OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vojtíškova křídla - V. - Čas se krátí

30.11.2010 (14:00) • deedee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1265×

Vojtíškova křídla

Kapitola V. - Čas se krátí  

 Jako by se nic nestalo. Adnegel byla stejná jako vždycky. Stvoření chodila sem a tam. Do práce, do školy. Byla naprosto nepřipravená na zkázu země.

 Jen tři poutníci si byli vědomi, co se děje. I když ne úplně. Rayovi před očima tančila copatá dračí paní. Měl o ní strach, ale s části toho chtěl i využít. Pod touhle záminkou ji mohl zase vidět. Trápilo ho z toho svědomí.

 O Ostimovi a siréně snad ani nemluvme. Svět jim byl ukradený. Vedli se za ruce, dívali se na sebe, říkali sladká slovíčka… Ray by je nejradši zabyl. Dospělí jsou divní. Vadilo mu to. Zdržovali, nebyla s nimi žádná sranda. Konečně se dostal mezi lidi a teď tohle.

 Nejlepší je bylo nachytávat. To zbožňoval. Byl takový neposedný syn. Chvíli je nechal o samotě. Připlížil se ke dveřím. Opřel se o futra a potichu je sledoval. Za začátku to vydržel, ale potom se začal pochechtávat. Držel se za pusu a pak vybuchl smíchem na plné kolo. Ti dva zčervenali. Dělali jako by nic. To bylo ale pozdě. Ray si z nich dovedl utahovat celé dny. Záviděl jim. Sám znal osobu s kterou by chtěl trávit čas.

 Ostim se zastavil u krámku se zbraněmi.

 „Koupím si rapír. Budeme ho potřebovat. Je nenápadný a lehký. Unese ho i Setua.“

 „Dobrý nápad,“ odsouhlasil mu Ray. Alespoň se na chvíli pustí, pomyslel si.

 „Půjdeš se podívat po kmílu? Ten tvůj už je rozbitý.“ Elf chytil Setuu zamilovaně za ruku.

 „To není možný! Budu naproti v té krčmě. Pořídím zásoby na cestu.“ Otočil se a rázně od párečku odešel.

 V hospodě se na zamračeného a trochu strašidelného mladého mága dívali jako na přízrak. Nakupoval nejrůznější druhy zeleniny, ovoce a pití. Vše co vydrží na dlouhou cestu.

 „Kam máš namířeno?“ Sedl si vedle něj mladý, užvaněný ičtian. Ray mu neodpověděl. Dál dával věci do tašek.

„Seš divnej. Co ti přeběhlo přes čumák. Stádo kentaurů?“

Raye ten kluk štval. Obrátil se na něj. V očích měl zase ten nic neříkající pohled. Strhnul si kapucu. Mokré černé vlasy odkryli elfí uši.

Mít něco, co připomíná elfí předky, ale být ičtian je velmi nezvyklé. Na Rayovi bylo patrné, že není čistý elf. Neměl ty typické protáhlé rysy. Černé vlasy a oči, hlavně oči. Elfové mají oči velké a světlé. Jako by ani panenky neměli. Splývají jim s bělmem. Ray je měl ale tmavé jako uhel. Jenže co ty uši? A navíc ta magická záře kolem něj. Spolu s drzým vzhledem. Byl mladý, přesto z něj šel strach.

Ne o moc mladší ičtian zamrkal a na okamžik se mu zastavil dech.

„Snad sem toho tolik neřekl?“

Ray dal do brašen poslední hlávku salátu. Ušklíbl se a odešel.

V téhle zemi se nejedlo moc masa. Některé se dováželo ze Země. Ale většinou se nahrazovalo velice chutnými druhy ovoce, zeleniny a jiných rostlin. Měli tu na růst skvělé podmínky nikdo si nestěžoval.

Anděl přecházel po náměstí plném typického Adnegelského shonu. Stvoření pobíhala, obchody byly nacpané k prasknutí. Není divu. Za čtrnáct dní se konal den lidí. Oslavuje se příjezd předchůdců Ičtiana do za vesmírné země.

V takový den se rozehrála hudba. Bytosti si už začali popěvovat. Všude zavládl rachot a hluk. Po městech létaly barevné balonky, pentle, provázky a střapce. Všechno  řičelo, výskalo, pobíhalo kolem. Na prostá změna známe země.

„A navíc, tentokrát budou oslavy v den líhně!“

„Bude to úžasné.“

Lidé i ostatní bytůstky byli nadšení. Ray ne. Žvatlal si sám pro sebe něco jako tupci, hlupáci, nebo to vás bude bolet, blbá rada a podobně.

Neměl tyhle hlučné dny rád. Byl spokojen s klidem každodenní jednotvárnosti. Draci měli v ty divoké dny strašně neklidnou náladu. Nebyli schopni usnout. Trvalo vždycky hrozně dlouho, než vymyslel něco, co je spolehlivě uklidní a nezraní. K tomu líheň se s tímto svátkem neúprosně blížila a s ní i zjištění, že jeden z draků chybí. Že ho má copatá holka.

Z myšlení ho vytrhl až pohled na dvě srdíčka před vitrínou. Koupili opravdu skvělí rapír a kmíl.

Rapír je velikostí mezi nožem a dýkou, ale je mnohem lehčí. Je dobrý ke skrytí třeba pod košilí. Často je obdařen nějakým kouzlem, které se projeví v nejméně očekávané chvíli. Byl kutý z hobití oceli. To právě tato stvoření jsou tak drobná a přitom tak neočekávatelná.

Kmíl je dlouhá tyč zakončena ostřím na obou stranách. Je velmi úzká, ale pevná. Praktiky nic jí nezlomí. Je lehká a nejvíce ji používají ženy. Má velmi snadné ovládání. Někteří o ní tvrdí, že je to zbraň k ničemu. Že sní dokáže bojovat i malé dítě, ale není ji dobré podceňovat. Může být velmi nebezpečná, když to s ní někdo umí.

„Koupili jsme i pár hvězdic. Byly laciné, ale vypadají dobře.“

Siréna začala vytahovat malé ostnaté kotouče.

„fajn, budou se hodit. Já jsem vzal nějaké ovoce. Mandarinky, jablka, jahody. Tentokrát překonali rekord, jedna má dvě kila. Musíme je sníst co nejdřív, aby se nezkazily. Pak taky nějakou zeleninu a pečivo.“

Setua popošla od kašny, ke které se usadili, směrem k vitríně s hábity. Ostim šťouchnul do Raye.

„Vzal si mindrák?“

„Satua ti to spočítá, ale…“

Mág vytáhl z jedné obzvlášť nacpané brašny láhev s podivnou zelenou tekutinou. Byl to zdejší druh vína. Přidávali se do něj slupky z manga a mák. Říkalo se mu tak, protože je chutný, ale těch mindráků co po něm bylo…

„Ty jsi vážně anděl. Schovej to!“

Siréna se vracela. Ray rychle strčil láhev do tašky, ale ona je viděla. Už už chtěla spustit, když jí Ostim zavřel pusu. Bylo to, doufám, dostačující na vysvětlení, co se v té chvíli stalo. No jo, no jo, už mlčím.

Jako mávnutím kouzelnou hůlkou nebo spíš andělským kouzlem se brašny zvedly a letěly před procházejícími poutníky, kteří tím byli ještě divnější než předtím.

U dračí hory už cítili konec své poutě. Tedy zatím jen jedné části. Siréna již neměla dost sil na další přemisťovací kouzlo. Navíc se hodilo zjistit, jak jsou na tom ostatní. Nic netušili. Proč to vláda tajila? Nechtěli vzbudit chaos, to je jisté, ale nebylo by lepší je varovat. Věděli by pak, jak se lépe chovat k drakům.

V šeřícím se odpoledni byl Ray celý nesvůj. Za týden se chystal den líhně. Měl strach o draky. O lidi a jiné mu až zas tolik nešlo, do doby než poznal Setuu, Ostima a Luku. Žil s ohromnými draky od narození. Znal je. Něco mu radilo zůstat.

„Já s vámi dál nepůjdu. Draci mě potřebují. Vy to u rady zvládnete.“

„Chceš nás opustit?“ nerozuměla vodní pana.

„Máš pravdu. Bude to lepší. Rada není zrovna nadšená tvojí existencí. Stačí elf a siréna.“ Po Ostimově připomínce pochopila i Setua, o co Rayovi jde.

Faktem bylo, že mu nezáleželo na tom, jak se na něj ostatní dívají. Chtěl být chvíli sám s rodinou, kterou mu draci byli. Nechápal proč, ale neměl strach. Byl zvědavý, co se stane. Jak bude Luka na to všechno reagovat a co umí.

Dále už pokračovali dva zamilovaní sami. Cestu si dokážete představit. Loudali se a co strom to zastavení. Ach ti dospělí! Naštěstí tomu bylo jen pár hodin. Do Lůt, města rady, dorazili za svítání.

U brány se Ostim ještě zastavil. Zatáhl jí do křoví. Ne, tentokrát nešlo o zaláskovanou pusu.

„Něco se ti tady nezdá, viď?“ souhlasila na nevyslovený názor Setua.

„Ty stráže jsou mí přátelé. Jestli někdo něco ví, tak oni. Jsou přímo u zdroje.“

„Dobře, zjisti od nich něco. Já si vyžádám svolení rady.“ Nebylo jí moc při chuti se rozdělit.

„Kajle, Sine! Dlouho jsem vás neviděl.“ Mávnutím začal elfí hledač bouřlivě diskutovat se svými známými. Ještě se otočil po siréně, ale ta už proplula bránou a zmizela někde směrem k budově rady.

Proběhlo střídání sráží. Ti dva a Ostim odtáhli do hospody, kam se slézali po večerech všichni ze stráží a ti, co se pohybovali kolem rady.

kapitola IV. Shrnutí  kapitola VI.

Autor: deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vojtíškova křídla - V. - Čas se krátí: