OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » When devil is your ex - 1. kapitola

14.05.2018 (09:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1603×

Nelly si přetáhla přes hlavu šaty. Nesnášela tyhle akce, ale musela tam jít, přece je to sraz po deseti letech její střední školy.

Jestřábi, do toho!

Otráveně si odfrkla, přeskočila vysoké krémové kozačky, aby se urychleně dostala k lahvince červeného, kterou měla načatou. Rozhodla se tam jít v mírně nestřízlivém stavu. Nikomu to neuškodí, stejně si ji nikdo nebude pamatovat.

Roztleskávačky si každý pamatuje, dokonce i šprty, co jsou většinou oškliví s mozkem, který by jim záviděl i Einstein, ale co ti normální lidé? Co byli na střední příliš obyčejní, splývali s davem. Kdo si je pamatuje? Nikdo! Kopla do sebe zbytek lahvinky a hlasitě si říhla. Nikdo ji neuslyší, je v bytě sama a navíc je úplně sama. Žádný chlap, co by těšil její neustále narůstající touhu po sexu. Ne že by byla nějak závislá, ale každý občas potřebuje vypustit páru, užít si. A ona si užívala před hodně dávnou dobou.

Sebrala ze stolu široký stříbrný náhrdelník a stříbrno-černé náušnice. Přešla k zrcadlu a oběma šperky ozdobila své tělo.  Pár kroků odstoupila od zrcadla a prohlédla si svou postavu.

„Něco tomu chybí, mám nějak málo pevný zadek,“ mumlala si sama pro sebe. Párkrát se otočila kolem své osy. Nakonec to vzdala, zadek má děsný, ale dá se to spravit vysokými podpatky.

Odhopsala ke svému šatníku a zalovila v jedné krabici od bot. Vytáhla černé sametové lodičky s otevřenou špičkou a nazula si je na nohy. Sice bude asi tak za tři, možná čtyři hodinky řvát, jak ji nohy v těch botách tlačí, ale slušně řečeno, kašlala na to. Opije se a tím bolest utlumí.

…

Nabrala si trochu punče a doufala, že je řádně říznutý. Pokud ne, vezme si něco ostřejšího na baru. Opravdu nechce poslouchat, jak jsou všechny její bývalé spolužačky úspěšné, mají manžely a pár prťavých dětí včetně labradora. To, že je svobodná, bezdětná a bez psa, ví i bez nich. Takže sečteno a podtrženo, je tu jeden z těch největší lůzrů. Zrakem přešla všechny v okolí a usoudila, že na lůzra jí to sekne. Není nijak vychrtlá a sportování ji taky nebaví. Její tukožrout se jmenuje stres v práci, který vyvolává její perverzní šéf. Nejraději by dala výpověď, ale kdo jí zaručí, že sežene takhle dobře placenou práci někde jinde? Je to hazard a ona je v takových věcech zbabělá.

„Nenasávej a pojď pařit,“ křikla na ni Jess a vytrhla jí z rukou skleničku punče.

„Na nejlepší hity Spears jsem hodně střízlivá, počkám si na nějakou jinou popovou hvězdičku,“ zamručela Nelly a snažila se od Jess převzít ukradnutý punč. Jakmile to dořekla, Boys od Britney Spears skončila a začala hrát písnička Everybody od Backstreet boys. Jess se vítězně usmála, ale Nelly zarputile vrtěla hlavou zleva doprava. Nebude ze sebe…

Její pozornost připoutala mohutná postava přicházejícího muže. Jako na povel se jeho směrem otočily všechny ženské v místnosti. Bylo jedno, zda byly uprostřed štěbetání, tancování nebo jezení. Všechny ho pohledem hltaly, jako by byl tím nejžhavějším čokoládovým dortem na světe, a on si to mířil přímo k ní, k Nelly.

Alejandro…

Jediné, co běželo dokola v hlavě Nelly. Jeho jméno společně s jeho ksichtem, který už nikdy v životě nechtěla vidět. Jeho nádhernou tvář, již vytvořil samotný Bůh. Světle modré oči, tmavé obočí, což mělo za následek uhrančivý pohled. Krátké havraní vlasy, mírně prošedivělé, které měl lehce zgelované. Rty přímo stvořené k líbání, a že líbají skvěle, to ví z vlastní zkušenosti.

Aniž by se nadála, stál před ní a na tváři mu pohrával laškovný úsměv.

„Hodně dlouhá doba, co jsem tě viděl,“ pronesl chraplavým hlasem. Tím hlasem, co jí řekl, že… Zatřepala hlavou a zadívala se mu do očí.

„Kdo jste?“ otázala se ho. Věděla dobře, kdo je, a on věděl, že to ví, ale přesto, musela si rýpnout. Stále bolí rány, které zasadil.

Alejandro se zasmál, což vyvolalo u některých žen povzdechy. Nelly se zatvářila opovržlivě, otočila se k Alejandrovi zády. Akutně potřebovala další dávku punče. Jenže ji zastavil dotyk prstů na její paži.

„Opravdu se na mě tak rychle zapomíná?“ řekl tichým, avšak zřetelným hlasem. Jeho dotek ji pálil a ten pocit se šířil po celém těle neuvěřitelnou rychlostí.

„Dva roky, Alejandro! To se mi jako krátká doba nezdá!“ zavrčela podrážděně a setřásla ze sebe jeho stisk.

„Vrací se ti paměť?“ zaševelil.

Jeho pohled, úsměv, dokonalá postava, to vše dokázalo s ženou divy. Jenže na druhou stranu tu byly urážky, ponížení a bolest, kterou právě on způsobil. A to převládalo nad vábivostí jeho těla.

„Raději bych byla, kdybych vzpomínky na tebe odstranila ze své paměti navěky.“ Ano, navěky. Neřekla do smrti, protože Alejandro je ďábel a ona pouhou smrtelnicí. Kdo ví, kde skončí po své smrti. Rozhodně nechtěla skončit tam dole a vídat ho.

Alejandro chtěl opětovně navázat fyzický kontakt, ale Nelly se odtáhla o patrný kus dál od něj. Pohledem vyhledala Jess. Jako zbytek ženského osazenstva hleděla na Alejandra a na ni. I když byla Jess nejlepší kamarádkou, to, že se najednou zjevil Alejandro, vyvolalo v Nelly špatné vzpomínky a potřebovala být o samotě.

„O tom pochybuju,“ pronesl s úsměvem na rtech. Ale když na něj Nelly pohlédla, viděla, že jeho oči jsou smutné. To Nelly nepřimělo zůstat, ale odejít. Ano, otočila se k němu zády a odešla.

Stanula u hlavního vchodu. Silně pršelo a ona neměla deštník ani chuť se vracet zpět. Nohy ji bolely od lodiček. Podrážděnost z ní jen čišela. Bodejť by ne! Znenadání se tu zjeví Alejandro, který nepřidává zrovna dvakrát na psychické vyrovnanosti.

On byl poslední kapka. Všichni se tu předháněli v předvádění svých skvělých životů. Jack se svou prací. Kate s početnou rodinkou, Luke a jeho úspěchy v oblasti vědy. A ona? Zlatý průměr? Nic. Netušila, co má se svým životem provést, jestli to, co dělá, je správné, nebo naopak. A navíc se tu objeví muž, jenž ji zničil.

Znechuceně si odfrkla, když vzhlédla k nebi. Opravdu nemá ráda déšť. Navíc, kdo kdy viděl déšť během Vánoc? Nemělo by spíše sněžit? Mrznout? Jako by se příchodem Alejandra zbláznilo i počasí.

Měla si vzít aspoň ten kabát! Hloupá, hloupá! Proč se tak chová? To jí musí absolutně vyvést z míry jeho přítomnost? Není už snad dospělá a neměla by se chovat nad věcí? Evidentně ne. Rozhodla se vydat po schodech nahoru pod přístřešek, který vedl do parku, a odtud zavolat taxikářovi.

Co nejrychleji zmizet od pekelného exmilence…

Párkrát si prohrábla mokré vlasy a vyťukala číslo. Ještě že nosí v peněžence vizitky.

„Paní, prochladnete,“ promluvil do ticha a tmy známý hlas. Nelly vzhlédla v momentě, kdy si Tanix sundával tmavě šedý kabát a přehodil jej přes její ramena.

„Děkuji,“ vydechla ze sebe vděčně. Jejich pohledy se střetly. Tanix byl pravá ruka Alejandra. Kamkoliv Alejandro šel, šel i Tanix. Cokoliv šíleného Alejandro rozkázal, Tanix splnil. Přestože Alejandrův návrat Nelly nepotěšil, Tanixovu přítomnost vítala. Měla ho ráda a vždy se k ní choval pěkně.

„Poslal tě Alejandro? Máš mě snad přemluvit a přinutit mě s ním mluvit?“ Proč by tu jinak byl? Celé ty roky neviděla ani jednoho z nich a teď jsou tu oba. Ale proč? Proč tak najednou?

„Mám se o vás postarat. Ať se v bezpečí dostanete domů,“ pronesl hlubokým hlasem Tanix. Nelly si ho prohlédla od hlavy až k patě. Stále vypadal jako mladíček. Je skoro dva metry vysoký, mohutné ramena, sportovní postava, která se pěkně odkryla, když podal Nelly svůj kabát. Černé kalhoty a šedý upnutý rolák, tahle kombinace mu svědčila. A ty tmavé oči, až černé, temné jako peklo samo. Nikdy se jich ale nebála. Nemusela, Tanix byl vždy milý a v jeho přítomnosti se cítila příjemně. Proto ho Alejandro poslal. Věděl, že Nelly uklidní.

„Tak kde je?“ zeptala se Tanixe. Dneska se rozhovoru s expřítelem nevyhne. Možná je to lepší, než se opíjet na srazu a koukat na zamilované páry. Přece jen, s bolestí po Alejandrově rozchodu už se naučila žít. Není to nic, co by bylo nového a překvapujícího.

Tanix se nepatrně pousmál a nabídl Nelly rámě. „Jsem rád, že jste svolila k setkání. Pán bude mít radost.“

„Aspoň někdo,“ zamumlala si pro sebe Nelly a zahákla se do Tanixovy paže. Ten, aniž by věděla jak, vytáhl deštník a schoval ji pod ním. „Nechci, abyste promokla. Kdyby se to stalo a onemocněla byste, pán by nebyl nadšený.“

„Najednou tolik péče od pána,“ poslední slovo procedila skrze zuby. „Co dělal celou tu dobu, kdy jsem ho neviděla? Staral se o jiné smrtelnice taky tak pečlivě?“

„To nemohu říct, paní,“ odvětil Tanix a vedl ji k černé limuzíně dolů po schodech. Jasně, že to nemůže říct, protože by napráskal Alejandra, jak si to rozdává s každou, a dostal by od něj výprask, nebo co praktikuje v pekle.

„Rozumím.“ Zastavili se před zadními dveřmi limuzíny. Tanix otevřel Nelly dveře a ona se sklonila, aby se podívala. Ano, seděl tam Alejandro, jejich oči se střetly. Tak dlouho čekala, že ho znovu uvidí. Sice jejich rozchod nebyl dvakrát krásný, pohodový a veselý, ale byla do něj šíleně zamilovaná. Byla schopna mu odpustit vše. Jenže on utekl.

Usadila se vedle něj a počkala, až na místo řidiče se usadí Tanix.

„Stále bydlíš…“

„Ne, přestěhovala jsem se,“ skočila Alejandrovi do řeči. „Stačí, když mě vyhodíš v centru, dojdu do svého bytu pěšky.“

„Chci tě odvézt až před tvůj byt.“

Střelila po něm pohledem. O co mu, sakra, jde? Zase na jednu stranu se dostane domů bez problémů, aspoň v to doufala.

„Ulbrich street 344,“ vysoukala ze sebe neochotně. Alejandro se podíval přes zpětné zrcátko na Tanixe, ten jen kývl na souhlas a auto se rozjelo. „Proč ses najednou objevil? Proč teď? Proč jsi přišel za mnou?“ Nelly na něj nevrle pohlédla. Stále si nedokázala uvědomit, že tu opravdu je a sedí vedle ní.

„Stýskalo se mi. Navíc je období Vánoc. Čas klidu, míru, odpuštění a lásky…“

„Jsem ateistka.“

„Taky nejsem fanoušek Boha, věř mi,“ pronesl, přičemž se usmál. Nechtěla říct ďábelsky, ale jiné slovo jeho úsměv nedokázalo tak dokonale vystihnout.

„Věřit ti?!“ Nelly se automaticky chytla otvírání dveří, jako by chtěla vystoupit za jízdy.

„Co to děláš? Vždyť tam ještě nejsme, Nelly.“

Pustila se otvírání a zadívala se mu do tváře. „Takovou hloupost už nikdy neudělám. Prý věřit!“ křikla dopáleně. Uběhly dva roky od doby, co ji opustil. Přesto bolest, kterou cítila v srdci, se nezmírnila za tu dobu.

„Tomu přece sama nevěříš, lásko,“ odporoval jí Alejandro, přičemž měl ve tváři stále pobavení.

Nelly nevěřila ani svým vlastním uším. Opravdu ji teď nazval láskou? Kde se v něm bere ta drzost? Myslí si, že když vládne peklu, má pod palcem všechno? I lidi? Kde ten pekelník bere tolik sebedůvěry? Jak si může být jistý?!

„Neoslovuj mě lásko! Nejsem tvá láska a nikdy jsem jí nebyla. Protože ty,“ zabodla prst do jeho hrudi, „nevíš, co je láska. Vidíš jen to, co chceš ty. Láska neznamená jen brát a brát, ale i dávat a starat se!“ Opravdu uvažovala nad tím, že vyskočí za jízdy. Vždyť s tím chlapem nedokáže být ani pět minut! Tolik jí vřela krev v žilách.

Zadívala se z okýnka ven. Sice lilo jako z konce, ale poznala, že za pár minut budou před jejím bytem. Aspoň že tak.

Otočila se zpět na Alejandra a uvědomila si, že má stále prst zabodnutý v jeho hrudi.

„Proč mlčíš?“ zeptala se ho a prstem přestala do něj rýt. Alejandro se jen pousmál. Jak jinak. Ono je to normální u něj, že vše vypadá jako náramná zábava. Dřív se to Nelly líbilo, teď by mu za to urvala hlava a nacpala ji do kanálu.

Auto zastavilo.

„Jsi má láska,“ řekl a vyskočil z auta. Zezadu ho obešel, aby mohl Nelly otevřít dveře a podat ruku. Zaraženě na něj hleděla. Nebyla schopna slov, ale pohybu ano. Nabízenou ruku přijala. Ono se špatně vystupuje, když máte upnuté šaty a lodičky na vysokém podpatku.

„Děkuji za nucený odvoz.“ Pustila Alejandrovu dlaň a tím se odtrhla od vlny tepla a vzrušení.

„Bylo mi potěšením,“ mírně se k Nelly naklonil. „Donutit tě.“

„Mně ne.“

„Rád jsem tě znovu viděl, Nelly.“

„Doufám, že to bylo naposledy.“ S těmito slovy se prosmýkla kolem něj směrem ke svému bytu.

Ohlédla se přes rameno a zamávala Tanixovi, který taky stál před autem. On byl jediný, koho ráda viděla. Doufala, že to bylo poslední setkání, ale něco Nelly našeptávalo, že se plete. Šeptalo, že je to první setkání z mnoha.

Alejandro s úsměvem na rtech sledoval mizející postavu Nelly. Tolik mu její přítomnost chyběla, až ho to bolelo. A když ji viděl, jak se hněvá a na něj, musel se usmívat. Ona je prostě dokonalá. Jiná smrtelnice by se bála a neodporovala, nekřičela by na něj. Je ten nejnebezpečnější démon na světě, ale Nelly? Absolutně ignoruje danou věc a klidně by ho seřvala jako malé děcko.

„Pane, nepůjdete nahoru?“ položil mu otázku Tanix, který si stoupl po odchodu Nelly vedle něj. Její přátelské mávání směřované k Tanixovi mu lehce zvedlo mandle. Kdyby to byl kdokoliv jiný, už by byl mrtvý.

„Ne, je prozatím v bezpečí. Nejdřív musíme najít to dítě.“

Komentáře, včetně vašich názorů, by mě potěšily, děkuji, S.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When devil is your ex - 1. kapitola: