OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vraždící nevinnost - Prolog

29.07.2013 (17:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 700×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

„Christiane!“ Vykřikla jsem jméno mého poslední osoby, která mi na tomhle světě zbývala, jméno mého bratra. Viděla jsem, jak se kácí k zemi s nožem zabodnutým ve svém hrudníku, pak jsem ucítila ránu do hlavy a víc si nepamatuji.

* * *

Už je to šest let od Christianovi smrti. Tehdy mi bylo devatenáct, jemu dvaadvacet. Byla jsem mladá a naivní, ale to s jeho smrtí zemřelo. Nikdy nezapomenu na ten pohled, kterým se na mě naposledy podíval. Bylo v něm tolik emocí, mezi nimi byly láska a strach. Den poté si pamatuji jako by se odehrál včera. Probudila jsem se totiž ve svém pokoji a u mé postele seděl muž, který mě a mého bratra zachránil od života na ulici. Když mi bylo čtrnáct, Christianovi sedmnáct naši rodiče byli zabiti a my neměli, kam jít. Max nám poskytl střechu nad hlavou.

Když jsem si u Maxe, který seděl vedle mé postele ověřila události minulého dne můj život se zhroutil. Po pár měsících probdělých nocí jsem se vrátila do práce. Byla jsem krutější než obvykle. Zjistila jsem, že pod vedením muže, Maxe, který ze mě udělal to, co jsem, jsem spáchala tolik hříchů, že bych se nedivila, kdyby na mě Bůh zanevřel. A to byl ten zlomový okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem na světě sama a nikomu na mě nezáleží. Ptáte se, jak jsem k tomu došla? Jednoduše.

Max se ke mně choval jako ke psovi. Dával mi žrát, posílal mě spát, rozkazoval mi. „Dost.“ Řekla jsem si a učinila přítrž tomuto zacházení. A to až po třech letech. Ještě ten den jsem udělala to, co jsem uměla nejlépe. Zabila jsem ho s celou tou jeho partou rádoby strážců, kteří ho měli opatrovat. Když děvka, kterou si na tu noc objednal nedorazila, využila jsem toho a oblékla jsem se jako lehká žena. Určitě víte, jak.

Jako první jsem popravila jeho stráže, potom jeho. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když mi jeho krev vystříkla na obličej. Nikdy nezapomenu, protože mě ten pocit doprovází do teď. Je to prázdnota. Díky svému povolání jsem si mohla dělat, co se mi zachtělo. Cestovat, hrát si na bohatou paničku, hrát ve filmech, zpívat, ale ani jedna z věcí, které jsem vyjmenovala mě nenaplňují. Práce, kterou vykonávám, ale ano.

Nikdo přesně neví, co přesně dělám. Většina z nich si myslí, že jsem tanečnice a můj vzhled je v tom usvědčuje, někteří si dokonce myslí, že jsem modelka. Jsem totiž dlouhonohá blondýnka s pevným tělem, prsy přímo do rukou a modrými oči. Nevím, jak jsem to dokázala, ale v mých očích se pořád skrývá nevinnost a to nutí lidi si myslet, že mi je osmnáct, ale mě je ve skutečnosti pětadvacet. Není v tom žádná magie, ale jen dobré geny. Blond vlasy a modré oči mám po otci, kdežto postavu po mé matce.

Při té události, kdy můj bratr přišel o život jsem si uvědomila jednu věc. Nejsem schopná cítit. Mé srdce je chladný kus kamene a nikomu se nikdy nepodaří ho zahřát. Asi si říkáte nikdy neříkej nikdy, ale já si nemůžu pomoct to neříct. Každý den děkuji bohu za to, že nemám srdce, protože to mě dělá nejlepší ve svém oboru.

Jsem totiž nájemná vražedkyně, která zabíjí pro prachy a hlavně pro zábavu. Mé jméno je Evelyn Evergreen.

* * *

Sedím v kavárně a pozorně sleduji objekt svého cíle. Asi před týdnem jsem dostala super nabídku, i když trochu podřadnou, ale za dobré peníze. Jednalo se o sledování a poté zabití. Moc jsem se nezajímala, proč chtějí toho chlápka vidět mrtvého, protože mi to bylo ukradené. Zavolali mi jako první, a tak jsem jim jako slušně vychovaná dívka vyhověla. Můj cíl bylo zabít tohohle muže. Odemkla jsem mobil a znovu si přečetla SMS zprávu, která mi před chvílí přišla.

„Do dnešního večera bude mrtvý.“

Usmála jsem se s vědomím, že dnes zabiji dvě mouchy jednou ranou. Ta první moucha bude Monroe, muž, který si objednal smrt toho chlápka a ta druhá moucha bude utěšení mé touhy po prolití krve. Franklin Stones, má oběť, si všiml, že ho pozoruji a už se ke mně hrnul. Jako včela na kytku. Jak ten mi to usnadňuje.

„Ahoj jsem Frank. Jak se jmenuješ ty?“ Zeptal se mě, když si sedl na židli naproti té mé.

Jediné, co nás dělilo byl stolek mezi námi.

Nasadila jsem koketní výraz. „Jsem Christina, ale přátelé mi říkají Christi.“

Řekla jsem mu svou tajnou identitu. Lidi, pro které pracuji mě znají jako Evelyn Evergreen, ale ostatní lidi mě znají pod jménem Christina Sommers. Práce, kterou oficiálně vykonávám je tajná agentka CIA, a tak mám zajištěné dobré krytí a můžu používat zbraně jaké chci. Právě teď mám, ale v CIA volno, protože poslední případ jsem vyřešila na výbornou.

Muž sedící naproti mně je třicet let starý a 190 centimetrů vysoký. Na střední hrával fotbal a podle toho také jeho postava vypadala. Dobře udržované tělo, sem tam rýsující se svaly, ale zas tak svalnatý tedy nebyl. Hnědé oči a vlasy stejné barvy.

„Čím se zabýváš, Christi?“ optal se mě.

„Um,“ řekla jsem. „vším možným. Právě teď se snažím napsat knihu.“

Frank nadzvedl obočí. „Knihu? A o čem by měla být?“

Vyzývavě jsem se na něj usmála. „O ženském vlivu na mužské tělo.“

Jako by se dostal do té správné nálady. „Vážně? A nechceš pomoct?“

Hlasitě jsem se zasmála. Věděla jsem, že už ho mám. „Za kavárnou mám byt. Co kdybychom šly tam? Budeme tam mít větší soukromí.“

Pozorovala jsem, jak se na jeho tváři usadil úsměv. Jeho oči zhoustly touhou. Nečekala jsem na jeho odpověď, protože jeho tělo mi odpovědělo za něj. Zvedla jsem se, obešla stůl a počkala než se postaví. Poté jsem ho chytla za ruku a společně s ním jsem se proplétala mezi stoly obsazenými různým lidmi. Prošly jsme dveřmi, které vedly do zadní uličky, kam se vyhazovaly odpadky.

„Kam mě to vedeš?“ Zeptal se mě s patrnou podezřívavostí v hlase.

„Věř mi, zlato.“ Řekla jsem a nedočkavě ho přitiskla na zeď vedle dveří.

Všechna podezřívavost v jeho tváři se vytratila. Svým tělem jsem se přitiskla na to jeho a pocítila, důvod jeho důvěry. Drze jsem se na něj usmála a sáhla jsem po zbrani na mých zádech. Mém milovaném browningu. Opatrně, tak aby neucítil zbraň dřív než jsem chtěla jsem mu jí přimáčkla mezi nohy na jeho chloubu.

Hrůzou se mu rozšířily zorničky. „Co to děláš, Christino?“

„Svojí práci.“ Odpověděla jsem mu prostě.

Zvedla jsem zbraň na jeho břicho a přejela jí až nahoru k jeho spánku.

„Nějaké poslední přání, Frankline Stonesi?“ Zeptala jsem se chladným hlasem, který obvykle používám.

„Co jsem udělal?“ Řekl plačtivě a z očí mu začaly téct slzy.

„Pan Monroe ti posílá své pozdravy.“ Pověděla jsem mu.

Jeho krev mi vystříkla do obličeje, ale mě to bylo jedno. Z kapsy mých džínsů jsem vytáhla plátěný kapesník a tu krev jsem otřela. Špinavou zbraň jsem otřela o jeho kalhoty.

„Ráda jsem tě poznala, Franku.“ Řekla jsem mu.

Z náprsní kapsy své kožené bundy jsem vytáhla mobil a vytočila poslední volané číslo.

„Monroe.“ Ozvalo se.

„Tady Lynn Evergreen. Je to hotový, pane.“

„Dobrá práce, Lynn. Peníze už máte na účtu. Na shledanou.“ Řekl a poté telefon ohluchnul.

Usmála jsem se, zavolala na druhé číslo muži, který odklidí tělo, nasadila brýle a vyšla vstříc krásnému dni tady v Los Angeles.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící nevinnost - Prolog: