OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 4. kapitola

27.01.2017 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1278×

Seděli v hospodě a povídali si. Měli za sebou náročný den, tak se sem přišli uklidnit. Pili v tichosti a pozorovali rvačku opodál. Neměli chuť se do ní dneska zapojit. Dokonce ani Porthos ne.

„Zítra přijde Nicolette,“ promluvil d’Artagnan.

„Maličká? To bude sranda,“ usmál se Aramis a už se těšil na novou tvář na posádce. A ještě k tomu tak hezkou.

„Pořád si nemyslím, že to byl dobrý nápad,“ promluvil poprvé po dlouhé době Athos a znovu se napil z poháru. Všichni se na něj otočili.

„Ale no tak, nejsi první, kterého okradla,“ smál se mu Porthos.

„A možná ani poslední,“ vrátil mu uštěpačně.

„Dej té holce šanci,“ zastával se jí Aramis. „Je mladá, ještě ji můžeme vychovat.“

„Aramisi!“ oslovil ho Athos a z jeho tónu bylo zřetelné, že by si měl Aramis dávat pozor na jazyk.

„Jako mladší sestru, kterou jsem nikdy neměl,“ bránil se a snažil se tvářit jako andílek.

„Constance ji má ráda, takže na ni budeme všichni hodní,“ uzavřel celou tuhle diskuzi d’Artagnan.

Pár dní už bydlela v domě Constance a d’Artagnana. Pomáhala, jak jí to jen ruka a noha, a především Constance, dovolily. Byla taky ráda, že Constance našla její přívěsek, který musela ve všem tom zmatku ztratit. Nevěděla, co by dělala, kdyby se nenašel. Byla to jediná vzpomínka, kterou na otce měla.

Teď jenom čekala, až se zotaví natolik, aby mohla začít pracovat na posádce. Kotník už tolik nebolel a rána se taky hojila. Aramis ji dokonce přišel dvakrát zkontrolovat a vypadal s jejím uzdravováním spokojeně.

Nicolette vyšla s jedním z koní na dvůr. Přivázala ho a začala pomalu kartáčovat. Celý den kartáčovala ve stájích, ale chtěla se také nadechnout čerstvého vzduchu a vidět trochu víc denního světla. Nebyl to její první den na posádce, chodila sem už tři dny, dnes ale byla osamělejší než kdy jindy. Jediný, kdo jí věnoval pozornost, byl Jacques, který se staral o koně a ukazoval jí, jak to tady chodí. Nebyl o moc let starší než ona. Byl to vlastně jediný člověk, který tady s ní doposud mluvil, když nepočítala ty čtyři, kteří ji chytili. Občas je potkala. Většinou si přišli promluvit Aramis a Porthos, s d’Artagnanem se zase viděla v domě. Jediný, kdo s ní nepromluvil, a vlastně se na ni ani nepodíval, byl ten, kterého okradla. Ale byla za to ráda. Stále byla zvyklá, že když jí věnují pozornost, neznamená to nic dobrého.

Aramis a Porthos se právě vrátili z cesty, takže si od nich Jacques okamžitě převzal unavené koně.

„Konečně je tu něco, na co se dá pěkně koukat,“ prohlásil Aramis, když přišel k Nicolette.

„Konečně jsem potkala nejupovídanějšího mušketýra všech dob,“ opáčila vesele.

„Ty se mi líbíš,“ usmál se a pohladil koně, kterého Nicolette kartáčovala.

„Ty mně taky. Když mlčíš,“ mrkla na něj.

„Kdyby něco, křič. Jdu se napít.“

„Kdyby něco, mlč a já poznám, že je něco špatně,“ nedala se. Aramis se se smíchem vydal za Porthosem a Athosem, kteří stáli opření v patře u schodů. Athos tam postával už nějakou dobu, než přijeli.

„Copak, Athosi, hlídáš, zda máme všechny koně?“ smál se Porthos a Aramis se k němu přidal. Oba dobře věděli, že jí hlídá jen proto, že si dovolila okrást zrovna jeho. A hlavně že se jí to povedlo.

„Jo. Věřím, že ze všech koní by zmizel ten můj,“ odpověděl a napil se vína v poháru.

„Máš pravdu. Je opravdu podezřelé, že zrovna toho tvého právě vyvedla na dvůr a tak krásně a pečlivě se o něj stará,“ souhlasil tiše Aramis hlasem spiklence. Athos na něj jen pootočil hlavu a nevzrušeně se na něj díval.

„Není s ním žádná sranda,“ postěžoval si Porthos a pak se věnovali práci. Informovali Athose o jejich výjezdu, když si Aramis všiml skupinky mušketýrů, kteří byli kousek od Nicolette. Jeden z nich se odpojil a šel k ní jako první. Aramis zpozorněl, ale nebyl sám. I jeho kamarádi si začali všímat dění tam dole.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se mušketýr. Nicolette se otočila a okamžitě ucítila silnou vůni vína z něj i jeho kamarádů.

„Myslela jsem si, že mušketýři mají mít dobré vychování. Takto se dámě nepředstavuje,“ odpověděla mu lhostejně.

„Dámy většinou nepracují na posádce mušketýrů u koní. Jak se jmenuješ?“ zeptal se znovu. Nicolette ho ale ignorovala a dál věnovala svou pozornost jen doni. To se ovšem mušketýrovi nelíbilo, takže ji chytil za paži a otočil tak, aby se na něj musela dívat.

„Nesahej na mě,“ upozornila ho.

„Dokud se nepředstavíš, tak budu.“

„Dobře. Chceš si hrát? Budeme si hrát,“ řekla Nicolette nakonec. Prudce do něj strčila, aby se vytrhla, a stihla mu sebrat meč, se kterým se proti němu postavila do pozice boje. Všichni na ni vykuleně koukali, ale Nicolette na sobě nedala znát jedinou známku zaváhání.

Aramis se v patře narovnal a chystal se to jít dolů urovnat, ale Athos ho popadl za rameno a zastavil tak veškeré jeho snahy.

„Vydrž chvilku. Zajímá mě, co se bude dít,“ řekl tiše a nespustil oči z nádvoří. To, co udělala, nebylo obvyklé. Většinou se dívky bránily o jinými způsoby než ona.

„Slečna chce být hrdinka,“ zasmál se mušketýr. Vzal si od kamaráda jeho meč a postavil se naproti Nicolette.

„Tak se neboj, jsem jenom dívka,“ vybízela ho a čekala. Nebyla si tak jistá, jak ukazovala. Meč v ruce nedržela nějakou dobu, ale velmi dobře si pamatovala vše, co ji naučil její otec. Do teď měla šikovné ruce, když kradla, tak snad budou šikovné i s mečem.

Po jejím pobídnutí mušketýr nezaváhal a dal se do útoku. Nicolette k překvapení všech, co to sledovali, pevně držela meč a překvapivě stačila jeho tempu útoků. Dvorem bylo slyšet jen narážení mečů o sebe.

Nicolette se usmála a silně odrazila úder mušketýra, až ho donutila několik kroků popojít zpět. Vydala se proti němu a překvapivě mu šikovným trikem vyrazila meč z ruky. Zůstala jen kousek od něj se svým mečem namířeným na jeho hrudník. Byl poražený a dobře to věděl, stejně jako ostatní přihlížející. Jeho kamarád se rozeběhnul připraven Nicolette srazit k zemi.

„To by stačilo!“ zakřičel z patra Athos a všichni na místě zamrzli, včetně Nicolette, které přeběhl mráz po zádech. Zhluboka se nadechla a otočila hlavu tak, aby viděla do patra na Athose.

Stál u zábradlí s Aramisem a Porthosem. Díval se na ně dolů svým tvrdým pohledem. Jenom tímhle si zajistili úplný respekt od všech, kteří se zde nacházeli. Teď se jen modlila, aby z toho nebyl žádný problém a nepokazila si tak nechtěně vše už na začátku. Vlastně se jenom bránila.

„Nechte tu dívku být!“ přikázal ostatním s jasnou hrozbou v hlase.

