Wrong, which can change the future - 9. část • OurStories.cz ~ naše povídky

UPOZORNĚNÍ: Celá kapitolovka bude zaměřena na vztah dvou mužů (= shounen ai).

S radostí Vám přináším už devátou část příběhu. Celá kapitola je o rozhovoru mezi Toshi a Yoshim. Jenže Toshi je ještě trochu mimo ze svého snu, takže mu myšlenky utíkají různými směry...

14.01.2014 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 792×

9. část – Vrácí se domů?

„Yoshi…“ díval jsem se na to křehké stvoření.

Zavedl jsem ho do obýváku a omluvil se, že se musím obléct. Nemůžu tam s ním být úplně nahý! Fakt, že jsem měl omotaný ručník kolem pasu, jsem zapomněl. Byl jsem úplně zmatený. V koupelně jsem na sebe hodil oblečení a opláchl si obličej. Trvalo mi chvíli, než jsem se dal dohromady. Nestávaly se mi takové věci často. Zamířil jsem zpátky k maličkému. Seděl na gauči a koulel unavenýma očima kolem sebe. Sedl jsem si k němu, pak ve mně zatrnulo, když se mi vybavil onen sen.

„Toshi-sama, je ti dobře?! Jsi bledý!“ děsil se mylně Yoshi. Trochu se nadzvedl a sáhl mi na čelo, tváře měl ještě trochu červené od rozpaků.

Zatajil se mi dech. Vypadal tak rozkošně. Rychle jsem jeho ruku odstrčil, stále jsem byl trochu mimo ze svého snu a on mi moc nepomáhal. Jeho obrovské našedivělé oči se zaleskly, nejspíš ho mé odstrčení zamrzelo… možná se ho to i dotklo, někde hluboko uvnitř…

„Jsem v pořádku,“ rychle jsem to zamluvil a musel si odkašlat. „Eto… Yoshi, co tu vlastně děláš?“

Jmenovaný nervózně sklopil zrak k podlaze. Netušil jsem, o co tu jde, ale ta vlna deja vu byla příliš silná. Na sucho jsem polkl. Tohle není normální, musím se uklidnit. Mezitím můj maličký andílek ke mně zvedl ty svoje hypnotizující oči. Skoro jsem zalapal po dechu.

„Já… já vlastně ani nevím,“ usmál se nevinným úsměvem. „Já… nějak jsem sem šel už ze zvyku.“

Musel jsem se usmát. Takže všechno bylo v pořádku, nic se mu nestalo a jeho nohy ho sem zanesly jen kvůli síle zvyku. Neovládl jsem se a pohladil ho po vlasech, jako vždy jsem mu tím rozcuchal jeho pečlivě naježené vlasy.

„Chtěl by sis dát čaj?“ Jen kývl, tudíž jsem se vydal připravovat zelený sypaný čaj. Chvilku to zabralo, než jsem ho uvařil a nezničil si kuchyň. Ale opravdu se mi to podařilo a já mohl s úsměvem mu podat šálek dobrého čaje.

„Trochu jsem se lekl, když jsi zazvonil…“ začal jsem konverzaci.

„Omlouvám se, Toshi-sama… já…“ Na jeho tváři se opět objevila růž.

„Není proč se omlouvat,“ usmál jsem se. „Vždyť jsem ti řekl, že za mnou můžeš kdykoli přijít.“

„Já vím, ale…“ nadechl se, „už jsem tě obtěžoval dost.“

„Tohle chování se k tobě nehodí, Yoshi!“ zamračil jsem se do jeho upřímných očí. „Kde jsi nechal svůj úsměv?“

„Asi máš pravdu, Toshi-san.“ A své krásné rty roztáhl do úsměvu, který mi byl tak povědomý a který jsem měl tolik rád.

„No vidíš, tomu říkám změna!“ zaradoval jsem se. „Tak mi něco povídej, jak se máš?“

Trochu se zavrtěl. „Okaa-san je teď šťastná. Můj otec se nám ozval, že konečně přemluvil lidi ve firmě, aby mohl pracovat z Japonska… a vrátil se k nám. Je to milý člověk. Maminka je teď velmi šťastná, nikdy jsem ji takovou nezažil. Rád ji vidím se usmívat.“

Vypadalo to takhle podané jako obrázek milují rodiny. „A co ty? Jsi taky tak šťastný?“

„Já… nevím,“ znejistěl. „Mám ho rád, rozumím si s ním, ale… já nevím, jak to říct…“

Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. „Copak? Jen mi to řekni.“

„Chybí mi naše přátelství! Chybí mi každá chvíle, kterou jsem strávil tady.“ Teď už se opravdu rozplakal.

Konejšivě jsem ho pohladil po rameni. Přemýšlel jsem, jestli i tohle není sen. „Mohl jsi teda přijít…“

„Já vím, ale bál jsem se.“ Jeho pláč nešel zastavit.

Usmál jsem se na něj povzbudivě. „Tak víš co? Co kdybys za mnou zítra zašel? Pamatuješ si pořád, v kolik končím každou středu, ne?“

Jeho reakci jsem nečekal. Bez varování mě objal a kolem dokola mi děkoval. Nechápal jsem to, skoro celou noc jsem přemýšlel, jak zařídit, abych ho potkal, ale nevěřil jsem tomu, že by se mi zase jednou objevil u dveří.

Celou tuhle nechápavou a podivnou atmosféru narušilo zvonění telefonu. Chtě nechtě jsem musel ze sebe Yoshiho sundat a natáhnout se po zdroji hluku.

„Toshi-san, kde vězíte?“ ozval se bez hlášení hlas mé sekretářky. „Máte už půl hodiny zpoždění! Jak si to představujete?!“

„Ach, omlouvám se, hned tam budu,“ dostal jsem ze sebe.

Úplně jsem zapomněl kvůli andílkovi na to, že jdu do práce. Chápavě se usmál mým směrem, potom se zvedl a po chvilce mi přinesl mé oblíbené sako.

„Já to chápu,“ řekl a jeho úsměv stále hrál v jeho tváři i očích. „Můžu jít kousek s tebou?“

Popadl jsem tašku s dokumenty a spěšně se ohlédl. „Půjdeme?“

Ten úsměv se ještě víc rozšířil (pokud to šlo) a rozběhl se za mnou…

A je to, další část skončila. Doufám, že vám udělala radost a nezkalamala. Moc bych chtěla poděkovat všem čtenářům, kteří si moji povídku rádi přečetli a těší se na pokračování. Moc děkuju za komentáře u předchozí kapitoly. Budu ráda, když i zde vyjádříte své dojmy.

A asi to, na co se těšíte nejvíc, je oznámení výsledu hlasování. Takže k mé smůle vyhrál Yoshi na Schachiko 4:1. Takže o víkendu, když vše půjde dobře, můžete čekat rozhovor právě mezi nimi z pohledu Yoshiho. Tak se na to těšte. Gwendolin.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování