraném gestu a radši se zdejchnul. Zahlédl jsem, jak si Frenkie se samolibým výrazem znovu zapíná film.

Odebral jsem se do mého pokoje a nastartoval  notebook, měl jsem v plánu najít si nějaké mapy, ať vím, kde tady mají nejlepší lesy. Chtěl jsem se totiž proběhnout, až se Matt vrátí.

Než jsem našel, to co jsem chtěl, prohlídl jsem asi milion stránek s různou tématikou, takže jsem se na pár hodin zabavil. Mezitím jsem si psal ještě s Teem, proto mi to tak  krásně utíkalo.

Když jsem se vrátil do obýváku Frenkie už se pomalu sbíral domů. Tak jsem ho vyprovodil a když bylo auto jeho rodičů za rohem, zapálil jsem si.

„Ahoj Cory“ posadil se vedle mě Matt a ani se nepozastavil nad tím, že kouřím.

„Ahoj, jak bylo v práci?“ zeptal jsem se.

„Hrůza, hrůza. Už se těším až Megi vyroste, já odejdu z vlkodlačího důchodu a zase se budu se smečkou honit za upíry… Můžu?“zeptal se a ukázal na balíček cigaret.

„Jasně.“ Podal jsem mu krabičku a zapalovač.

Matt byl jeden z těch vlků, kteří šli do penze, kvůli rodině. Bylo mu to povoleno jenom proto, že už se několik desetiletí úspěšně vydával na lovy upíru. A navíc, vlkodlaci taky potřebují oddych.

Většina vlkodlaků v dnešní době chodí na lovecké výpravy, podle toho, kde je král zrovna potřebuje. Někteří vlkodlaci dokonce slouží v panství krále vlkodlaků, ale i to je to pro ně samozřejmě čest. No a potom jsme tu my, pár vlkodlaků, kteří ještě zůstali ve smečkách a chrání své určité území, ale i to se určitě časem změní.

Slyšel jsem cvaknutí zapalovače a potom už jen veselé potahovaní.

„Nevěděl jsem, že kouříš“ podíval jsem se na cigaretu, které byla už skoro vykouřená.

„Taky, že oficiálně nekouřím. Nechci Megi nějak kazit“ zasmál se a já s ním. Kdyby jen věděl, jak už je jeho dcera krásně zkažená.

„Neboj, mlčím, jako hrob.“ Usmál jsem se. Na oba dva jsem v téhle rodině jsem už něco měl, ne, že bych to měl v plánu někdy použít, ale měl jsem z toho dobrý pocit.

„Jdu se trochu proběhnout, jo? Nevím v kolik přijdu.“ Matt jenom pokýval hlavou, že rozumí. To se mi líbilo, žádné zbytečné hádky, slzy, rozčilování. Prostě pohoda. Když teď nad tím uvažuju, mamka se ani neozvala. Asi jí moc nechybím. I když je pravda, že já si na ní taky nevzpomněl, nikdy jsme neměli extra dobrý vztah, teda hlavně potom, co zemřel taťka.

Proháněl jsem se lesem ve vlčím kožichu už několik hodin, kolem mě byla tma, ale já přesto dobře viděl na každý krok. Užíval jsem si tu rychlost, ten svěží vítr, ten adrenalin, který mi pulzoval v každém svale na těle. Miloval jsem svoje vlčí tělo, více než to lidské, miloval jsem tu volnost, kterou mi dávalo.

Najednou mě tělo přestalo poslouchat a já se ocitnul na zemi, cítil jsem hroznou bolest v hrudníku, cítil jsem, že je ta bolest psychického původu, ale přesto jsem se nemohl nadechnout. Plíce bolestivě odmítali každý doušek vzduchu. Vydával jsem ze sebe jenom tiché kňučení a cítil jsem horké slzy stékající mi po čenichu až na zem. Každá slza mě neskutečně pálila, jakoby se mi chtěla vrýt do těla a já nepřestával kňučet. Ležel jsem tam bez jediného pohybu, dokud jsem neuslyšel stovky vyjících vlkodlaků, došlo mi, že se to ozývá jen v mých uších, ale já jako na povel vstal a začal jsem výt, byl to nešťastný zvuk vlka, který o něco přišel a v tu chvíli mi to došlo. Zemřel král vlkodlaků. Už jsem o tom četl, jeden z nestarších vlkodlaků, popisoval ve své knize neuvěřitelnou bolest, která srazí na kolena. Bolest, která nutí nehybně ležet a jenom kňučet. Popisoval symfonii tisíce vlků, vyjících za svého krále.

Rozběhl jsem se, v uších se mi stále ozýval ten srdceryvný zvuk a já ho už nechtěl poslouchat. Chtěl jsem běžet domů a dát si něco na uklidnění chtěl jsem zjistit, jestli se mi to jenom nezdá. A hlavně jsem chtěl přestat cítit tu hroznou bolest.

Běžel jsem lesem, tak rychle, jako nikdy. Vůbec jsem nedával pozor a vběhl do silnice, které se přede mnou najednou rozprostřela. Příliš pozdě jsem zaznamenal rychle jedoucí auto. Člověk za volantem strhl auto přímo do stromu. Uslyšel jsem velkou ránu, ale hluk v uších nepřestával. Nevěděl jsem, co mám dělat. Přiblížil jsem se k autu a nakoukl dovnitř. Všiml jsem si obsahu hlavy, který byl téměř na celém předním skle. Bylo mi jasné, že zemřel, přesto jsem se ještě snažil zaposlouchat do zvuku jeho srdce, které se ještě před nárazem hlasitě rozbušilo. Nic, žádný tlukot. Jestli jsem byl teď v šoku, nevím, v jakém stavu jsem se nacházel teď. Byl jsem totálně mimo. Tělo toho mrtvého kluka jsem tam nechal, však oni ho ráno najdou.

Běžel jsem znovu hrozně rychle a nemohl se dočkat toho, až se změním zpátky ve člověka. Na kraji lesa jsem byl rychle a tak se stačilo jen proměnit. Konečně jsem to byl zase já. V hlavě mi stále mírně hučelo a bylo mi blbě. Došlo mi, co jsem udělal, že jsem někoho zabil. Chtělo se mi zvracet. Chtělo se mi zvracet z toho, co jsem viděl na předním skle toho auta, chtělo se mi zvracet z toho, co jsem udělal.

Rychle jsem vběhl do bytu a všiml si, že Matt tady ještě není. Vtrhnul jsem do koupelny, kde na mě hleděla vyjevená Megi. Seděla ve vaně plné bublinek s jednou nohou trčící ven a žiletkou v ruce.

„Pane bože, nemůžeš se zamykat!“ zařval jsem na ní zděšeně. Musel jsem vypadat, jako blázen. Ruce se mi třepali strachem a šokem.

„A ty nemůžeš klepat!“ vrátila mi to, ale já jsem rychle opustil koupelnu, než si všimne, v jakém jsem stavu.

„Cory, co Ti je?!“ zařvala na mě ještě a ozvalo se hodně zvuků. Vylézala z vany a něco si oblékala. Zavřel jsem se před ní do pokoje a zděšeně pozoroval svoje klepající se tělo.

„Do prdele!“ ozvala se rána a mě došlo, že Megi uklouzla na podlaze a pěkně se rozplácla. Ještě ona se kvůli mně zabije, napadlo mě a už jsem běžel ke svým dveřím.

„Megi, proboha“ zanaříkal jsem, když jsem jí viděl rozpláclou v nepřirozené poloze před mými dveřmi, na sobě měla něco jako pyžamo a župan.

„Žiju“ řekla a posbírala se, ze země.

„Co Ti je?“ zeptala se znovu, ale v ten moment se odemkli dveře. Matt, došlo mi. Proběhl jsem kolem Megi přímo Mattovi do náruče, všiml jsem si, že je na tom stejně, s tou výjimkou, že on asi nikoho nezabil.

„Co bude teď?“ zeptal jsem se ho a jen matně si všímal Megi, která mezi námi překvapeně tikala očima.

Předchozí<< // Další>>

Autor: slecinka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek xxx7: