Vous plaisantez?! – 5. den • OurStories.cz ~ naše povídky

Poslední den, co se ještě stane?

11.11.2013 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1205×

Oblékla jsem si černé džíny, tmavě modrý rolákový svetr a byla připravena na poslední den, kdy se budu muset setkat s Robertem. V kanceláři na mě už čekal George s fotkami. Nechtěla jsem je ale vidět dřív než ostatní.

Britney se přišla na poslední den také podívat. Chtěla vidět moji práci a i ty fotky. Amanda přivedla Roberta s Nickem.

Ujala jsem se slova a ani jednou se na něj nepodívala. Mluvila jsem klasické řečičky vše v dobrém a o tom jak to byl super týden.

Georg se pustil do promítání fotek.

„Vybral jsem jen ty nejlepší, ale povím vám, byla to fakt fuška,“ usmál se na mě a mrknul. Musela jsem připustit ohromení těmi obrázky. Bylo to něco… neuměla jsem to popsat, zírala jsem na ně se zatajeným dechem.

„Christine, nevěděla jsem, že se budeš fotit ty,“ ozvala se uštěpačně Britney.

„Já… odpadla modelka a nemohli jsme nikoho narychlo sehnat, tak jsem nechtěla focení odkládat,“ dostala jsem ze sebe a bála se, že dostanu vyhazov. Asi jsem neměla jednat tak prudce, nebyla jsem přeci žádná modelka.

„Možná bys místo psaní měla fotit,“ zamumlala tiše. Její odpověď byla nečekaná. Zůstala jsem na ni zírat a usměvavá Amanda do mě drkla. Ta byla nejspokojenější za celý týden. Záviděla jsem jí to.

„Nemůžu se dočkat toho článku a rozhovoru,“ prozradila Britney nakonec spokojeně. Vydechla jsem úlevou. První kolo boje za mnou a úspěšně. Rozloučila se s našimi hosty a odešla. Postavila jsem se také a šla k Nickovi.

„Moc děkuju za všechno,“ usmála jsem se a potřásla si s ním rukou.

„Bylo mi ctí s vámi vyjednávat, slečno,“ usmál se a šel ještě za Amandou. Přistoupila jsem k naší hlavní hvězdě.

„Konečně to je za námi. Dlouhý týden s novinářkou na krku skončil,“ šťouchla jsem si do něj trochu.

„Nikdy jsem netoužil po ničem jiném,“ zahuhlala a oči mu svítily, chtěl bojovat dál.

„Máte zvláštní touhy,“ přimhouřila jsem oči. Rozesmál se a naklonil se blíž.

„Každý nějaké má,“ špitnul. Zalapala jsem po dechu, a pak se zamračila.

„Ráda jsem vás poznala a hodně štěstí,“ popřála jsem mu zdvořile, jak se správně slušelo.

„I vám Christine, i když si myslím, že štěstí už nepotřebujete,“ usmál se záhadně. Věděl to. Došlo mu, jak tohle bylo důležité.

„S některými slavnými je hodně práce,“ připustila jsem. Nick už byl ze dveří venku, a tak ho následoval. Když opustil prostor, vydechla jsem jistou úlevou. Můžu se vrátit ke klidnému životu za stolem, kde budu psát svoje články a jako první mě čekal ten o něm. I když to dnes bylo už jen spíše přátelské setkání, připadala jsem si unavená.

Zahleděla jsem se na zeď, kde George nechal promítat fotky.

Jedna lepší než druhá. A při pohledu na ně jsem musela přiznat, Amanda měla včera pravdu. Každá fotka na mě dýchala touhou a vášní. Jedna víc než druhá. Nemohla jsem se kritizovat, jak tam vypadám, protože jsem se snad poprvé v životě na fotkách líbila. A když jsem se dívala na tu, jak se objímáme a díváme do očí, šla jsem znovu do kolenou. Ten pohled se mi znovu rozbušil srdce.

Dnes se tak na mě nedíval, tedy ani nevím, já se mu bála podívat do očí. Nechtěla jsem jít do kolen tak snadno. Zamračila jsem se.

Při pohledu na další fotku mi naskočila husí kůže. Jako bych opět cítila jeho ruce na svém těle. Zachvěla jsem se a cítila uvnitř mě vibrování. Podívala jsem se okolo sebe, ale nikdo tu nebyl.

Začala jsem uklízet věci ze zasedačky a odnášet je na můj stůl. Měla bych si pohnout a začít pracovat na tom prvním článku.

Uklidila jsme vše vypnula projektor a CD si vzala k sobě, abych mohla některé fotky použít. Posadila jsem se k počítači a začala hledat ve své kabelce brýle.

„Sakra,“ zaskuhrala jsem. „Amando, neviděla jsi někde moje brýle,“ zeptala jsem se jí.

„Ne, neviděla jsem je od… od návštěvy nemocnice,“ zamyslela se.

„Krucinál,“ vyjekla jsem. Já je viděla i později v restauraci, když jsem četla Robertovi jeden vtipný článek.

„Co se děje?“ zajímala se, když viděla můj vyděšený pohled. Zamrkala jsem na ni.

„Má je on,“ vydechla jsem vědoucně. Včera jsem se práci nevěnovala ani den předtím večer, takže jsem je nehledala až do teď.

„To by sis pro ně měla jet, než opustí hotel,“ usmála se. „No nekoukej, tam ti pro ně Frank nepojede,“ řekla nekompromisně. Ano náš řidič, který je tak před hodinou odvezl na hotel.

„Kruci,“ vylítla jsem ze židle, popadla kabelku s kabátem a pádila si to ven do auta a rovnou do hotelu. Výtah byl děsně pomalý a to jsem jela jen do pátého patra. Proběhla jsem chodbou až ke dveřím. Zarazila jsem se, že zaťukám, ale pak jsem to hodila za hlavu a prostě vešla dovnitř.

„Zase jsi mi ukradl brýle,“ vyjela jsem hned při vstupu a okamžitě se zarazila. Stál ve dveřích ložnice a měl na sobě jen trenýrky. Sakra, Christine, má se ťukat přesně kvůli tomuhle!

„Já… omlouvám se, jdu si pro svoje brýle,“ vyžbleptla jsem o dost mírnějším hlasem, který mi kolísal.

Díval se na mě. Neřekl ani slovo jen mě tam sledoval, jak stojím v jeho hotelovém pokoji nabalená ve svetru a kabátu, zatím co on tu pobíhal jen v trenkách. Měl tělo pravého muže, široké a správně stavěné s širokými rameny a hrudníkem zato útlým pasem.

Pohnul se. Udělal jeden rázný krok ke mně a pak další a další. Když byl blízko, začala jsem instinktivně ustupovat zpět, až jsem vrazila do dveří, kterými jsem sem vtrhla jako neřízená střela.

Polkla jsem hlasitě a těžce když byl u mě. Zaklonila jsem hlavou opírající se o dřevo dveří a setkala se s jeho pohledem. Doslova plál! Zajíkla jsem se.

Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři a palcem po rtech. Vydechla jsem a cítila třes těla. Byla jsem vyděšená, jak málo stačilo, abych se takhle cítila a zároveň šíleně vzrušená. Pohladil mě po tváři i druhou rukou, a pak sjel níže, rozepínal mi kabát. Ano, bylo tu horko moc velké horko. Nemohla jsem se nadechnout. Putoval rukama přes má ramena po paže, až mě zbavil kabátu.

Třásla jsem se. Jeho ruce doputovaly na můj pas a začaly vyhrnovat velmi pomalu můj svetr. Cítila jsem konečky jeho prstů jak se mě sotva dotýkají. Srdce se mi zastavovalo. Vzdychla jsem a zatínala břicho při každém doteku. Poslušně jako loutka jsem zvedla ruce nad hlavu a on ze mě stáhl další přebytečný kus oblečení.

Opřela jsem se holými zády o studené dřevo a vzdychla.

Usmál se na mě, a pak se začal sklánět. Vnímala jsem jen své srdce, které závodilo a pak každý malinký centimetr, který překonal, aby se dostal k mým rtům.

A co že jsme se neznali. Byla jsem si jistá, že na to bude času dost a budeme oba raději, když se o něm konečně něco dozvím od něj a ne přes nějaký bulvár.

Dívala jsem se mu do očí, a když se naše nosy dotýkaly, zavřela jsem oči, cítila jsem to napětí mezi námi, bylo to víc než my dva, a vyšla jsem mu vstříc.

Tak a to je vše.

Děkui všem, kteří to četli a nechali nějaký te komentář a také jak vydrželi dlouho čekat na tento poslední díl.

Vaše anamor8

« Předchozí díl

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování