Vražda pro sílu 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Allegře se zdá zase ten sen. Otec šel do města a nic jí neřekl. Takže je hodně moc naštvaná, ale i vystrašená. Na každého z její skupiny vypsali velkou odměnu. Takže po nich jde teď každý.

18.08.2012 (18:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 808×

9. Dárek

Běžím k velkému krásnému stromu. Směju se, jsem šťastná, ale v dáli uvidím stát dvě neznámé osoby. Jsou zahalené v tmavě zelených dlouhých pláštích. Na hlavě mají nasazené kapuce, které jim zakrývají celé obličeje. Přestávám se smát, zachvacuje mě panika a strach. Rozbíhám se k nim. Oba dva natahují ke mně ruku a pak spadnou na zem jako mrtví. Chytám jednoho za ruku, ale najednou se mi udělá černo před očima a já padám neznámo kam.

Probudím se celá zadýchaná. Nade mnou sedí Faileon. Snaží se mě uklidnit. Asi jsem sebou házela. Ten sen je hnus, ale pěkný zároveň.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se mě Faileon starostlivě.

„Ano… ano, jsem v pohodě. Jen se mi zdál sen,“ řekla jsem unaveně. Ještě ani nevyšlo slunce a on mě budí. Ne, vlastně jsem se sama probudila. Protáhnu se a jdu pro jídlo. Na jídlo je to samé, co včera. Teď se mi objevila vzpomínka na včerejší nečekanou návštěvu. Sáhla jsem si na krk a lístek tam pořád byl. Super! Takže to sen nebyl. Ještě než jsem šla spát, myslela jsem si, že je to sen. Počkat, kde je otec? Co jsem s ním, pořád ho hledám.

„Kde je můj otec?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Šel doprovodit strýce zpátky k městu.“

„Proč jsi tam nešel ty, Faileone? Počkat… On šel do města? Je normální? Vždyť ho chytí.“

„Já nevím, kde je, ale za chvíli by se měl vrátit. Do města nešel. Jen kousek z lesa ho musel vyprovodit. Proč jsem nešel já? To nevím.“ Když to dopovídal, začal si upravovat svůj červený šátek. Já mezitím začala chodit tam a zpátky jako lev v kleci. Byla jsem naštvaná, ale měla jsem i velký strach.

Faileon se na mě díval a pak řekl: „Nechceš si sednout a dojíst to jídlo? Myslím, že je to užitečnější než tu chodit tam a zpátky. Nebo jestli to nechceš, já to s radostí sním.“ Usmál se a ukázal na moji snídani.

„Ne, nikdy. To je moje a já to sním.“ Sedla jsem si a snědla snídani.

Potom jsem netrpělivě čekala na otcův příchod. Procházela jsem se po lese, prohlížela si ořechový lístek, zjistila, že díky tomu můžu rozdělat oheň, je to jako žhavý uhlík. Už bylo odpoledne, když přišel otec.

„Kde jsi byl? Polovinu dne čekáme. Přitom jsme mohli být už hodně daleko,“ řekla jsem mu naštvaně. Když jsem ho uviděla pár metrů od tábora.

„Přinesl jsem ti dárek, Allegro. Doufám, že se ti bude líbit,“ řekl nadšeně. Vytáhl nějakou zabalenou věc v látce. Bylo to dlouhé. Rozbalil to a uviděla jsem dřevěný luk s toulcem plným šípů. Luk byl krásně vytvarovaný a na některých místech byl ozdobený černou kůží. Šípy byly podobné a krásné. Peří na konci bylo černé a na každém šípu byla namalovaná černá ozdoba. Vzala jsem ho do ruky. Byl lehký a vyvážený.

„Na, vystřel si,“ řekl otec.

Vzala jsem si šíp a namířila na strom. Natáhla tětivu a vystřelila. Samozřejmě vedle. Pane bože! Úplně suprově se z něho střílí, ale bude mi trvat, než se z něho naučím střílet.

„Děkuju ti. Je to úžasný dárek, ale měli bychom se rozhodnout, kde půjdeme. Jelikož se chci pomstít, tak bych chtěla jít na jih.“ Pořád jsem byla nadšená z dárku. Tímto bych mohla uskutečnit plán.

„Já se chci taky pomstít,“ řekl Faileon.

„Výborně, je rozhodnuto, takže do Rothen Polu,“ řekl otec a na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv.

Zbytek dne jsme šli mimo cestu v lese a dávali si pozor na jdoucí lidi. A hlavně na Chytače, kteří nás od včerejška měli za hlavní cíl.

Chytači jsou lidé, kteří chytají uprchlé vězně a podobně. Pak za to dostanou například hromadu zlata.

Šli jsme kousek do noci. Chtěli jsme dojít na okraj lesa. Pak už následovala až k Rothen Polu velká travnatá pláň. Večer jsme udělali oheň, jídlo a šli spát. Měli jsme rozdělené hlídky. Faileon, Ahantuon a pak brzo ráno já.

Celou noc jsem spala klidně. Pak ráno mě probudil otec, že mám hlídku.

Abych ukrátila čas, šla jsem střílet z luku. Pořád mi to nešlo. Občas jsem se ale trefila. Potom jsem si dala snídani a probudila ostatní.

Vyrazili jsme brzo ráno. Koně šli pomalu, protože už byli unavení. Faileon a já jsme se střídali, kdo poveze i otce. Otec totiž neměl koně.

Odpoledne pomalé cesty najednou před námi vidím čtyři jezdce na koních a jeden vůz tažený koněm. Jezdci se rozdělili a vypadalo to, jako by nás chtěli obklíčit.

„Oni nás nemají v plánu obklíčit, že ne?“ toužebně prosím všechny okolo.

„Mám takový dojem, že asi ano.“ Faileon okamžitě zastavil koně.

„Popovídáme se s nimi,“ řekl otec klidně.

„Cože? Jsi… Jsi… Co když to jsou chytači? Vždyť je jich pět. To je neporazíme,“ odseknu zaraženě. Proč dělají takovou blbost?! Pane bože! pomyslím si.

Tak jsme jenom stáli jako blbci a čekali, až jezdci dorazí. Trvalo to nějako dobu, protože oni nás ještě obkličovali. Začala jsem být netrpělivá.

Po dlouhé době čekání konečně přijeli. Samozřejmě to byli Chytači. Okamžitě jsem se podívala vyčítavě na otce.

„Ale, ale, kohopak tu máme,“ řekl jeden muž. Vytáhl papír a začal se střídavě dívat na nás a pak na papír.

Muž měl tmavě hnědé vlasy krátké po ramena. Meč měl kolem pasu. Jinak byl celý v hnědém, až na opasek, ten měl zelený. Pak se spokojeně usmál a řekl: „Spoutejte je. Ty dva dejte do klece…“ Na chvíli se odmlčel. Podíval se na papír a pokračoval: „Allegře spoutejte jen ruce. Pojede se mnou na mém koni. Jejich koně přivažte za vůz,“ řekl a přitom ukazoval na muže, kteří to mají vykonat.

„Cože? Já chci do klece,“ řeknu naštvaně. Na to mě dva muži chytili a sundali z koně. Začala jsem kopat nohama, kousat a všechno možné, abych se ubránila. Ale byli silnější. Pak mě někdo praštil do hlavy a já ztratila vědomí. No… Tedy doufám, že jsem ztratila vědomí. Poslední, co jsem slyšela, byl Faileonův řev.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování