Vlčice - Skryt Lží - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování Vlčice. Čeká nás zimní slunovrat...

11.10.2013 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1149×

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Byla jsem jako odříznutá od světa. Od doby Harryho zasvěcení a návštěvy domu tety Veronicy jsem nemluvila s nikým jiným než s Lissou, Williamem a Oliverem. Byla u nás Claire, ale jen jsme se pozdravily, pak jsem na ni neměla nárok. Snažila jsem se dovolat Alexovi, ale nebral mi to. Nechala jsem mu několik vzkazů, ve kterých jsem se mu pořád a pořád omlouvala, že z naší schůzky sešlo. Bylo to marné.

Smečku jsem se snažila nevyhledávat, dokud nebudu muset. Jediné, co jsem pro ni udělala, bylo, že jsem se naučila oslavný tanec na rituál slunovratu. Susan nic nepotřebovala a já jsem ji nechtěla vyhledávat. Nejvíc mě mrzelo, že jsem neměla žádný kontakt s Christianem. Nechodil mi do snů od té doby, co si myslí, že mám něco s Alexem. Měla jsem plnou hlavu myšlenek, nenapadlo mě, že bych se v cizích očích mohla odrážet jako holka, která nehledá pevný vztah a zahrává si s city kluků, kteří o ni možná stojí. To zapříčinilo i to, že jsem se poslední noci vůbec nevyspala. Až moc jsem si zvykla na mé a Christianovy sny.

„Už jsi připravená?“

„Jo, můžeme vyrazit,“ odpověděla jsem mamce. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, ale uvědomila jsem si, že je to jedno – tyhle šaty už ničím vylepšit nemůžu. Protože si to tak přeje smečka. Vážně je to otravný, tá má snad větší moc než prezident.

Mamka už byla v autě, přisedla jsem k ní do auta a vyrazily jsme k vlčicím.

„Bavila jsem se s tátou-“

„S Williamem, mami,“ skočila jsem jí do řeči.

„Nebereš ho jako svého otce?“ zeptala se.

„Částečně. Nechci ho tak nazývat. Nevím potom, o kom mluvíš.“

„O něm nikdy mluvit nebudu,“ řekla zatvrzele.

„Nikdy nevíš.“

„Dawn, nechci se zase hádat, a určitě ne kvůli někomu, kdo pro mě neexistuje.“

„Tak fajn, hádat se nebudeme,“ souhlasila jsem. „Proč jsi mi nikdy neřekla o Důležité?“

Lissa málem ztratila kontrolu nad řízením.

„O kom to mluvíš?“

„Duchové se po ní ptali, víš, o koho jde. Kdo je to?“

„Veronica ti dala nějaké brouky do hlavy? To jsem mohla čekat.“

„Zjistila jsem to sama, Veronicy jsem se na nic neptala,“ řekla jsem. „Má nějaký úkol. Co je to za úkol?“

„Jak to mám vědět?“ odsekla Lissa. „Nikdo to neví. Jen ona sama zná svůj úkol.“

Začala jsem pochybovat, jestli jsem si to vše nevyložila špatně. Jestli vodítka nebyla nesprávná, jestli se Lara nespletla. Možná nejsem ta vyvolená. Naznám žádný smrtelně důležitý úkol, který bych měla splnit. Bylo mi to líto a současně ze mě spadla velká tíha. Toužila jsem po tom být ta, na kterou se čekalo staletí. Chtěla jsem to a zároveň jsem se bála, že to zkazím, což by pro mě nebylo nic neobvyklého.

Dnes jsme se u jeskyně nezastavily. Pokračovaly jsme dál směrem k Měsíčnímu břehu. Jely jsme jen kus cesty, zbytek jsme musely dojít pěšky. Šly jsme studeným sněhem, s každým krokem mi měla být větší zima, ale polévalo mě horko a moc.

„Někde tady je oheň,“ řekla jsem zděšeně.

„Ano,“ potvrdila Lissa klidně. „Ostatní připravují obřad, zapálili hranici.“ Lissa byla klidná, možná trochu znuděná. Chápala jsem proč. Já jsem byla plná energie. Chtěla jsem běžet jako o život blíž plamenům, chtěla jsem tancovat, zpívat, aby všichni věděli, že jsem tady, já, dcera Ohně, nejvášnivějšícho a nejnebezpečnějšího z živlů. Z temné bezbarvé noci element udělal místo plné barev a hudby. Brzy jsem plameny hranice viděla a vábily mne ještě více. Stoupaly k nebi, vlnily se v rytmu rajské hudby.

„Dawn!“ Přiřítila se ke mně Meredith, stejně vzršená jako já. Objala mě kolem ramen. „Těšila jsem se, že se znovu setkáme.“

„Taky tě ráda vidím,“ řekla jsem upřímně.

„Cítíš to taky? Přišla jsem sem, když už byl oheň rozdělaný, a od té doby jsem k nezastavení! Mary říká, že nám plameny dodávají sílu. Myslím, že má pravdu jen napůl. Mně dodaly ještě pořádnou dávku šílenství.“

„Mary má pravdu. Je to síla. Nikdy jsem si nepřišla mocnější. Divím se, kolik energie mi oheň dodal. Jsem nevyspalá.“

„Co to?“

„Špatné sny,“ odpověděla jsem a nebyla jsem daleko od pravdy.

„Po rituálu usneš jako nemluvně!“

„Řekla bych, že neusnu vůbec. Budu mít energii do konce roku a budu jako neúnavný stroj.“

Vítání zimy vypadalo úplně jinak než zasvěcovací rituály. Byla tu odlehčenější atmosféra, mnohem milejší. Všichni se tu chtěli pobavit, nechtěli myslet na Susan, upíry, duchy, zákony nebo na Důležitou. Tohle byla naše noc, noc dcer a synů elementů. Měla nás nabít, dodat nám sílu do dalších nelehkých dnů. Postavili jsme se kolem ohně, bylo jedno kam. Devět dcer a syn. Heaven tu dnes nebyla. Tohle byla záležitost dána vlčími zákony, proto tu nemusela být. U ohně už byli všichni a obřad mohl začít.

Všichni jsme se chytli za ruce a utvořili pevné spojení. Já jsem se držela s Meredith a Selene. Sel zřejmě chtěla trochu naštvat Michelle a schválně si stoupla mezi dva Wolfy, mě a Harryho. Všimla si, že se na ni zvláštně dívám. Neudělala nic, co by mě naštvalo, co by mělo probudit nenávist mezi námi. Nikdy jsme se spolu nebavily, nenašly jsme společnou řeč.

„Nejsem jako Michelle. Mám Harryho i jeho rodinu ráda. Mám ráda i tebe, přestože se moc dobře neznáme,“ řekla Selene. Její výraz už nebyl tak tvrdý, byla navenek plná citu stejně jako uvnitř. I ona se změnila, stejně jako Harry.

„Jsem ráda. Snad tohle pochopí i tvoje máma,“ zadoufala jsem.

„Nic víc si teď nepřeju.“ Selene se usmála a zadívala se do plamenů.

„Tato noc je nejdelší za všech. Podzim, který byl pod nadvládou Země a Vody, střídá zima. Pro Vodu a Vzduch nastává jejich společné období vlády. Je jedno, že vládu mají pouze tyto dva elementy, tento svátek a příchod tohoto období můžeme oslavit všichni společně.“ Erin zvedla své ruce spolu s Mary a Michelle. My ostatní jsme je následovali. Přes pouto našeho spojení probíhala živá síla. Během spojení jsem nebyla jen dcerou Ohně. Vnímala jsem všechno. Jako bych byla vládkyní elementů a cítila navíc Vzduch, Vodu i Zemi. Cítila jsem se být neporazitelná, nikdo nemohl mít v tu chvíli víc moci než já.

Jsem sobecká, chtěla jsem být takovou napořád, být lepší než Erin, krásnější než Richelle, zlomit víc srdcí než Christian. Chtěla jsem moc, ovládat vše. Nechala bych se jí ovládat jen proto, abych získala, co chci. Nikdo nepoznal odvrácenou stranu mého já, tuhle tvář. Ani Susan, ani Harry, ani Christian, který si myslí, že ví vše nejlíp. Jen já sama jsem se mohla nazvat takovou, jakou jsem doopravdy byla. Nazvat se vlčicí, nespoutaným zvířetem, ve kterém plane oheň, a dusí se, protože je svazován provazy, které drží smečka. Ten oheň touží po moci, aby se mohl osvobodit a zničit mě. Tak mi došlo, že největší překážku ve svém životě nikdy nepřekonám, protože neskolím sama sebe.

Náš prostý obřadní tanec jsme zopakovali několikrát, přesto jsem neměla dost. Něktří už ano. Marion, Veronica, Michelle a Alice šly brzy domů. Moje matka zůstala kvůli mně. Doufala, že tu brzy skončím, ale to jsem neměla v žádném případě v úmyslu.

„Dawn, půjdeš už domů?“ zeptala se mě, když začala být netrpělivá.

„Půjdu. Až za svítání!“

„Dawn,“ začala matka.

„Klid. Dostanu se domů, nedělej si starosti.“ Pak jsem se o ni už nestarala a ona zřejmě opustila oslavu s Erin. Dlouho jsme blbli ve čtyřech, Selene se opravdu rozjela a já si říkala, kde se to v ní vzalo. Ale i ona a Harry mě a Meredirh opustili, někam se zašili. To bych teda udělala já, kdybych neměla rodiče na krku. Já jsem byla s Meredith u ohně, dokud nevyhasl. Bylo to určitě do časných ranních hodin, ale o čas jsem se nezajímala, dokud jsem mohla tančit, skákat a zpívat v lese, čas byl pak vedlejší. Pak plameny zhasly.

„Co budeme dělat teď?“ zeptala se Meredith.

„Půjdeme domů?“ navrhla jsem.

„Pěšky? Teď? Ne, ne, chci zažít nějaké dobrodružství! Chci něco porušit!“

„A jaký dobrodružství?“

„Mám nápad,“ řekla, oči sejí rozzářily vzrušním. „Přespíme v jeskyni!“

„To je dobrodružství?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Posvátná půda, Dawn! Tam nikdo nesmí spát a dělat nic kromě zasvěcování a podobných věcí.“

„Tak jo, ale příště vymýšlím něco já. Tvoje nápady jsou trochu dětinský.“

„Dětinský? Možná by tě zajímalo, že jsem starší než ty.“

„Jen podle data,“ souhlasila jsem napůl.

Jeskyně byla studená, ale teplejší než sníh. V síni byla tma. To Meredith vyřešila olejovou lampou. Vše vypadalo stejně jako posledně.

„Mohlo by tady být něco, na co bychom si mohly lehnout.“ Meredith mi ukázala výklenek, ve kterém byla lampa. Byl schovaný ve stínu, blízko vchodu. Bylo tam nějaké oblečení pro situace, jako bylo například moje zasvěcení. Byly tu schované barevné svíce a zasvěcovací poháry.

„Hele, co jsem našla.“ Meredith držela v ruce teplou červenou deku. Rozložily jsme si ji na zam a lehly si na ni.

„Nesmažeme znaky na zemi?“

„Ne. Jsou zabezpečeny kouzlem. Byli bychom blázni, kdybychom je pořád malovali dokola a měli velekněžku.“

„To určitě,“ souhlasila jsem se smíchem.

„Všimla sis Selene a Harryho?“

„Už dávno. Byla jsem po Harryho zasvěcení u něj doma. Nic se neutají.“

„Máte k sobě blízko.“

„Rozumí mi. V tomhle se jeho a Oliverova role prohodila.“

„Vždycky jsem si byla nejbližší se sestrou,“ řekla pomali Dith. „To, že jsme neměly otce ani matku, nás spojilo víc než jiné sestry. Po jejích osmnáctinách jsme se odcizily a já začala víc komunikovat se Susan. Sue byla jako já a byla pro mě poslední dva roky číslo jedna, a teď se to zase změnilo. Nejbližší jsi mi ty. Sdílím s tebou všechno, co mě trápí, hlavně vlčí věci. Přemýšlím, jestli takhle postupně neztratím všechny svoje přátele.“

„Máš zbytečné starosti,“ řekla jsem. „Ty nedokážeš stát sama v davu lidí. Vždycky kolem sebe budeš někoho mít. Jsi moc společenská, než abys zůstala sama.“

„Nechtěla jsi říct ukecaná?“

„Ne,“ zasmála jsem se. „Chtěla jsem říct, že tohle je skvělá noc.“

Nejčastěji vás probudí zvláštní zvuky. Vrzání podlahy, divný tlukot v přízemí, když je všude tma a všichni v domě spí. Mě v jeskyni probudil ten nejzvláštnější zvuk. Ticho. Nebylo slyšet nic, až na Meredithino oddychování vedle mě. Neslyšela jsem zvířata ani vítr ve větvích. Jako by se probudila smrt a zamrazila vše kolem.

Lampa byla zhasnutá, ale úplná tma nebyla. Posadila jsem se a pozorně naslouchala. Kdyby na mém místě poslouchal obyčejný člověk, nic by kromě Meredith neslyšel. Ani já jsem zpočátku nic neslyšela.

Pak jsem zaslechla sníh křupajíci pod těžkými botami. Ten zvuk vycházel z blízkého místa.

Vstala jsem a šla ven z jeskyně. Byla zima od úst mi stoupala pára. Chvíli jsem si zvykala na okolní světlo, než jsem začala pořádně vidět. Kroky přicházely zprava. Moje hlava se otočila tím směrem. Mezi stromy jsem rozeznala tmavou siluetu muže. Nedíval se na mě, netušil mou přítomnost. Snažila jsem se najít na něm něco zvláštního, abych ho poznala, nechtěla jsem však chodit blíž, abych se neodhalila. Hlava muže se otočila ke mně. Zůstala jsem nehybně stát. Dívali jsme si do očí. Přemýšlela jsem, o čem on přemýšlí, ale rychle jsem přestala. Rozeběhla jsem se k němu. On chvíli zůstal stát na místě a pak vystřelil pryč rychleji než já.

Zastavila jsem se a začala uvžovat. Nepochybně to nebyl člověk, ani vlk, ten by přede mnou neutíkal. Byl to upír. Nevydala jsem se ho hledat, byla bych blázen, kdybych šla sama.

Vrátila jsem se do jeskyně za Meredith. Nechtěla jsem jí nic říkat, možná jsem se spletla. Nechtěla jsem vypadat hloupě, tak jsem mlčela. Nechala jsem Meredith spát a uzavřela jsem se ve tmě jeskyně se svými myšlenkami.

Bylo to špatné, moc špatné. Jestli to byl upír, který vraždí bez zaváhání, možná už o nás ví a bude nás sledovat – v tom lepším případě. V horším nemusíme zůstat s jizvami z bitev a upír začne ovládat město. A co když, jen náhodou, je to Christian nebo Viktor, koho jsi viděla? Jsou to přece upíři. Ale nikdo nezemřel, ani nezmizel. Ne často ve velkém množství, co by upíry charakterizovalo. Kde berou Christian a Viktor krev? Proč mě to zajímá, je dobře, že na sebe neupoutávají. Smečka o nich neví a já se nemusím zabývat tím, jestli zemřou rukou mých sester, či snad dokonce mou.

Perný den a probděné noci zaklepaly na dveře a moje oči se únavou zavřely.

Místo, kde jsem se nacházela, jsem znala. Nepocházelo z mých vzpomínek, někdo mi je vsadil do hlavy. Byla jsem v zálivu. A jako obvykle jsem tam nebyla sama. Už jsem tušila, kde je Christian. Vstala jsem a otočila se k němu.

„Ahoj,“ řekla jsem.

Zůstal stát, pozdrav mi neoplatil. Tak fajn, budu mluvit já.

„Tu situaci s Alexem sis špatně vyložil, jsme jen přátelé, nic víc.“

„Vážně?“ zeptal se.

Přišla jsem blíž. „Ano. Jsme jen přátelé, a tak to zůstane. Pro mě jsi ty víc. To nejvíc na světě.“

Četl mi v očích, jestli to s ním myslím vážně.

„Ty mě asi nevnímáš stejně, jak bys mohl? Ale já to chápu. Jsem vlčice a představa mě jako něčeho nelidského tě musí dost odrazovat, a to je dost na to, abys-“

Přitiskl své rty k mým, aby mě poprvé políbil. A možná taky umlčel, musela jsem být v tu chvíli horší než Meredith.

Nikdy jsem si nemyslela, že mě poprvé políbí ve snu. Bylo jisté, že tu budeme sami, ale předpokládala jsem, že takovou věc bude chtít cítit v reálném světě, na místě, které někde existuje. Něco mi tady nesedělo, ale neměla jsem čas ani chuť to hledat.

„Miluji tě,“ zašeptal mezi polibky. Bylo nádherné to slyšet, mít ho blízko sebe a vědět, že cítí to samé, co já. Odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí. „Věříš mi to?“

„Proč bych neměla?“ zeptala jsem se zmateně.

Jeho tvář se změnila. Oči byly divoké, žíznivé. Výsměvný úsměv, podobný tomu Viktorovu, odhalil jeho zuby a zvětšené špičáky.

„Protože jsem upír,“ zašeptal mi do tváře. Pak zbořil své špičáky do mé krční tepny.

„Dawn, Dawn, vzbuď se!“

„Ne, ne, NE!“

„Dawn!“ Meredith se skláněla nade mnou a snažila se mě vzbudit. Ve tváři měla stejné zděšení jako já.

„Co se děje?“ zeptala jsem se šeptem.

„To bych se spíš měla ptát já. Začala ses převalovat a řvát jako pomatená.“

„Co jsem říkala?“

„Nic, co by dávalo smysl, jen jsi křičela bolestí.“

„Asi jsem měla nějakou noční můru,“ řekla jsem omluvně.

„Tak to já taky. Bála jsem se, že tě tady vraždí. Tohle nemůžeš dělat, mám jen jedny nervy.“