OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » What if die? 2.Část

17.04.2010 (16:00) • MrsMysteryGirl • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 870×

Ráno mě probudil protivný budík. Nesnáším to. Co je vůbec za den? A sakra… dneska nastupuji do prváku. Co si na sebe mám vzít? Počkat! Proč bych se tím měla zabývat? Vezmu si pohodlné a oblíbené oblečení. Pomalu, ale jistě jsem vylezla z postele a mířila si to do koupelny. Koukla jsem se zvědavosti do zrcadla. V něm jsem zase uviděla tu nemocnou holku. Akorát jsem se na sebe zamračila. Takže dneska budu muset být zase namalovaná.

Zase mám kruhy pod očima. No a co? Alespoň nebude vidět, že jsem celkem bledá. Taky z té nemoci. Když tak přemýšlím… Kdybych neměla tu nemoc, byla bych jako většina holek? Nafoukaná a sobecká? Myslím, že ne. Prostě mám takovou povahu.

Zakroutím hlavou, abych rozehnala svoje myšlenky. Rychle si vlezu do sprchy. Zbožňuji sprchu, ty horké kapky, co dopadají na ospalé tělo. Je to příjemný. Cítím jak mě opouští únava. Asi po deseti minutách vypnu vodu a zabalím se do ručníku. Přeběhnu přes chodbu do svého pokoje a mírně bouchnu dveřmi, abych neprobudila rodiče. By byl zase „rachot“.

Kouknu rychle na hodiny, abych se ujistila jestli mám čas… Ne, tak ho nemám. Už bude sedm. Nejsem namalovaná, ani oblečená, prostě nic. Mám celkem velkou skříň, která vrže. Je udělaná ve starém stylu. Hrozně moc jsem si ji zamilovala. Tak co si vezmu na sebe? Šaty? Radši ne. Asi už to mám. Tmavě modré tříčtvrťáky a bílé tričko s brýlemi. Jo, to půjde.

Takže konečně už jsem i namalovaná. Už je skoro půl osmé. Ten čas tak letí. Můj se přitom rychle krátí. V kuchyni si vezmu jen jablko. Musím rychle jít. Nechci totiž přijít pozdě. Díky bohu tam můžeme jít sami. Na stránkách té školy se psalo, že s námi musí i zákonný zástupce. To nikdy!

I po ránu je venku teplo. Zimu nesnáším. No, nesnáším… To je moc silné slovo. Jen ji nemám ráda. Páni, u autobusu stojí celkem dost lidí.

„Ahoj, Terko.“ Co to? Otočím se po hlase. Monika? Na stejnou školu? A sakra, sakra!

„Jé, ahoj,“ usměju se.

„Jak ses měla celý prázdniny?“ Bylo mi celou dobu špatně a nikde jsem nebyla. Tohle jí nemůžu říct.

„Fajn. Bylo to nejlepší léto.“ Zalžu jenom mírně. Rozzáří se jako sluníčko.

„Tak to je dobře. Promiň, ale už budu muset jít. Zavolej někdy.“ Mrkne na mě.

„Jo, ozvu se, neboj,“ obdařím ji falešným úsměvem. Autobus. Jupí! Jsem volná!

„Moniko, už budu muset jít, mám tu autobus.“ Jen mlčky přikývne. Co nejrychleji nastoupím a jdu cvaknout kartičku. Vtom se mi ale zamotá hlava. Pevně se chytnu tyče. Tyhle stavy nesnáším.

Konečně u školy. Ta škola je vzhledově dokonalá. Velká a moderně udělaná. Jo, soukromá škola. Jdu pomalu dovnitř přes ředitelnu. Ředitelka se na mně přívětivě usměje. No, pokud je milá tak, jak má milý úsměv, tak to bude pohoda.

„Vítej. Jméno a příjmení, prosím,“ rozšíří svůj úsměv.

„Tereza Rajnochová,“ odpovím hned. Jenom ne drze.

„Takže tady máš rozvrh. To je snad vše. Můžeš jít.“ Takže co mám první hodinu? Počkat, copak mi hrabe? Vždyť bude teprve seznamování.

Procházela jsem chodbou a rozhlížela se po svých nových spolužácích. Ráda se lidem dívám do očí, protože se říká, že oči jsou okna do duše. A vtom jsem ho spatřila. Byl dokonalý. Jeho oči  byly modro-hnědé a to doslova. Půlka oka modrá, druhá hnědá. Větší krásu jsem neviděla. Zachytil můj pohled a ztuhle mě sledoval. Mně se mírně rozbušilo srdce. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Byl snad nejvyšší. Mohl tak mít 186 až 190cm. Hnědé vlasy měl trochu rozcuchané, ale tak nějak elegantně. Slušelo mu to. Byl dokonalý.

Stále mě sledoval. Rychle jsem zamrkala, abych znovu rozehnala svoje neposlušné myšlenky. Radši jsem se koukla na rozvrh, kam mám jít. Poté jsem mu věnovala poslední pohled. Koukal na mě s připitomělým úsměvem. Raději jsem se vydala vlastní cestou. Vyšla jsem jedny schody a zahnula doprava. Třída byla ještě hezčí. Vymalovaná na oranžovo. Opravdu krása. Všechny pohledy na mě byly upřené. Nevadí mi pozornost. Takováhle ne.

„Zdravím všechny!“ zahulákala jsem na celou třídu. Pár holek na mě mávlo, ať jdu k nim. Vypadaly celkem normálně. Jedna blondýnka se na mě mile usmála.

„Ahoj, já jsem Lucka. Tohle je Martina,“ ukázala na zrzku se zelenýma očima. „To je Michala.“ Ta vypadala o hodně mileji. Stejně vysoká jako já. Černé vlasy dlouhé k ramenům. Koukla jsem jí do očí. Byly stejně zbarvené jako toho kluka. Akorát v nich měla víc hnědé. Zkoumavě na mě koukala.

„Ty se neopaluješ?“ zeptala se hned. Vždyť jsem namalovaná, jak si toho mohla všimnout?

„Opaluju, jen…“ Co sakra říct? „Moje pleť se nedokáže dostatečně opálit,“ pokrčila jsem rameny. Takže moje první lež tady. Si teda pěkně vedu. Míša mě jen zkoumavě sledovala. No, doufám, že nic nepozná. Jak by vlastně mohla? To nejde.

„Tak to jo,“ usmála se. Naštěstí nepoznala nic. Nebo se nechce ptát. Oni jsou tři. Lavice tu jsou po třech. Škoda.

„Jak se jmenuješ ty?“ zeptala se mě Míša.

„Jsem Tereza.“

Martina po mě střelila pohledem. „Jako můj brácha Tomáš. Taky začíná na T,“ zamumlala spíš pro sebe. Co to znamená?

„Terko, tak hele, ty si sedni před nás, on ještě přijde Tomáš,“ prohodila jen tak Martina. Ehm, tak doufám, že to není jeho sestra. Toho dokonalého kluka.

„Jasně,“ řekla jsem tiše. Cítila jsem, jak se mi motá hlava. Nějak jsem neudržela rovnováhu. Místo, abych dopadla na zem, tak jsem spadla do jeho náruče. Ano, byl to on. Takže on je Tomáš.

„Není ti nic?“ zeptal se strachem v hlase. Zakroutila jsem hlavou a sledovala jeho oči. Jak říkám, nic krásnější snad neexistuje. Opatrně mě posadil na židli.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se hned Martina. Nebyla jsem schopná něco říct.

„Terko?“ zeptala se Míša. Otevřela jsem oči, on byl u mě tak blízko, že jsem se ho mohla dotknout.

„Jo jsem v pohodě,“ zachraptila jsem klidným hlasem. Usmál se na mě a sedl si na svoje místo vedle mě. Stále mi bušilo srdce jako o závod.

„Jsem Tomáš, ale to už asi víš.“ Koukl mi do očí.

„Jo, vím, holky jsou dost výřečné.“ Pobaveně mě  sledoval. Nevím proč, ale měla jsem nutkání se ho dotknout. On je tak dokonalý. Tomáš – hezký jméno hezkého kluka.

A dost! Nikoho si nehledej! S nikým se moc nebav. Nebo bav, ale nepouštěj si ho k tělu, říkal mi jeden hlásek v mé hlavě.

Škola je úžasná. On je úžasný. Líbí se mi a to hodně.

„Tak co?“ zeptala se máma, když jsem přišla domů. Akorát na oběd.

„Dokonalý,“ usmála jsem se na ní.

Autor: MrsMysteryGirl, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek What if die? 2.Část: