Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování Uzamčené Touhy. Čeká nás návštěva Susan. Také jste zvědaví, jaká jsou vlčí jména dalších členů smečky?

29.06.2014 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 851×

I když jsem se ráno probudila docela brzy, zůstala jsem stejně jako každou jinou neděli v posteli skoro do odpoledne. Krátce před polednem za mnou do pokoje přišla Lissa.

„Dawn?“

„Ahoj, mami. Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se rozespale z postele.

Lissa neodpověděla, ale slyšela jsem ji, jak šla pomalými kroky k mé posteli. Posadila se na její kraj a pohladila mě po vlasech.

„Erin mi řekla, co tě čeká,“ zašeptala.

„Čeká mě budoucnost, která mi byla přidělena předtím, než jsem se narodila.“

„Já vím. Ale myslela jsem, že třeba budeš chtít nějak pomoct nebo poradit.“

„Já teď chci být sama, mami. A nechci myslet na to, co bude, a už vůbec to nechci plánovat. Mně plány moc nevycházejí.“

„Ale čas už běží,“ připomněla mi.

„A co? City mám jen já, upír ne, tak na co se mám připravovat? Nebo na co mám připravovat toho upíra? Mám za ním jít a říct mu: Hele, potřebuju dítě a vybrali mi tebe, takže se připrav, že budeš táta? Já myslím, že ne.“

„Dobře. Tak si o tom promluvíme jindy,“ uzavřela to Lissa. „Jedu s tátou k Veronice a Oliver šel ven s kamarády, takže máš dům sama pro sebe.“

„Díky,“ zašeptala jsem.

Máma se pomalu zvedla a odešla z pokoje. Chvíli na to jsem slyšela, jak odjela s Williamem pryč.

To ticho bylo zvláštní. Slyšela bych spadnout pírko na podlahu. Zároveň tu bylo i prázdno. Přemýšlela jsem, jestli je to takové, když jste sami a prázdní. Přemýšlela jsem, jestli se takhle někdo cítí uvnitř. Chtěla jsem doufat, že něco podobného nebudu muset zažít, ale stala se ze mě hrozná pesimistka. Takže jsem jenom přemýšlela, za jak dlouho to přijde. Jestli za týden, ta měsíc, za rok...

Brzy poté, co Lissa s Williamem odjeli, jsem konečně vstala z postele a oblékla se. Venku bylo hezky, slunečno, byl to krásný jarní den, který vás přímo vyzýval k tomu, abyste šli ven a nezůstávali doma. Neměla jsem hlad, takže jsem se v kuchyni nezastavovala a šla rovnou ven.

Moje cesta neměla žádný cíl, jen jsem nechala nohy, aby mne někam zavedly. Slunce mi svítilo do tváře, odráželo se od mých vlasů. Tolik jsem si přála, abych v tom světle nešla sama, ale s někým, koho jsem měla radši než cokoli na světě. To bohužel nešlo.

Z myšlenek mě vytrhl smích. Dětský smích. Přes ulici si hrála skupinka dětí. Házely si s míčem. Červenožlutý míč se zakutálel k mým nohám. Sehnula jsem se a zvedla ho ze země. To už u mě ale byla malá holčička se světlými vlásky, která pro míč šla.

„Dobrý den,“ pozdravila mě zdvořile.

„Ahoj. To bude asi tvoje, že?“ zeptala jsem se a natáhla ruku s míčem k ní.

„Děkuji,“ řekla, ale neodtrhla ode mě oči. „Jste moc krásná,“ řekla mi. „Ale vypadáte smutně. Proč jste smutná?“

„To by tvoje hlavička ještě nepochopila.“

„Sharon! Pojď už!“ zavolal na ni někdo ze skupiny dětí.

„Vrať se ke kamarádům,“ řekla jsem.

„Na shledanou,“ rozloučila se a přeběhla cestu na zahradu, kde si hrála s kamarády.

Ještě chvíli jsem tam stála a pozorovala je. Trochu jsem jim záviděla, že nemají stejné starosti jako já, byli tak nevinní. Nemusejí se starat o čas.

Mně čas už běží, už mám jen pár dní, než udělám něco, co změní můj život od základů. Už jen pár dní a pak už nebude cesty zpět.

Ty děti, na které jsem se dívala, byly děti lásky. Kdežto já budu matkou dítěte, které bude patřit smečce, a budu na něj sama.

Znovu jsem šla, už jsem se dál nemohla dívat na tu radostnou scénku, když mě ovládala bolest.

Jen jsem šla, nepřemýšlela jsem. Dívala jsem se do korun stromů smíšeného lesa, na tmavé jehličnany i jasnou zeleň listnatých stromů. Od jejich listů se odrážel sluneční svit. Obloha byla blankytně modrá, bez mráčku, a ptáčci si cvrlikali milostné písničky. Jemný vánek si pohrával s mými vlasy. Vzduch, který jsem dýchala, byl prosycen vůní jara a života. Šla jsem v záři slunce a za mnou můj stín, který mi připomínal, že i světlo má svou temnou stránku.

Šla jsem dál a netušila jsem, že mě nohy zavedou k domu Susan Throneové. Nevěděla jsem, proč jsem se ocitla zrovna tady, ale věděla jsem, že to má nějaký význam. Pomalu jsem přešla pár krůčků po kamenném chodníčku ke dveřím domu Throneových. Zazvonila jsem a čekala, kdo mi otevře.

„Dawn! Už jsem tě dlouho neviděla!“

„Já tebe taky, Alice,“ řekla jsem Susanině mámě, které jsem mohla tykat. „Je Sue doma?“

„Ano. Pojď dál,“ řekla a otevřela dveře dokořán, abych mohla vstoupit.

„Kdo to je, Alice?“ slyšela jsem mužský hlas ptát se z kuchyně. Než stačila Alice odpovědět, její manžel, Ted Throne, přišel do haly.

„Ale! Dawn Wolfová! Dlouho jsem tě neviděl,“ řekl Ted a objal mě. Ted byl skoro jako můj druhý táta. Vlastně si s Williamem byli dost podobní, oba měli hnědé oči a hnědé vlasy... Ale ne takové kaštanové, jako jsem je měla já, jejich vlasy byly trochu víc blond. Susanin táta vlastnil obchod s obuví a svou práci měl rád. A měl rád i Alici a Susan, přestože to nebyla jeho dcera.

„I já jsem vás dlouho neviděla,“ řekla jsem, když mě pustil.

„Neměla jsi teď zrovna moc času, chápu to.“

„Jo, to jsem opravdu neměla. Blíží se maturitní zkoušky a já mám spoustu mimoškolních povinností,“ řekla jsem.

„Asi tě zdržuji, že? Přišla jsi za Susan.“

„To nevadí,“ řekla jsem a mávla nad tím rukou. „Sue je nahoře?“

„Ano,“ odpověděla Alice.

Nemusela jsem žádat o svolení, jestli smím jít za ní, takže jsem vyšla po schodech do patra, prošla úzkou chodbičkou a stála jsem před dveřmi do Susanina pokoje. Zaklepala jsem a pomalu otevřela dveře.

„Sue?“

Sue seděla na své posteli a prohlížela si nějaký časopis, v uších měla sluchátka a poslouchala skladby, které měla na své MP3ce. A navíc si ještě zpívala písničku, kterou jsem neznala, ale tušila jsem, že bude od nějakého mladého pohledného zpěváka, který se Susan líbí.

I přes hudbu slyšela své jméno, a tak vzhlédla od časopisu a podívala se na mě.

„Dawn!“

Vytáhla si sluchátka z uší, vstala z postele a šla mě obejmout.

„Co tu děláš?“

„Já nevím. Šla jsem se projít a skončila jsem tady,“ odpověděla jsem.

„Jsem ráda, že jsi tady, Lenaid.“

„Neříkej mi tak. Pořád jsem jen Dawn.“

„Vážně? Já bych řekla, že máš teď hodně významné postavení.“

„Ne. Tohle nic nemění,“ řekla jsem a ukázala jí své levé zápěstí.

„To je nádhera,“ vydechla, když spatřila malého modrého motýlka na mé ruce. „To udělala Heaven?“

„Nemyslím si. Řekla bych, že to udělala její dcerka. Jako znamení toho, že jsem její Lenaid.“

„Zůstane ti to navždy, nebo to potom zmizí?“

„Znamení Vody ti také zmizelo?“

„Ne,“odpověděla.

„Tak vidíš. Myslím, že to bude stejné, že je to znamení, které mi zůstane nadosmrti.“

„Dawn, můžu se tě na něco zeptat?“

A je to tady. Bude chtít vysvětlit, proč jsem brečela nad svatebním oznámením Harryho a Selene.

„Záleží na tom – na co?“

„O čem jsi se včera bavila s Erin? Vypadalo to, že tě moc nepotěšila.“

Na chvíli mi spadl kámen ze srdce, že se neptá na tu věc, kterou viděla v pátek ve škole. Pak jsem si uvědomila, na co se ptá a co jí musím odpovědět. Udělal se mi knedlík v krku, který mi zabránil mluvit.

„Dawn?“ oslovila mě Susan, když jsem dlouho nic neříkala.

„Erin mi řekla, že už vybrala upíry, kteří se mají stát... Kteří budou otci našich budoucích dcer a budoucí smečky. Stane se to už brzy, Sue. Erin to nechce oddalovat.“

„A ty víš, kdo to je?“ zeptala se.

Zaváhala jsem. Mám jí to říct?

„Ne,“ odpověděla jsem rychle, aby si nevšimla té krátké odmlky. Další lež na mém seznamu.

„Máš strach?“ zeptala se mě Sue.

„A ty ho nemáš? Vrhnou nás do něčeho, o čem nemáme ani páru! Nebo ty víš, jak být správnou matkou, jak vychovávat dítě bez otce? Já to nevím.“

„Věděly jsme, že to přijde. A nebudeme samy. Máme rodiče a přátele.“

Otočila jsem se ke Sue zády, došla jsem do rohu místnosti a sedla si do oranžového křesílka. Pak jsem se znovu podívala na svou kamarádku.

„Ty víš, že jsem tenhle život nechtěla, Sue. Budu proti němu protestovat, dokud s ním nebudu spokojená. Takže to vypadá, že s tím nikdy nepřestanu.“

„Proč jsi taková pesimistka, Dawn? Dřív jsi všechno brala jinak, na všem jsi našla něco dobrého. A teď to vzdáváš?“

„Nevzdávám. Tady není možnost boje, Susan, takže se nemůžu vzdát. Jediné, co můžu udělat, je smířit se. Smířit se s tím, co nezměním. Nemůžu přijít za Erin a říct jí: Hele, já nechci spát s žádným upírem jen proto, abych porodila další vlčici. Tady jediné, co musím udělat, je to, že musím poslechnout.“

„Ach, Dawnie!“ povzdychla si Susan a sedla si na zem k mým nohám. Vzala mě za ruku a podívala se mi do očí. „Ani já neříkám, že tenhle život miluji, ale to, že jsem vlčice, přece není tak hrozné.“

„Hm.“

„Nebo bys byla raději, kdyby sis teď nemohla s nikým promluvit, jenom bys za mnou přišla a musel bys mlčet?“

Víš, Susan, já stejně musím mlčet. Jsou věci, o kterých si s tebou nemůžu promluvit.

„Já vím, Sue. Jsem ráda, že tě mám.“

„Konečně z tebe vypadlo něco normálního!“

Pousmála jsem se nad tím, co řekla Susan. Alespoň trochu jsem normální.

„Pojď, půjdeme ven,“ řekla a zvedla se ze země.

Na místě, kde jsem vyrůstala, se mi nejvíce líbily lesy. Ta nekonečná vysoká zeleň, která byla vidět všude. Na Spokane bylo nádherné to, že jste vzali auto, jeli jste do středu města, kdy jste sehnali všechno, co jste potřebovali, užili jste si skvělou zábavu, žili jste na chvíli ideální moderní život.

Ale když jste si potřebovali odpočinout, na chvíli vypnout techniku a být součástí přírody, stačilo zajet na okraj města, kde jsem vyrůstala, a byli jste v ráji.

Příroda nezničená člověkem, vlhký vzduch a stín vytvářený větvemi stromů byl dokonalou oázou. Jo, asi je něco na tom, že zelená barva uklidňuje.

Možná se mi to místo líbilo jen proto, že jsem byla vlčice, kus toho zvířete ve mně bral tohle místo jako domov. Byla jsem součástí toho všeho kolem mě.

„Je tu krásně, viď?“

„Připadám si tu doma,“ řekla jsem.

„Vždyť my tu částečně jsme doma,“ řekla Sue, jako kdyby myslela na to samé, na co já před chvílí.

„Sue, asi je zvláštní, že se tě na to ptám, ale má tvá vlčice jméno?“

„Vůbec to není zvláštní. Už jsem to probírala s Meredith.“

„A?“

„Víš, říkaly jsme si, že je to, jako kdybychom dostaly nové jméno. Nebo jako kdybychom zjistily své pravé jméno.“

„A jak se jmenuješ? Jestli to smím vědět?“

„Já jsem Jen. A ty?“

Musela jsem se zasmát nad tím, jak divně to zní. Jako kdybychom se osmnáct let neznaly a představujeme se poprvé!

„Já jsem Ewi,“ odpověděla jsem na její otázku s úsměvem.

„Těší mě,“ řekla a zasmála se.,

„A co Meredith?“ zeptala jsem se, když už jsem se po tom smíchu ovládala.

„Meredith se jmenuje Rave,“

„To je moc hezké jméno.“

„Víš, vlastně je dobře, že na to přišla řeč, konečně znám vlčí jména všech z naší smečky.“

„Vážně? A prozradíš mi je?“

„Erin je Lua a Selene je Anis. Meredithino vlčí jméno je Rave. Ty, jak jsi mi prozradila, se jmenuješ Ewi. Harry se jmenuje Nares a já jsem Jen.“

„Asi v tom teď budu mít pořádný zmatek,“ řekla jsem poté, co na mě vychrlila ten výčet jmen.

„To nevadí. Jsou to naše jména, ale pochybuji, že se jimi budeme někdy oslovovat.“

„Nikdy neříkej nikdy, Jen,“ oslovila jsem schválně Sue jejím vlčím jménem.

„Nech toho, Ewi!“

Šly jsme jen tak lesem, stejně jako před pár lety, a tolikrát, že bych to nikdy nespočítala. Už jsme nechaly vlčice vlčicemi, smečku smečkou a bavily jsme se o obyčejných věcech. Bylo zvláštní, že jsem si tolika věcí nevšimla, tolik mi toho uniklo. Ale když jsem se nad tím zamyslela, bylo to vlastně normální. Pořád jsem měla v hlavě Christiana (ano, už na něj zase myslím), přemýšlela jsem o svatbě Sel a Harryho, prostě jsem měla zaplněnou hlavu a na vnímání okolního světa mi nezbylo místo.

„Dawn, když ty jdeš za svědka Harrymu, kdo je svědkem Sel?“

„Když ti to řeknu, budeš o tom mlčet?“

„Jasně,“ souhlasila, ale na čele se jí udělaly zamyšlené vrásky.

„Selene jde za svědka její bratr David.“

„O čem to mluvíš? Selene nemá bráchu.“

„Má. Michelle jí to řekla těsně předtím, než umřela. Pomohla jsem jí Davida najít. Je teď tady ve Spokane. Bydlí v domě Masenových.“

„A on je taky vlk?“

„Ne. Je to Michellino utajené dítě, které měla ještě předtím, než se stala vlčicí. Navíc myslím, že Davidův otec je člověk.“

„Počkat,“ řekla Sue a zastavila se. „Jak to, že ty o tom víš? Nikdo jiný to nevěděl.“

Také jsem se zastavila a věděla jsem, že jí musím říct pravdu. Alespoň částečnou.

„Když Selene našla svou matku mrtvou, byl tam pro ni vzkaz, který jí Michelle napsala svojí vlastní krví, ještě než zemřela.“

„Já vím, bylo tam napsáno, že jí to udělal upír.“

„Ano, ale také tam napsala, aby Selene našla Davida Masena. Selene chtěla ten vzkaz smazat, ale nepovedlo se jí to úplně, protože byla v šoku.“

„A ty jsi našla zbytek toho vzkazu.“

Přikývla jsem. „Věděla jsem, že to Sel trápí, tak jsem si s ní o tom promluvila a nabídla se, že ho najdu.“

„Jak?“

„Pomohl mi s tím William,“ řekla jsem. Nemohla jsem jí prozradit, kdo to byl doopravdy, ale William byl člověk, který mi mohl pomoci, a neznělo to nijak podezřele.

„Takže Selene má bráchu. A on o nás ví? Myslím to, že jsme vlčice?“

„Jo. Sel mu to prozradila.“

„A on vůbec nevěděl o Michelle? Nevěděl, kdo je jeho matka?“

„Ne. Vyrůstal v jiné rodině. Věděl, že jeho matka žije tady, ale nechtěl ji hledat. Nebo možná nevěděl jak.“

„Aha.“ Na chvíli měla zamyšlený výraz a pak na mě vyhrkla otázku, kterou jsem čekala. „A je ten David hezký?“

Jo, tohle byla Susan Throneová, kterou jsem znala.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování