OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 16. kapitola

16.03.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 771×

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

„Tak co na ně říkáte?“ zeptala se nás Camille.

Selene vypadala skvostně. Nedalo se to ani jinak vyjádřit.

„Páni!“ vydechla Meredith. „Selene, kde jsi? Za vší tou nádherou tě ani nevidím!“

„Moc ti to sluší, jsi nádherná,“ přidala se Erin.

„Je jasné, že až se budu vdávat já, Camille mi šaty šije také,“ prohlásila Dith.

„Nepovídej! Alex ti něco říkal?“ ptala se Sue.

„Ne,“ odpověděla Meredith a začervenala se.

U Cam v pokoji to vypadalo, jako když si smečka dala sraz v nějakém svatebním salónu. Byly jsme tu všechny vlčice. Harry s námi samozřejmě nebyl, protože nesměl vidět Selene ve svatebních šatech. Tak to říkala tradice.

„Jen aby se ty šaty líbily i Harrymu.“ Selene byla trochu vystrašená.

„Jak by se mu mohly nelíbit, když je budeš mít na sobě ty? Harry na tebe bude valit oči, věř mi,“ ujišťovala jsem Selene.

Nedokázala jsem si představit, že by Harry utekl Sel od oltáře. Sel byla nádherná dívka s nádherným srdcem. A v těch šatech byla nejkrásnější nevěstou, kterou jsem kdy viděla.

Její svatební šaty byly jednoduché z příjemné bílé látky, lehce nařasené, látka směřovala do jednoho bodu na levém boku, kde byla ze stříbrných, bílých a čirých korálků vyšitá květina. Dolů od květiny vedl dlouhý rozparek, který odhaloval jednu ze Seleniných štíhlých nohou. Ty šaty byly něžné, zajímavé a také trochu sexy, ale pořád vypadaly přirozeně. S dlouhou vlečkou vypadala Sel jako princezna.

Camille byla skvělá návrhářka, tyhle šaty se jí moc povedly. Jen se zdálo, že není nikdy spokojená. Chodila kolem Selene a pořád upravovala šaty a tiše si pro sebe mumlala.

„Ach jo! Ty korálky tam nevypadají tak, jak jsem chtěla a tady by to chtělo trochu zabrat, je to tu trochu volné,“ řekla a hned běžela pro špendlíky.

„Už jen dva dny,“ povzdychla si Selene.

„Jo, jen dva dny a konec s jinýma chlapama, musíš být věrná žena,“ řekla Dith.

„Myslím, že tak to Sel nemyslela,“ opravila Erin sestru. „Chtěla spíš říct: Už jen dva dny a pak ze mě bude paní Wolfová.“

„Ani mi nedošlo, že budeš mít stejné příjmení jako já. Vlastně budeme rodina,“ řekla jsem.

„Jen na chvíli. Kdo ví, jak se budeš jmenovat třeba za rok?“

„Pořád Wolfová,“ řekla jsem Dith.

Ale strašně ráda bych se tak nejmenovala. Dala bych všechno pro to, abych se třeba za rok mohla jmenovat Brightová.

Christian mi dělal starosti. Nebyl dnes ve škole, zdálo se, že počasí bude slunečné do konce týdne. A to nám neumožňovalo, abychom se setkali. Poté, co včera Christian odešel od své rodiny, od lidí, se kterými žil už pár staletí, se určitě hodně věcí změnilo. Jen jsem nevěděla jak moc. Doufala jsem, že za mnou Christian přijde ve snu a já alespoň trochu poznám, v jakém je rozpoložení.

Naše včerejší rozloučení se nepodobalo těm předchozím. Žádné objetí, žádný polibek ani hezká slova. Možná jsem za to tak trochu mohla já. Asi jsem se neměla mezi Brighty plést.

„Selene, už máte naplánovanou svatební cestu?“ ptala se Dith. Ta holka musela vědět všechno.

„No, já jsem ji neplánovala, ani Harry. A myslím, že se obejdeme bez ní.“

„Ty ses zbláznila, Sel! Chceš vynechat něco tak důležitého, jako jsou líbánky?“ Meredith byla zděšená.

„Odkdy jsou líbánky tak důležité?“ zeptala jsem se své sestřičky z elementu Ohně.

„Ehm, no, prostě důležité... Však víte, jak to myslím!“

„Já to nevím.“

„Všechno přijde, Dawnie. Až se najde ten pravý, budeš chtít mít líbánky každý den.“

„Každý není jako ty,“ upozornila Dith Sue.

„Všechny jsme nezkrotné, vášnivé a divoké vlčice,“ trvala si na svém Dith.

„Řekla bych, že tohle není to nejlepší téma,“ ozvala se Sel. „Já mám před svatbou. Ten zbytek je jen moje osobní věc.“

„No, tvoje a Harryho,“ opravila ji šeptem Dith a zakryla si rukou ústa, aby nebylo vidět, jak se směje.

„Mered – au!“ vykřikla Sel a všechny jsme se na ni vystrašeně podívaly.

Camille vyšla zpoza nevěsty a zvedla omluvně ruce. „Špendlíky,“ pípla nesměle.

Večer jsem ležela ve své posteli a opakovala si učení na blížící se maturitní zkoušky. Dělat maturitu z dějepisu byla vážně blbost, už jsem pomalu ani nevěděla, co se stalo 4. července 1776. A to byla tak trochu ostuda.

Jenže mě teď nezajímala nezávislost USA, v myšlenkách jsem měla jen jedinou věc, přesněji osobu. Potřebovala jsem mluvit s Christianem, chtěla jsem vědět, jak mu je. Mohla jsem to zjistit jen pomocí jeho snu, hrozně moc jsem chtěla, aby přišel.

Mobil na mém nočním stolku zavibroval. Trochu mě to vylekalo, v pokoji bylo do té chvíle naprosté ticho. Přišla mi SMSka od Christiana. Zvědavě jsem ji otevřela, abych si přečetla, co mi napsal.

Dnes nepřijdu. Promiň. Měj hezké sny i beze mě. C.

Hezké sny? Jak je můžu mít... Proč nechceš přijít?

Hrozně moc mě to mrzelo, byla jsem tak trochu naštvaná. Christian si neuvědomoval, že i on se mi může svěřit se svými pocity. Ale chce si hrát na tvrďáka, tak dobře.

Odložila jsem telefon a vzala si své poznámky o evropských dějinách.

• 14. července 1789 – Pařížané dobyli Bastilu = počátek VFR...

Přemýšlela jsem, co měla Erin na dnešní noc v plánu. Nikomu nic neřekla, jen to, že se při západu slunce sejdeme u Měsíčního břehu. Vzala jsem si své šaty elementu Ohně a na krku jsem měla svůj šestiúhelníhový rubín. Protože jsem nevěděla, co se bude dít, rozhodla jsem se jít pěšky lesem. Slunce slabě prosvítalo mezi hustými větvemi jehličnatých stromů.

Moje myšlenky na Christiana neustávaly, dnes opět nebyl ve škole a od včerejšího dne jsem o něm neměla žádné zprávy. Snad se s ním dnes setkám ve snu. Pokud tedy budu mít dnes prostor ke spaní. Doufala jsem, že ano. Erin by přece nenechala Harryho a Selene probdít celou noc před jejich velkým dnem, nebo ano?

A co když... Co když má tohle setkání nějaký zvláštní význam? Co když chce naše alfa vyřešit záležitosti budoucí smečky ještě před svatbou? Co když chce Erin rozhodnout o mém osudu a osudu mých vlčích sester?

Najednou už se mi nešlo tak lehce. Klidný a vyrovnaný chod mého srdce nahradil splašený tlukot. Moje ruce, volně spuštěné kolem těla, začaly křečovitě svírat hedvábnou látku červených šatů. Ale musela jsem jít dál. Ať už mě čekalo cokoli.

Měsíční břeh jsem měla v dohledu. Dokonale hladká vodní hladina připomínala srpek měsíce v první fázi. Nebo v poslední. Záleželo to na úhlu pohledu. Viděla jsem dvě vlčice – jednu v jasně bílých šatech a druhou v krvavě rudých, stejných, jako jsem měla na sobě já.

„Ahojky, Dawn! Ty už jsi tady? To jsem moc ráda!“ Moje nevypočitatelná sestřička Meredith ke mně přistoupila a objala mě kolem ramen.

„Vítám tě, Dawn,“ pozdravila mě vůdkyně Erin.

„Ahoj,“ odpověděla jsem na jejich pozdravy. „Proč jsme tady?“ zeptala jsem se.

„Jde o jeden rituál, který se dělá, pokud se členové stejné smečky stanou manželi,“ vysvětlila Erin. „Nejde o nic složitého. Srdce ti řekne, co máš dělat.“

Spíš já ti řeknu, co máš dělat, tak to Erin myslela, ozvala se mi v hlavě Ewi. Dnes nás čeká proměna, cítím to. Budeme jedno tělo, jedna vlčice.

To už jsme teď, ne?

Ale při proměně budeme mnohem víc spojené.

Vyhlídka na proměnu mě neděsila. Ráda jsem byla ve vlčím těle, vedená jen instinkty. Osvobodila jsem se od problémů lidství a žila jsem tak, jak by se správně mělo – podle přírody, podle vlastního srdce.

Spadla ze mě obrovská tíha, když se nepotvrdily mé obavy z toho, co se bude dnes u Měsíčního břehu dít.

Chvíli poté, co jsem přišla já, dorazil k Měsíčnímu břehu i náš šťastný vlčí páreček. Zdálo se mi neuvěřitelné, že se můj bratranec bude následující den ženit. On nikdy nebyl ten „rodinný“ typ, představovala jsem si ho jako někoho, kdo se bude ženit až tak ve třiceti a najednou... Najednou je mu osmnáct, stejně jako mně, a stojí vedle mě ruku v ruce se svou budoucí ženou.

Susan z nás dorazila jako poslední. Vypadala jako vodní víla v těch modrých šatech.

Erin zahájila obřad. Harry a Selene se postavili naproti sobě – každý na jeden břeh, mezi nimi tiše proudila voda potůčku. My ostatní vlčice a Erin jsme stály kolem nich. Přišlo mi, jako kdybychom byly zástupci světových stran.

Vždyť jimi také jsme, ozvala se Ewi. Svatba ve smečce vypadá jinak než svatba lidí.

Jak to myslíš svatba?

Tohle je svatební obřad vlčic. Pokud vznikne pouto jako u Selene a Harryho, je třeba, aby byli manželi jak podle zákonů vlčic, tak podle zákonů lidí. Abys tomu rozuměla, Dawn, manželství bez vlčího oddacího obřadu by nebylo požehnané.

Požehnané?

Obdařené dítětem.

A u upírů tohle nevadí?

Ne. Každá vlčice je připravená na to mít dítě s upírem. Souvisí to s tím, proč se při zasvěcení pije jejich upíří krev. Ale pokud se objeví Nicolasův syn....

Nicolasův syn?

Vlkodlak. Nicolas byl první vlkodlak. První ve smečce, který nebyl ženského pohlaví. My, vlčice, jsme dcery Myry. Harry je Nicolasův syn.

Už to chápu. A dál?

Pokud se objeví Nicolasův syn, musí se uskutečnit tento obřad, aby vlčice navždy patřila vlkodlakovi a ne upírům.

Takže jestli tomu rozumím, znamená to, že Selene musí být připravená na to, aby měla dítě s vlkodlakem a ne s upírem.

Přesně tak.

To je na hlavu.

Já jsem zákony nestanovila.

Selene a Harry spojili své ruce nad potůčkem. Jejich tváře byly beze strachu, v očích měli zamilovaný pohled. Byla to krása. Cítila jsem jejich lásku a bylo mi jasné, že je to opravdová láska, ne jen pomíjivé poblouznění.

Ale také jsem si uvědomila, že tohle není jen svatební obřad Sel a Harryho, ale jejich vlčích já. Tohle byla svatba Anis a Nara. Já jsem tady nebyla jako Dawn, ale jako Ewi. A ostatní na tom byly stejně – Lua, Rave a Jen.

Lua přišla k Anis a Narovi, v ruce držela bílou hedvábnou stužku. Lehce ji ovinula kolem spojených rukou snoubenců.

„Tato vlčice již nenáleží jinému. Navždy bude spojena pouty s tímto mužem – vlkodlakem,“ řekla Lua. „Jeden život, jedna duše, jedno poslání.“

Stužka stříbřitě zářila v nastávající tmě. Cítila jsem sílu a čarovnost toho okamžiku. Bylo to tak, jak to Lua řekla – jedna duše. Nares a Anis už se nedali vnímat jako dvě rozdílné bytosti, oni byli jeden. Tohle bych na žádné obyčejné lidské svatbě nepocítila.

Světlo zmizelo a obřad byl zřejmě u konce.

Ne, ještě ne, řekla Ewi.

Lua vzala dva bílé květinové věnce, kterých jsem si předtím nevšimla, a položila je manželům na hlavy. Sundala stužku z jejich rukou a Nares a Anis se pustili. Pak se stalo něco, čemu se dalo jen těžko věřit, když tu nebyla Heaven. Nares a Anis k sobě ve stejnou chvíli vykročili, ale nespadli do potůčku, vznášeli se nad ním. Jejich tváře se přiblížily a oni se poprvé políbili jako manželé. Bylo to krásné. Láska vypadala v podání těch dvou tak nádherně, jednoduše a nekonečně.

Pak oba udělali krok zpět a znovu stáli na pevné zemi. Všechno se zdálo jako dřív. Nares a Anis byli zase Harry a Selene. Erin byla opět Erin a ne Lua. Já jsem byla zase Dawn, ne Ewi.

Teď už je konec?

Téměř, odpověděla Ewi. Čeká nás proměna.

Všichni pomalu odcházeli jiným směrem, Harry a Sel společně, aby se mohli v soukromí proměnit. I já jsem se skryla mezi stromy, abych se proměnila a Ewi se stala mou úplnou součástí.

Ve vlčím těle jsem se cítila jinak, byla jsem mnohem divočejší. Moje role a Ewiina role se prohodily. Teď byla ona tou, která rozhodovala, a já jsem byla tou v pozadí. Ale kdybych chtěla, mohlo by to být samozřejmě naopak. Chtěla jsem ale, aby byla Ewi volná svá, takže jsem ji nechala. Mně se ta nespoutanost, bezmyšlenkovitost líbila, nechala jsem se jí unést, abych ožila.

Rozeběhla jsem se lesem. Líbilo se mi znovu cítit tvrdou zem pod tlapami, líbil se mi ten pocit, kdy mi vítr čechral čokoládovou srst, líbil se mi ten pocit, kdy jsem mohla zapomenout na vychování a být zvířetem. Být vlčicí. Být bytostí, která se nechá ovládat svými emocemi – vztekem, štěstím, smutkem, láskou, vášní...

Uslyšela jsem za sebou další běh, další vlčici. Otočila jsem se a uviděla jsem zářivý bílostříbrný kožich své vlčí sestry.

„To jsem já,“ řekla Meredith.

„Já vím.“

„Ta svatba Sel a Harryho, tedy spíš Anis a Nara, byla tou nejdivnější věcí, kterou jsem zažila, včetně mého zasvěcení. Viděla jsi je? Oni se vznášeli, byli jako andělé!“

„Viděla jsem je. Bylo to zvláštní, ale co v našem světě není? Vždyť teď mluvím s vlkem!“

„Nápodobně, sestřičko.“

Běžely jsme vedle sebe a užívaly si lesa jako vlčice.

„Dawn?“ oslovila mě po chvíli Dith.

„Ano?“

„Jdeš s někým na tu svatbu?“

„Samozřejmě. Bude tam Lissa i William a taky Oliver.“

„Já vím, ale myslela jsem, jestli tam budeš mít nějaký doprovod. Já půjdu s Alexem, Erin má Ricka a Sue říkala, že přijde se svým novým klukem... Jmenuje se asi Taylor, prý to s ním vypadá nadějně... Takže, půjdeš tam s někým?“

Na chvíli jsem si představila scénu, jak jsem na svatbě svého bratrance se svým přítelem upírem – Lissa se mě snaží zabít, za to, co dělám, Oliver se chechtá za stolem a říká, že věděl, že s ním něco mám, a ostatní vlčice vyhánějí Christiana pryč do lesa, aby... Dokonalá scénka do nějaké komedie až na to, že by končila tragicky.

„Dawn?“

„Ne, Meredith, já tam nikoho s sebou mít nebudu.“

„Vážně ne? To jsi pořád sama?“

„Asi nejsem dost hezká. Nebo zajímavá.“

„To je blbost. Kdyby to bylo tak, proč by s tebou chtěl Alex chodit? Předtím než si našel mě?“

„Ty o tom víš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jasně. Já a Alex před sebou nemáme tajemství. Až na jedno.“

„Pořád jsi mu neřekla o vlčicích.“

„Ne. Hledám tu správnou příležitost, ale uniká mi.“

„Alex před tebou neuteče. Vlčice nevlčice, pořád jsi to ty.“

„Jo,“ povzdychla si. „Dawn, můžu se tě ještě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Ty jsi se nepohodla se Susan?“

„Proč bych měla?“

„No, vypadá to, že spolu nemluvíte.“

„Jen jsme se před pár dny neshodly, ale nic zvláštního se nestalo, není důvod, proč bych se Sue nemluvila. Proč tě to napadlo?“

„Není tu s námi. A my tři jsme taková parta... Ty a Sue jste nejlepší kamarádky, které mám.“

„Třeba je Susan s Erin,“ napadlo mě.

„Jo, to je možné,“ řekla Meredith, ale stále zněla zamyšleně.

Něco jsem přehlédla? Chovala se ke mně Sue jinak? Bylo dost možné, že jsem si něčeho nevšimla, moje myšlenky se točily kolem jiných lidí a věcí. Trochu mi to nahánělo strach.

Stála jsem v koupelně před zrcadlem a vytahovala si z vlasů poslední z velkých natáček. Vlasy se mi z těch velkých vln zkrátily asi o čtvrtinu, měla jsem je do půlky zad. Na sobě už jsem měla své zelené šaty od Camille a jemné stříbrné střevíčky na nízkém podpatku.

Najednou vstoupil do koupelny Oliver.

„Ségra, zavážeš mi tuhle blbost kolem krku?“

Usmála jsem se, vzala mu kravatu z ruky a zavázala mu ji kolem krku.

„Vážně nechápu, proč je tohle nutný. Vypadám jako blbec.“

„Nevypadáš.“

„A jak se tedy nazývají ti, kteří chodí takhle oblékaní?“

„Krasavci?“ zkusila jsem.

„Jo, jasně. Tobě se to říká. Vezmeš si šaty, boty, uděláš si lepší účes a jdeš. Nic moc nového, takhle se strojíš každý den, ale já?“

„Máma ti nepovolí jít v tričku a džínách. Tak to vydrž. Vždyť je to jen na chvíli.“

„Hm,“ zabručel. „Táta bude chtít za chvíli vyrazit. Říkal něco o tom, že se cestou zastavíme u Veronicy.“

„Já vím. Je to kvůli mně. Máme s holkama sraz se Selene.“

„Proč? Uvidíte se na svatbě.“

„Musíme ji podpořit! Dělá velké rozhodnuté ve svém životě!“

„Už se na nic ptát nebudu. Tohle mi vážně nic neříká. Stejně tohle nebudu muset nikdy řešit. Já se totiž vázat nehodlám.“

„Ale nepovídej, bratříčku! Připomenu ti to tak za deset let, ano?“

Oliver nad tím jen mávl rukou a odešel z koupelny.

Na zahradě u domu Veronicy to vypadalo velkolepě. Byly tu připravené kulaté stoly s bílými ubrusy, u kterých jsme měli mít po obřadu hostinu. Za stoly byl zastřešený taneční parket, kolem kterého byly lampióny a malá světýlka. Vše doplňovala květinová výzdoba ze žlutých růží.

Ale toho všeho jsem si všímala jen okrajově. Měli jsme málo času a já šla za Selene. Byla ve svém pokoji s Erin, Meredith a Sue.

„Ahoj, Dawn! Už jsme si myslely, že nepřijdeš!“ Selenina nejlepší kamarádka Erin na sobě měla tmavě červené saténové šaty a z vlasů měla udělaný jednoduchý drdol. Erin ta jednoduchost moc slušela.

Meredith i Susan byly také nádherné. Dith měla tmavě modré šaty s krajkou a Sue zase bílé šaty se stříbrnými flitry. Ale ani jedna z nich dnes nebyla krásnější než Selene Masenová.

Ta na sobě měla své nádherné svatební šaty od Camille a v ruce už držela kytici žlutých růží. V zajímavém vyčesaném účesu měla také květiny a na tváři měla trochu nervózní, ale radostný úsměv.

„Jsem tady,“ řekla jsem.

„Fajn! Můžeme udělat závěrečnou kontrolu,“ řekla Meredith. „Máme nevěstu, ženicha i svědky. Hostina a všechno ostatní už je nachystané. A ty, Selene, máš nové šaty, šperky po své babičce, boty máš půjčené od Erin... Ale vždyť ty nemáš nic modrého, bez toho se nemůžeš vdávat!“

„Ale mám,“ řekla Sel.

„Vážně?“

„Nelžu, Dith. Mám něco modrého jenom... jenom to není vidět.“

„Aha!“ pochopila Dith a v očích měla šibalské jiskřičky. „Malé překvapení pro ženicha!“

Všechny jsme se začaly smát až na Selene, která se cítila trochu trapně a začervenala se. Ale úsměv na tváři měla stejně.

„Myslím, že bude čas, abychom šly,“ řekla Erin.

„Drž se, Sel!“ popřála Dith a odešla společně se sestrou.

„Hodně štěstí,“ řekla Sue a odešla hned za nimi.

Nadechovala jsem se, že také Selene řeknu nějaká hezká povzbudivá slova, ale přerušila mě.

„Ještě nechoď, Dawn,“ požádala mě.

„Dobře.“

Sklopila oči k zemi a nervózně se zasmála, i když to, o čem se mnou chtěla mluvit, nebylo nic vtipného.

„Šaty s rozparkem nebyly dobrý nápad,“ zašeptala. „Bude vidět, jak se mi třesou nohy. Mám hrozný strach.“

„Není nic, čeho by ses měla bát. Harryho miluješ.“

„Ano, ale...“

„Ale?“

„Moje máma nechtěla, abych byla s Harrym. A Veronica nebyla úplně na naší straně. Dawn, já chci vědět, jestli si myslíš, že je to dobrá věc. Jestli si mám Harryho brát nebo ne.“

Vzala jsem ji za ruku a pevně ji stiskla.

„Selene, já vím, jak moc tě Harry miluje, neumí si život bez tebe představit, stejně jako ty bez něj. Jsi úžasná žena, Selene Madison Masenová. Jsi někdo, kdo byl stvořený pro mého bratrance, stejně jako on pro tebe. Já to vím.“

„Vážně?“

„Vážně.“

Otevřely se dveře do Selenina pokoje a stál v nich David, její bratr.

„Ahoj, Dawn. Nevěděl jsem, že jsi tady.“

„Už půjdu,“ řekla jsem.

„Já jsem se jen přišel Selene zeptat, jestli už je připravená.“

„To nebudu nikdy.“

„Sel, všechno bude dobré. Čeká na tebe Harry. A všichni lidé, kteří tam budou, ti drží palce.“

Selene přikývla.

„Budu muset jít. Musím přijet ještě před tebou. Uvidíme se potom.“

Pustila jsem ji a prošla kolem Davida.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 16. kapitola: