OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 5. kapitola

03.02.2017 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1100×

Constance ležela v posteli přitulená k d’Artagnanovi a nemohla usnout. Přemýšlela nad Nicolette. I když jí bylo líto, jaký měla život, momentálně ji víc znervózňovalo něco jiného.

„Opravdu se Aramis chová vhodně?“ zeptala se svého manžela.

„Říká jí maličká. To mi nepřijde jako oslovení pro někoho, koho chceš poznat intimně,“ odpověděl ospale a pohladil Constance po rameni.

„Určitě?“ ověřovala si. „Mám strach, aby se o něco nepokusil,“ připustila tiše.

„Budu ho hlídat, zlato, ale věř mi, takhle to není,“ ubezpečoval ji a políbil ji do vlasů.

„Vytrpěla si toho už tak dost,“ připomněla mu.

„Já vím. Nemysli na to, teď už má lepší život,“ připomněl jí tiše.

„Ano, její život už bude jenom lepší. Ale toho Aramise hlídej. Ublížím mu, jestli ublíží Nicolette,“ řekla smrtelně vážně.

Když přišla Nicolette do domu, byla tam jen samotná Constance s hotovou večeří. Bylo to zvláštní. Pokud neukradla peníze, tohle se jí jen tak nestávalo. Poděkovala a pustila se do večeře.

„Jak ses vůbec k té bandě dostala?“ zajímala se Nicolette. Bylo to něco, na co se chtěla zeptat už delší dobu. Constance se usmála.

„Znala jsem je už dříve. Ale pak jednoho dne přijel do města d’Artagnan. Před někým utíkal a maskoval se tím, že mě políbil. Poté mi omdlel k nohám, a když se probudil, chtěl zabít Athose.“

„On ho chtěl zabít?“ vyjekla překvapeně.

„Bylo to jen nedorozumění, ale d’Artagnan, Porthos a Aramis to vyřešili. Od té doby jsou z nich přátelé a já jsem s nimi v pravidelném kontaktu a občas jsem jim pomáhala. D’Artagnan tady zůstal a stal se z něj mušketýr.“

„Řekneš mi o nich něco víc?“ ptala se Nicolette, když pomohla sklidit ze stolu.

„Řeknu, ale nejdříve ti převážu obvaz. Než jsi přišla, byl tady Aramis a pověřil mě tím,“ rozhodla Constance. Nicolette se posadila a poslušně si vyhrnula rukáv, Constnace zatím přinesla čistou vodu a nový obvaz na ruku. „Můžu se na něco zeptat?“ zeptala se Constance a opatrně jí sundala obvaz z ruky.

„Jistě.“

„Ty a Aramis…?“

„Já a Aramis?“ nechápala, ale potom jí to došlo. „Já a Aramis nic,“ rozesmála se. „Je hrozně upovídaný a je s ním sranda. Je jako otravný kamarád.“

„Dávej si na něj pozor,“ varovala ji Constance. „Aramis je hodný, ale má taky moc rád ženy.“

„Děkuji za varování. Myslela jsem si to o něm. Nepustím si ho moc blízko, slibuju,“ uklidňovala ji. Měla Aramise ráda, to ano. Celkem si zvykla na to, jak byl upovídaný, i na jeho vtípky.

„Ale musím přiznat, že je šikovný, co se týče zašívání ran. Ta tvoje ruka je moc pěkná,“ obdivovala jeho práci Constance. Na tohle Nicolette nereagovala. Zajímala ji jen ta bolest, kterou stále cítila.

„Už vím, že Aramis má rád ženy. Můžeš mi říct něco i o ostatních?“

„Porthos, jak jsi už zjistila, je také z ulice. Vyrůstal sám a Dvůr zázraků byl jeho domovem, než se přidal k armádě a dostal se k mušketýrům. Nikdo ho nechce naštvat, v souboji muž proti muži je nejlepší.“

„Co Athos?“ Vždy je dobré něco vědět o nepříteli. A Athos rozhodně nevypadal, že by se chtěl bavit a dělat si legraci jako Aramis a ostatní. Spíše jen čekal na příležitost, kdy jí podkopnout nohy.

„Athos…“ Constance na chvilku zaváhala. „Je hodně samotářský. Svoje věci si nechává pro sebe, ale za ostatní by položil život, je hodně ochranářský. Není toho moc co říct. Musíš je poznat, abys toho hodně pochopila.“

„Děkuji. Opravdu děkuji za vše,“ usmála se Nicolette vděčně.

„A co tvůj příběh?“ zajímala se pro změnu Constance.

„Nic zvláštního,“ pokrčila rameny. „Umřela mi poslední žijící příbuzná a od té doby jsem na ulici.“

„Constance?“ volal od dveří d’Artagnan. „Ahoj, Nicolette,“ pozdravil, když vešel do místnosti.

„Ahoj,“ usmála se a zvedla se od stolu. Pustila se do úklidu po jídle, aby pomohla Constance. Neviděla je, ale věděla s jistotou, že se přivítali polibkem, než se také d’Artagnan pustil do večeře.

„Děje se něco?“ zeptala se po chvíli Constance, když si všimla jeho znepokojeného výrazu.

„Máme jeden nelehký úkol. Před dvěma dny Španělé ukradli poslům tajné dopisy krále. Musíme je získat zpět. Nejspíš je má velvyslanec, ale nevíme, jak se k nim dostat,“ postěžoval si d’Artagnan. Nicolette pobíhala okolo a uklízela, zatímco se Constance snažila pomoct svému manželovi.

„Ještě nemáte plán?“

„Za tři dny se koná na velvyslanectví ples, kde bude i král, takže tam budeme i my. Ale nebudeme mít možnost, abychom se nepozorovaně dostali do kanceláře v jeho domě,“ povzdechnul si. Všichni o tom debatovali, než přišel domů, ale nikoho nic nenapadlo.

„Chtělo by to někoho, kdo by se tam proplížil. Někoho, kdo bude nenápadný,“ navrhla Constance a usmála se.

„Ale ty to nebudeš, miláčku. Už nejsi tak nenápadná,“ připomněl a sáhl na její zvětšující se těhotenské bříško. „Navíc tě znají. Vědí, že patříš ke královně,“ dodal ještě.

Nicolette je poslouchala a nechtěně přitom trochu hlasitěji položila hrnec, takže se na ni oba otočili. D’Artagnan ji chvíli zaujatě pozoroval a pomalu se mu na tváři rýsoval úsměv. Sice neviděl to dnešní představení, které Nicolette prý předvedla na dvoře s mečem, ale Aramis a Porthos o tom velmi barvitě vyprávěli. Mluvili o tom déle, než o svých vlastních bitkách, a to je už co říct.

„Nějak vymyslíme, koho tam poslat. Ale děkuju,“ usmál se nakonec na svou ženu.

„Je to dobrý nápad. Jediný, který by mohl vyjít,“ vysvětloval d’Artagnan ostatním.

„Až se to dozví tvá žena, zabije tě,“ připomínal mu Aramis.

„Až se to dozví Athos, zabije nás všechny,“ připomněl jim Porthos.

Ani jedna z těch variant nebyla zrovna lákavá. Chtěli ještě nějakou dobu žít, ale taky Aramis a Porthos věděli, že má d’Artagnan pravdu, nic lepšího ještě nevymysleli. Ani Athos na nic nepřišel, a sami ty dopisy neodstanou. Na jednu stranu, na těch dopisech jejich život závisel víc než na tom, kdo zjistí jejich plán.

„Jdeme do toho?“ nadhodil d’Artagnan. Svůj plán už jim řekl. Aramis se podíval na Porthose a oba kývli.

„Jdeme, ale nesmí se to nikdo dozvědět. A musíme ji udržet v bezpečí,“ řekl nakonec Aramis.

„Bude to sranda,“ souhlasil s úsměvem Porthos.

„Musíme ale ještě zjistit, jestli bude souhlasit sama Nicolette.“ Porthos a Aramis se na něj nevěřícně podívali.

„Ty to ještě nevíš?!“

„Čekal jsem, až co mi povíte vy,“ vysvětloval na svou obranu d’Artagnan. Oba nespokojeně kývali hlavou.

„Jdi to zjistit!“ poslal ho Aramis rychle pryč. D’Artagnan vyběhnul ven a Aramis ještě chvíli počkal, než se otočil na Porthose a usmál se. „Půjdeme se podívat na to divadlo, až bude Nicolette přesvědčovat o svém plánu?“ Jeho kamarád nezaváhal ani na vteřinu a spokojeně přikývl.

Nicolette byla ve stájích a uklízela. Nevšimla si, kdy do stájí někdo vešel, koně byli klidní.

„Nicolette,“ oslovil ji opatrně d’Artagnan. Trochu se zlekla, když ho uslyšela.

„Ahoj, děje se něco?“ Nevypadal moc vesele.

„Máš chvilku? Potřeboval bych s tebou mluvit,“ zjišťoval a díval se okolo sebe, zda jsou tam sami, aby jí mohl svůj plán vysvětlit.

„Povídej,“ usmála se na něj a vidle opřela o stěnu vedle sebe.

„Potřeboval bych od tebe pomoc… Ale musí to být diskrétní,“ začal opatrně.

„Co?!“ vyjekla. „Jsi ženatý!“ křičela na něj zděšeně. Aramis a Porthos se za jeho zády nepokrytě smáli.

„Toho chlapce nesmíme nechávat chodit za dívkami samotného,“ posmíval se Aramis.

„Ne, to rozhodně ne. Málem ho utloukla,“ dodal Porthos.

„To vám teda pěkně děkuju,“ zasyčel na ně d’Artagnan.

„O co tady jde?“ zajímala se nespokojeně Nicolette, protože nic z toho, co řekli, nechápala.

„Neboj se, maličká, tady d’Artagnan tě chtěl poprosit, zda bys s námi nechtěla zachránit Francii,“ vysvětlil Aramis.

„Jak? A proč já?“ Střídavě je pozorovala a stále nechápala, co to má všechno znamenat.

„Potřebujeme někoho, kdo je nenápadný a má rychlé ruce. A co je lepšího, než krásná žena? Za tři dny bude ples a my potřebujeme, abys tam šla jako naše tajná špionka,“ vysvětlil Aramis. Podezřívavě se na ně dívala.

„Nesmí se to nikdo dozvědět. Nikdo kromě nás čtyř,“ řekl Porthos vážně.

„Rozhodně ne moje žena a Athos,“ dodal ještě neklidně d’Artagnan.

„Vy chcete, abych kradla?“ zajímala se, když jí to začalo docházet.

„Ale pro Francii. Já sám to udělal už několikrát. Všechno ti vysvětlíme. My na tom plese budeme taky, a kdyby se něco nepovedlo, pomůžeme ti,“ uklidňoval ji Aramis.

„Řekněte mi, o co přesně jde, a já se pak rozhodnu,“ odpověděla nakonec.

„Byly ukradeny královy tajné dopisy. Má je španělský velvyslanec, který za tři dny pořádá ples. Král tam bude, a stejně tak i my. Myslíme si, že využije dopisy, aby krále veřejně snížil v očích francouzského obyvatelstva. Nebude riskovat tím, že bude mít dopisy u sebe. A my nejsme dost nenápadní, abychom se dostali do jeho kanceláře bez povšimnutí. Potřebujeme tebe. Jako žena budeš méně nápadná a jsi šikovná. Vezmeš jen to, co patří Francii, a to je vše. Nikdo se nedozví, že jsi to byla ty,“ shrnul to Aramis.

„Ve vašem plánu je trhlina,“ upozornila je. Zmateně se na ni podívali a čekali, až bude pokračovat. „Jsem z ulice. Neumím se chovat, neumím tančit a nemám dostatečně slavnostní šaty,“ připomněla jim pár drobností. Všichni tři se na sebe podívali a s našpulenými rty rychle přemýšleli.

„Chovat se a tančit tě naučíme, nebude to nic těžkého. Stejně tam budeš jen chvíli, nejspíš ani tančit nestihneš.“

„A Constance má nějaké moc pěkné šaty, které teď nemůže nosit,“ pokrčil rameny d’Artagnan. Tohle vyřešili, ale vyvstala ještě jedna otázka.

„Proč bych to měla udělat?“ Znělo to lákavě, ale neměla nejmenší důvod riskovat. Zoufale se na ni dívali, až to nakonec Porthos vzdal.

„Protože jsi mušketýrova dcera.“ Překvapeně pootevřela pusu a s vykulenýma očima je pozorovala.

„Vy to víte?“ vydechla nevěřícně.

„Kapitán viděl tvůj medailon a poznal ho. To on nám to řekl,“ připustil Aramis. „Jsi mušketýrova dcera. Víš, že jeden pro druhého bychom položili život.  A položili bychom ho i za kohokoliv, kdo nám pomáhá.“ Zhluboka dýchala a přemýšlela o tom, co jí řekli. Věděla, že kdyby jim pomohla, raději by zemřeli, než aby dopustili, že se jí něco stane.

„Dobře, pomůžu vám. Ale jestli se něco stane, tak to budu já, koho se budete muset bát,“ řekla nakonec.

„Já věděl, že nás v tom nenecháš,“ oddechnul si Aramis.

„Zítra nás může zachránit jen zázrak,“ mluvil tiše Porthos a díval se, jak se Aramis snaží naučit Nicolette tančit.

„Naštěstí jí alespoň chování šlo celkem samo,“ souhlasil d’Artagnan. Oba se ale už teď modlili, aby ji nikdo nevyzval k tanci. Zčásti proto, aby na sebe svou nemotorností nestrhla nechtěnou pozornost, a zčásti proto, že litovali odvážlivce, který by s ní tančil.

Snažili se ji naučit tančit už skoro dva dny. Ukázalo se, že to byla její nejslabší stránka. Šaty jí naštěstí padly a ukázkové chování jí nedělalo až takový problém, to se ale nedalo říct o tanci.

Porthos a d’Artagnan stáli v rohu pokoje a litovali Aramise, že si nechá šlapat na nohy. Constance trávila většinu dne po královnině boku, takže se schovávali v jejich domě, aby je nikdo neviděl. Bylo to dobré místo k jejímu trénování, ale bohužel nikterak nepomohlo k jejímu zlepšení.

„Tohle prostě nemá cenu,“ stěžovala si nespokojeně Nicolette. I ona věděla, že je v tanci nemožná.

„Ještě máme čas. Ples je až zítra,“ pokoušel se ji uklidnit Aramis. Nebo to možná byl on sám, koho se pokoušel uklidnit. Věřil, že je dostatečně dobrý tanečník, aby to dokázal naučit i Nicolette, ale tohle nejspíš nebylo v jeho silách.

Znovu ji chytil za pas, do druhé ruky vzal její dlaň a začal počítat. Zrovna zkoušeli otočku, když do pokoje vrazil Athos. Aramis a Nicolette okamžitě zmrzli a Porthos s d’Artagnanem se nervózně narovnali.

„Co se tady, sakra, děje?!“ zeptal se jich nespokojeně a jednoho po druhém si měřil pohledem. Nicolette se pustila Aramise a uskočila kousek stranou.

„To není tak, jak to vypadá,“ začal Aramis, ale okamžitě zase zmlknul, když mu došlo, že tohle není dobrá věta na začátek vysvětlování.

„D’Artagnane, co děláte?“ zeptal se přímo jeho. D’Artagnan se nervózně podíval po ostatních a pak odpověděl.

„Chceme dostat ty dopisy ze španělského velvyslanectví a Nicolette nám pomůže,“ odpověděl stručně. Porthos protočil oči a zavrtěl hlavou, Aramis si jen povzdechnul. Tolik k utajení celé akce.

„A to jak?“

„Přijde tam, bude se chvíli motat okolo, s někým si zatančí… Pak najde kancelář velvyslance a pokusí se ukrást královy dopisy zpět. Hned, jak je bude mít, pomůžeme jí dostat se rychle do bezpečí,“ vysvětlil Aramis.

„Chcete po té dívce, aby udělala něco tak hloupého a nebezpečného?! Vždyť tam bude nápadná!“ křikl na ně. Nevěřil tomu, co se pokoušeli udělat, a nevěděl, jestli je více naštvaný proto, že se o to pokoušeli za jeho zády, nebo proto, že do toho zatahovali zrovna ji.

„Žena na takovém místě není nikdy nápadná.“

„Je to obyčejná zlodějka z ulice. Chcete, aby na tom plese zapadla? Aby tančila, možná někoho svedla? Vždyť to ani neumí. Nikdy to nepotřebovala!“ Nicolette k němu stála zády, ale nepotřebovala vidět jeho obličej, aby věděla, jak moc naštvaný je. Ona sama si byla vědoma toho, že tohle není nejlepší nápad, ale nechtěla dovolit, aby měl Athos pravdu.

„Athosi,“ oslovil ho Porthos a nejspíš ho chtěl začít přemlouvat, ale Nicolette mu nedala čas. Uhladila si šaty a pomalu se otočila.

„Myslíš si, že nedokážu zapadnout jenom proto, že jsem vyrůstala na ulici?“ ptala se jemným hlasem a pomalu šla k němu. Na ulici trávila dost času a občas pozorovala bohaté ženy, jak se procházejí. Věděla, jak správně chodit, jak hýbat boky, aby dostala, co chce. „Vím, co mužům říct. Vím, jak se chovat. Dokážu být žádaná.“ Teď už byla u něj a poslední slova šeptala. Přistoupila k němu ještě o jeden krok, položila mu ruku na hruď a lehce stiskla do pěsti jeho košili. Postavila se na špičky, aby měla obličej těsně u něj, a se rty jen pár centimetrů od jeho zašeptala: „Dokážu to.“

„Je dobrá,“ slyšela Aramisův šepot. Na Athosově tváři však nebyla poznat jediná známka toho, že by to na něj působilo. chytil ji za zápěstí, kterým svírala jeho uniformu, a donutil ji postavit se zpátky. I tak mu stále byla neuvěřitelně blízko. Zvlášť když sklonil hlavu, aby na ni znovu promluvil.

„Je to nebezpečné.“ Možná nedokázala svou blízkostí zapůsobit na Athose, ale jeho blízkost jí způsobovala šimrání okolo páteře, které nikdy nezažila. Zhluboka se nadechla a nakonec jen protočila oči nad jeho nedůvěrou. Udělal krok dozadu a otočila se od něj.

„Je to moje rozhodnutí. Udělám to,“ řekla nekompromisně a pak se sama pro sebe zašklebila. „Teda jestli se naučím tančit.“

„Chce to více trénovat.“ Aramis se rozhodl znovu trpět. Naprosto ignoroval Athose, který chtěl ještě něco dodat, a přistoupil zpět k Nicolette. „Musíš mě nechat vést, ne se mnou bojovat. Potom to dopadá, jak to dopadá,“ promlouval k ní něžně. Udělali pět tanečních kroků, než mu opět ublížila. Začal přemýšlet, zda bude moc zítra vůbec chodit.

Athos se stále lehce neochotně posadil vedle Porthose a d’Artagnana a pozoroval to divadlo před sebou. Viděl, jak je Nicolette napnutá, a proto byla jako nepřizpůsobivé prkno. Moc přemýšlela a soustředila se, proto to kazila.

„Takhle se můžeš snažit klidně rok a lepší to nebude, pokud se neuvolní,“ podotkl Athos, když Nicolette opět šlápla na Aramisovu nohu.

„Tak se předveď a nauč ji to sám,“ odpověděl naštvaně a chvíli si navzájem hleděli do očí. Potom si Athos povzdechl, sundal si opasek s mečem a zbraní a šel místo Aramise.

Když to Nicolette došlo, měla pocit, že musí každou chvíli omdlít. To jí tak ještě scházelo, aby ji učil zrovna on. Jako by už tak nebyla dost nervózní a nekazila to. V jeho přítomnosti se její nešikovnost a nervozita znásobovaly. Ještě zkusila Aramise obdarovat jedním zoufalým pohledem, ale ten vypadal spokojeně.

„Nesmíš se na to soustředit. Nemysli na svoje nohy nebo na to, jaké máš udělat kroky,“ radil jí Athos a přistoupil až úplně k ní. Nicolette začala dýchat více zhluboka a opět v jeho blízkosti pocítila to šimrání v břiše. Byl to zvláštní pocit, který ji nutil myslet na to, jak moc blízko je. Na jednu stranu chtěla, aby to přestalo, ale na tu druhou se jí to líbilo. Nemohla se rozhodnou, co chce víc.

„Jak mám nemyslet na to, co mám dělat s nohami?“ zajímala se posměšně. Pevně ji chytil a přitáhnul si ji k sobě ještě o krůček blíže. Díval se jí přímo do očí a Nicolette si najednou přišla ještě menší, než ve skutečnosti byla.

„Musíš se soustředit jen na tanečního partnera.“ Křečovitě přikývla. Nebyla schopná mluvit. Vnímala jenom jeho pohled, a když začal tančit, prostě se pohybovala podle něj.

Trvalo to o něco déle, ale přesto se Nicolette opět povedlo šlápnout svému partnerovi na nohu. V tu chvíli si trojice vzadu místnosti povzdechla. Už věřili, že mají vyhráno a jsou na zítra dokonale připraveni.

„Tak to dopadá, když nemám myslet na svoje nohy,“ řekla posměšně a šklebila se na něj. Athos na sobě opět nedal znát žádné emoce a jenom si ji prohlížel.

„Ono to půjde,“ řekl nakonec odhodlaně a opět ji vzal do náruče a začal tančit. Netančil už nějako dobu, přesto si velmi dobře pamatoval, když se to už jako chlapec povinně učil. Poté, co se přidal k mušketýrům, si nemyslel, že by se mu to mohlo ještě někdy hodit.

Netrvalo to zrovna krátkou dobu, ale nakonec se Athosovi podařilo Nicolette přinutit, aby ho nechala vést.

Překvapeně stála a dívala se do jeho zelených očí. Nevěděla, co říct. Byla překvapena sama sebou, že konečně dotančili celý tanec, aniž by mu jedinkrát šlápla na nohu. Všichni si tu chvíli v tichosti vychutnávali a Aramis se spokojeně usmíval. Jen to nebylo výhradně z toho, co se jim podařilo dokázat. Na rozdíl od ostatních si všiml i jiných velmi zřejmých věcí.

„Ještě jednou,“ rozhodl Athos. To, že se tanec povede jednou, neznamená, že se povede i podruhé. Museli cvičit, jestli chtěli, aby to na plese dopadlo dobře, jestliže by měla Nicolette tančit.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 5. kapitola: