OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wrong, which can change the future - 2. část

14.10.2013 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1075×

2. část – Náhlý kolaps

Byl jsem dost unavený, tři noci jsem skoro nespal. Ta práce mě vážně jednou zabije. Pomalu jsem došel k sobě domů. Malinko se mi točila hlava, ale ten obličej jsem viděl dost jasně. Veliké vykulené oči s jiskřičkami a široký úsměv se mu objevil na tváři, když mě uviděl. Seděl schoulený před dveřmi mého bytu. Jediná osoba, o které jsem si myslel, že ji už nikdy neuvidím. Ale abych to uvedl na správnou míru, od mého setkání s tímhle chlapcem uběhl již měsíc a několik dní. K mému úžasu jsem ho potkával náhodou skoro až nezdravě často. Až jednou jsem na něj narazil před mým bytem, byl špinavý a plakal. Ten pohled byl pro mě zničující. Vzal jsem ho k sobě, vyslechl a postaral se o něj. No, a od té doby za mnou chodí každý den a vecpe se mi do bytu. Kdyby neuměl tak dobře vařit, asi bych ho dávno vyhodil. Jenže vidět ten jeho zraněný obličej bych znovu nepřežil. Opřel jsem se o futra dveří.

„Vítej doma!“ usmál se a postavil na nohy.

„To už si tu zase, Yoshi?“ ušklíbl jsem se nepříliš nadšeně.

Zdá se, že jsem se ho tou otázkou dotkl. Ignoroval jsem ho a hledal po kapsách saka klíč od dveří. Nakonec jsem je přece jen našel a jako správný gentleman pustil to okouzlující stvoření první. Dveře jsem za námi zabouchl. Odložil jsem si sako a vešel dál do domu. Yoshi se tu vážně choval jako doma. Věděl přesně, kde co mám, vůbec se nestyděl tu všechno očumovat. Pocítil jsem silnou závrať. Ta hlava nepřestávala bolet. Podlomila se mi kolena a já dopadl tváří na studenou podlahu.

„Toshi – sama!“ Ještě jsem uslyšel jeho vystrašený hlas, než jsem se propadl do tmy.

***

Cítil jsem v těle horko, ale i klid. Pomalu jsem otevřel oči. Ležel jsem na pohovce, jednou rukou jsem nahmatal mokrý studený obklad na mém čele. Koutky rtů se mi lehce zvedly. Trochu jsem vykoukl hlavou z pohovky… a měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Ležel jsem na té pohovce a usmíval se jako idiot. Sledoval jsem tu postavičku v kuchyni.

V domě hrála tichá hudba, velmi veselá. Yoshi stál u plotny a smažil na pánvičce pórek s rýží. Měl na sobě oblečené pouze kalhoty a přes sebe ještě červenou zástěru s krajkou. Na nahých opálených zádech ji měl podivně zavázanou. Tiše si broukal tu melodii písničky. Rukou nahmátl sójovou omáčku a část obsahu nalil do pánve. Bytem se začala linout svůdná chuť toho pokrmu. Začal do té pánve házet další ingredience.

Vyschlo mi v krku. Musel jsem polknout. A z toho krásného pohledu, který jsem měl, jsem cítil tlak pod rukou na svých džínách.

Yoshi si ničeho naštěstí nevšiml a soustředěně vmíchával do jídla vajíčko. Začal obsah pánve míchat jako šílený. Nakonec se vítězoslavně usmál. Vypnul sporák a pokrm nasypal do misky. Ještě to nějak naaranžoval a položil k misce jídelní hůlky.

Přešel k židli, kde měl položenou tašku se svými věcmi. Sundal si zástěru. Já už nevěděl, jestli moje reakce jsou vůbec normální. Nenápadně jsem sledoval jeho hruď. Přes vyhublé bříško se mu táhla jizva, která hyzdila tohle dokonalé tělo. Stáhl si i kalhoty a… já byl totálně vzrušený. Ten tlak byl nesnesitelný. Měl jsem chuť, nutkání zvednout se z toho pitomého gauče a jít k němu, sundat mu to poslední, co má na sobě, a… Bože! Na co to, proboha, myslím?!

Zatímco já bojoval sám se sebou, Yoshi si oblekl dívčí šaty. Usoudil jsem, že musí do práce. Své stále rozcuchané obarvené vlasy si schoval pod paruku dlouhých blond vlasů. Ještě vytáhl ty boty s podpatky a uklidil do té tašky své prochozené tenisky. Rychle jsem zavřel oči a otočil jsem se na břicho, aby si toho to dítě nevšimlo.

„Co by se stalo, kdybys znal mé city k tobě? Byl bys ke mně stále tak laskavý?“ Nevěděl jsem, jestli už neblouzním a opravdu jsem mu tohle rozuměl.

Klapání jeho podpatků naznačovalo, že jde ke mně. Vyměnil mi obklad za studený. No, spíš bych teď potřeboval sprchu než obklad. Mé myšlenky byly zvrhlejší, než jsem si kdy přál. Ucítil jsem na tváři jeho dech. Najednou jsem ty jemný rty, po kterých jsem tak toužil, dotkly těch mých. Polilo mne horko. Byl to jen letmý polibek.

„Oyasumi, Toshi – sama,“ zašeptal mi něžným hlasem do ucha.

Klapání jeho podpatků pomalu utichalo a nakonec se zabouchly i domovní dveře. Odešel.

Prudce jsem otevřel oči a posadil se. Mokrá látky dopadla s plesknutím na podlahu. Široce rozevřenýma očima jsem se díval do prázdna. Co to mělo jako být?! Dotkl jsem se prstem svých rtů. Byly horké a poprskané, stále jsem na nich cítil ten jeho polibek. Nevěděl jsem, jestli si se mnou nehraje jenom moje fantazie.

O mou pozornost si jasně zažádal můj klín. Už byl vážně ten tlak nesnesitelný. Odešel jsem do koupelny a po cestě tam se zbavoval svršků. Vážně to chce studenou sprchu…

Oyasumi = Dobrou noc

Tak, další část příběhu máme za sebou. Doufám, že se vám líbí a zanecháte mi tu nějaký ten komentář, ať vím, že to vůbec někdo četl, protože pak nevím, jestli má cenu pokračovat. Děkuji za vaše názory. Písnička, kterou si Yoshi v příběhu pobrukuje, se jmenuje The Passenger, autor Iggy Pop. Vaše Gwendolin.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong, which can change the future - 2. část: