OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 10. kapitola

11.03.2017 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1139×

Nikdo nemohl tušit, co měl Athos za lubem. Nikoho by to ani nenapadlo. Brzy ráno si připravil koně, aby mohl jet na vyjížďku, a vzal s sebou ještě jednoho. Nebyl to kůň žádného z mušketýrů, ale jeden ze starších, které tady měli pro pomocníky, když je potřeba někam jet. Byl krotký a tudíž ideální pro tuto příležitost.

Čekal za rohem, díval se k domu Constance a čekal na správnou chvíli. Doufal, že ho nikdo neuvidí. Netrvalo to moc dlouho a z domu vyšla Nicolette. Byla sama, takže pobídl koně a vydal se jejím směrem.

„Co bys řekla na ranní projížďku?“ zeptal se, když k ní dojel dostatečně blízko. Překvapeně se dívala na něj i na koně po jeho boku, který byl osedlán, ale neměl jezdce.

„Také přeji hezký den,“ řekla ještě stále překvapeně.

„Hezký den. Ještě jsi mi neodpověděla. Projedeš se se mnou na koni?“ zeptal se znovu a sundal si klobouk.

„Musím na posádku, mám práci,“ odpověděla a chtěla pokračovat dál.

„To je zařízené, pokud si se mnou vyjedeš,“ usmál se na ni. Nedůvěřivě si ho stále měřila pohledem. Proč jí nabízel zakázané, avšak lákavé věci?!

„Proč bych měla souhlasit?“ Založila si ruce na hrudi a byla zvědavá, co jí odpoví.

„Protože na tom koni moc lidí nejezdí a je mu smutno,“ zkusil to. Nadzvedla obočí a snažila se neusmát. Byl to krásný kůň a opravdu měla chuť se na něm projet.

„Mohla… mohla bych se jít převléknout? Nejsem si jistá, že tyto šaty budou pohodlné na sedlo.“

„Ještě jsem nedostal tvou odpověď.“

„Ano,“ usmála se, „bude mi potěšením si s vámi vyjet na projížďku, pane.“ Lehce sklonila hlavu tak, jak se slušelo. Díval se na ni a zadržoval úsměv, který se mu vloudil do tváře. Nechtěl, aby ho viděla.

„Tak tedy pospíchej. Kůň se doopravdy těší,“ odpověděl jí. Ještě jednou se uklonila a pak rychle vběhla do domu. Pozoroval ji a už si dovolil usmát se.

Nicolette vběhla do domu jako splašená. Proběhla do svého pokoje, a co nejrychleji se začala svlékat z těch šatů, aby si mohla vzít své kalhoty. Takhle se bude na koni cítit rozhodně pohodlněji. Šaty odhodila stranou a málem zakopla o postel, jak rychle se natahovala do skříňky pro své oblečení. Oblékla si kalhoty, přes košili si oblékla korzet a schovala to pod kabát. Vlasy měla svázány do drdolu už předtím, tak doufala, že to vydrží. Rychle se vydala ven za čekajícím Athosem.

Ten ji překvapeně pozoroval, když vyšla oblečená v kalhotách a kabátu. Byl to zajímavý pohled. Ženy často takto oblékané nechodily.

Sesedl z koně a postavil se přímo před ni.

„Mohu vám pomoci do sedla, slečno?“ zeptal se.

„Vaši pomoc uvítám,“ odpověděla a zhluboka se nadechla. „Už dlouho jsem na koni neseděla,“ dodala pak potichu, přesto ji Athos slyšel. Byl si toho vědom a jednou ji zaslechl o tom mluvit. To byl důvod, proč vybral krotkého koně. Aby ho bez problému zvládla.

Přikrčil se, spojil ruce a čekal, až na ně Nicolette položí nohu. S úsměvem to udělala a nechala se vysadit do sedla.

„Děkuji,“ špitla a čekala, až sám nasedne na svého koně. „Kam pojedeme?“ zeptala se. Nebyla si jistá, jestli by ve městě koně zvládla dlouho kočírovat.

„Za město. Znám pěkné místo přes les a na louku,“ odpověděl a pobídl koně. Nicolette pevně chytila otěže a také pobídla koně. Držela se kousek za Athosem a dávala i pozor na každý pohyb svého koně. „Neboj se, ten kůň nemá zájem dělat problémy,“ promluvil tiše, když projeli městem. Snažil se je provést tou nejrychlejší cestou.

„Je to velké zvíře. Mám z něj prostě přirozený respekt,“ odpověděla mu a pohladila koně po krku. „Čím jsem si tu vyjížďku zasloužila?“ Dívala se před sebe a čekala na jeho odpověď. Už byli kus za městem a nikdo je nemohl slyšet, takže nemusel být tichý jako do teď.

„Musela sis to zasloužit?“ odpověděl jí otázkou.

„Athosi, nejsi zrovna ten typ člověka, od koho bych takové gesto čekala jen tak. Ještě před pár dny jsi mě nemohl vystát, protože jsem ti ukradla měšec,“ připomněla mu a rozhlédla se po okolí, kterým procházeli. Tentokrát neodpověděl. „Dlouho jsem nebyla mimo město. Poslední dva roky znám jen ulice Paříže,“ řekla tiše a nadechla se čerstvého vzduchu.

„Proč ne? Mohla jsi kdykoliv odejít,“ zajímal se a byl rád, že sama změnila téma jejich rozhovoru.

„Nelákalo mě odejít. Proč bych odcházela? Neměla jsem peníze a za zdmi města mě také nečekaly. Tak jsem prostě zůstala v Paříži a čekala jsem na zázrak,“ pokrčila rameny.

„Takže považuješ mušketýry za zázrak?“ zeptal se usměvavě. Otočila se na něj a zamyslela se.

„Asi byl zázrak, že se mi povedlo okrást tebe, ale ne Aramise. Asi to tak mělo být, měla jsem se opět dostat tam, odkud jsem pocházela,“ usmála se. „Táta říkal, že jsem byla jeho zázrak já. Můj zázrak jsou asi mušketýři,“ dodala ještě. „Jak ses stal mušketýrem?“

Athos se zhluboka nadechl a nevypadal moc uvolněně, když odpovídal.

„Před šesti lety se v mé rodině stala jistá tragédie. Hledal jsem něco, kde bych se mohl cítit platný. Hledal jsem nějaký smysl života. Potom jsem se dostal k mušketýrům.“ Mluvil tiše a váhavě. Tou otázkou ho zaskočila. Nechtěl jí lhát, ale taky jí nechtěl vyprávět o nejčernějších detailech jeho života. Stačilo, že to věděli ostatní. Na jeho vkus to vědělo už teď moc lidí.

„To je mi líto. Ale teď vypadáš spokojený s tím, co děláš,“ poznamenala a trochu rychleji pobídla koně do lehkého cvalu, aby si to na louce vyzkoušela. Athos se jí nenechal zahanbit a ihned ji následoval.

Zastavila až na kraji lesa u stromu, seskočila z koně na pevnou zem a na moment jí dělalo problém udržet se na nohou. Přišly jí strašně měkké a ta pevná zem byla taky zvláštní. Držela se pevně sedla a čekala, než zastaví i Athos. Naštěstí do té doby našla ztracenou rovnováhu i sílu v nohou, aby mohla chodit.

„První,“ usmála se na něj spokojeně.

„Dáma má přednost,“ kývl hlavou a taky seskočil ze svého koně. „A tady jsme zastavili proč?“

„Protože je tady pěkně.“

Athos nechal svého koně a posadil se ke stromu. Sledoval ji, jak se rozhlížela okolo a hladila u toho svého koně.

„Můžeš začít mluvit,“ pobídla ho a věděl, že se u toho usmívá, přestože k němu stála zády.

„Měl bych?“ otázal se zmateně.

„Athosi,“ povzdechla si a otočila se k němu čelem. „Znám tě. Ne tak dobře, jak bych asi chtěla, ale znám. Nemluvíš naprázdno, a když něco řekneš, je to důležité. A tak vím, že neděláš nic jen tak. Máš vše promyšlené. Nevzal jsi mě na koně, protože jsi chtěl jet na projížďku. Řekni mi to. Vyslechnu si tě a můžeme zase jet,“ řekla shovívavě. Bála se toho, co řekne, ale nechtěla to zbytečně prodlužovat. Znala ho dost na to, aby věděla, že když se rozhodne, tak bude po jeho a nikdo nebude mít šanci mu to vymluvit. Ani ona.

„Nechceš se posadit?“ pobídl ji. Poslechla ho, posadila se kousek od něj do stínu stromu a pečlivě ho pozorovala. Nedíval se na ni, ale před sebe na obzor. Dokázala si představit, jak takhle sedí několik hodin a pozoruje ho, aniž by se byť jen na sekundu nudila.

„Byl jsem ženatý,“ spustil a podíval se na ni. Pozorovala ho a stále krotila svůj výraz, přestože jí srdce začalo uhánět tryskem. „Nedopadlo to zrovna nejlíp, pokud to tak mohu říct.“

„Je to součástí té rodinné tragédie?“

„Ano. Velkou součástí,“ připustil a teď se už díval jen a jen na ni a ona mu pohled oplácela a trpělivě čekala. „Chci tím říct, že si na manželství už jen tak nepotrpím.“ Říkal to velmi klidně a velmi vážně a Nicolette to hned pochopila.

„Dobře, neříkám, že jsem nikdy nesnila o svatbě, ale co jsem zůstala sama, tak mě tak nějak nenapadlo. A poslední dva roky na ulici mě toho zbavily nadobro. Kdo by si vzal zlodějku z ulice, která nic nemá? Vím, změnilo se to, ale myšlenky na svatbu se mi nevrátily.“ Každá dívka snila o svatbě, i Nicolette. Ale jak řekla, v posledních letech zrovna velké vyhlídky neměla. „Takže jestli tě děsilo, že bych na tebe takto mohla začít naléhat, můžeš si oddychnout,“ usmála se na něj a postavila se.

„Kam jdeš?“ nechápal, když byla opět u koně. Rychle se začal zvedat ze země.

„Řekl jsi, co tě trápilo, tak můžeme jet zpět,“ vysvětlila mu.

„Chtěl jsem ti udělat radost, abys mohla jezdit na koni. Nemusíme se hned vracet do města,“ řekl rychle, když k ní došel.

„Takže projížďka?“ ověřovala si nadšeně Nicolette a dívala se na Athose, který se mírně usmál.

„Takže projížďka,“ souhlasil a opět jí nastavil ruce, aby jí pomohl do sedla. Poslušně počkala, až bude sedět i on, a pak spolu vyjeli do lesa.

Nicolette si ten den užívala jako už dlouho ne. Byla volná, jela na koni a mohla cítit tu volnost a svobodu bez strachu z toho, zda sežene dost peněz. Athos dlouho takto klidný a příjemný den také nezažil. Nicolette často mluvila o různých věcech a byl překvapen, jak byla znalá, přestože poslední dva roky strávila na ulici. Byl rád, že ho napadlo vyjet si s ní a dopřát jí chvilku svobody, kterou si zasloužila. Na začátku si nebyl jistý, ale čím víc ji poznával a sledoval, tím víc si uvědomoval, že je rozhodně víc než jen šikovná kapsářka.

„Děkuji, byl to opravdu pěkný den,“ usmívala se na něj ještě ze sedla půjčeného koně, když dorazili za nejbližší roh u domu Constance. Athos slezl z koně jako první a došel k Nicolette na koni.

„Jsem rád, že se ti líbil,“ usmál se a pomohl jí za pas dolů. Pevně ji stále držel, protože věděl, že po celém dni na koni jí chvíli potrvá, než se udrží na nohou. Chytla se pevně jeho předloktí, přestože ji držel dostatečně pevně.

„Líbilo. Hodně. Jen potřebuju chvíli stát,“ usmála se na něj trochu omluvně a stále se ho pevně držela. Jeho blízkost jí ovšem až tolik nepomáhala, protože se jí i tak vždy klepala kolena.

Podívala se na něj a nebyla si jistá co dělat. Viděl její nejistotu a neuvěřitelně ho uchvátila. I to byl možná důvod, proč udělal to, co udělal. Přitiskl si ji víc k tělu, aby měla oporu, a přitiskl své rty na její ústa. Už nebyla překvapená a na to, jak byla stále nezkušená, jeho rty znala dobře a užívala si to stejně jako poprvé. Prsty mu zapletla do vlasů a nechala se unášet tím krásným pocitem a chvěním po celém těle. Tiskl ji k sobě a vychutnával si každý její pohyb rtů a tichý vzdych.

Odtáhla se o něj, i když si nebyla jistá, že ji unesou nohy. Dívala se mu do očí a s mírným úsměvem ho pohladila po tváři.

„Děkuji,“ zašeptala, neochotně se vyprostila z jeho sevření a šla do domu. Byla po celém dni unavená, ale bylo jí krásně. Athos ji sledoval, dokud nezašla do domu, a poté se vydal zpět na posádku.

Aramis se usmíval, když ho uviděl.

„Už ti nestačí jeden kůň?“ optal se ho výsměšně poté, co oba koně předal Jacquesovi.

„Aramisi,“ varoval ho tiše.

„Nic neříkám, jen je to milé,“ pokrčil rameny.

„Jak ti je?“ změnil rychle téma rozhovoru. „Už bychom tě potřebovali.“

„Podle slečny Brie je to se mnou na dobré cestě a už bych mohl jezdit na koni,“ připustil Aramis. Nebyl s tím moc spokojený, protože to znamenalo, že jeho nová ošetřovatelka už za ním nebude muset za pár dní chodit. Athos jeho výraz dobře znal, tak to raději dál nekomentoval.

„Myslíte, že ještě musím být v klidu?“ zajímal se Aramis tiše, když mu Brie opět obvazovala bok novým obvazem poté, co zkontrolovala ránu. „Athos už by mě potřeboval.“

„Rána se hojí dobře. Určitě to snese zátěž. Ale s mírou,“ kladla mu Brie na srdce a dovázala mu obvaz. Tiše ji pozoroval. Líbilo se mu, jak zamyšleně krčila nos a čelo. Bylo to roztomilé. A její modré oči… uchvátily ho.

„To hojení bude určitě nějak souviset s tou pěknou péčí od ošetřovatelky,“ usmál se na ni a oblékl si košili, když si začala skládat své věci zpátky do tašky.

„Pěkná lichotka,“ pochválila ho a vstala.

„Tohle byla jen pravda. Vaše péče je opravdu úchvatná.“ Byla v rozpacích. Zvlášť když se na ni díval s úsměvem na rtech a upřímností v očích. Měla problém poskládat si své myšlenky.

„Už půjdu. Přijdu vás zkontrolovat pozítří,“ usmála se na něj a odcházela. Sice se každý den těšila na setkání s tímto mušketýrem, ale také věděla, že by to pro ni nemuselo být bezpečné podléhat jeho kouzlu, o kterém už tolik slyšela.

„Doprovodím vás.“ Okamžitě byl na nohou a následoval ji. Stejně jako už posledních několik dní. Brie si dávala velký pozor, aby už nevešla do žádných špatných dveří od toho incidentu pár dní zpátky.

Šli mlčky vedle sebe. Brie nevěděla, co by řekla, tak raději mlčela. Aramis toho naopak měl hodně, co by řekl, ale nebyl si jistý, že je teď ta správná chvíle, takže mlčel i on. Tohle děvče bylo jiné než ty, se kterými se dříve vídal.

Když došli k bráně, Brie už se s ním málem rozloučila, když ji předběhnul.

„Jako poděkování za vaši něžnou péči bych byl rád, kdybyste si se mnou vyjela na koních,“ usmál se na ni, když mu na mysl vyplanula vzpomínka na Athose vracejícího se s dvěma koňmi. Zaskočil ji, něco takového nečekala.

„Já… si nejsem jistá,“ začala váhavě a přemýšlela, co mu vlastně říct.

„Udělalo by mi to radost,“ dodal ještě a mrknul na ni.

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad. Mám hodně práce. Už musím jít, hezký den, Aramisi,“ usmála se na něj a rychle pospíchala pryč z posádky a dosahu toho muže.

Aramis se díval, jak odchází a došlo mu, že se zeptal moc brzo. Měl počkat ještě do další kontroly. Byla to plachá dívka. A možná právě proto ho tolik okouzlila.

„Nesmíš moc naléhat,“ řekla mu Nicolette, která stála kousek za ním. Viděla, co se stalo, a bylo jí Aramise líto. Byl to dobrý muž a Nicolette si ho oblíbila.

„Asi bude lepší to nezkoušet,“ povzdechl si a odešel. Zůstala za ním koukat. Nepřišlo jí v pořádku, že to řekl. On nebyl ten typ, který by se hned vzdal. Nemusela znát jeho minulost dokonale, aby si tím byla jistá.

Otočila se a vydala se ven z nádvoří do města. Rozhlédla se, a když zahlédla tmavé vlasy Brie, vydala se rovnou za ní.

„Brie, počkejte,“ zavolala za ní. Dívka se překvapeně ohlédla. „Jsem Nicolette z posádky, starám se tam o koně. Nechcete společnost?“ zeptala se mile, když k ní doběhla.

„Ano, vím, já…“ znejistila a trochu zčervenala. „Chtěla bych se omluvit tam za to, jak jsem…“ Nevěděla jak pokračovat.

„To je v pořádku,“ zčervenala tentokrát Nicolette. „Teda spíše já bych se měla omluvit, že… Nemůžeme na to zapomenout? Jsem Nicolette,“ usmála se na ni.

„Brie,“ opáčila s rozpačitým úsměvem. „Proč jsi za mnou tedy běžela?“ zeptala se opatrně a vydala se pomalým krokem kupředu.

„Moc lidí tady neznám a asi by se mi hodili další kamarádi. Někdo v mém věku, jestli jsi podobného názoru,“ začala nejistě. I tohle měla v plánu už nějakou dobu, ale Brie na posádce nešla zastihnout o samotě. Vždy s ní byl Aramis.

„To by bylo milé,“ připustila Brie.

„Kde bydlíš?“ zajímala se dál Nicolette.

„Žiju u tety od té doby, co umřel bratr.“

„To je mi líto. Vím, jaké to je. Já žiju u Constance, protože nemám nikoho. Ona je opravdu dobrá duše.“

„Ano, to je. Po tom, co se stalo bratrovi, se často vídáme,“ souhlasila Brie s úsměvem. Chvíli šly mlčky, než to Nicolette nevydržela.

„Můžu se na něco zeptat?“ Brie přikývla. „Ty… slyšela jsi něco o Aramisovi, nebo proč jsi ho odmítla“

„Něco jsem zaslechla,“ připustila plaše. „Proto si nejsem jistá, že přijmout to pozvání by bylo moudré.“

„Vím, že mi do toho nic není, ale mám Aramise ráda jako bratra. Je to hodný člověk a čestný muž. Neudělal by nic, čím by ti ublížil, Brie. Udělá jen to, co mu sama dovolíš. Jen tě prosím, nemávni hned nad jeho nabídkou rukou a uvažuj o tom trochu,“ prosila ji Nicolette.

„Dobře, budu o tom přemýšlet,“ slíbila.

Nicolette ji doprovodila až k domu a ještě si povídaly o jiných věcech. Doufala, že o tom opravdu přemýšlet bude a dá Aramisovi šanci.

Když byla už skoro u brány zpět do posádky, vyjeli proti ní mušketýři na koních. Jako první jel Athos, kývnul na ni a pokračoval dál. Porthos a d’Artagnan jeli za ním a oba jí věnovali zářivé úsměvy. K jejímu překvapení jako poslední jel Aramis. Ten se u ní zastavil.

„Musím jet pracovat, nejspíš to beze mě nezvládají, takže buď hodná, maličká. Vrátíme se za dva dny,“ mrknul na ni, než pobídl koně a vydal se rychle za ostatními.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 10. kapitola: