OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vraždící nevinnost - 2. kapitola

05.08.2013 (20:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 472×

Už jsme byli před dveřmi, kterými se vchází zpátky do klubu, když mě zastavil. Pořádně jsem si prohlídla až moc hezký obličej člověka, kterého jsem měla zabít. Přitiskl mě na zeď za dveřmi a začal mě líbat. Moc ráda jsem spolupracovala, protože už jsem tak dlouho s nikým nespala. Jednu ruku jsem mu zapletla do vlasů a tou druhou mu přejela přes bouli na jeho kalhotách. Otevřela jsem oči a uvědomila jsem si, že se právě líbám s pro mě mrtvým chlápkem. Kousla jsem ho do rtu a odtáhla se.

„Promiň. Já nemůžu,“ řekla jsem mu, ale on jako by mě neslyšel.

Sáhla jsem si pod šaty, vytáhla jeden ze svých nožů, jehož rukojeť je zdobena čínskými znaky, a zapíchla mu ho do břicha. Odtrhl se ode mě a z jeho úst uniklo překvapené zachroptění. V jeho blankytných očích jsem viděla slzy a velké otazníky.

„Mrcho,“ splynulo mu z úst, pak byl mrtvý.

Usmála jsem se, vytáhla z něj svůj nůž, otřela ho o jeho bavlněné tričko, schovala ho a s kabelkou na rameni jsem otevřela dveře. Opatrně, aby nebylo vidět tělo, jsem jimi proklouzla kolem Kevina a toho druhého. Když jsem procházela kolem baru, mávla jsem na Mika. Když jsem procházela kolem kamer, sklonila jsem hlavu a nejrychleji, jak jen to šlo, jsem vypadla z toho klubu.

V Audi R8 už tam na mě čekal Luke.

Jen jsem na něj kývla, vlezla si na místo spolujezdce a řekla mu: „Jeď!“ 

* * *

Stáhla jsem si paruku z hlavy a hodila ji pod své nohy. Rukou jsem si rozpustila své blond vlasy a otočila se na Luka.

„Zabila jsem ho,“ oznámila jsem mu.

On se na mě podíval pohledem, který nedokážu identifikovat, což mě hrozně štve.

„Neřekla jsi, že jdeš dnes jen na obhlídku?“ zeptal se mě.

„No, to jsem řekla, ale on po mně vyjel, a tak jsem se naštvala. Aspoň už to mám z krku,“ obhajovala jsem se.

Na to nic neřekl, a tak jsem si ho dál nevšímala a sledovala okolí. Najeli jsme na prašnou cestu, což znamená, že za chvíli budeme doma. Přijeli jsme před bránu, která byla opatřena všemi možnými technickými vymoženostmi. Ze sloupu u brány vyjela obrazovka na snímání otisků prstů a očí. O to se Luke postaral. Ještě vyťukal kód a brána se otevřela. Vjeli jsme do menšího dvoru, který byl opatřený další takovou bránou. Tady se jen vyťukal další kód. I tahle brána se otevřela a my jsme se ocitli před naším domovem. Menší zámek, který jsem před dvěma roky koupila. Je plně zrekonstruovaný, funkční obydlí s třinácti ložnicemi, deseti koupelnami, velkou kuchyní a obývacím pokojem, tělocvičnou, bazénem a obrovskou knihovnou. Plus celý sklep je plný všech možných zbraní a samozřejmě, že všude po zámku jsou poschovávány zbraně, kdyby se něco přihodilo, tak ať jsme připraveni. Vystoupila jsem z auta a zaplula do mého domova.

* * *

Otevřu těžké mahagonové dveře do knihovny, která je také studovna, a vstoupím. Sundám si boty a přejdu ke krbu, který chci zapálit. Po dvou pokusech se mi to konečně povede. Natáhnu se pro karafu s whisky, která je na poličce nad krbem, a rovnou si vezmu i skleničku. Obejdu křesílka, která stojí před krbem, a přejdu k pět metrů vzdálenému stolu. Položím si na něj karafu i skleničku a sednu si na úžasné měkkou koženou židli. Na ovladači od sterea stisknu tlačítko spustit a pokojem se rozezní poklidná melodie piána. Zavřu oči, opřu se a aspoň na chvíli se uklidním, ale když začne podlaha naříkat pod ráznými kroky, rychle je otevřu a sevřu v ruce zbraň, která se mi tam znenadání zjevila.

„To jsem já,“ ozval se Luke.

Pořádně jsem si prohlédla jizvu, která se mu táhne přes půlku obličeje. Podobnou má i na zádech, nohou a břichu. A jak to vím? Neptejte se. Oddychla jsem si a zbraň položila na stůl.

„Dáš si taky?“ zeptala jsem se ho a ukázala na karafu.

„Že se ptáš,“ odpověděl a došel si ke krbu pro skleničku.

S Wolisem jsme se potkali měsíc po mém útěku. Jeho celé jméno je Luke Wolis. Tenkrát jsem nezabíjela pro peníze, ale protože jsem chtěla. Zabíjela jsem lidi na potkání. Wolise jsem vlastně na poprvé taky chtěla zabít, ale on mi pomocí svých rukou a svých hraček vysvětlil, že se zabít nenechá. Od té doby jsme přátelé. Spolupracujeme spolu, žijeme spolu, ale nic romantického v tom nehledejte, jsme prostě parťáci. Ano, přiznávám, že jsme se spolu párkrát vyspali, ale jenom jako kámoši. Nic víc.

Zamyšleným pohledem sleduji, jak jde ke stolu. Svou skleničku položil vedle té mé. S očima zabodnutýma do něj jsem nám oběma nalila. Vzala jsem svou skleničku do ruky a dopřála si pořádný lok téhle zlatavé tekutiny. Poté jsem ji položila zpátky a prázdnou rukou jsem přejela po Lukově paži. Pomalu jsem očima přejela od jeho svalnaté paže až k jeho očím. Emoce, která se v nich zobrazila, jako by zrcadlila tu mou. Chtíč. Luke se podíval na skleničky a karafu na stole, vzal je do rukou a odnesl na své místo. Já jsem se zvedla ze své židle a stoupla si před stůl. Sledovala jsem, jak si oheň v krbu hraje se vzduchem. Můj společník v zločinu se ke mně pomalými kroky vrátil.

Stoupl si přede mne a dlaně svých rukou přitiskl na mé tváře. Zadíval se mi do očí, a aniž by přetrhl náš oční kontakt, přitiskl své vláčné rty na ty mé a opatrně mě políbil. Když se ujistil, že to opravdu chci, pravou rukou sjel z mé tváře přes křivku mého prsa k boku a potom jedním jediným pohybem smetl všechny papíry ze stolu. Vysadil mě na stůl a svým tělem zakryl to mé. Počastoval mě dalším polibkem, ale tenhle byl více naléhavý. Jeho dobyvačný jazyk bojoval s tím mým. Jednou rukou jsem si hrála s jeho hustými vlasy a tou druhou jsem mu přejížděla přes záda, ale jelikož měl ještě tričko, tak to nebylo moc efektní.

„Jsi moc oblečený,“ podařilo se mi ze sebe dostat během jednoho z mnoha polibků.

Na chvíli se ode mě odtrhl a serval ze sebe jak tričko a kalhoty, tak své boxerky. Takže jsem se mohla kochat nejen jeho svalnatou hrudí, ale také jeho ztopořeným penisem.

„Teď ty,“ řekl a jedním ze svých rychlých pohybů ze mě strhl šaty, pod kterými jsem měla jenom kalhotky a zbraně.

Kalhotky a pouzdra se zbraněmi je následovaly.

„Hej!“ vykřikla jsem. „Ty šaty byly nový.“

On jenom pokrčil rameny a radši se věnoval mým prsům. Nejdřív jazykem obkroužil jednu bradavku, a když pod jeho dotykem ztvrdla, kousl mě do ní. To samé udělal i s tou druhou. Poté si jazykem tvořil cestičku přes mé břicho až k mému klínu. Špičkou svého jazyku se dotkl mého poštěváčku a mé tělo se vypjalo jako luk.

„Ach, prosím,“ splynulo mi ze rtů.

Jedna jeho ruka vystřelila a chytla mě za ňadro. Prostředníčkem své druhé ruky vstoupil do mého lůna.

„Ty jsi tak připravená,“ řekl a hrot mého poštěváčku vsál do svých úst.

„Ach, Luku!“ zakřičela jsem.

„Vydrž, kotě,“ odpověděl mi.

Tak to tedy ne, řekla jsem si a vyklouzla zpod něj. Přitiskla jsem ho ke stolu na místo, kde jsem ležela já, a bez zbytečného vysvětlování jsem ho vzala do pusy. Hrála jsem si s ním. Sála jsem ho a používala zuby, mučila jsem ho stejně jako on mě.

„No tak, Lynn,“ zašeptal.

Usmála jsem se a zopakovala jeho vlastní slova. „Vydrž, kotě.“

Ale poslechla jsem ho, vyšvihla se na něj a pomalu jsem se na něj nabodla. Jako by se z našich těl vytratilo napětí, protože jsme se oba uvolnili. Pomalu jsem zrychlovala tempo, ale on mě zastavil. Nechápavě jsem se na něj podívala. On se na mě usmál, objal mě a zvedl se ze stolu, aniž by ze mě vyklouzl. Opřel mě o stěnu a začal přirážet. Nejdřív pomalu, jako by se bál, že mi svou velikostí ublíží, ale když si uvědomil, že to mám ráda drsný, přestal se ovládat.

„Ach, Luku, už budu,“ řekla jsem a on jako na povel ještě zrychlil.

A když to udělal, vybuchl ve mně orgasmus gigantických rozměrů. Ještě chvíli mě píchal jak parní zbíječka, a pak se udělal i on. Vystříkal se do mě a já jsem cítila, jak mi to všechno teče po nohou. Jeho sperma a mé vlastní šťávy. Vyklouzl ze mě a pustil mě. Já jsem sklouzla na zem a taky jsem tam zůstala. Nohy jsem měla jako želé a nemohla jsem popadnout dech.

„Páni,“ vyklouzlo mi z pusy.

Luke se zasmál, vzal mě do náručí a řekl: „Odnesu tě do postele.“

Doufám, že zítra nebudu chodit jako kachna.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící nevinnost - 2. kapitola: