Vyvolení - prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje první povídka tady na our stories...Co když Volturiové nevládnou upířímu světu. Co když je tu něco většího…něco nebezpečnějšího…něco neviděného. Něco o čem nikdo neví, kde je, kde se schovává a kde zasáhne příště. Nejsou na ničí straně…pouze na své…ani dobro, ani zlo. Udržují rovnováhu, nová generace upírů…dokonalejších…lepších… Příběh začíná ve starém Londýně. Mnoho knížek může mít pravdivý základ, stejně jako tenhle příběh. Jeho tvář…nezapomenutelná, jeho přání…neodmitnutelné, jeho prokletí…nepředstavitelné…navždy mladý…navždy perfektní…navždy prokletý…Dorian Gray. Budeme pozorovat příběh mladičkého muže, který je novým přírůstkem do síně vyvolených. Do síně, kde nikdo nemůže nikomu věřit. Moc má největší cenu a boj o ní není jednoduchý. Zatím je to jen prolog, ale chtěla bych vědět váš názor, jestli mám pokračovat dál...

03.08.2009 (03:26) • Lillith • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1264×

Prolog

Temnou uličkou proudil jemný vánek. Kromě pár válejících odpadků na zemi, se nic jiného nepohnula. Zářivka na konci uličky slabě zablikala. Jediné světlo v klaustrofobickém prostoru. Světlo na konci. Jak příhodné.

Mladík kolem devatenáctého roku právě procházel touto londýnskou kamennou uličkou a neměl ani tušení, jak moc má společné světlo na konci jeho cesty právě s touhle lampou. Dýchal zrychleně. Ticho bylo hrobové, jen mladíkovo srdce se třepetalo jako o závod. Za sebou uslyšel nepatrný šum. Otočil se. Nic. Jen tma, proto raději svůj zrak opět stočil ke světlu před ním. Světlo zmizelo. Kolem něj byla jen nepropustná tma a děsivé ticho. Uslyšel slabé zavrčení…a pak bolest.

„Další.“

„Opravdu a kde?“

„Londýn.“

„Kdo má pro něj zajít?“

„Všichni!“

„A kdo se postará o tu novou?“

„A…naše maličká, zapomněl jsem. Tak pro něj za jdi ty a Ingara.“

„Můj pane?“

„Ano?“

„Ztratili jsme ho.“

„Jak jste ho mohli ztratit?“

„Taky to nechápu. V jednu chvíli jsme ho viděli v uličce s jeho stvořitelem a jakmile jsme vyřídili nečistého tak jsme se chtěli vrátit k němu a už byl pryč.“

„Nevadí…on se časem vrátí.“

Dvě postavy v dlouhých pláštích a kapucemi stáli v hotelu v Paříži, když se psal právě rok 1835. Obličeje byly skryty clonou látky, ale vyzařovala z nich jakási autorita a nadřazenost. Najednou se z vedlejší místnosti ozval prvně křik a potom tříštění porcelánu.

„Maličká se vzteká,“ prohodila menší z postav, i když v hlase mu zněla autorita, o které by si nikdo nedovolil pochybovat.

„Bude to s ní poněkud…těžší,“ uchechtla se druhá z postav. „Proč vůbec nechcete, abychom pátrali po tom mladíkovi?“

„Víte Evane,“ řekla první postava a svůj pohled stočila ven z okna, kde Pařížané právě prožívali svůj každodenní všední život, „on je sice pro nás důležitý, ale není nebezpečný pro ostatní. Časem si uvědomí, že jeho dosavadní fádní život skončil. Nastala pro něj nová éra, ale musí na to přijít sám.“

„Tak proč jsme tu novou museli svázat a dovést ji sem klidně i násilím?“

„Protože…ona je něco významného. Zároveň i nebezpečného. Nesmíme na sebe zbytečně upozorňovat. Navíc právě ona nám pomůže přimět mladého pana Graye, aby se k nám přidal.“

„Ale jak? Proč jsme to nemohli udělat i my?“

„Vím, že v té tmě sis toho nemohl všimnout, ale i když dar pana Graye není nebezpečný, je velmi účinný. Na Ingaru by se usmál, tobě by řekl pár slov a ty by si pro něj byl schopen i zabíjet.“

„Tak proč jste nás tam posílal?“

„Jeho moc jsem naplno viděl, až když jste se dostali k němu, dřív bohužel ne,“ řekl napůl zklamaně a napůl pobaveně.

„Takže počkáme dokud se naše mladá Pařížanka neuklidní, abychom ji mohli poslat hledat pana Graye, mám-li pravdu?“

„Správně Evane. I když si myslím, že nám dá slečna de Monpezat hodně zabrat, časem pochopí i ona a bude připravena přivést pana Graye mezi nás.“

„To bude poněkud dlouhá doba,“ řekla vyšší postava a otočila hlavu ke tříštivém zvuku za dveřmi po jeho pravé ruce.

„Myslím, že pan Gray do té doby alespoň naplno objeví jeho schopnosti a užije si života.“

Černovlasý mladík se probudil v modrém pokoji v anglickém stylu. Bolest, kterou prožíval odešla stejně rychle jako přišla. Cítil se tak dobře jako nikdy jindy ve svém životě. Vnímal každý pohyb, každou vůni i barvu.

„Dobré ráno, pane. Jsem ráda, že už jste vzhůru. Měli jsme o vás velký strach. Naštěstí vás lord Wotton našel včas,“ přicupitala mladá hnědovláska do pokoje bez zaklepání. Mladík najednou ucítil nepříjemný pocit v krku. Pálení nebo spíš…žízeň?!

„Jen tohle odnesu do vedlejšího pokoje a hned se vrátím,“ zazpívala dívčina a zmizela ve vedlejších dveří. Dorian přesně věděl, co chce a co má udělat. Zvedl se z postele a trochu malátně přešel ke dveřím vedoucích do pokoje pro služky. Pak už jen křik…a potom ticho…

Autor: Lillith, v rubrice: Povídky » Na pokračování