Welcome to my life - Kapitola 2. • OurStories.cz ~ naše povídky

Nečekaná situace, nečekaná návštěva, nečekaný chlapec a mnoho dalších nečekaných věcí :D

27.01.2014 (09:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1070×

Ztracena v Londýně

Byl krásný slunečný den. Sobota, osm hodin ráno, celá kolej ještě spala. Když tu náhle ten klid proťal dívčí řev.

„O můj bože, promiň, promiň, vůbec jsem si to neuvědomil, promiň!" Ve dveřích právě otevřené koupelny stál John s pevně zavřenýma očima a rukou před sebou. Ve vaně seděla Abby a třásla se ještě šokem.

Opravdu nečekala, že jí někdo okamžitě po ránu vtrhne do koupelny. Vytřeštěně koukala na Johna a snažila se zakrýt si co nejvíc citlivých míst. Toho ale někdo strhnul dozadu a držel v háku.

„Jeremy, pusť ho! On to neudělal schválně, je to můj spolubydlící!" zakřičela na svého bratra. Ten se nejdříve podíval na ni a pak Johna pustil. Abby se mezitím zabalila do osušky a tiše odkapávala na podlahu a koukala na ty dva.

„Jere, proč jsi nám vtrhnul do pokoje?" zeptala se.

„Eh, to víš. Bratři to většinou dělávají, když slyší křičet svoje mladší sestry," ušklíbl se Jer.

„Počkat, vy jste sourozenci?" vyjekl John. Ale ti dva mu nevěnovali vůbec žádnou pozornost.

„Co jsi, sakra, dělal před naším pokojem?" vyzvídala dál Abby.

„Šel jsem tě zkontrolovat," zněla odpověď.

„Nepotřebuju kontrolu, našla bych tě sama."

„Myslím, že ne."

„Ale vždyť je to stejně jedno, ano, je to můj bratr. Jeremy Renner. Jere, tohle je John River, seznamte se," Abby je stihla seznámit. Ti dva po sobě hodili nepřátelský pohled a vzájemně se snažili rozdrtit si ruku.

-O přibližně hodinu později v centru Londýna-

„No není to úžasný?" vydechla Abby, když koukala na London Eye. Chtěla se i svézt, ale to oba muži razantně odmítli, hajzlíci! Ti dva se teď chechtali nad motorkami, auty a vším možným. Abby ale nezajímali koně pod kapotou, ale živí koně, kteří právě přecházeli most. Zasněně na ně koukala a pak si uvědomila, že neslyší ani Johna, ani Jeremyho.

„Johne? Jeremy?" zkusí, ale dostane se jí jen udivených pohledů od kolemjdoucích. 'Dobře, tak tohle je mírně v háji. Mírně. Ne, sakra, pořádně v háji! Vždyť u sebe ani nemám peníze!' pomalu začínala panikařit.

-O několik hodin později-

Abbygail byla velice zmatená, utahaná a chtělo se jí brečet. Bloudila uličkami Londýna. Už byla skoro tma. Byla vyděšená a hladová. Šla po ulici a už ani nedoufala, že do tmy najde Jeremyho nebo Johna. Když tu náhle ji někdo chytil za rameno, otočil ji k sobě a prudce objal.

„Ty blázne, ty pako, víš, jak jsme se o tebe báli?" šeptal jí do vlasů Jeremy a ona se k němu přitiskla a rpozbrečela se.

„Já myslela, že už vás nenajdu." Za nimi stál John. Bylo vidět, že si oddechl, když ji našli.

Když došli před školu, rozdělili se. Tedy, nejdřív musela Abby ujistit svého starostlivého bratra, že je opravdu v pořádku.

„Myslel jsem, že tě nenajdeme. Londýn je velký," zašeptal tiše John, když šli směrem k pokoji.

„Taky že jsem se bála, že mě nikdo nikdy nenajde," zašeptala taky tiše Abby a šla pomaličku se klopenou hlavou. Nevědomky se zastavili a John pohlédl zpříma na Abby.

„Co se děje?" zeptala se ho Abby. Pod jeho přímým pohledem cítila nesvá.

„Víš, že když je přítmí, tak tvoje oči získají nádherný odlesk?" zeptal se jí a stál při tom úplně u ní. Odhrnul jí pramen vlasů z obličeje a přidržel jí bradu trochu nahoře. Abbygail napětím ani nedýchala. A pak ji konečně políbil. Abby se břichem rozletělo hejno motýlů. Myslela si, že to trvalo věčnost, přitom to byla ani ne minuta. Jejich rty se rozpojily a ona se usmála a přitiskla se k němu. V objetí došli až do pokoje, kde usnuli na jedné posteli.

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování