Vždy o jeden krok pozadu I.: Osudové setkání - 3. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Po setkání s nadpřirozenem před vámi stojí dvě cesty. Jedna je pokusit se žít dál a druhá, stát se lovcem. Mladá žena našla ještě třetí cestu.

03.05.2023 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 616×

https://www.youtube.com/watch?v=y9Gn43zcKZY

Supernatural | Glitter & Gold

III.

Od chvíle, kdy se s nimi střetla, věděla, že je to špatně. Stanovila si pouze jediné pravidlo, které bylo tím nejvyšším, čehož se chtěla držet.

Nikdy se nesetkat s lovci tváří v tvář.

Nikdy za celou dobu necítila nutkání se s nikým z této sorty lidí setkat. Tak jako oni pracovali v utajení a chránili lidi před zlem, tak i ona chránila lidi, ale před následky lovu. Udržovala nadpřirozený svět v utajení. Nebyl to lehký úkol. Nikoho dalšího takového neznala a mnohokrát zapochybovala, jestli má cenu to vůbec dělat. Snažila se to brát jako jistý způsob rovnováhy. Lovci mazali nestvůry z povrchu zemského, zatímco ona mazala veškeré důkazy po jejich řádění.

Selhala však tolikrát, že by to nedokázala spočítat, protože mezi strážci zákony se vždy objevil někdo, kdo prahnul po pravdě natolik silně, že byl ochoten přijmout existenci nadpřirozeného. Byl to začarovaný kruh, z něhož nebyla cesta ven.

A ona teď seděla v autě s jedním z lovců, přesně tím typem, jež za sebou zanechává největší spoušť a nemyslí na následky svého počínání. Na jeho obranu, lov se mohl kdykoliv nepříjemně zvrtnout, protože to byli pořád jenom lidé. A jak sama na vlastní kůži pocítila před pár hodinami.

Cítila neukojitelnou potřebu usnout a nemuset alespoň na chvíli myslet na tíživou situaci, z níž neznala úniku. Připadala si bezbranná, jakoby se znovu ocitla na začátku své cesty, kdy se stala svědkem následků lovu, když byla natolik stará, aby si uvědomovala, co to může znamenat pro obyčejné lidi.

Celé ty roky žila v přesvědčení, že činí správná rozhodnutí, i když to znamenalo porušovat zákony, které by ji poslaly do vězení na nejméně tři doživotí. Vždy to brala s nadhledem, protože od puberty tušila, že společnosti nedokáže nabídnout nic hodnotného. Její dětství bylo poznamenáno děsivým zážitkem, které ji postrčilo právě tímhle směrem. Tak to měla většina lovců. Nestali se jimi jen tak z vlastní vůle, byli k tomu donuceni tím nejhorším možným způsobem. Z jejího pohledu byli však mnohem odhodlanější. Zatímco vzali do rukou zbraně a vydali se zabíjet monstra, ona si vybrala jednodušší cestu.

Ve chvílích vzteku a pochyb o sobě samé, se nazývala obyčejnou uklízečkou. Jenže to nebylo tak jednoduché. Nešlo vždy jen o zakopávání hrobů, sbírání nábojnic nebo drhnutí nsymbolů ze zdí a podlah. Odklízení mrtvol nebyl tak častý jev, ale v posledních třech letech jich přibývalo a ona stála před morálním dilematem. Nechat jejich těla zmizet nebo je někde nechat, aby byla nalezena. Jenže pokaždé vyhrálo to první. Takže se zase vrátila k vykopávání hrobů a pálení ostatků. Nekončící kruh.

A ten lovec si ji dovolil poučovat, že v tom velkém temném světě nejsou pouze duchové. Jenže i přes své vědomosti, tušila, že se dotkla pouze špičky ledovce, což ji neuvěřitelně štvalo. Rázem jí život připadal příliš krátký na to, aby se naučila o nadpřirozenu všechno. Díky tomu bojovala se svým největším strachem, požádat někoho o pomoc.

Zvykla si, být na všechno sama, a zvládala to, což považovala za svou největší životní výhru. Dokud jí cestu nezkřížili tihle dva lovci. Zasáhly ji tak silné pochybnosti, o zbytečnosti svého počínání, až měla chuť křičet tak silně, že by to otevřelo i brány pekla.

Děsila ji představa, jak jednoduché by bylo skončit a začít žít naprosto obyčejný život. Nechat tohle všechno nadpřirozeno za sebou a stát se plnohodnotným členem společnosti, který vytváří hodnoty. Když se nad tím zamyslela, kde by bylo lidstvo bez lovců? Co by se stalo, kdyby nikdo stvůry nelovil a ona zamořila celý svět? Křehká rovnováha by se rozpadla jako domeček z karet a to co dělá lidstvo lidstvem, by zmizelo v prachu, krvi a nářku. Lidé se bez pravidel měnili ve zvířata a mnohdy horší monstra, než po jakých šli lovci.

Malé trnutí vzadu na páteři ji donutilo se vrátit zpět do reality. Prudce vyrazila levou rukou a zachytila lovcovo zápěstí dřív, než se jí mohl dotknout. Prudce otevřela oči a setkala se jeho nechápavým výrazem.

„Nedotýkat!“ sykla zlobně a pustila ho.

„No tak promiň. Jsme tady,“ a kývnul směrem k oknu, skrze které viděla vstup do nemocnice, kde bylo na její vkus příliš lidí. Nelíbilo se jí, že postřehnul její nejistotu.

„Mně hledá policie, ne tebe.“ To zas taková pravda nebyla. Na kontě měla už nespočet podvodů s kreditními kartami, krádeže a vloupání.

„Tak můžeš jet, zvládnu to sama.“ Trhnul rukou, aby ji zadržel, ale stáhla se až ke dveřím s napřaženým ukazovákem a on znovu obranně zdvihl ruce.

„Jeď pryč, Deane,“ oslovila ho poprvé jménem a líbilo se jí, jak jí lehce vyklouzlo ze rtů, jakoby celé dny nedělala nic jiného. Pozastavila se nad jeho spokojeným výrazem s náznakem úsměvu v koutcích.

„Co se tam trochu pobavit?“ zeptal se školácky.

„Je to nemocnice,“ poukázala na jasný fakt.

„Pochybuju, že jim tam řekneš své pravé jméno a v životě se sem už nevrátíš.“ Zdvihnul pravý koutek a naklonil hlavu.

„Teď se nedivím, proč je po vás taková spoušť. Jestli se pokaždé chováš takhle.“Nečekala na jeho reakci a vystoupila z auta. Instinkt jí velel utéct, ale zároveň shledávala na jeho návrhu něco vzrušujícího. Možná možnost mu udělit menší lekci. Pokud měl zájem sehrát divadlo, hodlala ho v tom pořádně vymáchat, aby z toho vyšla trochu se ctí.

Kráčel po jejím boku se samolibým úsměvem a rukama v kapsách, jakoby si vyšel na procházku, takže zrychlila, aby ji musel dohnat.

Zdravou rukou si podepírala tu bolavou, aby nebylo pochyb o jejím problému, kdyby si nikdo nevšiml pečlivě zalepené rány na čele.

Stanula před pultem sestry s Deanem za zády v čekárně, která byla na brzkou hodinu vcelku prázdná. Menší podsaditá žena tmavé pleti s brýlemi na řetízku si ji prohlédla a delší dobu setrvala na jejím společníkovi.

„Jaký máte zdravotní problém?“ Její neutrální tón a apatický výraz naznačoval, že neustálým opakování této naučené fráze ztratila veškerou empatii se zraněnými lidmi. Dokonce před sebe položila desky se vstupním formulářem a postrčila jej jejím směrem.

„To vám může říct manžel, protože za to může on.“ Skvěle zahrála rozhořčenou manželku rozlícenou na drahou polovičkou. Počítala však s tím, že neempatická sestra se nechytí hned, protože upřela pohled na domnělého manžela, který musel pokrčit rameny v nevědomosti.

„Jaký máte zdravotní problém?“ zopakovala sestra znovu.

Naklonila se k ní blíž a ukázala na čelo a ruku. „Tohle by se nestalo, kdyby mě poslouchal a udělal, co jsem po něm žádala. Jako bych se doma už nestala o všechno. To je vážně takový problém vyměnit jednu blbou žárovku v garáži, kde stejně parkuješ se svým autem?“ S rozhořčenou otázkou se otočila na Deana a posměšně se na něj usmála, když spatřila jeho krátké zaváhání. Byla trochu zklamaná, že se chytil daleko rychleji, než čekala.

„Miláčku, řekl jsem ti, že to udělám, až se odpoledne vrátím z práce, ale ty sis nedala říct a muselas ji vyměnit hned, a jak to dopadlo.“ Bradou kývnul k její ruce s tak koketním úsměvem, že měla nutkavou potřebu ho praštit. Nasadila rozzlobený výraz a otočila se k sestře.

„Takže já spadnu ze židle a můžu si za to sama! Už týden mu to připomínám, protože do garáže chodím dost často a bez světla jsem nucena pokaždé otevřít vrata, abych něco viděla.“ Sestra nevypadala, že by ji manželské hašteření zajímalo.

„Vyplňte formulář a popište svůj problém. Vyčkejte, až na vás přijde řada.“ Prudce postrčila desky blíž k nim a Dean se pro ně natáhnul a přitom se lehce otřel o její rameno. Do nosu ji zasáhla příjemná borovicová vůně z jeho bundy smíchaná s lehkým náznakem přirozeného pyžma. Od zničení ducha a dlouhé cesty se nepřevléknul ani neosprchoval. Nechápala, proč ji to tak rozhodilo. Musela zamrkat, aby se donutila k chůzi.

Vítala, že jí položil ruku na bedra a odváděl k volným místům v čekárně. S nechutí musela připustit, že jí to bylo daleko příjemnější než od jeho bratra. Což nebylo příliš dobře. Vypadal jako přesně ten typ muže, co flirtuje se vším, co má prsa a v každém městě, kam přijede lovit, získá další zářez na pažbě. To ji trochu znechutilo, takže to rozptýlilo její narůstající pocit vzrušení.

Posadila se na židli a natáhla zdravou rukou k deskám, ale Dean zavrtěl hlavou a prudce dosedl na volné místo vedle ní.

„Těžko můžeš psát se zlomenou rukou, zlato,“ zazubil se na ni laškovně, jakoby si myslel, že ji porazil v její vlastní hře. Víc se mýlit nemohl.

„Ty si snad pamatuješ číslo mého pojištění, zlato?“ Oplatila mu s přidrzlým úsměvem a užívala si zmatku v jeho očích. Jakoby to ale čekal a nevybíravě se natáhnul po její tašce a bez problému ji otevřel. Chvíli se uvnitř přehraboval, než vítězně vytáhnul ošoupanou peněženku, která se podle výrazu k ní vůbec nehodila. Byla pánská, pro ni však daleko efektivnější než přeumělkované ženské. Potřebovala spoustu místa na karty a falešné průkazy.

Nepatrně se natočil k jejímu uchu, aby se šeptem zeptal, kterou z nich má použít. Pro nezúčastněné oko to vypadalo nevinně, ale pro ni to mělo jistý erotický podtext. Flirtoval s ní, jakoby se ještě před pár desítkami minut nehádali v motelovém pokoji jako zapřisáhlí nepřátelé. Zvládal svoje nálady měnit až neuvěřitelně rychle, což ji popudilo. Především fakt, že začala na jeho pokusy reagovat. Nejraději by ho poslala do patřičných mezí, ale nehodlala na sebe upozorňovat ještě víc. Stálo ji mnoho sil v sobě potlačit touhu po násilí.

„Samantha O´Neillová,“ šeptla zpátky a v duchu se pokárala. Všimla si jeho pozdviženého obočí.

„Fanynka hvězdné brány?“ Překvapeně se od něj odtáhla.

„Odkdy máš čas sledovat seriály?“ Pobaveně se usmál a prohledával karty, než našel tu správnou.

„S bráchou nejsme pořád jen na cestách. Někdy případy vyžadují zůstat na místě několik dní, kdy se nic neděje a je nuda. Co bych měl jiného dělat?“ Perem začal vypisovat základní údaje. Nezastavil se ani u popisu zdravotního problému.

„Balit místní holky?“ Pravý koutek se mu zdvihnul do roztomilého náznaku úsměvu. Nepatrně vystrčil bradu a podíval se na ni tím pohledem zespodu, který zřejmě používal na každou hezkou holku, co se kolem něho jenom mihla.

„Stíhám všechno.“ Mrknul a ona se přistihla, že hypnotizuje jeho obličej a pomalu klouže očima k jeho plným rtům a předním čistě bílým zubům, které nepatrně a v lehkém náznaku vzrušení odhalil. Stáhla se zpět a počastovala ho naštvaným pohledem. S tichým smíchem sklonil hlavu k papírům a dál psal.

Čekání nebylo dlouhé, a když vstala, aby vyrazila do ordinace, když na ni přišla řada, zaraženě se zastavila, když se postavil i on v náznaku, že ji hodlá doprovázet.

„Abys mi náhodou neutekla,“ pomrknul a znovu jí přiložil ruku na bedra a dotlačil její ztuhlé tělo do dveří.

Neúnavně se jí držel v patách na všech vyšetřeních, než se vrátili do ordinace pro zprávu. „Dobře, paní O´Neillová. Jedná se o nedislokovanou zlomeninu ulny, kterou lze léčit konservativně. Doporučuji sádrovou fixaci od metakarpů po loket na osm týdnů. K tomu máte lehký otřes mozku, který nevyžaduje hospitalizaci, ale doporučuji klidový režim pár dní.“ Další popisy jí byly jedno. Bylo to všechno relativně v pohodě, i když dva měsíce se sádrou značně zasahovaly do jejích pracovních povinností. Což dávala na sobě znát a při opuštění nemocnice měla dojem, že kdyby její společník promluvil, bez rozmyslu by mu dala pěstí zdravou rukou i za cenu, že si poraní i tu.

Byla neskonale vděčná, když cesta do motelu proběhla v naprostém tichu. A po zaparkování bleskově vystoupila a ráznými kroky došla ke dveřím společného pokoje. Ze slušnosti zaklepala, aby ji druhý z bratrů náhodou nezastřelil, kdyby otevřela rovnou. Pochybovala o tom. Jejich auto bylo natolik hlučné a nezaměnitelné, že již dávno musel vědět, že dorazili.

Dveře se otevřely a dlouhán jí ustoupil z cesty a zavřel za svým bratrem. Očima hypnotizoval její ruku v sádře s modrým krytím, kterou měla v trojcípém šátku zavázaném vzadu na krku.

„Takže to nakonec zlomené bylo?“ zeptal se Sam starostlivě, ale stejně měla chuť mu odseknout. Tušila, že to bude trošku vážnější, protože od odjezdu začala ruka natékat, ale nechtěla si to připustit. Se zlomenou rukou nemohla dělat plnohodnotně svoji práci. Dva měsíce byly sakra dlouhá doba a nepamatovala si, kde by na tak dlouho dobu zastavila.

„Lehký otřes mozku k tomu, ale jinak je v cajku,“ potvrdil Dean a posadil se na postel a se zájmem čekal, co se bude dít. Vycítil, že je na něho pěkně nabroušená a vypadal, že na její výbuch vyloženě čeká.

„Hope to statečně zvládla, viď, zlato?“ Znovu to jeho pomrknutí. Zcela automaticky k němu vystartovala, ale k její nelibosti ji zachytil Sam dřív, než mohla na jeho bratra skočit.

„Brácho!“ varoval ho ten vyšší šokovaně. Ten jen pokrčil rameny a protáhl se kolem nich směrem ke koupelně, kde se zavřel.

„Idiote!“ křikla za ním vztekle. Její tělo zůstalo v křeči z nedokončeného úmyslu zaútočit, dokud za zvuku spláchnutí nevyšel z koupelny zase ven.

„Díky za milé oslovení. Teď bych rád pokračoval v našem předešlém rozhovoru o tom, co to vlastně děláš a proč.“ Otráveně protočila oči a konečně se uvolnila. Přešla ke gauči a posadila se něj. Její zápisník ležel na stejném místě. Obdivně se podívala na Sama. Být na jeho místě, okamžitě by využila příležitosti.

„Hele brácho, nechceš nám zajít pro něco k jídlu. Od včerejšího rána jsem nic nejedl. Padám hlady.“ Vyšší z mužů se zatvářil značně otráveně, ale shrábl z opěradla židle svou bundu.

„Hlavně se tu nepozabíjejte, než se vrátím,“ s tím odešel z pokoje a oni osaměli.

Dean shodil z ramen bundu a odhodil ji na první postel a vyhrnul si rukávy košile. Propátrával pokoj, než si přitáhl volnou židli ke gauči. Opěradlem ji postavil před něj a obkročmo se posadil.

„To jako vážně?“ zeptala se. Na to jen pokrčil rameny v náznaku úsměvu.

„Začneme od znova…“

„Argh…“ Nasupeně se zvedla z gauče a protáhla se kolem židle. Nemohla se na něj ani podívat. Byla to obrovská chyba. Osudová, že byla tak nepozorná a nechala se jimi nachytat.

„Jak dlouho tohle děláš?“ Podíval se na ni přes rameno, tak jako ona na něj. Cítila, jak se vzduch kolem nich chvěje očekáváním.

„Přes deset let, když jsem dokončila střední a v osmnácti zmizela ze systému nezletilých.“ Musela přijmout menší zlo. Doufala, že bude stačit, když mu odpoví na jeho otázky, a pak bude moci odjet.

„Sama?“ Zaslechla snad obavu?

„Ano.“

„Potkala jsi jiné lovce?“

„Ne. Ne osobně. Alespoň do teď. Viděla jsem je, ale vyhýbám se jim.“

„Takže chápeš, že ten svět tam venku není pouze plný mstících se duchů.“ Vstal ze židle a postavil se před ni.

„Nedělám to první den. Sice tu nepobíhám s pistolí nebo mačetou, ale pozůstatky po lovcích mi dávají jasnou představu o tom, co lovili.“

„Ale nikdy jsi nic na vlastní oči neviděla.“ Vzdorně vystrčila bradu.

„To jsem neřekla.“ Couvla ke gauči a zvedla zápisník, aby mu ho vzápětí hrubě přitiskl na hrudník. „Pokud jsi tak zvědavý, čti.“ Otočila se na patě a zamířila do koupelny. Hlasitě za sebou zavřela dveře. Cítila, jak se celá třese a do očí se jí derou slzy. Nevinné špičkování bylo pryč a zbyla pouze pachuť ponížení. Tohle byl jeden z důvodů, proč se lovcům vyhýbala. Pokládali příliš otázek, aby se dobrali pravdy.

Pustila studenou vodu, aby si ochladila rozpálený obličej a zátylek. V hlavě jí nepříjemně tepalo a kůže pod sádrou začala nepříjemně svědit. Zírala na svůj odraz v zrcadle, jak jí kapky tečkou po tváři a spojují se se slzami. Najednou se začala zase cítit jako malá holka, která se s matkou tísní v rohu ložnice a nad nimi se tyčí duch, připravující se je zabít. Jakoby ten strach prožívala znovu. Plíce se jí stahovaly a nemohla se pořádně nadechnout.

Panická ataka sevřela její srdce tak silně až se jí setmělo před očima. Couvla od zrcadla jako opařená, když měla dojem, že znovu spatřila tvář ducha. Stiskla rty, aby nevykřikla děsem. Dosedla na zavřený záchod, přinucena přitom sklonit hlavu mezi kolena, aby znovu vyhledala ztracenou sebejistotu, že je to pryč a duch je na onom světě a ona je dostatečně silná, aby se dokázala ochránit.

Slyšela, jak klaply vstupní dveře, a bratři se mezi sebou chvíli šeptem bavili. Nebylo pochyb, že mluví o ní. Nehodlala se poddat svému strachu. Nenalhávala si, že to co dělá, dělá pro to, aby v sobě ten strach udusila. Že navštěvuje místa po lovcích proto, aby se ujistila, že to zlo, které loví je skutečně pryč a lidé mohou zase klidně spát.

Vstala a znovu pohlédla na svůj osamocený obličej v odraze. Tmavé kruhy pod očima nabraly temnější odstín kvůli pobledlým tvářím. Naštěstí neměla zarudlé oči. Zhluboka se nadechla a pomalým přikývnutím si odvázala šátek a pomalu potěžkala ruku v sádře, aby si zvykla na její váhu. Odhodila průsvitnou látku do odpadkového koše pod zrcadlem a otevřela dveře.

„Vzal jsem ti stejné jídlo,“ oznámil vyšší z bratrů místo pozdravu. Přikývla a posadila se na nabízenou židli vedle něho a proti sobě měla Deana, který rozbaloval papírový sáček s burgerem a hranolkami. Pátravě se na ni podíval skrze řasy a neukazoval na její se stále divoce dmoucí hrudník, protože to jediné nedokázala ještě ovládnout. Narovnala se a ruku v sádře položila na stůl.

„Máš nějaké známé, u kterých můžeš zůstat, než se ti ruka zahojí?“ Jeho otázka ji znepokojila. Nebyla zvyklá, aby jí někdo nabízel pomoc, ale nehodlala měnit svoje zvyky.

„Ano,“ zalhala. Neuvěřil jí. Sáhnul přitom do kapsy svých džínů, ze které vytáhl klíče od jejího auta. Poslal je směrem k ní a ona je zachytila mezi prsty zdravé ruky.

„Dnes se tu ještě vyspi a ráno si jeď, kam chceš.“ Nečekal na její odpověď a zakousnul se do svého jídla. Dlouhou chvíli na něj zírala, než začala jíst také. Pojedli v napjatém tichu. Zbytky ze stolu sklidil Sam a vrátil se pro svoji bundu. Dean se mezi tím už oblékl a postával u dveří. Na jazyku ji pálila otázka, kam odchází.

„Vrátíme se v noci. Ustel si, kde chceš.“ Ani se přitom na ni nepodíval. Nechápala, že ji tu nechá i s klíčky. Jakoby nepochyboval, že se nesbalí a neodjede v okamžiku, kdy jí zmizí z dohledu. Při pohledu na zápisník pod jeho paží jí to ale došlo. Nevěřil jí, ale byl natolik starostlivý, aby ji donutil zůstat. Zřejmě předpokládal, že bez svých zápisků neodjede. Štvalo ji, že měl pravdu. Na těch stránkách byly její veškeré vědomosti o zlu, na které za deset let narazila.

Zírala na dveře a nechápala, proč se znovu otevřely. Prošel jimi Sam a položil na stůl před ní dvě poměrně staře vypadající knihy.

„Tohle by tě mohlo zajímat.“ S tím odešel a ona konečně osaměla. Ještě pár minut zůstala nehnutě sedět, než odstrčila téměř netknuté jídlo a zdravou rukou si knihy přitáhla k sobě. Zvědavě otevřela tu horní. Oči se jí rozšířily poznáním.