Vzkaz - 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá kapitola.

12.07.2011 (15:00) • Zombichlerka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 825×

Sakra, Debby, ozvi se! Pomalu si začínám myslet, že jsi na tu chřipku umřela! A není to vtipný! Je to zvrácený a… a… ozvi se. Prosím… Chybíš mi, nemám si s kým povídat a… něco se stalo. Nebudu ti to líčit přes záznamník, když si to dost možná ani neposlechneš, takže… prosím, zavolej mi… Anna.

Debby si okusovala nehty a koukala na telefon.

Anna jí chyběla, to ano. Ale jak udělat, aby si popovídala s Annou, aniž by se ostatní dozvěděli, že už je v pohodě? Když si všechno říkali a byli jako sourozenci?

Nechtěla, aby se to rozkřiklo. Chtěla ještě nějaký čas, klid, což s partou opilých puberťáků moc nešlo…

Vzala telefon. Ještě chvíli nerozhodně kmitala prsty a pak nacvakala rychlou zprávu.

Jsem v pohodě. Zavolej mi, ale mimo ostatní. Nemám na ně náladu, D.

Chvíli jen seděla a zírala na telefon, který nehybně stál na stole, a když se ozvaly vibrace, vyskočila a vzala telefon po pár sekundách.

„Anno?“ vyhrkla. Vteřinu bylo ticho a pak se dívčí hlas na druhé straně rozeřval. Padaly různé nadávky, po chvíli oslovení „Chudáček“, pak zase nadávky a pak se obě dívky rozbrečely.

„Mrzí mě to. Já… chtěla jsem se ozvat, ale Henry…“

„Jo, já vím. Přehání to. Nějak nemůže přenést přes srdce, že už nejste spolu…“

„Anno?“ pípla po krátkém tichu Debby.

„Hm?“

„Nemohla bys přijít?“ zamumlala a hrála si se zipem u svetru.

„Moc ráda! Čekej mě do deseti minut!“

Debby se zasmála.

Za ani ne čtvrt hodiny se ozval zvonek. Debby seběhla schody, zastavila se o dveře, sundala řetěz a otevřela dokořán.

„Rychle!“ Vzala mokrý deštník a přibouchla dveře, než se do domu dostala zima a déšť.

Vzájemně se objali. Anna se otřásla a ruce položila na topení v chodbě.

„Ten pes je otravný jak vopice,“ zamrmlala a mnula si ruce.

Debby ji táhla nahoru po schodech a byla tak ráda, že už není sama. Anna se rozhlížela, nakukovala do všech pokojů a v koupelně obdivně zahvízdala.

„Děláš, jako kdybys tu byla poprvé,“ řekla Debby a zasmála se.

„Poprvé od rekonstrukce!“ podotkla Anna a posadila se na vanu. Debby si sedla vedle ní.

„Nebojíš se tu? Úplně sama v tak obřím domě?“

„Ne.“ Debby se zasmála, ale pak se zarazila. „Jen když se dívám na Texaský masakr motorovou pilou.“

Obě chvíli mlčely a pak se rozesmály.

„Pojď.“ Debby vzala Annu za ruku a táhla ji do kuchyně. Tam se zastavila a natáhla ruce. „Dáš si něco?“ Šibalsky se usmívala a v očích jí jiskřilo.

Pak už nemusela nic říkat.

Anna bez ostychu otevřela ledničku a vytahovala, co ji padlo pod ruku. Od kečupu až po salámy a pomazánky.

Debby mezitím pootevírala všechny skříňky s jídlem a vytahovala oplatky, čokolády, tyčinky a křupky. Z další skřínky vytáhla džus a skleničky. Pak se zarazila a sklenky vrátila zpět.

Všechno to nanosili na stůl v obýváku a pak se pustili do toho. Debby po krátkém tichu pustila nějaké písničky, ale nakonec je ani jedna neposlouchala.

Povídali si o všem možném, Debby toho hodně prošvihla, ale Anna jí to ochotně všechno povyprávěla.

Pak Debby zazvonil telefon. Hudba byla puštěná potichu, proto ho ihned slyšela a skočila po něm. Naznačila Anně, aby to přeci jen trochu ztišila.

„Ano?“ Číslo nepoznávala, a tak jen obezřetně čekala na odpověď.

„Debby Williamson?“ ozval se prázdný tón. Debby se zamračila.

„No… ano. Kdo je tam?“

„Tady Samantha Smithová, ale mé jméno není důležité. Jen jsem pověřena vám sdělit, že vaše matka, Melisa Williamson, byla včera nalezena…“

Debby vyskočila. Srdce jí rychle tlouklo.

„Vážně? Kde? Proboha, musím to zavolat tátovi! Ten bude štěstím bez sebe! Bože… On už nedoufal, že by… A já vlastně taky ne! Máma! Bože…“

„… mrtvá,“ dokončila Samantha Smithová. Debby ztuhla. Stejně jak se zastavila v půlce pohybu, zdálo se, že se jí zastavilo i srdce…

Hlas na druhém konci ještě něco říkal, ale Debby nic nevnímala. Vnímala jen horké slzy, které jí tiše kanuly po tvářích…

Autor: Zombichlerka, v rubrice: Povídky » Na pokračování