Poslechli ho, větší skupinka se rychle rozešla pryč a kamarád mušketýra zmrznul uprostřed kroku a už se ani nepohnul. Nicolette tedy spustila ruku, otočila zápěstím tak, že čepel meče směřovala k zemi, a podala ho jeho majiteli. Jen co si meč vzal, otočila se zpět ke koni, zvedla kartáč, který předtím upustila, a věnovala se dál své práci.

„Co to bylo?“ ptal se překvapený Porthos. Nic takového rozhodně nečekal. Ta dívka nevypadala od pohledu takhle bojovně a kurážně, jak právě předvedla. Bojovat s mečem očividně uměla.

„Je to mušketýrská dcera,“ odpověděl Aramis, ale sám byl trochu překvapený. Nebyla to jen pěkná tvářička, ta dívka byla prostě neuvěřitelná.

„Vedla si dobře,“ odpověděl bez jakéhokoliv náznaku emocí Athos. Ve skutečnosti byl ovšem ohromen stejně jako jeho přátelé. Na někoho z ulice, kdo neměl pořádný trénink, si vedla víc než dobře.

Poté, co skončila s kartáčováním koně na dvoře, odvedla jej do stájí a raději už nevycházela, dokud nemohla odejít.

Tehdy se však nevydala směrem k domu Constance, ale vydala se pro svoje věci. Ještě neměla příležitost vyzvednout si svůj vak, a protože už ji noha nebolela, byl tu prostor pro malou procházku.

Procházela ulicemi a pomalu se blížila k jejímu šikovnému úkrytu. Doufala, že po tolika dnech tam ještě její věci budou. Nikdy se nestalo, že by jí něco zmizelo, ale taky se nikdy nestalo, že by je tam nechala tak dlouho bez zkontrolování.

Pří procházení Paříží si ale nevšimla, že ji viděl jeden zvědavý mušketýr a pomalu se vydal za ní. Athos jí stále úplně nevěřil, proto neváhal a okamžitě ji sledoval, když byla na druhé straně Paříže, než měla být.

Zahnula do tmavé uličky a pár kroků pokračovala, než znovu odbočila. Odstranila pár prken, které se opíraly o zeď, a pak vyndala několik cihel z domu, než sáhla do vytvořené škvíry a vytáhla svůj vak. Položila ho na zem a opět svou skrýš zakryla. Podřepla si ke svým věcem a začala kontrolovat, jestli je tam vše.

Athos stál za rohem a pozoroval ji. Čekal, dokud se Nicolette s vakem nezvedla a nevydala se zase na cestu zpět. Jen co zašla za roh, Athos ji popadl. Přitáhl si ji zády pevně na hrudník a držel ji. Byla vyděšená a netušila, co se děje.

„Pusť mě!“ bránila se a snažila se mu vytrhnout. Škubala sebou, jak jen to šlo a pevně držela svůj vak s věcmi.

„Co máš v tom vaku?“ zeptal se a nereagoval na její žádost. Jen co promluvil, Nicolette se uklidnila a přestala sebou tolik šít. Přesně věděla, kdo to byl, přestože toho moc nenamluvil.

„Svoje věci. Takhle mě už nelekej! Stačí se zeptat,“ odpověděla a dupla mu silně na nohu a vytrhla se z jeho sevření. Povolil sevření, ale stále ji lehce držel, aby se ujistil, že se na něj dívá.

„Jaké věci?“ ptal se dál.

„Náhradní šaty. Můžeš se klidně podívat,“ odsekla mu a nastavila ruku s vakem k němu a čekala. Díval se jí do očí a viděl, že je naprosto klidná. Došel až sem za ní a neviděl nic, co by napovídalo o opaku. Mohl si to ještě překontrolovat, ale poté si vzpomněl, co říkali ostatní, a rozhodl se to jednou nechat být.

„Není potřeba, věřím ti,“ řekl nakonec.

„Zázrak. Bouchla jsem tě hodně do hlavy, že jsi změnil názor?“ zeptala se naštvaně.

„Nejspíš to bude množstvím vína, které jsem vypil,“ odpověděl a odešel. Dívala se za ním a snažila se pochopit, co mělo tentokrát jeho chování znamenat.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 4. kapitola: