OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všemocný - kapitola 2.

06.06.2013 (19:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1845×

Seděl jsem už nějakou dobu na patníku před naším domem. Bál jsem se jít domu. Poprvé po neskonale dlouhé době jsem byl podělanej podívat se mámě do očí. Co jí řeknu? Mami, promiň, nenašel jsem ji. Asi už někde hnije pod zemí, anebo se choulí znásilněná a zlomená někde v parku pod lavičkou?

Ne. Ani jedno z toho jsem říct prostě nemohl. A to i když se obě možnosti zdály být reálné. V dnešní době není nic nemožné. Ach, Annie! Cos to provedla? To jsi nemohla prostě zůstat jeden večer doma? Do hajzlu se světem a předčasným dospíváním!

Položil jsem si bezradně obličej do dlaní. Všechno se jevilo bezvýchodně. Nebylo nic, anebo mě aspoň nic nenapadalo, co by se dalo v téhle situaci dělat. Beznaděj se kolem mě rozpínala a svírala mě v železném objetí. Pomalým loudavým krokem jsem se vydal domů, kde na mě čekala jedna nelehká povinnost.

Byla tam, samozřejmě. Čekala s kapesníkem v ruce, telefonem položeným před sebou na stole a výrazem tupě hledícím ke dveřím, kde jsem se ocitl.

„Tak?“ vyhrkla a vyskočila ze sedu. „Logane!“ Její intenzivní pohled mi nedovolil klidně postát. „Našel jsi ji?“ naléhala. Hysterický podtón matčina hlasu mě ještě víc přinutil kát se. Podvědomě jsem svalil vinu na sebe? Ne. Ona to vlastně byla moje vina! Možná kdybych jí půjčil to auto…

Ale to teď přece ničemu nepomůže, obviňovat se! Ann to zpět nepřivede!

„Promiň,“ sklopil jsem poníženě hlavu. „Nenašel.“ Hlas se mi zlomil na posledním písmenu. Selhal jsem… bylo neskutečný, jak jsem nyní litoval všech špatností a zlejch slov, který jsem kdy vůči ní vyslovil. Přál jsem si momentálně jediné. Aby se mi mladší sestra vrátila. Aby se objevila ve dveřích s omluvou, že ztratila pojem o čase, či aby ji klidně přivedla policejní hlídka s tím, že ukradla v obchodě řasenku a ještě k tomu v hodině zákazu vycházení pro mladistvý. Cokoliv. Jen aby byla v pořádku. Jen aby byla zase doma. Aby byla zase v bezpečí.

Jenomže jsem nebyl neviňátko, aby se mi mé přání vyplnilo. Museli jsme čekat do zítřka, než policie vyhlásí pátrání. Únavou jsem usnul s hlavou položeno na stole v jídelně. Když sem se probral, nestačil jsem se opět divit. Matka seděla na podlaze v tureckém sedu, u nohou měla rozložený starý rodinný alba. Nechápal jsem, jak si v takový situaci ještě ke všemu dokázala prohlížet svou dceru ve školce, ve škole, s první hračkou, o prvních narozeninách, prázdninách… fotky a fotky. Všude se válely jenom fotky. Přitom se těmi obrázky ještě víc mučila. Trestala se.

„Mami?“ zkusil jsem to jemně. Probodla mě zoufalým pohledem. Její úsměv byl šílený, možná až křečovitý, jak se mě snažila přesvědčit, že je vše tak, jak má být. Moc dobře jsem věděl, co to všechno připomíná. Jestli se Annie brzo nevrátí, nepřijdu jen o ni. Přijdu i o matku, a byl bych opravdu dost nerad, kdyby se ze vstupenky do blázince stala jednosměrná. Každý zhroucení vedlo ke zhoršení jejího celkového stavu. Každým takovým dnem se stávala citlivější a zlomitelnější.

„Nechceš si jít lehnout?“ nabídl jsem jí. Nepřítomně zakroutila hlavou. „A nemáš hlad?“ vyskočil jsem na nohy a řinul si to k ledničce. Bezradně jsem ji otevřel a doufal v zázrak. „Nic tu sice nemáme…“ Což nebylo nic divného, „ale vajíčka bych ti mohl umíchat. Nebo bych skočil na nákup, co říkáš?“ mluvil jsem dál a vlastně jsem ani nečekal, že by mi odpověděla. Prostě jsem ji potřeboval zaměstnat. Jakkoliv. Jen aby se nedostávala více a více do toho stavu nečinnosti. Do té nemírumilovné agónie, která se jí zmocňovala a každou minutou jí brala nejen rozumné myšlení a kontrolu nad svým tělem, ale také soudnost. Teď musely jít všechny negativní pocity stranou… Teď jsem jí musel nabídnout oporu.

„Tady na téhle fotce byly Annie jen dva roky,“ sklonila svůj pohled k hromádce pestrobarevných fotografii, aby mi mohla podat k nahlédnutí tu správnou. Její hlas byl tichý, monotónní. Až bych řekl strašidelný. Zdálo se mi, jako by Annie pohřbívala.

„Udělám ti něco k jídlu a pak zavolám znova policii, dobře?“ Souhlasně přikývla. Vajíčka jsem trochu přiškvařil, na což neřekla nic. Pokorně se pustila bez odmlouvání do jídla. Připadal jsem si jako rodič. Naše role se obrátily. A nebylo to poprvé.

Jak jsem slíbil, tak jsem taky udělal. Jenomže na policii mě odbyli stejně tak, jako včera matku. Dvacet čtyři hodin… do prdele s nima! Každá minuta navíc snižuje šance, že se Annie nic nestalo.

Opět jsem se vydal do ulic a hledal ji. Ale stejně tak jako včera to bylo zbytečný. Když jsem se o něco později opět vracel domu s hlavou skloněnou z prohry, vrazil jsem na parkovišti do cizí drobný holky. Kdyby to bylo jakejkoliv jinej den, pravděpodobně bych se mile usmál a trochu si zaflirtoval. Třeba bych ji dostal do večera do postele. Ale teď jsem cejtil jenom vztek. Vztek a rozrušení. Ona tak nějak padla do rány. Snažila se rychle posbírat věci opět do krabice, kterou jsem jí omylem vyrazil z ruky. Když ke mně podruhé vzhlédla, zjistil jsem, že mi její obličej není zas tak neznámý, ba naopak. Tu holku jsem znal. Koho mi ale, sakra, připomínala?

„Co děláš, ty huso? To neumíš dávat pozor?“ neovládl jsem se a rozkřičel jsem se na ni. Chvíli na mě civěla jako opařená, ale později se dala dohromady, sebrala poslední věci a hrdě vstala. „Jsi němá nebo co? Hm?“ Tak trochu v hloubi duše jsem si uvědomoval, že moje chování bylo hrubější, než stav vyžadoval, ale to bych nebyl já, aby mě nepopadl amok. Navíc k mojí už tak dost špatný náladě mě neskonale štvalo, že si nedokážu vybavit, kde jen jsem se s ní potkal.

„Ne, to teda nejsem,“ odpověděla stroze. Nasupeně se mě snažila obejít, přičemž o mě lehce zavadila ramenem, když procházela. „A dávat pozor by sis měl příště ty, Logane,“ dodala tiše. „Já nebyla ta, co se nedívala pod nohy.“ Možná doufala, že to neuslyším, anebo byla jen tak drzá. Opravdu nevím, co z toho byla pravda, ale každopádně mě to rozčílilo ještě víc. Navíc mě oslovila jménem, takže to bylo tak, jak jsem se domníval. Už jsme měli tu čest se potkat. Nezdála se mi být vůbec vykolejená mým hrubým chováním, jako by snad něco takého i ode mě čekala.

Už teď jsem tu holku nesnášel… Fakt, že byla celkem pěkná a křehká, přesně taková, který jsem měl rád, jsem snadno přešel. Vlastně mi to bylo úplně jedno. Blondýna! A k tomu hubená. Takovou bych jen jednou přehnul a zlomil bych ji. I když teda bych se měl opravit… Znala moje jméno a pravděpodobně už byla asi i seznámena s ojedinělým stylem mého jednání s okolím, takže bych se měl zeptat jinak… Spal jsem s ní už? Protože tahle otázka mi tak nějak připadala na místě. Navíc mě dokázala na chvíli odreagovat od toho, co se momentálně dělo u nás doma. Přemýšlel jsem nad ní. A za to jsem jí byl možná i vděčný.

Matku jsem naneštěstí našel ve stejném stavu jako před odchodem. Nemohl jsem se na to dívat. Zaplul jsem do pokoje a pustil si do sluchátek hlasitou hudbu. O relaxaci se sice nejednalo, ale přesto mi přišlo, že jsem si aspoň trochu odpočinul. Po nějaký době cédéčko dohrálo a já usnul. Psychický vyčerpání se mnou teda dělalo divy. Už dlouho jsem se necítil takhle zničeně a navíc už jsem pekelně dlouho necítil takovej strach… strach o někoho. To jsem moc neznal.

Probral mě až dotyk na čele a tvářích. Někdo mi strhnul sluchátka z uší. Pomalu jsem otevíral oči. Nade mnou stála máma. Rozšířený oči. Zcela normální výraz. Přišla opět k sobě? Dala se dohromady? Ale to přece…

„Vrátila se?“ vyhrkl jsem a vymrštil se do sedu. Mé slabší a optimističtější já se nechalo unést a já pomalu počal doufat v to, co se mi před nějakou chvílí zdálo zcela nemožné.

„Ne,“ posmutněla. Pocítil jsem vlnu zklamání. Jako by mě někdo přetáhnul bouracím kladivem. „Ale tak jsem si říkala… víš, už je pozdě. Mohli bychom konečně zavolat a…“ podávala mi telefon. Nebylo dobře, že si dělala takový naděje. Ona nebyla stavěná na velký rychlý citový změny. Jasně. Chápal jsem to a sám bych byl spokojenej, kdyby nám řekli to, co jsme slyšet chtěli, ale v opačném případě to bude bolest, který jsem se chtěl pokud možno vyhnout. A hlavně matku do styku s ní vůbec nepouštět. Ale to stejně, jako mnohé další, bylo taktéž nemožné…

„Jo, jasně,“ hlesnul jsem a ujal se mobilu. Na policejní stanici mi to vzali hned po prvním zazvonění. Nějakej strážník Fox vyslechnul opět to, co jsme tvrdili už včera. Že prý vyhlásí pátrání… že k nám někoho pošlou pro fotku, pro informace… že se nemusíme bát! Samý že, ale žádný ujištění! Žádný sliby!

Přijeli. Vyslýchali mě i mámu. Pak zase i s fotkou odjeli. Nebyli moc přátelští. Neuklidňovali a nedávali nám žádný planý naděje. Byli chladní. Nepřístupní. Prý, že se brzy ozvou. Měl jsem strašnou chuť jim rozbít hubu, ale dovolit jsem si to nemohl. Další problém by mi tak ještě chyběl… beztak mám už jeden zápis za výtržnictví v opilosti. A mohl jsem bejt jenom rád, že máma měla zrovna dobrej den a zaplatila za mě kauci. Doteď si pamatuju její slova. „Jsi nula, Logane. Opilost, výtržnictví… ještě k tomu přidej příště děvky a budeš celý tvůj táta!“. A když matka dokázala o tátovi mluvit ve zlém… no, řekněme, že se to nestávalo zrovna často. Většinou jeho chování vždy omlouvala. Pro ni byl vždy ten jediný, i když si její věrnost nezasloužil. A její omlouvání už tuplem nikoliv.

Těch několik dalších prvních dnů se strašně vleklo a já si mohl jen přát, aby alespoň ubíhaly rychleji. Nepopsatelná apatie, strach, lítost… všechno se mísilo v jedno. Krátce po poledni v sobotu k nám dorazil detektiv Morgan. Prý dostal náš případ do rukou.

„Máme jednoho svědka. Údajně pozdě večer zahlédl, jak někdo v parku dva bloky odtud zatáhl nějakou mladou dívku do auta.“ Málem se mi zatmělo před očima, když mi tento fakt sdělil.

„Jak, zatáhnul? A kdo je ten váš nový svědek?“ Sevřel jsem ruce v pěst.

„Bezdomovec,“ polkl. „Prosím, pane, uklidněte se,“ snažil se mě mírnit.

„Víte jistě, že jde o mou sestru?“ Nedokázal jsem klidně posedět a raději přecházel po místnosti sem a tam. Bylo to jistější, než sedět na místě. Teda aspoň jsem si to poprvé myslel. Vyvrátilo se mi to až tehdy, jakmile jsem si uvědomil, že to vlastně moc nepomáhá.

„Ten chlápek říkal, že to byla na sedmdesát pět procent štíhlá brunetka… no, a podle fotografie vaší sestry… zkrátka řekněme, že by se mohlo jednat právě o ni. I ten člověk si to myslí.“ Moc jistý ale nevypadal. Pochyboval.

„Jak na sedmdesát pět procent?“ přerušil jsem ho. Evidentně za mou položenou otázku moc rád nebyl.

„Víte… ten člověk byl mírně pod vlivem alkoholu, a navíc byla tma. Taktéž nestál zrovna za rohem. Ale můžu vás ujistit, že jeho výpověď prošetříme. A to důkladně. Nic nenecháme náhodě,“ sliboval.

„Detektive Morgane… víte, já… byl bych rád, moc rád, kdybyste jakékoliv novinky,…“ mírně jsem ztišil hlas, „myslím tím i ty špatné, hlásil přímo mně. Moje matka na tom není psychicky nejlépe. Stresové situace zvládá velmi špatně, mohla by se zhroutit, anebo, nedej bože, něco jiného. Kdybych vám mohl dát na sebe telefon…“ blábolil jsem nepříčetně. Musel jsem myslet na nejhorší a právě to by bylo lepší, kdyby se matka dozvěděla z mých rukou a ne z cizích. Pojal bych to snad pro ni přijatelněji. Ovšem kdo ví… sdělovat matce, že přišla o svou milovanou dceru. Nechtělo se mi do toho a doufal jsem, že se ani přemáhat nebudu muset. Že se nestane nic, co by mou řeč vyžadovalo.

„Nebojte se, pane McCarthy. Určitě vám dám vědět, kdybychom cokoliv zjistili.“ Nesnáším policajty a tu jejich důležitost, přehnanou hereckou podívanou, jako že něco dělaj, i když si v kanclu pijou kávu a koukaj na sexy kolegyně v uniformách. Byl jsem vytočenej… i já bych jejich práci dělal líp. Podělaný strážci zákona! Kde jsou, když je svět potřebuje? Když někdo zatahuje nevinný bezbranný holky do dodávek? Já vám řeknu kde… v prdeli!

Chtě nechtě, musel jsem se po pár dnech vrátit do práce, ze které mě k mé smůle vyhodili, protože jsem prej údajně neplnil dobře svoje povinnosti a byl nepříčetnej na lidi kolem sebe. „Fajn! Jak myslíte! Idioti! Beztak tahle práce nikdy nebyla pro mě!“ řval jsem na odchodu. Příjemná vidina dobře stráveného večera… plačící matka, sestra bůhví kde a já za stolem s tužkou a novinami v ruce, zaškrtávajíc inzeráty. Fakt pecka!

Nenáviděl jsem celej svět. Omyl. Nenáviděl jsem sebe. Nedokázal jsem ji uchránit. Co jsem to, proboha, za staršího bratra? Ochránce? Chytřejší hlava? Pche… byl jsem ubožák!

Ještě ke všemu od téhle chvíle ubožák bez práce… nezaměstnaný pako.

A k tomu mi opět padla do rány ta bloncka, co jsem srazil k zemi před pár dny. Tentokrát mi málem zlomila nos, když otevřela domovní dveře domu. Ok. Chápu. Možná jsem byl trochu nepřítomný a měl jsem dávat pozor, ale tohle?

„No to si snad ze mě už vážně děláš srandu, ne?“ nenechal jsem v sobě skrývat nenávist, kterou jsem vůči ní cítil. A to jsem ji sotva znal. „Co tu, sakra, děláš? Nepamatuju si, že bys bydlela v tomhle domě!“ Nepřítomně zírala skrz mě. Ještě ke všemu už zase nemluví! Obrátil jsem oči v sloup a sděloval jsem němě do světa, jaká je to náramná pipka. Nakonec přeci jen něco vykoktala.

„Byla jsem u vás a… a…“ zadrhla se. Tak počkat!

„U nás? A co jsi tam, sakra…“ V tu chvíli mi došlo, odkud jsem ji znal. Blondýna. Tak metr sedmdesát. Štíhlá postava… modrý oči? To je ona! To je ta holka z jedné z fotek u Annie na nočním stolku. Kamarádka! Ta kamarádka, ke které si chodila Ann hrát už jako malá… bydlela přes ulici. A taky to byla ta kamarádka, která spolu s Ann a s dalšíma holkama šla ten večer do toho kina!

Čapl jsem ji nepříliš jemně za ruku a odtáhl ji dál od vchodu.

„Hej! Co to…“ mluvila nakřápnutým hlasem a bojovala se mnou.

„Tak poslouchej,“ začal jsem hrubě. „Chci slyšet všechno, ale opravdu všecičko, co se stalo. A to dopodrobna. Nic nevynecháš!“ cedil jsem skrz zuby a pevně nadále svíral její paži.

„Mohl bys být tak laskav a předem mě pustit?“ snažila se mi vysmeknout.

„Tak mluv!“ naléhal jsem a stiskl ji ještě víc. Byl jsem rozzuřenej jako hladovej grizzly, že kolem toho dělá takový fóry. Ty informace jsem potřeboval hned teď a ona zdržovala. 

„Au!“ sykla. „To bolí! Pusť!“ fňukala. Radši jsem jí vyhověl, neboť se na nás ohlédnul nějakej stařík. To poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby na mě zavolal poldy. Dneska jsem totiž těch chlápků ve stejnokrojích měl plný zuby.

„Teď už snad můžeš mluvit, ne?“ Mírně zavrávorala dozadu.

„A co ti mám říct? Nemám, co bych…“ Neměl jsem čas na nedůležitý řečičky, tak jsem ji raději přerušil. Takhle to nikam nevedlo.

„Kdes viděla Ann naposledy? Proč jste, sakra, nešly domu společně?“ vyčítal jsem jí.

„Já nevím… o čem mluvíš?“ hájila se otázkou. Jenomže to ji viny nezbaví. Kdyby byly obě zodpovědné a ráčily opustit kino společně, mohla být teď má sestra doma u televize s kapesníčkem v ruce a sledující telenovely.

„O tom vašem skvělém nočním výletu! Ještě furt nevíš, o čem mluvím? Kino, ségra, ty a další slepice!“ urážel jsem jejich skvělej kolektiv.

„Ale já jsem s nimi nebyla! Nemohla jsem… já… musela jsem zůstat doma!“ vypálila to na mě tak rychle, že jsem dalších několik sekund vstřebával její prohlášení. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nesedělo mi to. Anebo jsem si jen nechtěl přiznat, že tady na ni křičím neoprávněně. Potřeboval jsem to na někoho shodit. Někomu to celé vyčíst, abych to nebyl já, kdo se cítil vinen.

„Kdybys aspoň nelhala,“ zkusil jsem ji obvinit znovu, ale ona si stále trvala na svém. Zaznamenal jsem mírný třes jejích rukou.

„A proč bych to měla dělat? Hm? Co bych z toho měla?“ V oku se jí zaleskla slza. „Annie je moje nejlepší kamarádka. Myslíš, že mám žaludek lhát, když je nezvěstná?“ vzlykla. Tupě jsem na ni zíral a chtěl otevřít pusu, jenomže mě předběhla. „A ano, mluvila jsem s vaší mámou!“ štěkla a pak opět vzlykla, což otřáslo celou její hrudí. Trochu mě to obměkčilo. Zašátral jsem v bundě a vyndal balíček papírových kapesníků, který jsem jí kajícně nabídnul.

„Tak promiň. A nebul už!“ přál jsem si. Slzy mě děsily. Slz už bylo dost. Nedokázal jsem v takových situacích nikomu projevit podporu, soucítit. Vždy jsem to akorát ještě víc podělal. V zájmu nás obou by se měla co nejdřív uklidnit.

„D-d-dík,“ zakoktala a otřela si krůpěje smutku. Chtěl jsem s ní teď jednat o něco mileji, ale nedařilo se mi dostatečně skrýt nenávistného tónu, a třebaže jsem si opravdu moc přál, aby se její žal utišil alespoň do takové míry, abychom spolu nadále dokázali konverzovat, nedokázal jsem se nechovat jako idiot.

„Takže…“ zamručel jsem až moc nepřátelsky, „takže teda nic nevíš.“ Bylo to spíš konstatování, i když jsem původně smýšlel vytasit se s otázkou. Moje mysl mě neposlouchala. Mozek mě oblboval… dělal si, co chtěl.

„Ne. Nic. Je. Mi moc... líto,“ odsekávala postupně.

Povzdechl jsem si. Co bych se měl zdržovat s někým, kdo mi pomoct nemohl? „Tak čau.“ Nasadil jsem tak rychlej krok, že by mě stěží doběhla, kdyby si vzpomněla na něco, co by mi chtěla sdělit. Nebylo by v jejích silách stačit mi, a to bylo dobře, páč i když jsem nezamýšlel setrvávat, mohla by se pokusit navázat se mnou hovor jiného typu. Dost sestřiných kamarádek to na mě zkoušelo. Myslím si, že jednou se dokonce Annie s nimi vsadila, že mě žádná nedostane. Na to, aby něco takového mohla udělat, mě znala až moc dobře. S malými holčičkami bych nikdy nešel, a třebas doopravdy byly už velké a ne jedna vypadala na svůj věk starší, stále jsem její vrstevnice viděl tak nějak přes clonu. Teda spíš přítelkyně mé mladší sestry. Všechny její kamarádky jsem vždy řadil do sekce přísně zakázáno. A tak to taky zůstane… i kdyby se možná tahle potvora rozhodla, že to na mě zkusí přes pláč a zraněnost. Pche! Marná snaha, děvče… druhá možnost pak byla, že ty slzy byly pravé a já byl až moc sebejistej kretén. Ale reálnější se mi zdálo to první, samozřejmě.

Promnul jsem si pořádně oči a před tím, než jsem vstoupil do bytu, jsem se raději pořádně nadechnul. Co tam na mě bude čekat tentokrát? Další série rodinných alb ležících s matkou na zemi? Anebo už to čekání na ni bylo moc a přestala se ovládat tak, jako už jednou? Předávkování tabletkami?

Ne… nic takového. Tohle bylo totiž snad ještě horší.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všemocný - kapitola 2.: