OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všemocný - kapitola 6.

23.09.2013 (10:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 948×

Povzdechl jsem si. „Jak se máš, mami?“ Vzal jsem ji za ruku, ona však sebou trhla, jako bych byl její nepřítel.

A neodpověděla. Dlouho dobu nic neříkala, až pak najednou, s velkou úlevou, jsem uslyšel její slabý hlas.

„Něco nového o mé holčičce?“ zašeptala. Snažil jsem se. Opravdu moc jsem se snažil, ale bylo to pro mě těžké. Vidět ji takhle zas po tolika letech. Jako bych v ní už neviděl svoji matku, ale jen jakousi podivnou slupku. Možná tam někde hluboko uvnitř byla stále stejná; přísná, rázná a perfekcionistka, ale se mnou tu nebyla. Seděl tu se mnou někdo jiný. Ani vzhledově to už nebyla moje máma. Výraz v její tváři byl těžko popsatelný.

„Zhubla jsi,“ poznamenal jsem ve snaze odvést řeč jinam. Nezabralo to.

„Neodpovíš mi?“ nedala se opít rohlíkem.

„Není nic, co bych ti řekl, mami,“ odsekl jsem. Poslem špatných zpráv jsem byl poměrně často na to, jak necitelný jsem dokázal být. Cítil jsem chlad okolo svého paralyzovaného srdce. Dokázal jsem si moc dobře představit ten obraz; jak asi vypadají mé vnitřní orgány. Neidentifikovatelná hmota, to mluvím o tom chladu, číhá a stáčí se kolem toho bijícího vaku, čekajíc na vhodnou příležitost, kdy jej zahalí do zmrzlé clony. Pak už ani bolest nebudu pociťovat. Docela jsem se na tu chvíli těšil.

Rodinná sešlost netrvala příliš dlouho. Pár nucených vět o aktuálním počasí. Jedinej zájem o mě spočíval v tom, jestli něco jím, vařím si anebo se stravuji nezdravě v restauracích rychlého občerstvení. Naštěstí přišlo brzy na denní aktivitu - navlékání korálků, a já byl nucen opustit ústav. Ještě ke všemu jsem se jel podívat do nového zaměstnání, které nebylo o nic lepší, než to předcházející. Šlo o sklad s hromadou krabic, které jsou třeba srovnat do regálů, dokud nepřijede další kamion se zásilkou. Nedával jsem si moc velké naděje. Tipoval jsem to tak na pár měsíců, možná týdnů.

A aby toho nebylo málo, čekalo mě ještě odpolední sezení s Leem, kterej si žádal vysvětlení mého vyšinutého chování tenkrát v baru.

„Proč jsi mě, sakra, odstavil od tý blondýny? Ta mě chtěla, kámo!“ strčil do mě Lee. „Já chápu, že procházíš jistým složitějším obdobím, to ale neznamená, že musíš spasit všechny ženský ve věku tvý…“ zarazil se. Asi mu došlo, že to nebylo vhodné a že docela trefil hřebíček na hlavičku.

„Jen pokračuj, vím, co chceš říct,“ vycenil jsem zuby. Samozřejmě že na tom něco bylo.

„Hele, je mi líto… Annie byla… teda je… no, skvělá holka, víš? Jen… soucítíš s ostatníma náctiletýma, nebo co? Jen jsem si chtěl užít! Nechtěl jsem ji žádat o ruku!“ rozesmál se ironicky. „A opatrnej bych byl taky. Však mě znáš.“

„To by taky chytla, kdyby si tě chtěla brát,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Hele, brácho, je mi líto, ale já ti to prostě dovolit nemohl.“ Proč? Asi kvůli tomu, co řekl, či snad právě kvůli Annie. „Nechápeš, vím. Ani nemůžeš. Ale věř tomu, že to tak muselo bejt. Je to dlouholetá kamarádka Ann.“ Upřel jsem na něj pohled. Doufal jsem, že pochopí.

„Fajn,“ odvětil nakonec po patrném momentě ticha. „Pokusím se vyhýbat všem kámoškám tvé sestry mega obloukem, dobře?“ Plácl mě po zádech a nabídnul pivo. Tenhle podivín měl výrazy dospívajícího kluka. A možná tímhle jsme byli spojeni. Taky jsem mluvil jako kretén.

„Díky.“ Děkoval jsem víc za to pivo, nebo za tu holku? „Jsi fakt kámoš, Lee.“

„Nejsem tvůj kámoš, jsem tvůj brácha, brácho.“ Nastavil pěst na náš pozdrav.

„Hej, mladej… Jak to srovnáváš?“ utrhnul se na mě můj nadřízenej. „Jasně jsem snad řekl, že krabice označený červeným pruhem jdou do regálu číslo tři a ostatní, včetně zelenejch, do čtyřky, ne?“

„Musel jsem to splést. Už se to nebude opakovat,“ ubezpečil jsem ho.

„No, to by nemělo,“ pokáral mě. Jak dlouho můžu takovou buzeraci snášet? Jak dlouho to v téhle díře ještě vydržím, než opět třísknu dveřmi a budu zase bez práce? Ještě ke všemu mě ten kretén stále provrtával pohledem. „Jestli v něčem jedeš, chci říct v drogách, tak…“ hrozil mi ten nafoukanec.

„Jsem čistej!“ řekl jsem důrazně. „Osobní problémy,“ objasnil jsem stroze.

„Každej nějaký máme, mladej. Nesmí ale zasahovat do pracovního nasazení. Pěkně si mákni, a až budeš hotovej, čeká tě ještě támhleta hromada!“ ukázal za mě. Dřív než za několik hodin se odtud nedostanu… pecka! Byl jsem si naprosto jist, že tohohle chlápka začnu brzy nenávidět víc, než práci samotnou.

„Je mi líto, ale opravdu pro vás nemám žádné novinky, pane McCarthy,“ slyšel jsem snad po stý dokola. „Opravdu vás chápu,“ reagoval na mou nevyřčenou reakci. „Ale v tuhle chvíli… víte… nemáme se čeho chytit, takže… mohu s vámi mluvit na rovinu, že?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ vydechl jsem. „Ať je to, co je to. Musíte mi to říct!“

„Neunáhlujte se. Jen jsem vám chtěl sdělit… nepromarněte svůj život tím, že budete neustále čekat, že se vám Annie někdy domů vrátí. Šance je opravdu minimální. Spousty takových děvčat, které byly uneseny, neskončily dobře.“ Snažil se zmařit naše šance. „Neměl bych vám to takhle říkat, ale soucítím s vámi. Nechci vás utěšovat nějakými planými nadějemi.“ Jenomže jak bych něco takového mohl mámě říct? Promiň, mami, ale tvoje holčička se nevrátí? Pravděpodobně je teď mrtvá? Rozřezaná na kousky, hozena v igelitovém pytli někde na lesní cestě? Ne! Z takové představy se mi zvedal žaludek.

„Annie žije, vím to… Cítil bych to přece, kdyby už…“ zadrhl jsem se z toho hrůzného výjevu, který mi přišel na mysl, „… kdyby už nebyla, ne?“ Jednou jsem četl něco o sourozeneckých poutech. Sice se v oné knize hovořilo spíše o spojení dvojčat, přesto jsem teď potřeboval sázet na tuhle málo pravděpodobnou věc. Namlouvat si, že něco, v co jsem nikdy nevěřil, skutečně existuje. Že třeba nějakej vesmír a postavení planet… Proboha! Kurva s tím! Tohle si namluvit nemůžu. Na to jsem byl moc velkej realista! Duchovno mě neobalamutí.

„Pane McCarthy…“ povzdechl si. „Logane. Mohu vám tak říkat?“ Další. Položil mi na rameno otcovsky ruku. No to snad ne! Na tohle jsem nebyl nejen zvyklej, ale taky zvědavej. Taktně jsem jeho ruku setřásl.

„Prosím,“ svolil jsem. Ale bez doteků, kamaráde!

„Logane. Já netvrdím, že je vaše sestra mrtvá, to bych si nikdy nedovolil. Jen znám případy rodin, které se utrápily. Rodiče čekáním zpustli a dříve zestárli. Sourozenci takových děvčat? Často se z nich stali občané společensky nepřizpůsobiví. Začali brát drogy anebo si nedokázali sehnat práci. Každou volnou chvíli tyto rodiny sháněly finanční prostředky na soukromé detektivy anebo se pokoušely pátrat na vlastní pěst. Nikdo neuspěl.“ Poodstoupil ode mě a posadil se do svého kancelářského křesla. „Dokážu si představit, co se vám teď právě zrodilo v hlavě. Také mám sestru, i když starší. A dceru, kterou nadevše miluji, ale jedno si pamatujte. Akorát tím ztížíte vyšetřování. Nakonec byste tím sestře mohl jen přitížit. Kdybyste se dostal k nějaké stopě a překročil meze… Dozvěděli by se o vás a Annie by se chtěli co nejdříve zbavit. Jsou chytří, umí v takových věcech chodit. Zákony jsou na ně krátké, policistům ze všech oddělení proklouzávají. Neuspěl byste!“

On to věděl. On věděl, že jsem v první chvíli uvažoval o pátrání na vlastní pěst. Ale s každou jeho další větou jsem mu musel dát za pravdu. Ohrozil bych tím hlavně a především ji. Annie. Naší milovanou Annie. Sestru, kterou jsem nedokázal uchránit před okolním světem. A to jsem, sakra, měl! Selhal jsem. Matka mě nemá ráda oprávněně. Možná bych jí to podvědomě neměl tolik vyčítat… Pochopit to. Co s jedním ubohým, co ani nedostudoval vejšku? Co s takovým, kterej nemá pořádnou práci? A z rodiny mu nezbylo nic? S notorickým děvkařem, klukem, co si občas s vypatlanym kámošem zahulí?

„Logane, slyšíte?“

„Ano. Rozumím.“ Zvedl jsem se. „Asi bych už měl jít. Jestli se něco dozvíte, ozvěte se.“ Nečekal jsem na rozloučení nebo snad povolení k odchodu. Dokonce jsem už ani neočekával žádné chytré řeči. Všechno by bylo zbytečný. Vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl, když jsem si něco moc umanul. Tak to taky zůstane.

Jediný východisko, jedinou studnici zapomnění jsem viděl v lahvi alkoholu. A možná bych taky mohl zavolat Leemu… Anebo si zařídit nějakou dámskou společnost? To spíše. Moje poslední návštěva oblíbeného baru nedopadla podle mých představ.

Téměř poslepu se mi podařilo na klávesnici mobilu vyťukat mnohokrát vytáčené číslo.

„Paris?“

Nejdřív se neozývala, což ve mně vyvolalo pochybnosti, že by jí skutečně došlo, jak Georgovi ubližuje? Že by se skutečně pokusila změnit, kvůli němu? Život bez kvalitního sexu? Anebo mu prostě jen koupila příručku, aby věděl, jak jí to má správně udělat? Už jsem o ní začal smýšlet dobře. Nebo aspoň o něco lépe, než si zasloužila. Už jsem si dokonce počal myslet, že se nějakým způsobem dokázala vymanit z mého působení. Pochopila, jak je to nemorální… dobrá holka.

Jenomže pak jsem zase hezky rychle vzal své myšlenky nazpět. „Kdy a kde se sejdeme?“ prostě se zeptala. Na zdvořilosti typu „dobrý den“ nikdo z nás neměl čas.

Kurva zůstane kurvou… Je to jako s feťákama. Bez šance na lepší konec. Sejdeme se v pekle, holčičko.

„Proč mi tohle děláš? Proč?“ zaúpěla, když mi ležela na rameni. Svými dlouhými prsty začala přejíždět po mé hrudi a kreslila mi na prsa obrazce. Její dlaň jsem sevřel a přesunul ji na polštář.

„Já? Ty jsi přišla sama. Nenutil jsem tě,“ připomněl jsem jí. Na některé informace snadno zapomínala.

„Beztak za to můžeš ty. Ty a tvoje žhavá aura,“ zachichotala se.

„Prosím?“ Tyhle debilní kecy mi připomínaly Leeho. Což bylo naprosto ironický, když vezmete v potaz to, že je žena a právě jsem s ní měl pohlavní styk. „Nejsi náhodou zkouřená?“ zhrzeně jsem se zašklebil.

„No dovol. Víš, že bych na to nikdy nešáhla,“ ohradila se.

„To jsi kdysi říkala i o mně, a podívej, kam jsme se dostali.“ A v tu chvíli se její telefon rozvibroval. „Ten kluk si to vážně dokáže načasovat. Podle mě něco tuší,“ prohodil jsem, aby se cítila provinile.

„Buď zticha.“ Zacpala mi dlaní ústa a zvedla telefon. „Ano, miláčku. Já vím… já vím, ano. Dobře. Už jdu. Ano, jistě. S Marii jsme si to velice užily. Ten film se nám moc líbil,“ lhala, zatímco já se začal dusit smíchem do polštáře. Naštvaně vytípla telefon, dloubla do mě loktem a vylezla z mé postele.

„No tak. Vrať se zpátky. On přece počká.“ Jako vždycky.

„Nepočká. Musím.“

„Nemusíš,“ hádal jsem se.

„Ale ano. Musím.“ Začala se oblékat. „Možná bych se měla přiznat. Možná bych mu to měla říct,“ polemizovala tiše.

Nechápal jsem. „Komu, co?“

„No, Georgovi. O nás.“ Ona snad spadla z višně. To jsem jí vyšukal mozek z hlavy, nebo co?

„Zbláznila ses?“ Vylítnul jsem z postele jako opařenej. „A co čekáš? Já z tebe svojí oficiální přítelkyni neudělám, jestli ti jde o to. Nechci s tebou mít žádnej podělanej vztah, aby bylo jasno. Nejenom kvůli tomu, že na to nejsem. Jsi děvka, Paris. Vždycky jsi podváděla, a vždycky budeš. Já si parohy veřejně nasadit nenechám.“ Mrknul jsem k ní. Snažil jsem se ta silná slova trochu zaobalit do vtipu, aby se jí to tak nedotklo. Říkal jsem však pravdu.

„Jsi sprostej, Logane,“ plivla ke mně.

„Já vím. Jsem hajzl. To nezměníš. Nikdo nemůže.“

„Ale já tě mám asi ráda…“ začala to na mě přes city. Co to mlela?

„Posloucháš se vůbec? Vždyť miluješ svého velectěného a vzdělaného přítele. Sama jsi mi to říkala. A teď najednou měníš postavení? Máš ráda mě? Tak to prrr, děvče. Tuhle šachovou partii nehraju,“ syknul jsem. „Hele, oba víme, o co jde. Jde tady jen o příjemný potěšení. Sex je fajn. Sex je náš. Chceme ho a potřebujeme všichni, ale… nezatahuj do toho žádný city. Tak jsme se dohodli už dávno, nezapomínej na to,“ upomněl jsem ji na naší dávnou dohodu. Příště se poučím z chyb a nechám to snad sepsat písemně. Podpis krví by taky nebyl k zahození.

Právě sbírala své poslední kousky oděvu. „Nejsi o nic lepší než já, Logane. Měj to na paměti.“ Ukřivdil jsem jí. Cítila to tak.

„To jsem nikdy netvrdil. Nekaž si svůj život tím, že Georgovi řekneš o nás. Čeho tím docílíš? Jemu ublížíš, opustí tě. Mně pak přijde rozbít fasádu. A oba víme, že to budu já, kdo mu dá pěknou nakládačku.“ Fandil jsem si, Ale v tomhle případě bych řekl, že oprávněně. „Možná… možná by bylo fajn, kdybychom se na nějakou dobu přestali vídat,“ navrhnul jsem. „Čistě ve tvém zájmu.“ Alespoň se tak zbaví matoucích představ nás dvou. Naprosto nereálných. „Co na to říkáš?“

Dívala se na mě poraženě. Vystrčila nos nahoru. „Máš pravdu. Už to takhle dál nejde.“ Nemůžu si pomoct, ale měl jsem z toho špatný pocit. Ne z toho, že z ní příště nebudu strhávat šaty, ale z toho, jak klidně to vzala. „Takže… nezměníš názor?“ zeptala se naposledy.

„Ne,“ stál jsem si na svém.

„Fajn. V tom případě…“ Popošla ke mně a políbila mě na tvář. „Sbohem. Alespoň prozatím,“ záludně se usmála.

„Na dobro, v to věř.“ Úsměv jsem jí vrátil. „Čistě kvůli duševnímu zdraví tvého přítele,“ osvětlil jsem.

To poslední, co jsem zaregistroval, bylo, jak práskla domovními dveřmi od bytu. Pak jsem se svalil zpět do postele. Chvíle strávené s Paris byly více jak uspokojující. Dokázala mě leckdy odtrhnout od reality. Ale možná byl čas na to, abych se do ní opět ponořil. Vlastně mi asi ani nebude chybět. Nebyla moc chytrá a pravděpodobně kdybych jí zítra zavolal, nepřemlouval bych ji dlouho. Jenomže jsem si byl vědom toho, že by s nějakou podobnou kravinou přišla znovu. Raději jsem sáhnul po mobilu a vymazal si její číslo. Kdybych náhodou přeci jen potřeboval nějakou nouzovou rychlovku, číslo si na ni seženu přes kamarády.

Snad taková situace nenastane. Dopršoval se nehodlám.

Spokojen sám se svým rozhodnutí jsem zavřel oči. Doufám jen, že mě ráno budík probere… Vyhazov by mě teď dvakrát nepotěšil.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všemocný - kapitola 6.: