OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 15. kapitola

28.09.2013 (17:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1126×

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Všude byla hustá bílá mlha. A nic, prázdno. Co to bylo za místo? Bylo zvláštní, ale odpovídalo Christianovu chování dneska. Začala jsem se rozhlížet kolem, hledala jsem ho. Ale úmyslně se mi skryl, moje oči ho nenašly pod vlivem jeho mysli.

„Christiane!“ zavolala jsem ho. Chvíli jsem musela čekat, ale nakonec se mi ukázal.

„Co chceš?“ zeptal se.

Oddychla jsem si. Bála jsem se, že se mi neukáže. Ale řekl, že se uvidíme, takže proč jsem se vlastně bála? „Proč se ke mně takhle chováš?“ zeptala jsem se.

„Jak se chovám?“

„Jinak než předtím. Je to proto, že vím, že jsi upír?“

„Co chceš ode mě slyšet?“

„Nic,“ odpověděla jsem. „Chci, abys ty poslouchal.“

Díval se stranou, vypadalo to, že mě nechce slyšet. Přišla jsem k němu a otočila jeho obličej tak, aby se na mě dívat musel.

„Vím, že si myslíš, že to tak není, ale pořád jsi stejný. Stejný, jako když jsi byl člověk.“

„Už dávno ne,“ oponoval mi.

„Nevěříš mi? Ukaž mi to,“ vyzvala jsem ho. „Jsi v mojí mysli. Ukaž mi svoje vzpomínky na minulost.“

„Chceš je vidět?“ Zaskočilo ho, že po něm žádám tohle.

„Chci,“ odpověděla jsem.

Odvážil se mě vzít za ruku, tu, kterou jsem nedržela jeho tvář. „Zavři oči,“ řekl.

„Ne. Odejdeš.“

„Zavři oči,“ přikázal důrazněji.

Zakoroutila jsem hlavou, ale oči jsem zavřela.

Christian mě nechtěl oklamat, opravdu mě vzal do své minulosti. Neodvážila jsem se hádat, kam mě to vzal. Byli jsme v zahradě, velikém sadě, který patřil ke statku v údolí. Nedaleko nás si hrály čtyři děti. Malé děvčátko a tři chlapci, kteří zřejmě byli sourozenci.

„Že mě nechytíš, Ellie?“ volal jeden z chlapců.

„Počkej, Viktore!“ volala holčička a hnala se za ním. „Mám tě!“ zvolala šťastně holčička, když se jí Viktor nechal chytit. „Jdi za Christianem!“

„Ne, ne!“ bránil se malý Christian. „Chyť Jamese!“

Děti se honily dál a já jsem svou pozornost přenesla na současného Christiana.

„To jsi ty a Viktor?“

„Ano. A naši další sourozenci.“

„Další? Kolik jich máš?“ zeptala jsem se.

„Jen Viktora. Ale měl jsem čtyři. Viktora, Jamese, Eleanor a Annie.“

„Kde je Annie?“

„Annie se doma houpá v kolébce,“ odpověděl.

„Aha. Kolik ti bylo?“

„Sedm. Viktorovi osm, Jamesovi šest a Eleanor jen čtyři.“

„To je váš statek?“

„Všechno tady kolem patřilo nám. Jen to teď už neexistuje. Tohle místo se rozpadlo na prach, stejně jako všechno, co jsem tu prožil.“

„Zůstalo tady. Ty i Viktor ho stále máte ve svých vzpomínkách.“

Nereagoval na to, co jsem řekla, a zahleděl se do údolí. „Podívej se,“ vyzval mě a ukázal na statek. Trochu jsem mhouřila oči proti slunci, ale viděla jsem to, co mi chtěl Christian ukázat. Ze statku vyšla krásná mladá žena. Nemohlo jí být víc než třicet.

„Viktore, Jamesi! Christiane, Eleanor!“ svolala žena děti.

Děti nechaly hry a rozeběhly se poslušně k ní. Pohlédla jsem na Christiana a pak se rozeběhla s nimi. Christian běžel za mnou. Dorazili jsme všichni současně. Eleanor se chytla ženy za sukni a pevně se k ní přitiskla.

„Běžte pomoct otci na pole, už vás čeká.“

„Dobře,“ řekli chlapci jednohlasně a běželi pryč

„Můžu tu s tebou zůstat, mami?“ zeptala se holčička.

„Ale ano, můžeš,“ řekla žena.

Otočila jsem se na Christiana. „To je tvoje maminka?“

„Ano. Eleanor Brightová, stejně jako má sestřička.“

„Takže ses jmenoval Bright už od narození?“

„Jmenoval.“

„Tvoje maminka byla moc krásná. Máš její oči.“ Eleanor byla opravdu výjimečně krásná žena, bez líčidel, obyčejná matka pěti dětí, ale přesto by se v dnešní době mohla ucházet o místo modelky. Vlasy měla dlouhé, podobné barvy jako já, a tak krásný a sladký úsměv, že se těžko dalo uvěřit, že je pouhým člověkem.

„Chybí ti?“

„Víc, než si myslíš.“

„Co se s nimi stalo?“ zajímalo mě.

„James zemřel ve válce, jako většina mužů. Jen někteří unikli smrti jako já a Viktor. Eleanor zemřela jako malá. Byla jen o rok starší, než jak jsi ji viděla. Annie jako jediná z nás šťastně dožila svůj život. Vdala se a měla šest dětí. Některé pojmenovala po nás, svých zemřelých sourozencích. Naše rodina díky ní pořád žije.“

„A tví rodiče?“

„Žili dlouho i přes rány, které jim život zasadil.“

„Tak vidíš. Tohle všechno dokazuje, že jsi pořád stejný. Truchlíš pro své blízké. Nezapomněl jsi na svou minulost.“

„Byl jsem za ní,“ řekl. „Byl jsem za svou matkou, než umřela. Řekl jsem jí, že stále žiju, já i Viktor. A že byla nejlepší matkou, že vždy zůstane nejvýznamnější ženou v mém srdci. Nečekal jsem, že by mě ještě mohla vnímat, možná vážně nevěděla, co se děje, ale podívala se na mě a řekla: Můj synu, přijde jiná žena, významnější a důležitější než já, a cesta k ní bude težší než ke mně. Láska matky a dítěte je jasná jako slunce za letního dne, ale cesta k srdci ženy, kterou budeš milovat, je těžší než cesta do nebes. Nehleď na překážky, nevzdávej se jí a buď šťastný, že jsi ji našel, buď šťastný, protože si to zasloužíš, protože ses vrátil.“

Ohromeně jsem vydechla ned těmi krásnými slovy. Vyslovoval je s takovou úctou, že jsem poznala, že matčiným slovům věří.

„Nechci se vydávat za ženu tvého srdce, ale tvá matka měla v něčem pravdu. Neměl bys hledět na překážky mezi námi, měly bys být šťastný. Jako... jako já, kdykoli za mnou ve snu přijdeš.“

Chrisitan měl na čele vrásky, zkoumal svoje boty. Když vzhlédl, nedíval se na mě, podíval se do oken statku. Věděl, že v nich uvidí svou matku.

Vzala jsem ho za ruku a on obrátil pozornost ke mně.

„Vezmi mě ještě někam, kamkoli,“ žadonila jsem.

„Co kdybys ty někam vzala mě?“ navrhl.

„Já? Já tebe?“

„Tohle je sen. Jsme spojeni myslí, oba vidíme to samé. Ty mi můžeš ukazovat místa a vzpomínky, stejně jako já tobě. Můžeš udělat cokoli. Ale byl bych rád, kdybys mi ukázala váš dům.“

„Mám nápad. Nechoď ve snu a přijď k nám doopravdy.“

„Rád bych, ale nepůjde to,“ řekl.

„Proč?“

„Je to váš dům, dům vlčic. Vaše domy jsou chráněny kouzly velekněžky. Do domu se dokáže dostat jen hodně silný upír, nebo musí mít pomoc čarodějky.“

„Aha. To jem nevěděla. Co o nás ještě víš?“

Zamyslel se, našpulil rty, vymýšlel na mě nějakou lišárnu. „Nejdřív mě vezmi k vám domů, a já ti to pak řeknu.“

„Vyděrači,“ řekla jsem a on se jen usmál. „Ale já nevím jak!“

„Mysli jen na to místo, kam mě chceš vzít. Vybav si co nejvíce detailů. Projdi pomocí vzpomínek na to místo a proměn to v sen.“

Zavřela jsem oči soustředěním a snažila se dělat to, co mi Christian řekl.

„Vidíš, není to těžké,“ zašeptal mi do ucha.

Otevřela jsem oči a byla ve svém pokoji. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi to povedlo.

Christian už nebyl vedle mě, procházel se po pokoji a díval se snad na všechno. Musel o mně vědět všechno, zvědavec jeden.

„Tvůj pokoj?“ ptal se pro pořádek. Nebo možná taky proto, aby nevypadal vševědně.

„Jo.“

„Nepředstavoval jsem si ho takhle,“ řekl.

„A jak sis ho představoval?“

„Možná trochu víc... teenagersky.“

„Teenagersky?“

„Plakáty nynějších boybandů, spousta fotek tebe a kamarádek, spousta zrcadel...“

„Jo tak. Ber to takhle. Tohle,“ ukázala jsem na nástěnku plnou svých nejhezčích nákresů, „je moje stěna s plakáty a zároveň fotky. A pokod jde o ta zrcadla, nemám je moc ráda.“

„Nejsi náhodou upír? Ti by se měli zrcadel bát.“

„Ty se bojíš?“

„Ne. V zrcadlech vidět jsme.“

„Já to s těmi zrcadly nemyslela tak, že se na sebe nikdy nedívám, ale když nemusím, je to lepší. Já mám z nich strach. Vzpomínka z dětství.“

„Co se ti stalo?“

„Byla to sázka. Musela jsem jít v noci do zrcadlového labyrintu, dostala jsem s sebou jen malou baterku. Bylo tam už zhasnuto, tak jsem si svítila na cestu. Tváře podsvícené slabým svitem baterky nejsou zrovna krásné, pro mě byly děsivé. Je trapný, že ti to říkám.“ Zakroutila jsem hlavou nad tím, jaké blbosti mu tady vykládám.

„Nikdy jsi mi neřekla, že umíš tak malovat,“ změnil téma.

„Nikdy ses neptal,“ řekla jsem. „Co o nás tedy ještě víš?“

„Proměnou procházíte po osmnáctých narozeninách, první proměněná je hlavní vlčicí. Máte za úkol chránit lidi před takovými, jako jsem já.“

„Před jinými, jako jsi ty,“ opravila jsem ho.

„Jste krásné.“ Odhrnul mi vlasy z tváře. „Ačkoli to pro mě už nic neznamená. Ty jsi ta nejkrásnější. Všechno je na tobě dokonalé, tvůj úsměv, tvá tvář, tvoje kůže, oči...“

„Všechno je na mně dokonalé, až na to, že jsem vlčice. Drobný detail,“ nevesele jsem se usmála.

„Nepatrný.“ Vzal mou tvář do dlaní. Usměv zmizel, dech se mi zatajil.

„Nebudeš se už chovat tak, že se naznáme, že pro tebe nic neznamenám?“

„Už ne,“ odpověděl vážně. „Je to moc náročné, abych tě celou dobu jen přehlížel.“

Konečně, pomyslela jsem si. Konečně se všechno vrátilo do starých kolejí.

„Christiane, když jsi byl člověkem, měl jsi někoho, s kým jsi byl šťastný?“

„Nemůžu říct, že by se nenašla žádná dívka, která by se mi líbila, to nejde říct. Každý je nějak zvláštní, krásný. Ale necítil jsem, že bych s nějakou z nich tehdy mohl dožít svůj život.“

„Teď tady nějaká taková je?“

„Je, a je pro mě nedosažitelnější, než kdyby byla pouhým člověkem.“ Nechtělo se mu to říct, ale nechtěl lhát, a já za to byla ráda. Lží jsem si ve svém krátkém životě už užila víc než dost.

„Vrať se do postele, přichází ráno,“ řekl.

„Tak brzy? Jak to víš?“

„Ty to říkáš. Biorytmy. A brzo to není. Čas tady plyne rychleji. I když se ti zdá, že jsme tu jen hodinu, uplynulo jich klidně už osm.“

„Dobře, ale ještě tu se mnou chvíli zůstaň.“

„Rád to splním.“

Lehli jsme si na mou postel, otočení k sobě. Zalíbila se mi představa, že bych vedle něj ležela častěji, usínala a probouzela se v jeho blízkosti. Proti mé vůli mi z oka ukápla slza, stékala po tváři a po vlasech, kde se ztratila.

„Neodcházej,“ zašeptala jsem.

„Musím.“ Christianův hlas přicházel z dálky. Byl stále vedle mě, ale mizel jako mlžná představa.

„Co se děje?“

„Probouzíš se,“ odpověděl. Pak už jsem ho neviděla. Po pár mrknutích už jsem opět měla své věci na spaní a pokoj byl o trochu reálnější.

„Ach, Christiane,“ povzdychla jsem si. „Ty mě jednou zničíš.“ Ale když tě zničí láskou, bude se ti to líbit, zašeptal mi hlásek v hlavě. To ano, souhlasila jsem s ním.

Byla jsem ráda, že je pátek. Vánoce byly v dohledu a my jsme po dnešku nemuseli na nějakou dobu do školy. Trochu mě to mrzelo, protože jsem nevěděla, jestli se uvidím s Christianem. Ale usmířili jsme se, a tak jsem doufala v lepší věci.

„Už zase jsi nějaká zamlklá.“

„Co? Jo, možná trochu jo.“ Teď to vypadá, že jsem i trochu mimo, pomyslela jsem si.

„Děje se něco?“ starala se Susan.

„Ne, jen nějak nevím, o čem mluvit,“ odpověděla jsem.

„Smutná, že se už letos nejde do školy?“

„Jasně, bude mi to hrozně chybět,“ řekla jsem smutně, ale myslela to naopak.

„Nevíš, na koho tu čeká Christian?“ zeptala se.

Moje oči ho ihned spatřily. Čekal na parkovišti opřený o své nablýskané auto, a bylo zřejmé, že na někoho čeká. Měl dobrou náladu, vůbec nevypadal naštvaně jako včera.

„Možná tuším na koho,“ odpověděla jsem. Na to, jak jsem skromná, jsem si až přespříliš věřila, že čeká na mě. Vystoupila jsem se Sue z auta. Nespouštěla jsem oči z Christiana a on je nespouštěl ze mě. Neřekla jsem Sue ani ň a šla přímo za Christianem.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Ahoj.“

„Je všechno urovnáno? Všechno jako dřív?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl. „Ale nemuselo by být všechno stejné. Něco by se mohlo změnit.“

„Záleží, jestli k lepšímu.“

„Doufám, že to bude změna k něčemu lepšímu.“ Vzal mě za ruku, propletl naše prsty. Chvíli jsem nevěřícně zírala, a pak jsem se odvážila podívat na Christiana. Ten čekal na mou reakci.

„Stoprocentně se pohneme k něčemu lepšímu,“ řekla jsem. V Christianových očích se objevil záblesk neskrývané radosti.

„Jdete na hodinu?“ Do naší soukromé atmosféry vpadla Sue. Rychle jsme se pustili, Sue si ničeho nevšimla.

„Proč bychom nešli?“ zeptal se Christian a významě se na mě podíval, jako kdybychom nemuseli.

„Půjdeme,“ řekla jsem rozhodně. Christianovi jsem ale naznačila pohledem, že to rozhodně není volba, kterou jsem měla na prvním místě.

Matematika se zdála jako největší mučící nástroj v dějinách lidstva. Myslela jsem, že mi nejvíc bude vadit, že nejsem s Christianem, ale nebylo tomu tak. Největším utrpením bylo být blízko něj a přece od něj tak daleko. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, když mi skrytě řekl, že se mnou chce chodit. Tak mi to alespoň vyznělo. Doufala jsem, že to tak myslel. Chtěla jsem dostat tuhle šanci a nechtěla jsem ji v žádném případě promarnit. Měla jsem v plánu se s ním hned po hodině dát do řeči. To chtěl udělat i Alex se mnou. A k mé velké radosti byl rychlejší než já.

„Ahoj. Platí ten dnešek?“ zeptal se.

Sakra, na to kino jsem úplně zapomněla! „Jasně. Proč by neměl?“

„Radši se ptám. Vyzvedl bych tě dneska v půl sedmé?“

„Vyhovuje,“ odbyla jsem ho jednoslovně. „Už musím jít.“ Posbírala jsem si svoje věci a šla na další hodinu a někdy mezi tím hledat Christiana. Nikde na chodbách jsem ho neviděla, nikde na mě nečekal. Potřebovala jsem jedinou věc, vědět, jestli to se mnou vzdal tak rychle. Mohl to udělat, pokud si vyložil mou kamarádskou schůzku s Alexem jako rande.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 15. kapitola: