OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 9. kapitola

07.03.2017 (12:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1153×

Nicolette ve svých posledních a hezčích šatech pobíhala po stájích a starala se o koně. Dělala všechno, co vyžadovala její práce. Athose od rána neviděla. Vlastně neviděla nikoho z jejich skupiny, od rána byli na nějaké misi. Nějak jí to nevadilo, alespoň nemusela myslet na něco, na co nechtěla.

Dávala si pozor, ale i tak se jí nepodařilo uchránit své poslední šaty od dalšího špinavého fleku. Zůstaly jí jen tyto a s nimi bude muset nějakou dobu vydržet. Peníze, které dostala za práci, použila na vrácení toho, co ukradla Athosovi.

Když měla chvíli čas, vzala porci oběda a vydala se s ní za Aramisem. U něj měla jistotu, že je ve svém pokoji. Opatrně zaťukala na dveře a chvíli počkala, než jí odpoví.

„Ještě žiju, nemusíte mě pořád kontrolovat,“ ozvalo se z pokoje. Nicolette se usmála a otevřela dveře.

„Ale hladový jsi, ne?“ zajímala se vesele.

„Tak takhle by měli chodit všichni,“ připustil s úsměvem. Ležel na posteli, přikrytý dekou a četl si, ale když Nicolette přišla blíže, knihu odložil a posadil se, aby si od ní mohl vzít teplý oběd. „Jsi hodná, že jsi na mě nezapomněla,“ řekl vděčně a pustil se do jídla. Posadila se na židli poblíž jeho postele a dívala se okolo. Moc tady toho neměli. Vlastně nikdo toho moc neměl, jen panstvo utrácelo peníze za zbytečnosti.

„Pěkné šaty,“ všiml si změny jejího oděvu. „Nové?“

„Ne. Moje poslední šaty. Ty, co jsem nosila dříve, se nějak… roztrhly,“ pokrčila rameny a opět se zadívala na ty dvě skvrny, které si na nich stihla během dnešního dne udělat.

„Roztrhly. Chápu,“ mrknul na ni.

„Aramisi,“ začala opatrně, „chtěla bych tě poprosit… jako přítele. Mohl by sis to, co jsi viděl dnes ráno, nechat pro sebe?“ zeptala se a snažila se na něj dívat, co nejsmutněji dokázala.

Překvapeně ji pozoroval a nakonec se usmál. „Neboj se, maličká, umím udržet tajemství. S Athosem se to už zřejmě stává našim zvykem, držet tajemství toho druhého,“ uklidnil ji. Když viděl úlevu v její tváři, málem se rozesmál nahlas. Byla doopravdy roztomilá. „Jenom by sis měla pamatovat, že s Athosem je to trochu složitější. Má dobré srdce, ale občas má problém vidět dobro. Především to, které se ho týká.“

„Vezmu si to k srdci,“ odpověděla a tím celou debatu uzavřela.

Athose s Porthosem a d’Artagnanem potkala, akorát když vjížděli do dvora posádky. Právě scházela schody s prázdným Aramisovým talířem, který položila na stůl, a okamžitě se vydala k Athosovi. Chytila jeho koně za uzdu a usmála se.

„Postarám se o něj,“ předběhla ho a počkala, až seskočí z koně. Neuniklo mu, že má nové šaty, které vypadají o moc lépe než ty, které včera rozřezal.

„Děkuju,“ řekl tiše, když okolo ní procházel, a vydal se rovnou do kanceláře za Trévillem, informovat jej o průběhu jejich mise, než půjde zkontrolovat Aramise, aby mohl svůj den v klidu zakončit dobrým jídlem a plnou láhví vína.

Další den Nicolette ze stájí potají pozorovala Aramise, jak vyprovází Brie z posádky. Byla to celkem podívaná. Pořád se na ni usmíval a něco povídal. Párkrát se mu dokonce povedlo ji rozesmát a potom opěvoval její smích. Pozorovala je a musela uznat, že si Aramis vedl dobře. Kdyby byla na místě Brie, asi by měla co dělat, aby nepodlehla jeho kouzlu. I takhle na dálku byl šarmantní.

Byla schovaná do doby, než Brie opustila posádku, a teprve tehdy vyvedla Porthosova koně ven a došla k Aramisovi, který ještě stále hleděl na místo, kde Brie už dávno nebyla.

„Krásné ráno,“ pozdravila ho vesele.

„Krásné,“ odpověděl, ale ani se na ni nepodíval. Tiše se zasmála a přivázala koně ke sloupu za kovové oko. Chvíli trvalo, než se Aramis vzpamatoval. Posadil se na lavici u stolu a díval se na Nicolette, jak vede ven dalšího koně.

„Umíš na něm vůbec jezdit?“ zeptal se najednou. Rozesmála se.

„Pracovala jsem ve stájích pana hraběte, u kterého jsme s babičkou bydlely,“ připustila. „Ale už dlouho jsem nejezdila,“ dodala. Stejně jako dlouho předtím nešermovala. Byla si jistá, že se to nezapomíná. Bylo to něco, v čem vyrůstala. „Jak dlouho ještě budeš zůstávat na posádce?“ zeptala se. Chtěla vědět, jak dlouho ještě bude mít společnost. Občas jí tady bylo smutno, ale s Aramisem se nudit nemohla.

„Tak dlouho, dokud bude slečna Brie chodit kontrolovat mou ránu,“ odpověděl s pohledem upřeným na nebe.

„Aramisi, styď se! Ty jsi mě vyměnil za jinou,“ stěžovala si a i přes smích se snažila do svého hlasu dát dostatek šoku. Zadíval se na ni. „Mám začít žárlit?“ Nadzvedla obočí a dala ruce v bok.

„Musíme před ním začít ženy schovávat. S takovou tady nic nezbude na nás,“ zaslechla za sebou Porthose. Nevěděla, že je někdo poslouchá, jinak by mlčela. Přesto se všichni smáli. Až na Aramise, a to bylo Nicolette podezřelé, on se smál přeci vždy. Leda by za tím doopravdy bylo něco víc.

„Musíš si zvyknout. Aramisovo srdce je plné žen,“ uklidňoval ji d’Artagnan. Objal Nicolette okolo ramen a dívali se společně na toho snílka. Potom jí pohled sklouznul na pobaveného Porthose a na méně pobaveného Athose. Ten se neusmíval, jenom si ji a Aramise prohlížel.

„Nicolette je chytrá holka, ta má srdce určitě pro jiného?“ neodpustil si Aramis a mrknul na Athose. Zamračila se na něj a možná by po něm hodila botu, kdyby to nebylo tak nápadné.

„Snad jsem dostatečně chytrá,“ zamumlala si pro sebe nespokojeně.

„Musíme jet,“ ozval se za celou dobu poprvé Athos. Jeho dva kamarádi přikývli.

„Dej si tady na milovníka pozor,“ zašeptal k ní Porthos, mrknul na ni a nasednul na koně.

„Je zraněný. Zneškodnit ho v případě nouze bude snadné.“ Neušlo jí, že když okolo ní procházel Athos ke svému koni, pečlivě si ji prohlížel. Snažila se hrát, jako by si toho nevšimla a místo toho obrátila svou pozornost na Aramise. „Alespoň že jsi upovídaný, nebudeš nudná společnost,“ usmála se a odešla se posadit vedle něj. Společně pozorovali, jak ostatní nasedají na koně a odjíždějí pryč.

„Jsi šťastná?“ zeptal se jí najednou zamyšleně Aramis a po nadzvednutém obočí od Nicolette vysvětlil, jak to myslel. „Chci říct, zda si nepřijdeš jako v kleci. Každý den to samé,“ vyzvídal. Chvíli uvažovala nad tím, na co se jí ptá.

„Ne, to rozhodně ne. Po hodně letech jsem spokojená. A s vámi se nudit nedá,“ odpověděla spokojeně. Pohladila ho po rameni a vydala se zpět do stáje, aby pokračovala ve své práci.

Navečer šla domů unavená. Constance tam ještě nebyla, tak se rozhodla pomoct a udělat polévku k večeři. Najedla se sama a než odešla do pokoje, nachystala jídlo i pro Constance a d’Artagnana.

V pokoji ale zůstala překvapeně zírat před sebe. Na její posteli byly položeny tmavě zelené šaty, které rozhodně nebyly její. Zmateně se podívala po pokoji a teprve potom vešla úplně dovnitř. Natáhla se pro rukáv, aby zkusila látku, a spokojeně si povzdechla. Byly jemné a krásné a moderní. Ale nebyly její. Teprve potom si všimla, že na nich leží položený papír. Opatrně ho vzala do rukou, aby zjistila, kdo jí nechal šaty, o kterých sama mohla jenom snít.

Promiň.

Nic víc. Přesto moc dobře věděla, od koho ty šaty jsou. Opatrně je vzala do ruky a objala je. Látka byla měkká a příjemná na dotek a voněly novotou. Byly s moderním, prošívaným korzetem. Rozesmála se a několikrát se s nimi zatočila dokola. Už jí nevadilo, že si ušpinila své poslední šaty. Teď měla ještě krásnější.

Chtěla jít brzy spát, ale po objevení takových šatů nemohla. Neustále se na ně dívala a chodila se jich dotýkat, zda to není sen. Nikdy od nikoho nedostala takový dar, proto si nebyla jistá, že se jí to nezdá.

Usínala s pohledem upřeným na židli v rohu pokoje, kde ty krásné šaty ležely.

Ráno byla překvapená, že Constance byla ještě stále doma. Podle jejích slov měla celý den volno a d’Artagnan také nevypadal, že by pospíchal na posádku. Proto se s úsměvem co nejrychleji vytratila do práce, aby jim nechala pár volných chvil o samotě.

„Dnes by mohl být klidný den,“ promluvil někdo vedle ní, a když se ohlédla, spatřila Porthose.

„Nebydlíš náhodou tam, kam jdu?“ zeptala se zmateně. Nebyla zvyklá, že někoho z posádky potkávala takhle brzo ráno… mimo posádku. Pokud se nejednalo o d’Artagnana. Samozřejmě.

„Bydlím. Jsi všímavá. Ale dnes jsem se nějak zapomněl v krčmě,“ pokrčil rameny. Nevypadal jako někdo, kdo celou noc pil. Byl docela upravený a jeho oči rozhodně neprozrazovaly nějakou únavu.

„Aha,“ odpověděla, ale moc přesvědčená o tom nebyla.

„Tak budu alespoň teď tak galantní a doprovodím vás, slečno, aby se vám nic nestalo,“ usmál se a nabídl jí rámě. Ochotně se ho chytila.

„Včera jsi žárlila, že si tě dostatečně nevšímám, a dnes přijdeš s ním?“ smál se Aramis, když viděl, jak přišli spolu.

„Pokud vím, ty se nemáš moc hýbat, abys mě mohl doprovázet,“ odpověděla.

„Chtěla být chvíli s pořádným chlapem,“ dodal Porthos a mrknul na ni.

„Na dálku budíš dobrý dojem, ale to by musela jít se mnou, aby byla s pořádným chlapem,“ vrátil mu to vesele Aramis. Athos, který seděl na lavičce vedle něj, ty dva jen pozoroval a čekal, kdy překročí mez tak, aby musel zasáhnout. Už teď vypadal, že se mu to nelíbilo.

„Kdybyste šermovali tak, jak toho napovídáte,“ povzdechl si jen nakonec a přilákal tak na sebe veškerou pozornost.

„Potom by ses nudil a neměl bys žádnou práci,“ odpověděl pohotově Aramis.

„Taky přemýšlím, zda tady jste jako králova stráž nebo upovídaní šašci,“ ozval se nad nimi kapitán. Všichni k němu překvapeně zvedli pohledy.

„Mám pro vás úkol,“ dodal, než zmizel zpátky ve své kanceláři.

„Užijte si to, pánové. Dnes jen ve dvou, jak vzrušující,“ usmál se na ně klidný a stále veselý Aramis.

„Dlouhý, tichý den,“ zamumlal Porthos a následoval Athose po schodech.

„Jdu pracovat. Uvidíme se potom, marode,“ otočila se Nicolette na patě a odcházela do stájí za svou každodenní prací. Její součástí nakonec bylo také připravit koně pro Athose a Porthose, když odjížděli pryč.

„Je tady nuda.“ To stěžování si přišlo od Aramise, který se po nějaké době od odjezdu ostatních objevil ve stájích. Na posádce zůstával už třetí den a nejspíš to nebyla ta nejzáživnější činnost.

„Brie nepřišla?“ zeptala se Nicolette a vylila další vědro vody do zásobníku pro koně.

„Byla tady už ráno. Ale teď je odpoledne. Skoro se blíží večer. Není tady žádné rozptýlení.“

„Hodláš mi pomoct, nebo navrhuješ něco jiného?“ zajímala se.

„Spíše bych potřeboval pomoct já,“ připustil Aramis. „Všiml jsem si, jenom tak náhodou, když jsem se nějak ocitl na zemi a zraněn, že se umíš celkem slušně rozmáchnout mečem.“

„Ty sis všimnul? To je tak hezké, že jsi to zvládl během toho, co tvá krev dělala na ulici nepořádek,“ řekla jemným, shovívavým hláskem.

„Říká se o mně, že jsem všímavý, takže ano, všimnul. Nechtěla bys se mnou trochu trénovat? Ještě nejsem úplně ve formě, ale sedět mě už nebaví a není tady asi nikdo, kdo by do toho šel dobrovolně, když se bude muset držet trochu zpátky kvůli mému zranění.“

„A nemůžeš si tím ublížit?“

„Pokud mě do toho místa znovu nebodneš, nic se mi nestane,“ uklidňoval ji. Chvíli ho pozorovala a přemýšlela o jeho nabídce. Práci hotovou měla, čas taky a dokonce ji trénink šermování lákal. Pro oba dva to bude spíše jen hra.

„Dobře, ale pokud to někomu bude vadit, strčím tě před sebe jako štít a veškerá vina jde na tebe,“ hrozila mu.

„Jdeme na to,“ souhlasil s úsměvem.

Dovedl ji do zbrojnice a nechal ji vybrat si meč. Vyzkoušela dva, ale ani jeden se jí dobře nedržel. Do ruky jí padnul až ten třetí.

„Vidím, že o tom opravdu něco víš.“ Vypadal překvapeně.

„Jsem dcera mušketýra,“ připomněla mu, když se spolu vraceli na dvůr. „Je toho málo, ale něco si pamatuju. Táta mi vždycky říkal, že ti meč musí padnout do ruky, abys s ním potom mohl kouzlit.“

„To je pravda,“ připustil. Došli doprostřed dvora a postavili se naproti sobě. „Výchozí pozice.“ Nicolette se okamžitě postavila, jak měla. Nohy od sebe a přední mírně pokrčenou. To ovšem nemohl přes látku jejích šatů vidět. Ruku s mečem měla nataženou dopředu a druhou ruku měla schovanou za tělem. Aramis ji několikrát obešel a kontroloval špičky jejích nohou, které vykukovaly zpoza sukně. „Pěkné.“

„Aramisi,“ napomenula ho.

„Myslel jsem ten postoj,“ bránil se. „Tedy ten zbytek taky, ale teď mě víc zajímal ten postoj.“

„Pokud se vždy tak dlouho vybavuješ, než se pustíš do šermu, tak se nedivím, že jsi zůstal na té zemi.“

„Někdy jsi opravdu vtipná,“ ohodnotil její pokus. Věnovala mu jeden ne moc hezký pohled. „Dobře,“ prohodil a postavil se do stejné pozice naproti ní.

„Jak dlouho na sebe budeme koukat?“ optala se, aby věděla, o jakých důležitých věcech může mezitím přemýšlet.

Kývnul na ni a poté udělal lehký výpad. Odrazila jeho meč stranou a udělala krok dopředu. Tímto pomalým tempem se oťukávali nějakou dobu. Aramis jen zlehka zkoušel, co vše umí a jak rychle zareaguje. Zatím si vedla opravdu dobře.

Když proti Aramisovi vyrazila prudčeji, překvapeně její útok odrazil a přetočili si tak své pozice.

„Myslel jsem, že se bojíš o moje zranění,“ ozval se pobaveně.

„Ale zase nemám celý den na to se jenom oťukávat,“ vysvětlila mu.

„Jsi na rychlejší vývoj vztahů?“ zajímal se.

„Aramisi!“ napomenula ho znovu a opět šla dopředu s prudkým výpadem. Tak, aby to pro něj nebyla úplná rozcvička, ale aby mu nijak neublížila.

Ani jeden netušil, že je z patra pozoruje Tréville a jejich soubojem se baví.

„Musíš být ještě trochu rychlejší,“ napomínal ji Aramis.

Zpovzdálí byl slyšet dusot koní a cvakání podkov o zem, ale ani jeden přijíždějícím nevěnoval pozornost. Nemohli si to dovolit, museli být ve střehu, kdyby ten druhý provedl další výpad.

„Až budu šermovat každý den, budu taky dělat chytrou,“ vrátila mu to a další výpad mířila na jeho nohy. Odrazil její meč a zamířil jí na rameno, ale i ona jeho útok zastavila.

„Co se tady děje?“ ozval se za nimi autoritativní hlas Athose. Oba dva zůstali na místě stát a dívali se jeden na druhého.

„Jsi můj štít,“ připomněla mu.

„Nemělo by to být naopak?“ zeptal se, když Nicolette sklonila meč a přiběhla blíž k němu. A vlastně se tak trochu schovala za jeho záda.

„Ne, nemělo. Buď chlap!“ opáčila a dívala se přes jeho rameno na Athose, který se mračil a celkem rychle od svého koně mířil k nim.

„Odkdy si hraješ na vystrašenou dívku?“ zeptal se ještě rychle.

„Od doby, kdy nechci říct nahlas něco, co bych neměla,“ vysvětlila mu tiše a šťouchla ho do zad, aby popošel blíže k rozčilenému Athosovi.

„Co se to tady děje?“ zeptal se ještě jednou přísně, ale držel hlasitost na takové úrovni, aby nepoutala pozornost všech v okolí.

„Krátíme dlouhé chvíle,“ zamumlala Nicolette.

„Pokud vím, ty máš pomáhat u koní. A ty,“ podíval se na Aramise, „jsi zraněný a máš odpočívat,“ mluvil tvrdě.

„Už je mi lépe. Potřeboval jsem nějakou rozcvičku,“ pokrčil rameny Aramis. Nicolette ho opět dloubla do zad. Tentokrát víc, protože se jí nelíbilo, když ji nazval rozcvičkou.

„Nechci teď šermovat s ním. Na to ještě nejsem dostatečně zdravý,“ vysvětlil jí naštvaně.

„Tak mě neprovokujte,“ zavrčel na ně Athos.

„Jen jsme šermovali. To není zakázané,“ upozornila ho Nicolette. Podíval se na ni s takovou tvrdosti v očích, až se opět raději schovala za Aramisova záda. „Půjdu se postarat o koně,“ rozhodla se nakonec pro ústup. Obešla Aramise a zastavila se u Athose. Podala mu meč, a když si ho od ní vzal, pokračovala dál pro jeho koně.

„Jasně jsem říkal, abyste ji od toho drželi dál,“ vyčítal Aramisovi potichu, ale i tak dokázala rozeznat jednotlivá slova.

„Jen jsme šermovali, nic víc,“ pokoušel se ho uklidnit.

„Nepodporuj ji v tom. Příště nemusí mít tolik štěstí, pokud vběhne do boje!“ Naštvaně mu vrazil Nicolettin meč do rukou. „Ať už se to neopakuje,“ upozornil ho ještě a odešel za Trévillem do jeho kanceláře.

„Takhle rychle ho naštvat? To jsem dlouho neviděl,“ smál se Porthos svému příteli.

„Jsem čím dál tím lepší,“ rozesmál se Aramis a šel uložit zbraně.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 9. kapitola: