OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wrong, which can change the future - 6. část

18.11.2013 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 941×

6. část – Krabička

Unaveně jsem prohrabával papíry. Bylo toho hrozně málo, nemohl jsem najít nic, co by ho dostatečně usvědčilo. Mračil jsem se na ty dokumenty. Něco pořád chybělo a já nemohl přijít na to co. Už to byl týden, co jsme navštívili Yoshiho dům. Překvapilo mě, že tu krabici ještě neotevřel. Ale potěšilo mě, že se pomalu začal zařazovat do normálu, jen jsem doufal, že brzy zase bude chodit do práce. Jenže jsem na něj nemohl tlačit, věděl jsem, že začátky bývají těžké.

Odmítal jsem v poslední dobou nové případy, i když jsem věděl, že bych je vyřešil během chvilky. Důvod byl prostý, celou svou práci jsem soustředil jen na to, abych dostal za mříže toho parchanta, který ublížil mému andílkovi. Znovu jsem procházel těmi papíry, vůbec se mi to nelíbilo, prostě něco nesedělo.

„Toshi-san? Vy jste tu ještě?“ ozval se znepokojený hlas mé sekretářky.

„Už jsem na odchodu,“ mile jsem se usmál.

Nakonec jsem si pobalil věci a zamířil domů. Cestou jsem se stavil v jedné restauraci pro večeři. Docela jsem se po tom náročném dni těšil, až Yoshiho uvidím. Spěchal jsem a vyběhl schody do našeho patra. Výtah totiž někdo seknul a teď nefungoval. Jenže před dveřmi mi došlo, že tam nemůžu tahle vpadnout, ještě bych ho polekal. Trochu jsem se vydýchal a klidně vešel. Yoshi seděl v obýváku na zemi, upřeně hleděl na krabici. Kysele jsem se pousmál, trochu jsem doufal, že mě nějak přivítá.

„Tadaima,“ zahuhlal jsem a pohladil ho po hlavě.

Zvedl poplašeně zrak, ale když mě uviděl, široce se usmál. Miloval jsem tenhle jeho bezstarostný úsměv, dával mi jím naději.

„Okairi!“ zvolal nadšeně. „Zrovna jsem chtěl otevřít tu krabici, když ses nevracel. Zůstaneš tu? Nechci ji otvírat sám, mám trochu strach…“

Prohlížel jsem si ho pečlivě. Za ten týden se hodně změnil. Poznal jsem i jeho pár stránek a jeho náladovost byla jednou z nich. Usmál jsem se na něj a posadil do křesla. „Rád.“

Nadechl se a nůžkami rozřízl lepicí pásku. Oba jsme se zvědavě naklonili dopředu, abychom si prohlédli obsah krabice. Byla tam dřevěná krabička ručně vyřezávaná a u ní ručně psaný dopis. Yoshi se pro něj natáhl, se zachmuřenou tváří se začetl. Pozoroval jsem emoce střídající se v jeho obličeji. Nakonec poslední byla klidná, usměvavá, možná i trochu nadšená tvář.

„Jsou to věci pro mě od mého otce,“ usmíval se a díval se na tu truhličku.

„Tvého otce? Nikdy ses o něm nezmínil,“ divil jsem se.

O svém otci opravdu nikdy nemluvil. Vyprávěl mi jen o matce, kterou měl tak rád. O babičce, která umřela. O tom, že musel přestat studovat a pomoct matce s domácností a začít pracovat. O tom, jak jeho matka střídala milence, až nakonec jí tenhle začal týrat a nakonec i jeho. Ale o jeho pravém otci nepadla nikdy ani věta.

Uhnul pohledem. „Promiň, nechtěl jsem ti o něm říkat. Vlastně ho ani moc neznám, ale z toho, co mi vyprávěla matka, ho měla moc ráda a pořád má.“

„Klidně mi o něm můžeš říct víc,“ pobídl jsem ho. Byl jsem zvědavý, ale částečně jsem se bál, kolik bolesti se ještě skrývá v jeho životě.

Andílek se zvedl z podlahy a uvelebil se vedle mě, hlavu si opřel o mé rameno. Nevěděl jsem, proč mu tohle toleruju. Žádnému muži bych nedovolil se takhle intimně dotýkat, ale u něj mi to nějak moc nevadilo. Čekal jsem, co z něho vypadne.

„Budu ti vyprávět to, co mi pověděla má matka,“ zahleděl se do prázdna vzpomínek. „Tehdy bylo léto a má matka se unaveně procházela v parku a pak zamířila do kavárny, kde ho uviděla. Cizince, který si neuměl ani objednat kávu, stál tam a nevěděl, celý byl zmatený. Přistoupila k němu, a když se jejich oči setkaly, oba věděli, že je to osud. Má matka se u toho vždy usmívala, po čase jsem pochopil, že ho opravdu milovala. Vlastně, miluje ho i dnes. Strávil tu celé prázdniny a zamilovali se do sebe navzájem. Můj otec se pokusil tu zůstat kvůli mamce, co nejdéle to šlo, ale jednoho dne se musel vrátit a jejich pohádkový vztah musel skončit. O měsíc později mamka zjistila, že je těhotná. Napsala o tom tátovi a ten ji z Ameriky podporoval. Posílal mamce alimenty a mamka s vírou, že se někdy vrátí, mě vychovávala. Tvrdila mi, že za ní občas přijel, ale tomu moc nevěřím. Spíš si myslím, že si to jen nalhává, sama ale pomalu přestává věřit. To je asi celé, moc toho nevím, matka mi o něm nechce příliš vyprávět. Když se zeptám, usměje se a hledí někam do zdi, nic z ní nedostanu.“

Přemýšlel jsem nad jeho slovy. Jeho matka je zamilovaná a přesto jeho otci není věrná. „No, a jaký názor na něj máš ty?“

Podíval se mi do očí. „Nevím, já toho člověka neznám.“

Nevěděl jsem, co mu mám na to říct. Vlastně ani on odpověď nečekal. Vzal si do ruky dřevěnou krabičku a zkoumal ji. Byl na ní zámek. Převracel ji, mračil se. Nakonec vytáhl z kapsy peněženku. Měl v ní fotku matky a u ní miniaturní klíček. S úsměvem vítěze vytáhl klíč a odemkl zámek.

„Nikdy jsem nevěděl, že někam patří,“ mluvil spíš pro sebe.

Otevřel víko. Koukali jsme oba, co krabička ukrývá. Byly v ní dva dopisy, nějaká listina, pár pohlednic, dvě zarámované fotky a maličká semišová krabička na šperky. Rychle po mně hodil pohledem, pak se opět věnoval krabičce. Vzal do ruky starší dopis a otevřel jej. Držel ho tak, že jsem mohl číst s ním.

Drahý Yoshi,
možná se trochu divíš, od koho jsou tahle slova, ale jsou opravdu ode mě – tvého otce. Vím, nemám právo si tak říkat, když jsem tu pro tebe v těžkých chvílích nebyl. Moc bych si přál tě vidět vyrůstat. Tady v Americe ten život totiž o moc nestojí, radši bych byl s tebou a s maminkou. Nevím, kolik ti toho o mně mamka řekla, takže počítám s tím, že mě nemáš moc rád. Toho lituji jako spoustu dalších věcí. Když tohle čteš, určitě jsi už dospělý a máš spoustu starostí. Chtěl jsem ti jen nějak dát najevo, že jsem na tebe a mámu nezapomněl. Myslím na vás každý den, chybíte mi. Možná si myslíš, že o tobě nic nevím a jen tu plácám nesmysly, ale to není pravda. Držím si spojení s tvou maminkou a zajímám se o to, co děláš. Trochu mě mrzí, že jsi nemohl dokončit školu, ale byla to tvá volba.
Mám tě rád, tvůj milující táta.

Po celou dobu jsem sledoval jeho obličej. Vypadalo to, že nemá daleko k slzám. Konejšivě jsem ho objal. S vděkem se schoulil do mého objetí.

„Myslel jsem, že na nás zapomněl,“ koukal na ten dopis.

„Musí to být dobrý člověk, když na vás myslí a přitom je v jiné zemi,“ chtěl jsem tomu věřit.

„Myslíš? Možná na něj změním názor a budu ho mít rád,“ zamýšlel se nad tím.

Usmál jsem se a pohladil ho po vlasech. „Tak co kdybys koukl i na zbytek věcí?“

Radostně kývl, setřel si slzy a vzal do ruky pohlednice. Byla to blahopřání k narozeninám, celkem devatenáct. Stejný počet, jako kolik mu bylo. Byly ručně malované i s věnováním. Musely toho člověka stát balík. Posílal i další pohlednice z míst po Evropě, kde byl obchodně. Pokaždé, když to bylo blíž Japonsku, zmiňoval, jak ho moc bolí, že nemůže uletět tu krátkou vzdálenost k nim, ale místo toho musí jet na opačnou stranu. Yoshi se nad některými slovy usmíval.

„Má stejný smysl pro humor jako já.“ Nadšeně mi ukazoval jeden z vtipů zapojený k pohlednici.

Pousmál jsem se, vypadal tak krásně, když se smál. Aby se neřeklo, jsem si rychle přečetl obsah toho, čemu se tak smál. Nechápal jsem to, ale to není důležité. Svou pozornost věnoval oné listině. Zmateně ji obracel v rukách. Ani jeden jsme tomu nechtěli věřit. Byla to oddací listina. Byla na ní jména jeho a matky a nějaké americké jméno. Nějaký Joey. Koukl jsem zvědavě na Yoshiho, ale ten taky nevěděl, že jeho matka je vdaná. Vzal do ruky jednu z fotek. Smáli se z ní dva šťastní lidé, kteří se objímali. Byla to svatební fotografie. Horko těžko jsem na ní poznal jeho matku. Vypadala na té fotce úplně jinak – krásně a šťastně. V náruči ji tiskl vysoký, pohledný, světlovlasý muž, jistě cizinec. Trochu jsem si domyslel, že to musí být Yoshiho otec. Měl v obličeji některé rysy, které jsem jasně pozoroval i u svého andílka. Se zvědavostí ve tváři čapl po druhé fotce. Cukl sebou, když ji otočil. Tentokrát na ní byli tři lidé. Onen muž, jeho matka a malé dítě, ve kterém jsem poznal Yoshiho. Tohle byl jasný důkaz, že za nimi jezdil, tedy aspoň když byl ještě dítě. Sáhl ještě po semišové krabičce a otevřel ji. Ve světle se zablyštily dva zlaté prstýnky. Musely být ze svatby jeho rodičů.

„Proč mi to neřekla?“ smutně se mi podíval do tváře, jako by hledal odpověď.

„Nevím, možná měla k tomu svoje důvody.“ Tohle bylo něco, co jsem nevěděl.

Yoshi všechny věci uklidil zpět do truhličky a pak si všiml dopisu, který přehlédl. Vytáhl ho a začetl se. Tentokrát jsem mu nemohl číst přes rameno, nezbylo mi než čekat, co z něho vypadne. Vykulil oč do textu.

„To… to není možný…“ zašeptal.

„Co? Co je tam napsaný?“ naléhal jsem na něj.

„Otec se chce za námi vrátit, ale protože mu mamka neodpovídá, tak váhá. Tenhle dopis je měsíc starý… Kdyby se vrátil, mohla by být má matka zase šťastná,“ díval se do mé tváře a čekal, že mu to odsouhlasím.

„Myslíš, že by bylo moudrý, aby se vracel, když je u tvé matky ten…“ nedořekl jsem a jeho tvář zbledla.

„Tak co mám dělat?“ Důvěřivě se mi díval do očí.

„Teď si dáme večeři a potom to promyslíme,“ zvedl jsem se a zamířil do kuchyně.

Ale Yoshi byl zase rychlejší, připravil talíře a ukradl mi i tašku s jídlem. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Chtěl jsem vědět, kde se v něm bere ta energie. S úsměvem jsem ho pozoroval a byl jsem rád, že se tak rychle dokázal ze všeho dostat.

Mockrát děkuju za komentáře i za lidi, kteří se těší na tuhle povídku. Dnes ani nevím, co tu mám psát, takže se omlouvám. No, snad se budete těšit i na další pokračování, které se pokusím přidat opět do neděle.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong, which can change the future - 6. část: