Vražda pro sílu 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Allegra musí dostat Faileona z vězení. A dát si pozor aby ji někdo nechytil.

03.08.2012 (15:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 588×

8. Hui, Faileon a lhaní

Dlouhé mluvení o tom, že to není on, že to co tu říkají, vůbec neudělal, že to o kom mluví je někdo jiný. A samozřejmě trocha lhaní v jeho prospěch. Nakonec mě poslal do města za mým otcem.

Otec mezitím byl v jednom místním, levném hostinci ubytován. Hostinec se jmenoval U Rozparovače. Trošku divné jméno, ale hostinský byl fajn. Postel nebyla nic moc. Byla špinavá, roztrhaná a smrděla. Dala jsem mu pár peněz na jídlo a šaty. Přitom mi říkal, že bych si taky mohla něco koupit na sebe. Nějaké pěknější šaty. To co jsem měla na sobě bylo roztrhané špinavé a staré. Šaty jsem dostala od matky. Jenom jsem mu řekla, že si je někdy vyperu, ale žádné šaty si kupovat nebudu.

Otec už vypadal mnohem lépe. Byl umytý, učesal se a trochu za těch pár dní, co jsme tady, přibral. V Hui jsme byli dva dny. Vůbec jsem nikam nechodila. Maximálně do věznice nebo tam kde jsme ubytování. Otec si našel v hostinci práci, začal umývat nádobí za pár peněz.

Každý den jsem šla do vězení a snažila se je tam přesvědčit, že to Faileon neudělal. Taky jsem hodně lhala například: „Faileona už znám pět let.“ a takové podobné kecy.

Dneska tam jdu naposled. Velitel rozhodl, že dneska ten spor ukončíme. Faileonse za ty dva dny změnil. Objevili se mu na těle modřiny, zhubl a byl špinavý. Takže asi každý tady začne takhle vypadat. Bylo mi ho líto a doufala jsem, že dneska to dopadne ve Faileonův prospěch. Zatím to taky tak vypadalo, protože neměli žádné přímé důkazy. Zatím bylo štěstí na naši straně.

Když jsem došla do Velitelovi místnosti už tam všichni seděli. Byli tam dva lidé, které jsem znala, Velitel a Faileon.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravila jsem a usmála se na Faileona. Postavila jsem se vedle Faileona. Dva neznámí lidé stáli na každé straně Velitele.

„Dobré ráno,“ odpověděli

„Tak začneme. Dnes vynesme rozsudek,“ začal Velitel.

„Mohla bych vidět důkazy?“ okamžitě jsem se zeptala.

„Moc důkazů nemáme. Takže jedno svědectví od jednoho člověka, který byl okraden. Rozhodne, jestli je vinen nebo ne.“

Trochu mě to zaskočilo, protože tento důkaz by bylo těžké nějak vykecat. Tím pádem záleží na tom svědectví a na svědkovi. Za ty dva dny jsem se toho hodně naučila o zákonech. Předtím mi jen stačilo to, že se musím vyhýbat království. Jinak budu mrtvá.

Velitel mezi tím vyšel z místnosti. Po chvíli se vrátil s tlustějším mužem. Muž se mi vůbec nelíbil, protože vypadal hnusně. Působil na mě namyšleně. Když kolem mě prošel, byl navoněn tak, že jsem s toho začala kašlat. Takový zápach.

„To to je okradený muž.“ Velitel ukázal na muže. Muž začal vykládat, jak byl okraden. Tady ve městě. Faileon mu prý ukradl šperk.

Tak to bude lehké. Pomyslela jsem si Faileon tu ve městě nebyl. Nebo aspoň to říkal.

„Je to ten zloděj?“ zeptal se velitel.

Muž se otočil a dlouze se podíval na Faileona. Faileon mu pohled vrátil.

„Ne není to on,“ řekl muž po chvíli.

„Vážně to není on?“ zaražený Velitel nevěděl, co má dělat, protože si celou dobu myslel, že vyhrál.

„Ne není to on, Pane Veliteli,“ zopakuje muž.

„Tím pádem nemáte žádné důkazy. Takže Faileon může odejít se mnou,“ řeknu vítězoslavně.

„Počkej, Allegro. Musíme to spolu probrat.“ Ukázal na vedlejší muže. Pak odešli spolu ven.

Asi půl hodiny jsme tam seděli mlčky. Nikdo nic neříkal. Velitel se vrátil sám.

„Takže náš rozsudek je takový. Nemáme důkazy. Faileon může jít domů,“ řekne velitel.

„Super!!“ zaraduji se.

Zvedla jsem Faileona ze židle. Poděkovala jsem muži a šla co nejrychleji pryč.

Když jsme došli do hostince. Zašla jsem za otcem, že musíme rychle jít pryč. Sbalila jsem věci a osedlala koně. Rychle jsme kličkovali ulicemi ven.

Město se mi vůbec nelíbilo, protože skoro na každé zdi byl seznam lidí. Samozřejmě na tom seznamu jsem napsaná.

Najednou ten muž, který svědčil. Stál metr od Faileona. Faileon se usmál, objal toho chlapa. Začali si něco potichu říkat.

„Co že, vy se znáte?“ řekla jsem zmateně a začala jsem ukazovat z jednoho na druhého.

„Ano, známe,“ odpověděl muž.

„Aha… Hele promiňte, ale musíme jít ven,“ řekla jsem okamžitě.

„Tak já půjdu s vámi,“ řekl muž.

Všichni čtyři jsme vyšli ven bez problémů. Šli jsme kus po rozbořené cestě. Celou dobu bylo ticho. Šlo tu cítit moře.

Slaná vůně mi připomínala domov. Můj domov daleko na jihozápadě. Pocházela jsem z malé vesnice jménem Númen. Númen znamená západ. V létě tam bylo tepleji než tady, ale zima tam byla krutá. Hodně lidí tam v zimě umřelo, i když se vesničané snažili všem pomáhat.

Na jednom stromě jsem uviděla papír. Šla jsem k papíru. Na papíru bylo napsáno, že mě, Faileona a Ahantuona hledají. Byl tam náš portrét. Vypadala jsem divně přímo hrozně.

„Ten kdo chytí ty to zločince, obviněné z vážných zločinů, dostane velkou odměnu. Velkou hroudu zlata,“ přečtu na hlas. Takovou, že by si mohl postavit hrad nebo velkou armádu pomyslím si.

„Co to jako je?“ zeptám se naštvaně. Strhnu papír a začnu si ho prohlížet.

„To je odměna za vás,“ řekne ten muž.

„To vidím. Nejsem blbá.“

„Dal to tam Velitel města Hui,“ řekl Ahantuon

„Ten…ten… Velitel nikdy se mi nelíbil. Bylo mi hned divné, že nás jen tak pustil,“ zaklel Faileon.

„Co budeme teď dělat? Každý blbeček po nás půjde.“

„Budeme cestovat mimo cestu,“ odpověděl Ahantuon.

„Ale kam jedem?“ Tuhle otázku jsem si pokládala hodně dlouho. Faileon i já jsme se chtěli pomstít. Otce bych nechtěla někde nechat. „ Já se chci pomstít. Chci se pomstí za všechny mrtvé gauriny a za matku,“ pronesu slavnostně.

„Jak?“ zeptá se muž.

„Mám jistý plán,“ usměju se vítězoslavně.

„Pojďme někam jinam,“ řekne Ahantuon.

Sešli jsme z cesty do menšího lesa. Došli jsme do nejhlubší části lesa. Les byl mladý a pěkný. Rostly tu jen duby a buky. Při západu slunce se les zbarvil do oranžové barvy. A světlo dalo lesu kouzelný nádech. Potom rozdělali oheň začali dělat jídlo. Potom jsem se zeptala, odkud se znají.

„Odkud se znáte?“ zeptala jsem se a posadila vedle ohně.

„Já jsem jeho strýc,“ odpověděl muž.

Na odpověď jsem se jen usmála a vzala si na večeři chleba a kousek sýra. Potom jsem je nechala spolu a šla za otcem. Otec seděl dál od ohně. Když jsem si sedla vedle něho nikdo nic neříkal. Jenom jsme si užívali toho, že jsme spolu. Potom jsem usnula.

Probudil mě až tiché šeptání mého jmena.: „Allegro, Allegro,“ šeptal mi cizí hlas do ucha. Přišli nás chytit. Rychle mi problesklo hlavou. Okamžitě jsem se postavila. Otec nebyl vedle mě. Kde je? Pak jsem ho zahlédla. Ležel blízko dohořívajícího ohně.

Uviděla jsem jen toho chlápka z vězení, který mi radil, co si mám vybrat. Otočil se a pomalu neslyšným krokem šel pryč. Pochvíli se otočil a naznačil mi, že ho mám následovat. Pomalu co nejtišeji jsem se nažila odejít. Ale nějak mi to nešlo. Každý krok v hluboké noci byl jak dupání slona. Sakra jak to dělá. Pomyslela jsem si. Následovala jsem ho daleko. Pak se najednou zastavil a otočil se.

„Allegro, vidím, že se ti vede dobře a našla si toho, koho jsi hledala. Ale varuju tě. Není takový, jak si myslíš,“ zašeptá.

„Mám jednu otázku. To jsi byl ty, kdo způsobil ten rozruch v Rothen Polu?“ zeptám se ho pomalu

Dívá se někam daleko a poslouchá něčemu v dáli. Pak odpověděl.: „Ano i ne,“ šeptá potom se začne dívat zase někam pryč.

„Mám pro tebe dárek. Od někoho, ale nesmím říct od koho.“ Začal prohledávat své tmavé oblečení a hábit. Pak vytáhl kožený váček. Podal mi ho.

Váček byl lehký, hnědý a něco na něm bylo vyšito zeleně. Otevřela jsem váček. Vyndala jsem náhrdelník s malým ořechovým listem. Najednou zafoukal vítr a list vypadal jak žhavý uhlík. Objevila se na něm oranžová barva, barva byla jen na okraji listu. Hned jsem ho pustila. Vypadal jako vytvarovaný uhlík. Vítr přestal foukat a list vypadal normálně. Zase jsem ho vzala. Opatrně foukla a zase se objevila ta oranžová barva. Vypadalo to nádherně a jako opravdový list. Jen to nebylo zelené, ale šedo černé. Nasadila jsem si ho na krk.

„Opatruj ho. Hlídej ho jako oko v hlavě, protože tento šperk je velice vzácný. Není to dílo lidské. Zbytek budeš muset zjistit sama, protože každý lístek umí něco jiného,“ zašeptal vzrušeně. Prohlížel si ho na mém krku.

„Proč? Proč mi pomáháš? Proč mi dáváš ten dárek?“ zašeptám a podívám se na něho.

„Jak se říká, každé proč, má své proto,“ zašeptal. Zvedl se a šel zase zpátky k táboru. Šla jsem za ním.

„To mi matka říkala, když jsem se ptala na otce. To není odpověď to je výmluva na otázku. Tak mi odpověz. Prosím,“ naléhala jsem na neznámého člověka, kterými nejspíš zachránil život. Byl ticho. Žádná odpověď. Cestou zpět jsem ho opakovaně prosila, ale on neřekl ani slovo. Když jsme byli kousek od tábora. Podíval se mi přímo do očí. Ukázal směr, kde mám jít a s tichým šustěním zmizel.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování