OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt lží - 2. kapitola

02.08.2013 (20:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1549×

KAPITOLA DRUHÁ

Další den byl horší. Byla jsem příšerně, ale opravdu příšerně unavená. Přesto jsem zvládla vykonat vše, co jsem měla, a dobelhala se ke Susaninu autu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj. Ty teda vypadáš. Spala jsi vůbec?“

„Pár hodin,“ odpověděla jsem.

„A moc efektivní to nebylo, co?“

„Nech si ty svý poznámky na jindy, jo? Nemám sílu se s tebou hádat, budu ráda, když vydržím na nohou alespoň tak dlouho, jak musím.“

„Promiň,“ řekla. „Omlouvám se, že jsem Camille řekla, že jsi s Christianem, je mi to líto.“

„Už jsem ti odpustila. Jen nevím, co jsi jí to vlastně řekla.“

„Řekla jsem jí jen to, že s ním máš rande po vyučování.“

„To nebylo rande,“ opravila jsem ji. „Stejně ani nepřišel.“

„Nepřišel? Proč?“ divila se Susan.

„Proč? Sue, ty jsi tak naivní! Vždyť je to jen další synáček bohatých rodičů, který považuje za ohromnou legraci ztrapnit nějakou holku! A tentokrát si vybral mě.“

„Když on na to vůbec nevypadá. Spíš vypadá... slušně.“

„Sue, ty budeš mít s chlapama jednou veliký problémy.“

Tím naše konverzace v autě skončila. Sue se možná cítila uražená, ale rychle ji to přešlo.

Když jsem přišla do třídy profesora Beanse, Christian Bright už seděl na svém místě, v lavici vedle mě. Trochu jsem doufala, že nepřijde a já svoje výhrůžky o tom, že mu jednu vrazím, prostě nechám plavat. Ne, pustila jsem je k vodě tak jako tak, protože jakmile jsem ho uviděla, zase se pode mnou zatočil celý svět. Uvědomila jsem si, že jsem se zasekla ve dveřích, když jsem sledovala Christiana, protože ostatní nemohli projít. Rychle jsem vykročila ke svému místu a předstírala jsem, že jsem si ho nevšimla, že tam vůbec není, i když každičký kousek mého těla reagoval na jeho přítomnost. Sedla jsem si vedla něj a dívala se zaujatě před sebe na prázdnou tabuli.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

Mlčela jsem.

„Opravdu mě mrzí, že jsem včera nepřišel. Uvědomuji si, že jsem se ti měl omluvit, říct ti, že nepřijdu.“

Znovu jsem nic neřekla. Koutkem oka jsem přes clonu ze svých vlasů zahlédla jeho tvář, vypadal, že ho to opravdu mrzí.

„Dawn, můžeš se mi alespoň podívat do očí, když s tebou mluvím?“ zeptal se naštvaně. Omluvný výraz z tváře zmizel. Podívala jsem se na něj a trochu zaváhala, než jsem promluvila.

„Pání, ty mě překvapuješ! Víš, že existuju! Jsem z toho unešená!“

„Dawn, omluvil jsem se ti,“ připomněl mi.

„Jo. Ale patřičně jsi mi nevysvětlil, proč jsem vysedávala v knihovně jako husa a čekala na tebe!“ vyjela jsem.

„Musel jsem naléhavě odejít. Rodinná věc.“

„Aha. A to sis nenašel ani pitomou minutu, abys mi to řekl?“ pokračovala jsem.

,,Upřímně, Dawn, co po mně víc chceš?“

Nevěděla jsem, co mu mám říct. Chci vědět, co se stalo u vás doma? Lezla bych mu do soukromí. Naštěstí mě před nepatřičnou odpovědí zachránilo zvonění. Celou hodinu jsem přetrpěla mlčky, Beans mě ani jednou nevyvolal. A to byl výkon. Po zazvonění si mě učitel k sobě opět zavolal.

„Pokročila jste s učením, slečno Wolfová?“ zeptal se.

„Ano. Snažím se využít to, co jste mi velkoryse nabídl. Myslím, že po víkendu budu schopná ten opravný test napsat,“ odpověděla jsem, i když jsem si nebyla jistá.

„To je velice dobře,“ pochválil mě. „Teď můžete jít na další hodinu.“

„Nashledanou.“

Na další hodinu jsem se vysloveně těšila. Žádný Christian. Moje nadšení opadlo hned, jak jsem odešla z Beansovy třídy. Christian tam na mě čekal, nenuceně se opíral o zeď a zdálo se, že si vůbec nevšímá několika holek z prváku, které po něm vrhaly toužebné pohledy. Divila jsem se, že ještě stojí a neomdlely.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se.

„Můžeš to zkusit,“ odvětila jsem bez nadšení a šla jsem ke třídě, kde jsem měla mít další hodinu, jako kdyby tam nebyl. Šel se mnou.

„Omluvil jsem se ti za ten včerejšek. A vím, že ty mi se svojí povahou neodpustíš,“ řekl a nepatrně se usmál. „Ale napadlo mě, jestli bys to nechtěla vynahradit.“

„Vynahradit?“

„Dneska. Stejný čas a stejné místo. Přijdeš?“ Stáli jsme teď před učebnou, kde jsem měla mít svou další hodinu. Neunikly mi zvídavé pohledy ostatních, když mě viděli mluvit s Christianem.

„Já přijdu. Záleží na tom, jestli i ty,“ odpověděla jsem a bez čekání na odpověď jsem zaplula do třídy.

Všechno bylo jako včera. Nemohla jsem se na nic soustředit. Na další hodině se Sue, Camille a zbytkem party jsem s nimi nepromluvila ani slovo, i když Sue se možná snažila přilákat mou pozornost. Začala jsem s ní komunikovat až na obědě.

„Dawnie, co se s tebou děje?“ ptala se ustaraně.

„Nic,“ odpověděla jsem.

„Přece to poznám. Nepromluvila jsi jediný slovo od tý doby, co jsi mluvila s Chrisem.“

„Páni! Tak už je to Chris, jo?“ Oslovila ho, jako by to byl miláček školy. Nechtějí ho jmenovat ředitelem?

„Všichni mu tak říkají,“ řekla Sue na vysvětlenou.

„Aha.“

„No tak! O čem jste spolu mluvili? Očividně tě rozhodil...“

„Nech to být. Mimochodem, dneska s tebou taky nepojedu.“

„Tak už vím, o co jde. Kdo tě vlastně vzal včera domů?“

„Alex. Našel mě v knihovně, jak se bifluju,“ řekla jsem.

„Tak Alex. Nekecej! Poslední dobou se pohybuješ víc ve společnosti krásných kluků.“

„Plácáš nesmysly.“

„Nemyslím si,“ namítla. „Jednou určitě přijde jeden a ten pronikne přes ti tvou barieru.“

„Jakou bariéru?“

„Kvůli které se uzavíráš před každým klukem. Není to o tom, že by tě nikdo nechtěl, Dawn, spíš se tě všichni bojí, jsi pro ně taková… nedostižná, a proto se nikdo neodvážil být něco víc než tvůj kamarád. Mohla bys mít víc kluků, než má Christian obdivovatelek. Ale ty... beznadějný případ.“

„Čau, Dawn, čau, Sue.“

„Ahoj,“ odvětily jsme sborem Camille, která si sedla k nám. ,,Co ty a Chris?“ zeptala se okamžitě.

„Co by? Sedíme spolu v lavici,“ odpověděla jsem, ale hltala ho pohledem. Seděl u stolu s klukem a dívkou. Předpokládala jsem, že to jsou jeho bratr a nevlastní sestra. V podstatě mi nezáleželo na tom, jak mu budu blízko, spíš jsem ho potřebovala vidět. A hlídat ho, aby mi neutekl jako včera. Zachytil můj pohled. Na chvíli se mi zastavilo srdce. Usmál se na mě. Já jsem rychle uhnula pohledem na Camille, která něco zaujatě vyprávěla, aby to vypadalo, že jsem se na něj podívala jen tak mimochodem.

Camille Brownová byla moc dobrá holka. Měla polodlouhé hnědé vlasy. Její hnědé oči se schovávaly za brýlemi se stříbrnými obroučky. Byla to obyčejná holka, která ovšem byla neobyčejně chytrá a patřil jí jeden z nejhezčích kluků na téhle škole - Steve Bone. Steve Bone byl absolutně dokonalý až na to, že mu chyběl někdo jako Camille. Kromě hezké tváře byl jeden z nejlepších fotbalistů v našem školním týmu spolu s Alexem Copem, jeho nejlepším kamarádem. Spolu jsme byli nerozlučný tým.

Snažila jsem se pochytit něco z toho, co Camille říkala, ale nešlo mi to. Zase jsem zabloudila pohledem ke Christianovu stolku. On se na mě nedíval. Zaujatě si povídal se svou sestrou. Ale jeho bratr na mě zíral. A zíral na mě dost... zvláštně. Predátorsky. Úplně mě zamrazilo si to slovo jen pomyslet.

„Z toho jeho bratra jde strach,“ řekla Camille.

„Bratra koho?“ zeptala jsem se Camille.

„Z Christianova bratra, Viktora.“

„Znáš ho?“ zeptala jsem se rychleji než Sue.

„Jo. Mám s ním hodinu angličtiny. Je zvláštní. A narozdíl od někoho není volný. Chodí se svou nevlastní sestrou Richelle. Ta se zdá v pohodě. Už jsem s ní mluvila. Je hrozně milá. Člověk by spíš řekl, že ona a Chris jsou pokrevní sourozenci. Viktor je, narozdíl o nich, moc agresivní, chladný. Je úplný opak Chrise.“

Na Viktora byl děsivý pohled, na Richelle byl nádherný. Viktor se vzhledem dost podobal Christianovi. Ale na rozdíl od Christianových modrých studánek měl Viktor oči jedovatě zelené a v nich podlý pohled. Jeho vlasy byly tmavé, přímo černé. V porovnání jsem viděla, že Christian je má o něco světlejší. Na slunci by to bylo vidět víc. Byl asi stejně vysoký jako Christian, takže taky o hlavu vyšší než já. Jeho postava se podobala sportovci.

Richelle byla opak obou kluků. Její vlasy byly tak akorát dlouhé (mimochodem, byly kratší než moje), spadaly jí na ramena a záda ve velkých vlnách. Její oči byly světle modré, skoro šedé. Byla střední postavy, vysoká asi jako já a měla znatelné ženské tvary.

,,Tak já už půjdu. Steve mě shání. Zatím!“ rozloučila se spěšně a spěchala za svým přítelem.„A nás dvě čeká další hodina,“ řekla jsem a vstávala od stolu.

„Jo. Ještěže je pátek,“ řekla Sue. Na Christiana ani na jeho sestru a bratra jsem se už nepodívala. Rozhodla jsem se mu věřit. Trochu. Stejně mi bylo jasné, že zase nepřijde.

Po poslední hodině jsem nespěchala. Šla jsem normálně, v klidu, a nedělala jsem si naděje, že by se mohl ukázat.

„Dawn! Dawn, počkej!“ volal na mě někdo. Ohlédla jsem se.

„Ahoj, Alexi. Co ty tady děláš?“

„Já? Co tady děláš ty, rebelko? Neříkej mi, že jdeš zase do knihovny.“

„Dobře, když chceš, tak ti to neřeknu,“ ujistila jsem ho.

„Vážně jsem nečekal, že se tohohle dožiju. Naše Vlčice opět v knihovně.“ V jeho hlase znělo pobavení.

„Víš co? Neřeš to. Utíkej k autu, ať jsi co nejdřív doma, a mě nech mnou.“

„Máš se jak dostat domů?“ zeptal se starostlivě.

„Jo,“ zalhala jsem. Nemohla jsem si být jistá.

„Tak zatím,“ rozloučil se.

„Ahoj,“ zavolala jsem za ním a šla vstříc dalšímu ponížení. Nemohla jsem si být jistá, ale uvnitř jsem věděla, že nepřijde. A nic to nemohlo omluvit, protože on takový je. Vešla jsem do knihovny. Moc lidí tam nebylo, stejně jako včera. Sedla jsem si k tomu samému stolu, co včera, byl nejdál od těch všeználků. Moje překvapení bylo větší, než jsem si byla ochotná přiznat. Byl tam. Stal mezi regály a s úsměvem mě sledoval.

„Myslela sis, že nepřijdu?“ zeptal se a přisedl si.

„Tak napůl,“ odpověděla jsem.

„Řekl jsem, že přijdu,“ připomněl mi.

„To jsi řekl i včera a nepřišel jsi. Já se nikdy na nic a na nikoho nespoléhám. Jen na sebe.“

„Fajn. Beru to na vědomí,“ řekl a zdálo se, že potlačuje smích.

„Myslela jsem, že jsme tu od toho, abys mě něco naučil. Tak se do toho dej, profesore.“

Tiše se zasmál. „To má být poklona, nebo urážka?“ zeptal se, neskrývajíc své pobavení.

„Vyber si, co chceš,“ řekla jsem mu, ale bez úsměvu.

„Dobrá. Takže začneme?“

„Kdybys byl tak ochotný,“ řekla jsem sarkasticky. Zbytek mého doučování jsem neřekla jedinou narážku a on také ne. Já proto, že jsem se hlavně musela soustředit. Byla to docela zábava. Hlavně proto, že jsem v tom úplně plavala a Christianova přítomnost mi vůbec nepomáhala. Jeho rady ano, ale jeho hlas a vůně… Christian neskrýval své pobavení nad mými směšnými odpověďmi.

„Nenaučím se to, prostě propadnu,“ řekla jsem, když se mi už po několikáté snažil vysvětlit, podle něj, jednoduchou věc.

„Nech toho. Máš ještě celý víkend.“

„Hm. Ty víš, jak mě nadchnout,“ zamumlala jsem. „Takže já budu dřepět nad knížkama. Příšerný osud Dawn Wolfové alias Vlčice.“

„Vlčice?“ pozastavil se nad tím slovem.

„Jen přezdívka. kvůli jménu,“ vysvětlila jsem. Koukla jsem na hodinky. „Za chvilku zavírají,“ oznámila jsem. „Půjdeme?“

„Dobře,“ souhlasil. Sbalili jsme si naše věci a pomalým krokem vykročili z knihovny.

„Máš se jak dostat domů?“ zeptal se, když jsme vyšli ven do chladné prosincové noci.

„Ehm, ne,“ přiznala jsem.

„Svezu tě,“ řekl.

„Cizí holku? Nebojíš se?“

„A ty se nebojíš, že pojedeš se mnou? Ani mě neznáš, Vlčice.“ Jeho auto bylo rozhodně hezké. Černý Mercedes. Ráda bych to upřesnila, ale já se v autech vážně nevyznám. Jen vím, že bylo určitě rychlé. Nasedli jsme společně dovnitř. Stručně jsem mu vysvětlila, kam má jet.

„To je tvoje auto?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Jo.“

„Tvůj bratr má vlastní?“

„Ano. Akorát Richelle ho nemá. Jí stačí, když se sveze s někým z nás. Většinou s Viktorem.“

„Oni spolu chodí?“ zvídala jsem dál.

„Vidím, že naše rodina se stala středem pozornosti. Co ještě víš?“

„Nic zvláštního. Tvůj otec je právník, vzal si jinou ženu a s ní i tvoji nevlastní sestru. A přistěhovali jste se z Oregonu,“ vyjmenovala jsem informace, které mi řekla Susan.

„Jsi opravdu dobře informovaná,“ řekl. Nevypadal nadšeně.

„Vadí ti to?“

„A co?“

„Že toho tolik vím.“

Neodpověděl. Ticho mi začínalo být nepříjemné.

„A máš je rád?“ zeptala jsem se.

„Annu a Richelle? Ano. Anna je hodně podobná mojí matce. Jsem rád, že ji po její smrti nahradil někdo jako je ona. Nemohl bych si přát nikoho lepšího. A Richelle? Richelle beru jako svou sestru, i když jí asi brzy budu nazývat svou švagrovou. Je to opravdu fajn holka.“

„Kdy zemřela tvoje matka?“

„Když jsem byl malý. Byly mi asi tři. Zemřela na rakovinu,“ odpověděl rychle.

„To je mi líto.“

„Je to už dávno. Moc se na ni nepamatuju.“

„A tvůj táta? Vycházíš s ním dobře?“

„Jo. U nás je to tak - já jsem ten hodný a Viktor ten zlý.“

„Hlavně, že jste si to rozdělili. Tady mi zastav.“ Přijeli jsme k mému domu. Zaparkoval u příjezdové cesty. Byla tma, ale já jsem stejně pořád viděla ten dokonalý obličej.

„Ehm, takže díky. Za vysvětlení a za odvoz,“ řekla jsem

„Pořad jsi na mě naštvaná za včerejšek?“ zeptal se.

„Jo,“ odpověděla jsem chladně. Pak jsem se ale kousla do rtu a zauvažovala jsem nad tím, co mi řekla Sue, nad mými bariérami. ,,Ale zkusím ti odpustit,“ dodala jsem. „Dobrou noc.“ Otevřela jsem dveře nablýskaného auta.

„Sladké sny, Dawn,“ slyšela jsem ho říct, než jsem zavřela dveře.

Odjel, až když jsem došla k domovním dveřím. Nestihla jsem se ani ohlédnout.

„Kdo to byl?“

„Nikdo, Olivere. Nikdo, o koho by ses ty musel zajímat,“ odpověděla jsem. Dneska jsme měli s bratrem stejnou dobu návratu. Nestávalo se to moc často.

„Aha. Takže to byl tvůj kluk?“

„Nebyl.“

„Jasně. Jste jen kámoši,“ utahoval si ze mě Oliver.

„Nejsme kámoši, ani spolu nechodíme. Vlastně ho nemám ani trochu ráda, nenávidím ho.“ Byla to pravda. No, akorát ten konec jsem trochu přehnala.

Oliver něco zamumlal a zaslechla jsem něco jako: ,,Nenávist... to bude hodně vášnivý...“

„Zmlkni,“ sykla jsem, když jsem odemykala dveře.

„Jasně,“ souhlasil. ,,A kdybych něco řekl, je to jedno - nic s ním přece nemáš.“

Skřípala jsem zuby. Proč nemůžu být jedináček? Zase jsem byla jednou naštvaná, že mi rodiče pořídili bráchu.

Vzala jsem si něco malého k večeři a zavřela se u sebe v pokoji. Dělala jsem to ráda, když jsem potřebovala být nerušená a potřebovala jsem přemýšlet.

Když jsem se loučila s Christianem, byla jsem nerozhodná. Část mě by nejraději podlehla jeho sladkému hlasu, zvláštnímu chování, jeho vlasům, tělu... Naopak ta druhá to nenáviděla. Viděla ho jako nafoukaného zbohatlíka s tváří modela, kterou využívá na oblbování holek. A za nic na světě jsem se nemohla rozhodnout, které části svého já a které tváři dám přednost. Nebo měla Sue pravdu a já mám ve svém srdci a mozku nějakou bariéru, co mi tohle všechno zkresluje. Nebo je jen jedna část mého mozku (ta druhá) chytřejší a vidí Christiana v jeho pravém světle. Nebo se jen snažím...

Z úvah mě vytrhla SMSka.

„Čau, Dawn, nechtěla bys jít zítra vyrazit někam ven? Uděláme mejdan. Přijela bych pro tebe v deset. Napiš mi. Sue“

„Fajn, platí,“ odepsala jsem. Strávit den se Sue bude zábava. Obzvlášť pod slovy: uděláme mejdan. Bude zvídat. Jako vždycky a jako bych to udělala i já.

Ráno bylo obzvlášť krásné. Sluneční paprsky se odrážely od sněhu a nádherně se třpytily. Nedivte se, že ráno vidím slunce - já mám ráno až po deváté. Za hodinu jsem se stihla umýt, najíst a připravit, takže když pro mě Sue přijela, nemusela na mě čekat.

„Ahoj.“

„Ahoj, Sue. Tak co plánuješ dělat?“ zeptala jsem se.

„Pamatuješ si na Erin? Erin Wildovou?“

„Erin, Erin...“ Snažila jsem se si vzpomenout, ale žádný obličej se mi nevybavil.

„Je o dva roky starší než my dvě, má světle hnědé vlasy a oči, hrozně krásná, jako malé jsme ji měly za vzor...“ přibližovala mi.

„Erin! Už si vzpomínám! A o co jde?“

„Erin pozvala mě a pár kámošek k ní domů. A já jsem se jí zeptala, jestli bys mohla přijít taky, a ona souhlasila.“ řekla.

„Proč k ní jedeme?“

„Sama nevím. Spíš se znám s její sestrou Meredith.“

„Znám ji taky?“ zeptala jsem se.

„Nevím. Ale je ti hodně podobná. Tobě a Erin. Krásná, tmavovlasá, divoká, jen je nakrátko ostříhaná. Je stejně stará jako my. Má narozky pět dní před tebou.“

„Je to zvláštní,“ konstatovala jsem.

„A co?“ nechápala Sue.

„Naše narozeniny. Já mám narozeniny třináctého, ty dvacátého osmého. Jo, a Harry je má osmnáctého.“

Harry má krátké krátké tmavě plavé vlasy a úsměv, který na něj práskne každou špatnost. Zapadá do naší světlovlasé rodiny. Někdy to vypadá tak, jako bych do ní nepatřila já.

„Jen náhoda,“ prohlásila Sue. Taky bych tomu ráda věřila, ale přišlo mi, že je za tím něco víc. Něco špatného.

„Už jsme tady,“ oznámila Susan. Zastavily jsme u domu, který jsem nikdy předtím neviděla. Stylem se podobal všem domům v okolí a byl natřený bílou barvou. Vystoupily jsme z auta.

„Erin teď bydlí jinde?“ zeptala jsem se. Nezdálo se mi totiž, že bych tady už někdy byla.

„Ona se vdala. Bydlí teď s manželem, samozřejmě,“ vysvětlila Sue.

„Aha.“

Sue zazvonila. Přišla nám otevřít dívka v našem věku. Měla nakrátko ostříhané vlasy barvou podobné těm mým. Měla hnědé, kočičí oči, které vypadaly divoce. Podle Susanina popisu jsem poznala, že je to Meredith.

„Ahojky, Sue!“ zvolala Meredith a se Sue se hned objaly. Znaly se asi o dost dobře. Možná líp, než já se Sue. Trochu mě to mrzelo.

„A ty jsi Dawn, že jo?“ zeptala se Meredith mě.

„Už to tak je,“ řekla jsem.

„My se neznáme. Tedy, já tě znám,“ řekla a neubránila se úsměvu. „Já jsem Meredith Wildová, sestra Erin.“

„Těší mě.“

„Pojďte dál! Já jsem... Nechám vás tady stát na mrazu. Nemehlo.“ Nad posledním slovem se pousmála a omluvně pokrčila rameny.

Meredith mi přišla jako správná optimistická duše. Nic nebere vážně a na všem hledá jen to dobré. A všechny obdarovává úsměvy. Je sice trochu ztřeštěná, ale to na ní nikomu nevadí a nikdy nevadilo. Meredith se narodila, aby kolem sebe rozsévala štěstí a víru. Víru, že všechno může být krásné.

Vešly jsme na její pokyn dovnitř. První, co mě zaujalo, bylo moderní vybavení domu a design. Přesně takový dům bych chtěla jednou mít. Z obýváku byly slyšet další ženské hlasy.

„Přišla Sue a Dawn,“ oznámila Meredith napřed ostatním. V obýváku byly jen dvě další ženy a Meredith. Jedna z nich měla v rukách miminko. Podle růžových deček jsem poznala, že je to holčička.

„Ahoj, Sue,“ pozdravila ta bez miminka.

„Ahoj, Erin,“ odvětila Sue. „Dawn, tohle je Erin Wildová.“

„Už dávno ne,“ řekla Erin.

„Jé, promiň! Omlouvám se. Tohle je Erin Newtonová.“

„Vždyť na tom nesejde,“ řekla jsem. „Já jsem Dawn Wolfová. Ale říkej mi jen Dawn.“

„Dobrá,“ souhlasila Erin.

Žena s miminkem vstala a přidala se k nám a představování.

„Ahoj, Dawn a Sue. Já jsem Selene Masenová. Pro vás jen Selene.“

Selene byla z nás všech nejvyšší. Nebyla úplně nejvyšší ženská, kterou jsem viděla, ale v porovnání se mnou a s ostatními - a my jsem měly míň než stosedmdesát centimetrů - byla opravdu vysoká. Měla rovné zrzavé vlasy do půlky zad. Čelo kulatého obličeje jí zakrývala krátká ofina

„Těší nás,“ promluvila za nás obě Sue.

„To je vaše holčička?“ zeptala jsem se Erin, když jsem se zblízka podívala na dítě v Selenině náručí.

„Ano,“ odpověděla.

„Je opravdu krásná. A je vám podobná,“ řekla jsem. „Jak se jmenuje?“

„Kristen,“ řekla Erin.

„Můžu si ji pochovat?“ zeptala jsem se okamžitě. Selene mi ji beze slov předala. Kristin byla krásná. Jinak se to nedalo popsat. Měla Erininy hnědé oči a na hlavě pár světlých vlásků. Nikdy jsem se o děti přespřílišně nezajímala, ale věděla jsem, že je jednou chci. Hlavně holčičku, jako byla Kristen. Nechci tím říct, že by chlapeček mou touhu po dítěti nijak neuspokojil. Jen mě zarážejí všechny divné myšlenky o tom, že jsou chlapi něco víc než my. Otcové vždy chtějí syny, vládcové si přáli mužského následníka a i některé ženy upřednostňují syny před dcerami. Podle mě je to na hlavu. Ať už to dítě bude cokoli, mělo by být zdravé a mělo by být pořád u svých rodičů, kteří o něj budou pečovat a budou mu dávat svou lásku. Takovou rodinu bych chtěla mít.

Zaobírala jsem se Erininou holčičkou, zatímco ostatní si povídali. Rozhodně mi neušly zvídavé pohledy Erin a Selene. Sledovaly mě, Sue a Meredith. Hlavně Meredith a mě. Jejich pohledy mi přišly jako prověřování, jako kdyby na mně něco hledaly. Ale co? Nelíbilo se jim, že chovám Kristen? Mohly to říct. Ale neřekly. Nebylo mi dobře pod jejich spalujícími pohledy. Maskovaly to tím, že sledovaly Kristin, ale po té se ohlédly jen občas, Erin víckrát než občas. Nenávidím tajnosti, a tohle rozhodně bylo něco tajného. Naštěstí mám divokou povahu, která se tak snadno nevzdá. Věděla jsem, že na to časem přijdu.

Erin se k nám chovala, jako bychom se všechny znaly odjakživa. Ptala se nás na školu, rodiče, kluky a spoustu jiných témat, na která se přijde, když vedete rozsáhlý rozhovor s mnoha rozdílnými osobami. Byl to příjemně strávený den. Ne mejdan, jak mi včera psala Sue, ale i tak se mi to moc líbilo.

Erin byla moc milá, podle mě nemohl existovat člověk, který by jí nenáviděl. Ona musela být milována. A když byla milována, byla i uctívána jako hlavní žena v místnosti, a nebylo to jen tím, že ten dům byl její nebo že byla nejstarší a byla matka. Byla to autorita.

Selene mi ze začátku nepřišla tak skvělá jako Erin, ale i ona měla svou stránku - tvrdost - a tak se zdála nedůtklivá. Brala všechno v klidu a rozvážně. Vypadalo to, že ji nic nemůže rozházet. Byla takový pevný bod mezi nami všemi. Jako maják na rozbouřeném moři.

Tehdy jsem si uvědomila, že každá z nás má svou silnou rozdílnou stránku a proto se doplňujeme a skvěle si rozumíme. Selene byla rozhodná a tvrdá. Erin byla milovaná a každého milovala. Meredith byla veselá duše. Nikdy jsem neviděla u někoho jiného tolik smíchu. Susan byla zvídavá a upřímná. A já... já jsem si sama nebyla jistá, čím jsem výjimečná a čím se od nich liším. Tím, jak jsem divoká a vzpurná, nezkrotná? Možná jsem výjimečná tím, že nejsem výjimečná ničím. Neznala jsem správnou odpověď.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt lží - 2. kapitola: