OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 3. kapitola

22.01.2017 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1234×

V ruce držela další měšec. Lidé by si opravdu měli více hlídat své peníze. Byl to už druhý od doby, kdy málem skončila ve vězení. První ukradla chvíli po tom, co opustila posádku, aby měla z čeho žít. Nevěděla, co ji k tomu přimělo, ale peněz, které vzala Athosovi, se už ani nedotkla. Raději ukradla další.

Celé dny se procházela Paříží. Byla to její oblíbená činnost. Nebyla vždy zlodějkou. Pracovala, ale nedopadlo to dobře. Od té doby už byla jen na ulici a živila se svýma rychlýma zlodějskýma rukama.

Sama sebe v posledních několika dnech podezřívala, že si šlape cestu do pekla. Poměrně často se totiž pohybovala v blízkosti posádky mušketýrů. To nebylo nic dobrého, měla se držet co nejdál, ale po tom, co se tam stalo, ji tato část města přitahovala zpět.

Procházela se mezi prodejci a prohlížela si jejich zboží. Už nechtěla nic ukrást, peněz měla prozatím dost, jen se rozhlížela okolo sebe. Potom koutkem oka zahlédla známou tvář. Zvedla hlavu a v té ženě poznala Constance, její zachránkyni. Pomalým krokem se za ní vydala a snažila se působit nenápadně. Nechtěla ji okrást nebo jí ublížit, byla jenom zvědavá.

Být nenápadná jí nepůsobilo velké problémy. Všude okolo byl hluk, nic neobvyklého. Lidé na sebe pokřikovali, někteří smlouvali o ceně, po ulici běhaly děti a smály se. Všechen hluk přehlušila rána bičem a řehot koně. Nicolette tomu nevěnovala pozornost a dál procházela mezi stánky, než uslyšela ženský křik.

Instinktivně zvedla pohled na místo, odkud křik slyšela, a viděla vyděšenou Constance. Naproti ní běžel splašený hnědý kůň a jeho majitel se ho neúspěšně snažil chytit. A Constance stála stále na místě. Nicolette naštěstí byla jen pár kroků od ní, takže se rozeběhla a prudce odstrčila Constance z cesty, rovnou na hromadu látek jednoho z prodejců. Nicolette dopadla vedle ní na tvrdou zem a prudce vydechla.

Cítila bolest v paži a v noze, ale ani jednoho si nevšímala a snažila se co nejrychleji vstát. Constance sice byla z cesty, ale ten kůň se stále neuklidnil. Postavit se nebylo tak jednoduché, jak si myslela. Na nohy se vyškrábala až ve chvíli, kdy byl kůň těsně u ní. Zvedla ruce a zůstala mu stát v cestě. Naštěstí se zastavil, ale byl vyděšený. Zvednul se na zadní nohy a Nicolette udělala krok vzad, aby ji nekopnul, zároveň ale vzala jeho uzdu a donutila ho, aby se postavil na všechny čtyři.

„Klid,“ promluvila tiše a klidně a pohladila ho hlavě. Srdce jí bilo jako splašené a měla pocit, že každou chvíli omdlí. Milovala koně, ale už to bylo dlouho, co nějakého uklidňovala, když se splašil. Ještě chvíli to trvalo, ale nakonec se kůň uklidnil. „Tak jsi hodný,“ mluvila stále klidně a pohladila ho po krku.

Nevěnovala pozornost okolí, dokud neslyšela hlas Constance.

„Jsem v pořádku, nic mi není,“ uklidňovala někoho, a když se Nicolette otočila jejím směrem, viděla, jak si ji d’Artagnan pečlivě prohlíží, než si ji přitáhnul k sobě do pevného objetí a políbil ji na čelo.

Výhled na ně ji zakryl až Athos, který se vydal k Nicolette a chytil koně, aby se jí náhodou nevytrhnul a nezpůsobil další rozruch.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a prohlédl si ji od hlavy až k patě.

„Nic mi není,“ zavrtěla hlavou a udělala vrávoravý krok stranou.

„Omlouvám se,“ ozval se vedle ní zadýchaný hlas. „Ještě nikdy se takhle nesplašil,“ omlouval se menší baculatý muž. „Jsou všichni v pořádku?“ ptal se vyděšeně a prohlížel si zvláště Constance a Nicolette.

„Měl jste štěstí, ale pro příště si ho lépe hlídejte,“ poradil mu přísně Athos a předal mu koně.

„Ano, pane,“ přikyvoval muž, popadl koně a rychle s ním odešel z přeplněné ulice.

„Jsi zraněná,“ všiml si Aramis trochu krve na pravém rukávu jejích šatů. Cítila bolest, ale nevěděla, že krvácí.

„To nic není.“

Nepřesvědčilo ho to a udělal krok blíž. Nicolette ustoupila, sykla bolestí, když se postavila na zraněnou nohu, a trochu zavrávorala. Aramis udělal ještě rychlejší krok k ní, aby nestihla zareagovat, a chytil ji opatrně za ruku, aby se na ni podíval.

„Není to moc hluboké, ale bude to chtít zašít,“ usoudil. S ránami, jako je tahle, měl bohaté zkušenosti. Snad všichni mušketýři měli od něj pár zašitých ran. „Co máš s nohou?“

„Nic mi není, budu v pořádku,“ odporovala a vytrhla se mu.

„Potřebuješ ošetřit.“

„Já se o sebe postarám sama. Měl by ses raději podívat, zda je v pořádku Constance,“ hádala se dál.

„Neboj, Constance je v pořádku, ale ty ne. Doufám, že s námi půjdeš dobrovolně.“ Neměla chuť se vracet na místo, odkud jen tak tak utekla, takže razantně zavrtěla hlavou. Aramisovi došla trpělivost. Popadl Nicolette do náruče, a i když se bránila, vydal se zpět na posádku.

„Pusť mě na zem!“ syčela na něj zlostně a pokoušela se do něj tlouct, ale byla moc blízko, takže to šlo špatně.

„Až tě ošetřím,“ stál si Aramis na svém. Ostatní šli pomalu za nimi a Porthos se náramně bavil, když sledoval, jak se ta dívka s Aramisem pere. To se rozhodně nestávalo každý den.

„Co se stalo?“ zajímal se z poschodí kapitán Tréville, když Aramis vešel s Nicolette v náručí na nádvoří. Nicolette se po cestě alespoň uklidnila, ale stále byla naštvaná. Když však uviděla kapitána, na zlost úplně zapomněla. Neviděla ho už několik let a ani nečekala, že ho ještě někdy uvidí, ale poznala ho. Věděla, kdo to je.

„Zranila se, když zastavovala splašeného koně. Potřebuje ošetřit,“ odpověděl mu Aramis a celkem bez problémů s ní stoupal po schodech nahoru do jednoho z pokojů. Položil ji na postel a ostatní poslal pro důležité věci – čistou vodu, obvazy, šití…

„Opravdu jsem v pořádku,“ snažila se ještě stále dohadovat a pokusila se vstát, ale jeho silné paže ji zadržely a posadily ji zpět na postel.

„O tom nepochybuju. Jen se na to pro jistotu podívám, maličká,“ usmál se na ni. Chytil její paži a podíval se na vnitřní stranu, kde měla tržnou ránu. Porthos mezi tím přinesl mísu s vodou a d’Artagnan s Constance nesli čisté ručníky a obvazy. Jako poslední do místnosti vešel Athos s Aramisovou brašnou. Čekala, že všichni odejdou, ale místo toho se postavili různě po místnosti a dívali se, jak Aramis roztrhl rukáv jejích šatů, aby měl lepší přístup k ráně. Povzdechla si, když jí došlo, že bude muset shánět nové šaty.

„To je ze mě dnes divadelní představení?“ zajímala se nespokojeně.

„Žádná lepší zábava tady není,“ odpověděl Porthos pobaveně.

„Příště pod toho koně skočím dobrovolně,“ opáčila otráveně. Constance se lehce usmála a posadila se na postel vedle ní.

„Moc ti děkuju,“ řekla vděčně a chytila ji za ruku.

„Ty jsi zase zachránila mě před vězením,“ pokrčila rameny a sledovala, jak Aramis navléká na jehlu niť. Zamračila se na něj a srdce jí znovu začalo vyděšeně tlouct. Ještě nikdy jí nic nešili, ale věděla, že to bude bolet.

Porthos si všiml jejího pohledu a přistoupil k ní s láhví vína. Nejistě se na něj podívala, ale nakonec si od něj láhev vzala a pořádně se napila. Několikrát. Dokud nebyl Aramis připraven.

„Je to malá rána,“ mrknul na ni povzbudivě.

„Takže nejspíš ani nepotřebuješ šití,“ navrhla, ale sama věděla, že jí to neprojde.

„Je hluboká. Budu opatrný a rychlý,“ slíbil jí.

„Hlavně to nezamlouvej,“ řekla nakonec a znovu se napila.

Měla pravdu, bolelo to. Zatínala zuby a zhluboka dýchala. Porthos odsunul Constance stranou a nabídl Nicolette svou ruku. Ochotně se ho chytila a pevně ji tiskla. Nekřičela, jen syčela a funěla bolestí, ale jinak nevydala ani hlásku. Athos, který stál v rohu pokoje, byl ohromen její kontrolou bolesti.

Tréville se vydal pokoje za ostatními, aby zjistil podrobnosti o tom, co se stalo, ale zastavil se těsně před dveřmi, když si na zemi všimnul něčeho blyštivého. Byl to obyčejný řetízek s oválným přívěskem, a když jej Tréville vzal do ruky, cítil zezadu přívěsku rytinu. Věděl, že nejspíš patří té dívce, ale i tak přívěsek otočil. Zůstal překvapeně zírat na text, který moc dobře znal, a došlo mu, proč mu ta dívka někoho připomínala.

Dveře do místnosti otevřel ve chvíli, kdy jí Aramis zavazoval ránu na její paži. Po čele jí stékal pot a ve tváři měla zbytky bolestného výrazu, ale neslyšel ji vydat jediný výkřik.

„Athosi, na moment,“ řekl, aniž by se na dotyčného podíval. Místo toho sledoval překvapené zelené oči dívky na posteli.

„Ano?“

„Co víte o té dívce?“ zeptal se a Athos se na něj překvapeně podíval.

„Jmenuje se Nicolette, žije na ulici a je to zlodějka. Nic jiného,“ odpověděl zmateně. Tréville přikývl.

„Až ji Aramis ošetří, přijďte všichni do mé kanceláře. Bez ní,“ rozkázal a odešel. Athos se za ním zmateně díval, ale nakonec se vrátil zpět do pokoje.

„Tebe to opravdu musí bavit,“ vrčela Nicolette podrážděně, když Aramis zkoušel, co má s kotníkem.

„Velice si to užívám,“ odpověděl vesele a znovu pohnul s její nohou. „Není to nic vážného, chce to jen pár dní klidu,“ usoudil.

„Budeš mě celou tu dobu všude nosit?“ zajímala se uštěpačně. „Můžeš mě nosit na zádech a já zatím budu okrádat kolemjdoucí. Bude to skvělé spojení.“

„Nebo bys mohla být v klidu ve vězení,“ odpověděl Athos z rohu pokoje, kde postával.

„On umí mluvit? Myslela jsem, že ztratil řeč, podle toho, jak tam jenom postával.“

„Je plný překvapení. Rád si hraje na tajemného,“ připustil Aramis při zavazování jejího kotníku.

„Aramisi, až to bude, přijď za námi k Trévillovi,“ rozkázal Athos, kývnul na ostatní a společně odešli z místnosti. Aramis jí obvázal kotník a nohu jí opatrně položil zpátky na postel.

„Chvíli tady zůstaň, přinesu ti nějakou polévku,“ usmál se na ni přátelsky a odešel za ostatními.

„Neřekla, jak se jmenuje dál?“

„Ne, pane,“ odpověděl d’Artagnan.

„Před dveřmi pokoje jsem našel toto,“ ukázal všem přívěsek.

„Ten je její, měla ho, už když jsem ji viděla poprvé,“ řekla Constance s jistotou v hlase.

„Někde ho ukradla,“ hádal okamžitě Athos.

„Ne, neukradla ho. Je její,“ vyvedl ho kapitán z omylu.

„Je to kapsářka, pane, nemůžete vědět, že je její.“

„Byl jsem u toho, když ho její otec nechal vyrobit. Znáte jméno Jean de la Beaux?“

„Jeden z nejlepších mušketýrů. Zemřel před deseti lety,“ odpověděl Porthos. Skoro všichni mušketýři jeho jméno znali. Byl to jeden z nejlepších a nejšlechetnějších mužů v regimentu.

„Správně. A tehdy po sobě zanechal svou matku a svou dvanáctiletou dceru,“ dodal kapitán.

„Chcete říct, že Nicolette je jeho dcera?“ ujišťoval se Porthos.

„Nicolette de la Beaux,“ souhlasil. „Její babička se s ní přestěhovala na venkov. Od té doby jsem o ní neslyšel. Měla zázemí. Neměla skončit na ulici.“

„Měli bychom jí pomoct se z ní dostat,“ řekla okamžitě Constance. „Mohla by bydlet u nás, máme volný pokoj,“ navrhla a podívala se na svého muže. Ten jen souhlasně přikývl, věděl, jaké to je ocitnout se najednou bez peněz, domova, rodiny…

„Nemůžete si dovolit hladový krk navíc,“ nesouhlasil Athos.

„Mohla by vypomáhat tady v kuchyni. Nebo ve stáji, toho koně uklidnila překvapivě rychle,“ pustil se do plánování i Aramis.

„A jednoho dne se probudíme a budeme bez jediného koně.“

„Athosi!“ napomenul jej Tréville. „To není špatný nápad. Výpomoc by se nám hodila.“

„Přesvědčím ji,“ chytila se toho ihned Constance.

„Nenápadně jí vrať toto, aby netušila, že víme, kdo je,“ usmál se na Constance a podal jí zlatý řetízek.

„Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad,“ nedal se stále Athos. Aramis do něj dloubnul ramenem.

„Bude to zábava,“ prohlásil vesele a vysloužil si otrávený úšklebek.

Nicolette v tichosti seděla na posteli, kde ji naposledy nechali, a nespokojeně se dívala na svůj zavázaný kotník. Takhle nebude nějakou dobu moct utíkat, což ke svému životu potřebovala. Sice měla z dnešního rána měšec, ale nebyl zrovna moc plný. Peníze jí vystačí jen na málo dní. Rozhodně nevydrží tak dlouho, aby se zotavila a mohla znovu běhat.

Z myšlenek ji vytrhla Constance, která vešla do pokoje i s miskou v ruce.

„Děkuju,“ zašeptala Nicolette vděčně, když jí podala polévku.

„Kdybys dostala nabídku lepšího života, přijala bys ji?“ zeptala se Constance a sedla si na židli v rohu místnosti.

„Nevybrala jsem si zrovna dobrovolně, jak budu žít. Nejsem pyšná na to, že jsem zlodějka. A vím, co mě čeká, když mě znovu chytnou mušketýři. Nebo hůř, garda,“ připustila Nicolette nespokojeně.

„Přijala bys tedy tuto nabídku?“ zeptala se Constance znovu a pokoušela se znít klidně a vyrovnaně. Musela si připomínat, že nemá myslet na nic z toho, co se před chvilkou dozvěděla.

„Záleží na tom, co to bude za nabídku. Jsem na ulici a raději kradu, protože jsem nechtěla být kurtizána nebo pracovat v hospodě. Nakonec je to jedno a to samé.“ Constance se usmála. Líbilo se jí, že měla zásady, které nehodlala porušit. Přestože kvůli nim kradla.

„Já a d’Artagnan máme v domě volný pokoj, který nevyužíváme. Mohla bys tam bydlet,“ začala opatrně.

„Nemám práci ani jak vám platit,“ připomněla okamžitě Nicolette.

„Kdybys chtěla, mohla bych promluvit s kapitánem. Určitě by se mu tady ještě nějaká výpomoc hodila. V kuchyni nebo ve stájích. Něco by se našlo.“ Nicolette si ji podezřívavě prohlížela, ale nakonec zvítězil pud přežít.

„Nebude to vadit?“

„Ne. Kapitán je hodný člověk a rád pomůže někomu, kdo za to stojí.“

„A nebude to vadit…“ zarazila se a chvíli vzpomínala, jak ho ostatní oslovovali, „Athosovi?“ zeptala se, když si konečně vzpomněla. Jasně viděla tu nechuť v jeho pohledu. Nechtěla, aby svým pobytem tady způsobila nějaké problémy.

„On to zvládne, jen bude chodit okolo. Jsi první, komu se povedlo ho okrást. Bude mu nějakou dobu trvat, než se z toho vzpamatuje.“

Nicolette pořád přišlo neuvěřitelné, že by se rozhodli jí pomoct, ale na ulici zůstat nechtěla. Nebylo to nic lehkého. Každý den shánět prostředky pro život, schovávat se… Když to nepřijme, mohla by toho brzo litovat. A pokud by se jí tady nelíbilo, pořád může kdykoliv utéct.

„Co budeš chtít za to, že mi pomůžeš?“ zeptala se Nicolette s pochybami. Žila na ulici už dlouho, aby věděla, že se pomoci nedočká jen tak.

„Zachránila jsi nám život,“ odpověděla Constance a držela si zvětšující se bříško, „to stačí.“

„Tak tedy dobře,“ přikývla nakonec. „Děkuju, Constance.“

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 3. kapitola: