OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 13. kapitola

21.09.2013 (18:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1248×

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Nevěděla jsem, jestli se mi chce spát nebo ne, jestli chci snít o Christianovi, nebo se pokusit mu zabránit, aby mi lezl do hlavy. Teď už jsem věděla, že přijde, sama jsem ho k tomu vybídla. Jistě ho nenapadlo, že by můj čas strávený s Meredith něco na mém rozhodnutí změnil nebo mi dal malinkou dávku pohybností, že mi mohl odhalit, kdo doopravdy je.

Nebylo pochyb o tom, že Christian skutečně upír je. Všechno, co mi Meredith o upírech řekla, to potvrzovalo. Proto mi Christian připadal o tolik jiný než ostatní, byl zvláštní, byl to jiný člověk. Při bližším zkoumání vzpomínek mi bylo jasné, že Viktor, Richelle, adoptivní matka Anna a Christianův táta jsou jimi také. Odhalila jsem skupinku upírů v našem městě, až nebezpečně blízko nám. Nefinguje Christian svůj přehnaný zájem o mě jen proto, aby se dostal blíž k vlčicím? Nejsem jen nástroj?

Najednou mě napadlo, že skutečně chci, aby přišel. Chci zjistit pravdu. I když to budu muset dělat nenápadně, abych se neprozradila a neřekla, že znám pravdu. Převalila jsem se na druhý bok a zavřela oči. Čekala jsem na upírův sen.

A nebyla to dlouhá doba. Opět mě překvapil novým místem, které jsem neznala. Seděla jsem na velkém plochém kameni a dívala se na paprsky zapadajícího slunce, třpytící se na hladině jezera. Kolem vodní plochy rostlo několik druhů stromů, břízy, javory, osiky, vrby i jiné. Za mnou stál dům. Byl to dřevěný srub, splýval s okolím. Zapůsobil na mě dojmem, že je to domov, zázemí, kam patří jen ty nejkrásnější okamžiky. Takže i když jsem ani nevěděla, kde jsem, hned jsem si tohle místo zamilovala a přivlastnila.

Hledala jsem Christiana. Pokoušela jsem se nedívat, hledala jsem ho ostatními smysly. Doufala jsem, že uslyším jeho tiché kroky nebo ucítím vůni v závanu větru. Nebo že mi můj tichý smysl zvaný intuice řekne, kdy se mám otočit a pohlédnout mu do tváře. Všechny mne zklamaly. Nevěděla jsem o nem dřív, než se rozhodl, že o něm smím vědět. Byla to součást jeho umění ovládat sny. A já jsem nevěděla, jak a jestli tomu můžu zabránit. Zřejmě ne, ale to věděl jen on.

„Čekáš na mě?“ zeptal se. Objevil se znenadání vedle mě, seděl na kameni jako já jen kousek ode mě, dělily nás centimetry.

„Měla bych? Řekla jsem, že se uvidíme.“

„Děje se něco?“ Neušla mu změna v mém hlase, znal mě příliš dobře, i za tak krátkou dobu.

„Přemýšlím o tom, co je správné. O tom, co bych měla udělat a co zas ne.“

„Lidé nepřemýšlejí o tom, co je dobré a špatné. Obojí je jen volba, a oni zvažují mezi tím, co je těžké a co snadné. Pro co musí obětovat víc a pro co míň.“

„Jsi filozof? Nebo ses i ty rozhodoval takhle? Vypadá to, že tu situaci znáš.“

Uslyšela jsem, jak se nadechl, jako kdyby chtěl začít mluvit, ale jen zase vydechl a přemýšlel. „Neříkám, že jsem to měl lehké,“ připustil. „Každý z nás se rozhoduje každý den a každé další rozhodnutí ovlivňuje to následující jako nekončící řetězec.“

Dívala jsem se na jemný stříbrný prstýnek na mé ruce a točila jím kolem prstu.

„Christiane,“ rozhodla jsem se ho oslovit jménem, „už jsi někdy něco moc chtěl něco, co pro tebe bylo stejně nedosažitelné, jako lákavé?“

„Ano.“ Zaslechla jsem v odpovědi náznak úsměvu.

Odtrhla jsem oči od prstenu a podívala se na něj. V očích mu tančily plamínky a koutky úst se mu nenápadně zvedaly.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Tebe.“

To krátké slůvko mnou projelo jako blesk, rozechvělo každý můj orgán. Měla jsem zvláštní pocit v břiše, jako by se mi uvnitř zkroutila střeva do tvaru srdíčka. Ale hlavní myšlenka byla, že o mě stojí, že mu nejsem lhostejná, že pro něj něco znamenám. Už jsem nevěřila, že je Christian jen hráč, lamač srdcí. Vždycky říkal pravdu, i když mluvil v hádankách. Nemohl tohle všechno dělat jen proto, aby se dostal ke smečce, tomu jsem nevěřila.

„Proč jste se přestěhovali sem? Proč jste si nenašli místo někde jinde? Bylo by mi jedno, kdyby to bylo jen sousední město, pár kilometrů.“

„Lituješ toho, že jsi mě potkala?“

„Ano. I když vím, že bych nic podobného s nikým jiným nezažila. Nepotkala bych nikoho, na koho bych musela pořád myslet, o kom by se mi muselo pořád zdát.“

Jeho tiché uchichtnutí přerušilo napjatou atmosféru.

„A nemyslím tyhle sny. Myslím úplně všechny. A všechny mé pocity, že kdykoli k tobě zabloudím v myšlenkách, jsem v jiném světě, že kdykoli se na mě podíváš,“ naše pohledy se střetly, srdce se mi rozběhlo ještě rychleji, „ztrácím slova a srdce mi letí někam do cizích zemí.“

Pomalu jsem natahovala ruku a nespouštěla z něj oči. Konečky prstů jsem se dotkla jeho ruky, kterou se zapíral na kameni. Jemně jsem po ní přejížděla a zkoumala její výjimečnost.

„Že kdykoli se dotkneme, zapomínám, jak se jmenuju.“

„A toho lituješ?“ Byl zmatený. A zmatený výraz mu vůbec neslušel.

„Bolí mě to. Ta nedosažitelná výjimečnost, která se mi každý den ukazuje před očima a vysmívá se mi, že tohle všechno nikdy nebude moje.“

V očich mě začaly pálit slzy, vidění se mi rozmazalo. Odvrátila jsem hlavu do strany a snažila se je zahnat. Sluneční svit mi ale vůbec nepomáhal. Na rameni jsem ucítila Christianovu ruku. Cítila jsem blízkost jeho těla, tajemné sálání, co mě vábilo blíž.

„Ty neodejdeš.“ Otočila jsem se, abych mu to řekla do tváře. O slzy jsem se nestarala. „Proč jsme to nechali zajít tak daleko, proč se nemůžeme nenávidět? Všechno by tím bylo vyřešeno. Mohl bys být ten namachrovanej týpek, za kterého jsem tě považovala na začátku, a ty jsi mě mohl vidět jen jako jednu nešťastinici, čekající v zástupu na jediný tvůj úsměv.“

„Nikdy bys jí nezůstala.“

„Zůstala, a byla bych ráda.“

„Nikdy bych ti to nedovolil,“ stál si na svém Christian.

Vzdala jsem své sebeovládání a bezvládně se o něj opřela. Nechala jsem se obejmout jeho ochranitelskými pažemi a zabořila mu tvář do prsou. Několik mých slz smáčelo jeho oblečení, ale nevšímal si toho. Konejšil mě jako malé dítě, hladil mě po vlasech a do ucha mi šeptal, že všechno bude dobré.

Tohle by se nemělo jmenovat láska, je to jen bolest, pomyslela jsem si.

„Máš pravdu,“ souhlasil šeptem Christian, jako kdyby věděl, co jsem si myslela.

Ráno mě přivítalo jen bílé světlo z oken. Venku silně sněžilo, chumelilo tak, že téměř nebylo vidět na krok. Z mého okna nebylo vidět ani na silnici, a přitom je od ní pár metrů. První, na co jsem si ráno vzpomněla, bylo, že musím zavolat Susan. Kdyby takhle brzy volala ona mně, řekla bych jí, že mě tím ruší – ještě bych spala. Ale moje Sue byla ranní ptáče, takže jsem ji nemohla rušit ani trochu.

„Ahoj, Susie, tady Dawn.“

„Ahojky. Ty už jsi vzhůru?“ Zdála se překvapená. Jako bych tuhle otázku nečekala.

„Jo, jo, jsem. To ale neřeš. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli je všechno OK a jdeš dneska do školy.“

„Jasně že jdu. Je mi dobře. Včera to na mě nějak padlo, ale postel, horká vana, bylinkový čaj ze mě všechno dostaly.“

„To je dobře. Takže za chvíli. Čau.“

„Páčko,“ rozloučila se. Ukončila jsem hovor.

Takže odvoz jsem měla zajištěný. S mamkou jsem to také dala dohromady a naše rodina zase normálně funguje. Smečka teď není aktivní a ještě dlouho nebude. Mám čas do slunovratu, abych na sebe znovu oblékla červené rituální šaty, na krk si dala znamení ohně a ukázala na obdiv svou růži v plamenech. Jen Christian se zdál nedořešitelnou záležitostí. Ten vztah mazi nami, nevěděla jsem, jak to správně nazvat, neřekli jsme si do očí, čím doopravdy jsme, a přesto víme, že nemůžeme být spolu. Můžeme se dotknout, ale nemůžeme odejít, je to, jako když se setkáte s vězněm a můžete se vidět jen přes mříže. Naše jako chození žádné z těchto záležitostí neprospěje, naopak, čekala jsem, že za mnou přijde několik holek jako Ginna a budou se mě pokoušet přesvědčit o tom, že jsou pro Christiana lepší než já. No a co? Budu je ignorovat. Dnešní den mi nemohl nikdo zkazit. Chtěla jsem, aby byl celý den můj, bez problémů, hádek a otravných holek a dalších věcí, které mě mohly vytočit.

Mamka mě překvapila velkolepou snídaní. Donutila i Olivera, aby si sedl s námi. Moc ho to nebavilo, kyselejší výraz ve tváři ještě neměl.

„Co se tak tváříš?“ zeptala jsem se rozesmátě.

„Jen tak,“ řekl.

„Úsměv, bratříčku!“ Rozcuchala jsem mu vlasy na hlavě. „Je hezky. Tak se těš z nového dne a nekaž mi radost.“ Zatřepetala jsem řasami a udělala na něj psí oči.

Oliver zakroutil hlavou, ale trochu se pousmál. „Hezky, jo?“ Podíval se do okna na sníh létající divoce ve větru.

„Nepoznáš krásu,“ řekla jsem.

„Pfff!“ odfrkl si. „Mami, já už vážně musím jít.“

„No tak běž,“ propustisla ho mamka z toho vězení. Ani jí nepoděkoval a už šel ven.

„Vypadáš, že máš dobrou náladu,“ řekla Lissa a napila se své kávy.

„Dobře jsem se vyspala,“ vysvětlila jsem.

„Ve smečce nic nového?“

„O ničem nevím. Tobě nedávají informace? Myslela jsem, že k nám stále patříš.“

„Jsi mladá krev, na starší se ohled nebere. Navíc máš snazší přístup k Erin. Byla jsi včera venku s Meredith.“

„Byla, ale šly jsme jako kamarádky, probíraly jsme obyčejné věci. O záležitostech smečky a vlčic jsme se nebavily.“ Zase lžeš, pokárala jsem se. Lhářko! Ale zase ti tvé lži někdo zbaštil, řeklo další já. Musela jsem s ním souhlasit. Lhaní mi teď nějak prochází. Kolik já tam ve mně vlastně je?

„Meredith mi akorát dala moje šaty. Řekla, že o slunovratu bude nějaký rituál nebo něco tak. Co je to? Budeme se muset měnit?“

„Nech se překvapit. Je to docela zvláštní tradice, ale bude se ti líbit.“

Nenávidím překvapení. „Nechceš mi něco naznačit? Jen trošičku,“ žadonila jsem.

Zavrtěla hlavou a ukousla svůj chléb. Tiše jsem si pod stolem dupla.

„Musím už taky jít. Uvidíme se.“

Než jsem se oblékla a vzala si svůj batoh, stála už Susan před naším domem. Vypadala dobře, netušila jsem, co to s ní včera bylo. Bude jí hůř, zašeptal mi hlásek v hlavě. Já vím, odpověděla jsem mu. Hned jak jí bude osmnáct, bude se cítit jako já a jako asi každá z nás. Jako nestvůra. Tak jsem to cítila já.

„Včera jsem zmizela dost náhle. Bylo všechno v pohodě?“

„Jo, neměla sis dělat starosti, byla jsem v poho. Christian mě vzal domů. Pak jsem byla s Meredith nakupovat,“ řekla jsem.

„Tak Christian, jo?“

„Jela s námi Richelle.“

„Aha. Smůla, co?“ Tvářila se soucitně.

„Sue, nech toho.“

Sue tedy jela mlčky dál. V hlavě se jí mezitím rozlezlo, co jsem jí řekla.

„Proč jsi byla venku s Meredith? Přece se neznáte.“ Podezřívala mě z něčeho, tenhle její tón jsem poznala. Věděla, že něco není v pořádku.

„Chtěla jsi vědět, co je s Meredith, tak jsem se s ní trochu sblížila. Ale je v pohodě. Měla špatný den, proto se ti zdála tak zvláštní.“ Další lež. „Pusť to z hlavy. O víkendu se s ní můžeš sejít a něco spolu podniknete.“

„Ale proč jsi s ní na nákupy jela ty, a ne já? Proč mi nic neřekla?“

„Nevím,“ řekla jsem.

Chudinka Susan. Ještě dvanáct dní ji musíme držet v nevědění. Bude z nás poslední. To není fér pro žádnou v její roli. Susan se zdála naštvaná. Na koho jiného, než na mě? Bolelo mě, když jsem jí lhala a ubližovala jí tak. Sama jsem nechtěla, aby přede mnou někdo něco tajil, a sama jsem to dělala. Další mínusové body pro mě.

Počasí se vůbec nezlepšilo, možná se ještě víc zhoršilo. Škola byla poloprázdná. Málokomu se chtělo jet v takovémhle nečasu a někteří se prostě jen báli. Ani já jsem se necítila dobře na kluzké silnici a nemusela jsem řídit, abych měla tenhle pocit. Přesto tohle počaší něco předznamenávalo. Příchod něčeho velkého... a špatného. Něčeho, co mohlo mít něco společného se smečkou. A proč také ne? Ve městě žije hned pět upírů přímo nám pod nosem. Do školy chodí tři z nich a dva jsou mými přáteli. A Christian možná víc než jen to.

Proč to neřeknu smečce? Proč neřeknu, že tu jsou? Proč jsem Christianem tak posedlá? Měla jsem to říct už včera Meredith. Ona by to řekla Erin, a problém by byl vyřešen. Proč zrovna já? Proč jsem tak hloupá? Proč jsem zaslepená nenaplnitelnou láskou?

Nečí ruka dopadla na mé rameno. Leknutím jsem sebou trhla a odsunula se až na kraj své židle.

„Dawn? Děje se něco?“ Byl to Christian. Vůbec jsem si nevšimla, že už přišel. Ustaraný výraz ve tváři prozrazoval, že má starosti, bojí se o mě.

Hlasitě jsem vydechla úlevou. Jen Christian. „Ne, nic. Všechno je v pohodě,“ odpověděla jsem. Nesprávně.

Dýchala jsem zrychleně, težko v té chvíli říct, jestli z Christianovi přítomnosti, nebo kvůli strachu, anebo z úleku, který mě málem shodil ze židle. Otočila jsem se hlavou od Christiana, dělala jsem, že mě něco zaujalo ve třídě na nástěnce. Cítila jsem ovšem jeho pohled na svých zádech, pozoroval každý můj pohyb, doufal snad, že najde odpověď na svou otázku. Byla jsem v pozoru celou hodinu matematiky ve snaze nedat Christianovi záminku, aby se mě na něco šeptem zeptal. Nedovolila jsem si jediný pohled na něj, dívala jsem se celou hodinu na Beanse. Ten byl z mého ustavičného pohledu dost nervózní, párkrát se zakoktal a nemohli jste nevidět potůčky potu, stékající mu po tváři.

Se zazvoněním jsem shrábla všechny své věci do tašky a hodila si ji přes rameno. Christianova paže svírajíci mou mi zabránila v útěku. Byl o krok napřed jako vždy. Otočila jsem se k němu čelem, ve tváři výraz, který dával jasně najevo, jak moc mě to otravuje.

„Uvidíme se na obědě?“ zeptal se.

„To vážně nevím,“ odpověděla jsem.

„Vím, že se něco děje. Cítím to.“

„Do toho ti nic není!“ odsekla jsem. Nedívala jsem se mu do očí, upírala jsem svůj pohled na naše ruce.

„Proč mám pocit, že to se mnou nějak souvisí?“ Oči mi vylétly směrem k jeho tváři. Jeho výraz vypadal rozzobeně, ale skrývala se za ním jiná emoce.

„Slečno Wolfová, pane Brighte, tohle není diskusní klub. Musíte jít na další hodinu, zavírám,“ ozval se Beans ode dveří.

„Ještě minutku,“ řekl Christian. „Tohle mi vysvětlíš,“ zašeptal.

„Nemusím se ti zpovídat!“ Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření a otočila se. Přidala jsem do kroku a prošla kolem Beanse beze slova. Rychle jsem se šla schovat do další třídy.

Po zbytek všech přestávek jsem se schovávala mezi lidmi. Vždycky jsem si rychle někoho našla, neklépe celou skupinu, se kterou jsem se dala do řeči, aby mě Christian nezastihl samotnou. Věděla jsem, že by každou příležitost využil k tomu, aby ze mě to tajemství dostal. A přitom to možná už věděl. Věděl, že je upír, a možná věděl, že já jsem vlčice.

Schovávala jsem se, protože jsem nevěděla, jak se k němu mám chovat. Jak se chovat k někomu, kdo je váš přirozený nepřítel a neví, že vy víte, kým je? Padly mezi nami nějaké hranice, to ano, ale přesto jsme si to hlavní neřekli. Už jsem byla jako Christian, také jsem mluvila v hádankách a neřekla jsem nic přímo.

Na oběd jsem do jídelny dorazila jako jedna z prvních. Christian tu nikde nečekal, ale nevěřila jsem, že to vzdal. To neumí. Nikomu, snad kromě lásky, se nevzdá. Zařadila jsem se do fronty a začala si nandavat své jídlo. Pak jsem se schovala do koutu místnosti, kam nebylo tak dobře vidět. Začala jsem jíst, ale spíš jsem jen uzobávala, neměla jsem na jídlo chuť.

„Nechutná?“ ozval se mužský hlas vedle mě. Byl vypočítavý, vítezoslavný, říkal: mně to tady patří. Viktor se ani nezeptal, jestli si může sednout, odsunul židli naproti mně a posadil se.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se unaveně, nutila jsem ústa, aby k němu promluvila.

„Slyšel jsem, že chodíš s Christianem.“ Neříkal nic nového, čekala jsem, že to už bude vědět.

„A dál?“

„Když už je to tak, možná mi konečně řekneš, proč je tak úžasný, že ho chce každá.“

„Neumím ti na to odpovědět. Je, jaký je. A proč se líbí holkám, to vážně nevím.“

„Proč se líbí tobě?“

Taková hloupá otázka, pomyslela jsem si. Pak jsem ji ale položila sama sobě. Proč se mi líbí Christian? V duchu jsem uviděla jeho tvář. Líbily se mi jeho vlasy. Tak akorát dlouhé, abych do nich mohla zanořit své prsty. Byly černé jako havraní peří, možná i stejně hebké. Uchvacovaly mě jeho oči. Jejich dokonalý tvar malých tmavě modrých oceánků, které kryly jeho dlouhé řasy. Jeho tvar obličeje působil tvrdě, měl ostré rysy, ale pro mě nebyly hrubé. Hlavně když se smál. Tehdy to je úplně jiný člověk. Jeho tělo je taky úchvatné. Je vysoký a svalnatý. Jeho náruč vyvolává pocit bezpečí. Tohle ale můžu najít na každém klukovi, když se budu pořádně dívat. Nejvíc mě asi uchvátilo jeho nitro. Když se naše mysli spojily v jeho snech a byli jsme sami sebou. Ukazoval mi své pravé já, věci, které má rád, které mám ráda já, a zahrnoval mě velkou pozorností. Tímhle mi dával víc, než kdyby mi dával nějaké hmotné dárky. Ale hlavně mi ukázal pocit lásky, pocit, že je pro vás něco důležitějšího než pravidla, než vlastní život. Chtěl mě políbit, a já ho nenechala.

„Dawn?“ Viktorovi docházel trpělivost. Zapomněla jsem, že nejsem sama.

„Nevím čím. Asi vším. Je úžasný. Nejen zevně, ale zevnitř. S ním chápu pravý význam slova duše.“

„Duše,“ odfrkl pohrdavě.

Upíři duši nemají, ale Christian asi ano. Jinak si to vysvětlit nedokážu.

„Co to mezi vámi je? Proč na něj tak žárlíš?“ zeptala jsem se.

„Já že žárlím? Já Christiana nenávidím! V tom je docela rozdíl,“ řekl. „Máš v pátek čas?“

Vykulila jsem oči nad náhlou změnou témat. Nejdřív mě skoro obviňuje, že se mi líbí Christian, a najednou mě zve na rande. „Cože?!“ Znělo to dost hystericky. Viktor nebyl překvapen mou reakcí. „Děláš si ze mě legraci?“ zeptala jsem se, už jsem znovu ovládala svůj normální hlas. Můj výraz ale zůstával udivený.

„Ne, myslím to vážně,“ řekl.

„Aha. Hned je mi líp,“ řekla jsem sarkasticky.

„Co tu děláš, Viktore?“ Po mé levici stál Christian. Měl zatnutou čelist, spaloval Viktora nenávistným pohledem, jiným, než se na něj běžně díval Viktor.

„Nevidíš? Mluvím tu s Dawn,“ odpověděl.

„Nemáš tu co dělat.“

„A ty snad ano?“

„Vypadni, Viktore,“ procedil Christian skrze zuby.

„Jinak co?“ Viktor se zvedl ze židle. Koukali si do očí. Bylo jen otázkou času, kdy jeden z nich vybuchne.

„Přestaňte!“ vložila jsem se do toho. Postavila jsem se mezi ně, odstrkovala je oba rukama, abych zabránila rvačce. Kdyby ovšem k něčemu došlo, byly by moje snahy k ničemu, byla jsem proti nim slabá. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Cítila jsem, že se Christian alespoň trochu uklidnil. Ale Viktor ani náhodou. Pulzovala v něm touha bratrovi jednu vrazit. Spíš víc než jen jednu.

Christian o krok ustoupil. Věnoval mi pohled plný smutku. Pak se významně podíval na Viktora.

„To se uvidí,“ řekl Viktor. Neměla jsem ponětí, co to mělo znamenat. Christian nic neřekl a já také ne. Byla jsem... zmatená. To bylo to správné slovo.

Díval jsem se na Viktora, doufala jsem, že mi to vysvětlí, ale nic. Ani jsem si nevšimla, že zmizel Christian.

„Proč tohle děláte? Jste bratři.“

„Některé věci nepochopíš, Dawn. Nikdo je nepochopí,“ odpověděl Viktor. Pak zmizel stejně rychle jako Christian.

Mrzelo mě, že jsem si s Christianem nepromluvila. Všechno by bylo vyřešené, alespoň z poloviny. Připadalo mi zvláštní, že se dva upíři, bratři, přou o mou přízeň, přízeň vlčice, která jim může zajistit rychlou smrt. A ještě zvláštnější bylo, že jsem jim nedokázala ublížit. Ne Christianovi, mé lásce, ne Viktorovi, protože to byl jeho bratr. Kdyby Viktor zemřel, byl by Christian smutný. A to jsem nechtěla. Možná by se všechno změnilo, kdybych mu řekla, že o něm vím pravdu. Nebo možná také ne.

Christian se teď na oplátku vyhýbal mně, nemohla jsem ho nikde před vyučováním najít. Na hodinu jsem šla bez nálady a byla jsem ráda, že sedím až vzadu a nikdo se na mě nedívá. Dělala jsem si poznámky z nudné hodiny anglické literatury a čekala, až to bude za mnou. Musím s Christianem mluvit. Co nejřív.

„Dawn.“ V mé hlavě se ozval cizí hlas. Neměla tam co dělat už jen proto, že byl mužský. Hlavně nepatřil mně. Byl to někdo jiný, kdo vnikl do mé hlavy a komunikoval se mnou myšlenkami.

„Dawn, musíme si promluvit. Chtěl jsem to udělat jinak, ale kvůli Viktorovi...“

„Ty jsi v mé hlavě?“ zeptala jsem se myšlenkou.

„Ano,“ odpověděl Christian. „Ale jen na krátkou dobu.“

„Proč?“

„Chci vědět, co se s tebou děje. Chci vědět, co... víš.“

V mé hlavě bylo ticho. Nevěděla jsem, jako mu to mám říct. Nebo to už možná ví, jestli se prohrabal mou hlavou.

„Nikdy jsem ti nenahlédl do myšlenek,“ řekl Christianův hlas.

„Jsi to ty v mých snech. Opravdu ty, ne výmysl mé hlavy.“

„Ano,“ souhlasil.

„Lezeš lidem do hlavy a mluvíš s nimi myšlenkami, stejně jako se mnou. Nebo v jídelně s Viktorem. Včera s Richelle.“

„I to je pravda,“ souhlasil. „Přišla jsi i na další?“

„Ty toho umíš víc?“

„Číst myšlenky, ale to nedělám rád. Nutit lidi k různým věcěm. Jako třeba pana Beanse.“

„Ten test jsem dostala díky tobě?“

„Chtěl jsem, abys byla šťastná. A taky jsem potřeboval záminku k tomu tě poznat. Doučování bylo skvělý nápad.“

„Co dál?“ zvídala jsem.

„Umím lidem ukazovat svoje myšlenky a vzpomínky, všechno, co bylo v mé hlavě. Jako třeba tohle.“

Viděla jsem světla, lidi a barvy. Slyšela jsem hudbu a hlasy. Byla to Stevova party. To místo jsem nemohla zprvu poznat. Christianovy smysly vnímaly všechno jinak než moje, všechno bylo mnohem ostřejší. Christian cítil teplo mého těla a rychlé údery mého srdce, jak jsem se k němu tiskla. Moje pokožka mu přišla jemná, sametová. Líbily se mu moje vlasy. Byly dlouhé, lesklé, hebké a krásně voněly. Vzpomněl si na moje oči. Zelené smaragdy orámované tenkou černou linkou a hustými řasami. Pak vize skončila.

„Proč mi to ukazuješ?“

„Třeba chci, abys věděla, jaká jsi v mých očích. Jakou zůstaneš.“

Přerovnávala jsem si všechny věci v hlavě, uchovávala si Christianovu vzpomínku na mě.

„Nepochybuju o tom, že sis všechno spojila a vyvodila z toho správný závěr,“ řekl. „Ber tohle jako potvrzení svých předpokladů. Jsem.“

Moje hlava byla opět soukromá. Žádný Christian, jen já a moji dva rádcové – hlas srdce a rozumu. Byla to úleva. S Christianem se mi moje hlava zdála přetížená. Jako by nestačilo, že jsem ho už tak měla plnou hlavu, musel přijít sám. Byla jsem ráda, že všechno přiznal, přesto jsem měla strach. Ukázal mi a řekl, co všechno mi může udělat, jak mě může ovládat. Řekl sice, že to nikdy neudělal, ale co když udělá? Co ten jeho náhlý vpad do mé mysli?

I přes všechno, co jsme si řekli i neřekli, gesty naznačili, nedokázal to říct. Nedokázal to ani myšlenkou. Nedokázal přiznat tu skutečnost, že opravdu a neměnně je upír. Možná to pro něj bylo stejně tak těžké jako pro mě říct, že jsem vlk, vlčice, vlkodlak, lykantrop, nebo něco jiného, co si vyberete. Naše vlastní překážky mohly být někdy těžší než ty, které nám předhodí osud. A úplně nejhorší je, když jsou spojené. Naše překážky spojené s překážkami osudu.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 13. kapitola: