OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 15. kapitola

09.02.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 878×

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Podívala jsem se na svou pokousanou ruku. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mě bolí. Upíří jed nepříjemně štípal. Ale rána po dvou upířích špičácích se nechtěla zahojit. Pořád z ní tekla krev, stékala mi dolů po prstech a odkapávala na zem. Nikdy mi z krve nebylo špatně, ale teď se mi trochu zatočila hlava.

Musela jsem rychle přemýšlet. Tyhle dva vpichy vypadají dost podezřele, lidé by se vyptávali. Nemohla jsem jim říct, že jsem se pořezala o sklo... O sklo? Zaujatě jsem se dívala na dveře do prázdné třídy. Bylo v nich sklo, stejně jako skoro ve všech dveřích vedoucích do tříd.

„Dawn? Dawn!“

Na konci chodby, kudy před malou chvílí odešel Viktor, stála má vlčí sestra Susan. Všimla si kapající krve z mé ruky a rozeběhla se ke mně.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„Spíš, co tu děláš ty? Co se ti stalo?“ Vystrašeně se dívala na krev. „Řekla jsem paní Leeové, že tě jdu najít, že ses nejspíš musela někde zdržet... Dawn, tohle ti udělal upír?“

„Jo,“ odpověděla jsem.

„Ale jak? Venku svítí slunce!“ Sue mluvila na mě, ale nespouštěla oči z mé ruky.

„Udělal to proto, aby mohl vyjít ven, Susie. Byl to Viktor Bright.“

Proč jsem vlastně řekla, že mi to udělal Viktor? Vypadlo to ze mě dřív, než jsem si to stihla pořádně rozmyslet.

Promiň, zašeptal tichý hlásek v mé hlavě. Sue by to měla vědět, stejně jako zbytek smečky.

Kliď se, Ewi! Tohle není tvoje starost!

Nemůžu se klidit, ale můžu zůstat zticha, stačí ti to?

Kdybys byla tak hodná a udělala to pro mě.

„Říkáš Viktor Bright?“ ujišťovala se Sue a vrátila mě zpět do reality.

„Jo, ale to je jedno,“ řekla jsem rychle.

„Není to jedno! Musíme to říct Erin!“

„Proč?“

„Napadl tě upír, Dawn. To je malý důvod?“

„Vždyť mě nezabil, tak o co jde?“

Erin se to nesmí dozvědět, Erin se to nesmí dozvědět... Nesmím začít válku s Brighty. Nesmím přivést Christiana do nebezpečí. Kdybych musela bojovat proti nim, sprovodit je ze světa... Kdybych musela bojovat proti němu... To bych nedokázala! A všichni by poznali, jak to mezi námi je.

„Musím to říct,“ trvala na svém Susan. Její jasně modré oči říkaly, že neustoupí. Tady jsem slovy nic nezmohla. Ale činy ano.

Přistoupila jsem ke dveřím, na které jsem se dívala před příchodem Sue. Musím to udělat. Musím překonat bolest. Musím kvůli Christianovi i kvůli Viktorovi, přestože si nezaslouží, abych ho kryla. Ale jednou je to bratr mé lásky – s tím nic dělat nemůžu.

Udělala jsem krok vzad a pak jsem vší silou narazila do dveří a rozbila sklo. Nikdy jsem žádnou velkou skleněnou plochu nerozbila, takže jsem netušila, jaká zranění si tím způsobím. A jak moc mě bude bolet již zraněná ruka.

Zákony fyziky se mi také trochu vypařily z hlavy, možná to bylo tím, že mě fyzika nikdy nebavila. Každopádně jsem zapomněla, že když mi sklo ve dveřích sahá do půlky stehen, propadnu do prázdné třídy.

Dopad do skla byl pěkně nepříjemný. Cítila jsem, že mám úlomky skla na čele a na lícní kosti. Moje ruce na tom nebyly o nic lépe. S úlevou jsem zjistila, že jsem měla štěstí, vpichy na ruce, kousnutí od upíra, jsem skryla jiným šrámem – kousnutí nebylo vůbec vidět.

Pomalu jsem se zvedla a zjišťovala, co mě nejvíc bolí. Byly to samozřejmě ruce a hlava, pak taky trochu stehna z toho, jak jsem přepadla. Seděla jsem na zemi, kolem mě všude ležely třpytivé střepy, některé byly trochu potřísněné mou krví.

Podívala jsem se prázdnou dírou ve dveřích na Susan, která stála ohromeně na chodbě neschopná se pohnout.

„Co-co jsi to udělala?“ zeptala se.

„Napadá tě lepší způsob, jak zamaskovat to zranění? Jak vysvětlit paní Leeové, kde jsem byla, proč jsem nepřišla na hodinu?“

„Mohla sis udělat něco vážného!“

Sklepala jsem se sebe střepy, které se mi nalepily na kůži, a postavila jsem se.

„Sue, neřekneš Erin, že mě kousnul Viktor Bright. Řekneš, že jsi mě našla tady. Udělalo se mi špatně a propadla jsem dveřmi. A vezmeš mě teď na ošetřovnu.“

Byla opravdu škoda, že jsem ta slova jenom říkala. Hodil by se mi Christianův dar přesvědčovat lidi.

Podala mi ruku, aby mi pomohla přelézt zbytek dveří.

„Nevím, proč to děláš, Dawn. Vezmu tě na tu ošetřovnu.“

„Díky, Sue.“

„Taky je za co. A mimochodem, pomstila ses svému odvěkému nepříteli.“

Nechápavě jsem se na ni podívala. Pak jsem se ohlédla a uviděla jsem prázdnou třídu. Uvědomila jsem si, kde jsem. Rozbila jsem dveře Beansovy učebny.

„Jo, tohle jsem chtěla udělat už dávno,“ řekla jsem a pousmála se.

Ošetřovna na naší škole byla malá přistavěná budova, o kterou se starala jediná osoba. Paní Jonesová. Paní Jonesová byla jen obyčejnou zdravotní sestrou, ale většinou se na naší škole nestávalo nic vážného, takže její znalosti stačily.

Byla ale pravda, že když jsme vstoupily na její pracoviště – já se zakrvácenýma rukama, podpíraná Sue – pořádně jsme ji vyděsily. Jakpak by ne, trénink fotbalového týmu měl skončit až za hodinu a do té doby nikoho nečekala.

„Propáníčka! Co se ti stalo?“

Rychle vstala ze židle od své odpolední kávy a přišla ke mně, aby se podívala na má zranění. Pomalu mě odvedla k lehátku uprostřed ošetřovny, na které jsem se musela posadit.

„Co se stalo?“ zeptala se znovu paní Jonesová.

„Nepřišla na hodinu, tak jsem se po ní šla kouknout. Udělalo se jí špatně, zatočila se jí hlava a propadla sklem ve dveřích,“ řekla Susan.

„Ach, chudinko! Pomalu si mi tu lehni.“

Podpírala mi hlavu, zatímco jsem se pokládala na lehátko.

„Můžu se vrátit do třídy? Řeknu paní Leeové, co se stalo a pak se vrátím.“

„Dobře,“ souhlasila sestřička.

Já jsem zavřela oči a nechala si ošetřovat ruce, které to odnesly asi nejvíc. Sestřička mi pomalu vytahovala uvízlé střepy a čistila mi rány.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Dawn Wolfová,“ odpověděla jsem.

„Z čeho ti bylo tak špatně?“

„Já nevím. Prostě se mi najednou zatmělo před očima a spadla jsem.“

„Dobrá.“ Znělo to zvláštně. Jako kdyby poznala, že jí lžu, ale mně to bylo jedno. Paní Jonesová rozhodně nebyla typem člověka, který by si připouštěl existenci upírů, takže se důvodu mého zranění nikdy nemohla dovtípit. Pokud vůbec přišla na to, že jsem to sklo rozbila úmyslně.

Paní Jonesová se mě zbytečně dál nevyptávala, obvázala mi ruce a dala náplast na čelo. Susan se uvolnila z vyučování, aby mě mohla odvézt domů, protože jsem prý nebyla schopná jet domů sama.

U Susan v autě mi nebylo nijak zvlášť do řeči. Nevěděla jsem, proč to tak nutně potřebovala říct Erin. Asi jsem jí dost naštvala tím, že jsem jí to nechtěla oznámit.

Ale Sue se nevzdala. Poznala jsem to, když jsme projely kolem mého domu bez zastavení.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Kam myslíš? Za Erin samozřejmě,“ odpověděla. „Pokud si myslíš, že to vědět nemusí, nic nezkazíme. Pokud to chce vědět, uděláme jedině dobře.“

„Sue! Jenom mě kousl upír! Nedělej z toho takovou tragédii.“

„A ty to tak nezlehčuj! Nebo chceš, aby se ze smečky stal levný bufet upírů?“

„To samozřejmě nechci.“

„Tak vidíš,“ ukončila to Susan a soustředila se na řízení. Byla občas stejně nevypočitatelná jako já. Sue mě pěkně podvedla.

Vůbec se mi za Erin nechtělo jít. Věděla jsem, že Susan má pravdu, vůdkyně smečky by o takových věcech měla vědět, ale... Bála jsem se o Christiana. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Co se stane, když... Takhle začínala skoro každá moje myšlenka.

Sue zastavila auto před domem Newtonových. Chodila jsem sem za Erin a její dcerou Kristen ráda, ale teď zrovna nebyla chvíle, kdy bych byla ráda, že jsem právě tady.

Nechtěla jsem vystoupit ven, ale věděla jsem, že zůstat by bylo k ničemu. Susan by přišla na nějaký způsob, jak mě dostat ven, nebo by za Erin došla sama a řekla jí, co se stalo i beze mě. Takže jsem nakonec z auta vystoupila.

Sue šla napřed a zazvonila. Když jsem ji dohnala, byla už ve dveřích Erin.

„Ahoj, Sue. Co tu děláš, stalo se něco?“

Pak Erin uviděla mě, napůl obvázanou skoro jako mumii.

„Co se stalo, Dawn?“

Čekala odpověď ode mě, ale já jsem nechtěla mluvit. To Sue chtěla říct vůdkyni smečky o tom, co se stalo, tak ať mluví ona.

„Jde o upíry, Erin. Možná bychom to měly probrat uvnitř.“

Erin nás beze slov pozvala dál. Šly jsme do obývacího pokoje. Na zemi si hrála Erinina devítiměsíční dcerka Kristen. Když uviděla mě a Sue, dvě známé tváře, radostně se usmála. Posadila jsem se na zem vedle ní a chtěla si s ní hrát, ale Kristen víc zajímaly obvazy na mých rukách, a tak je začala zkoumat. Klidně jsem ji nechala, nevadilo mi to.

Erin a Sue se posadily na bílou pohovku, Sue začala vyprávět, co se stalo z jejího pohledu. Samozřejmě nevynechala tu část, kdy jsem protestovala proti tomu, aby se o tomhle dozvěděla. Byla jsem na svou nejlepší kamarádku kvůli tomu naštvaná.

Po skončení výslechu hlavní svědkyně, jak jsem Sue nazvala, se Erin začala ptát mě.

„Proč to Bright udělal? Řekl ti něco?“

„Pil mou krev. Myslíš, že měl čas při tom mluvit?“

„Dawn.“ Erin nechtěla tuhle odpověď.

„Neřekl mi nic. O čem by se se mnou měl bavit? Nebo se mi měl omluvit?“

První lež. Viktor se mnou mluvil. Mluvili jsme o Christianovi, mé krvi a o mé smrti, ale kdybych to zmínila... Byl by se mnou a s mou láskou definitivní konec.

„Vážně ti nic neřekl?“ Erin se to pořád nezdálo.

„No, když odcházel, zmínil něco o tom, že chutnám dobře a že mi děkuje za propustku na slunce – toť vše. Nevím, jak to přesně řekl, měla jsem alespoň o půl litru krve míň, bylo mi na omdlení.“

Alespoň tohle jsem říct mohla, aby to nevypadalo podezřele, a na Viktora to i docela sedělo.

Erin jen přikývla. Asi jí stačilo to, co jsem jí řekla. Odpovídalo to jejímu obrázku o Viktorovi, který si udělala z jejich prvního a zatím jediného setkání.

Moji pozornost si zase získala Kristen. Ukazovala mi všechny svoje hračky. Panenku v růžových šatech, roztomilého plyšového medvídka, barevné kelímky, ze kterých se dal postavit duhový komínek (Kristen ho nebavilo stavět, většinou jsem ho stavěla já a ona ho pak s radostí zbořila) a spoustu jiných hraček, které hrály nebo svítily. Kristen u všeho roztomile žvatlala, párkrát se mi zdálo, že jsem zaslechla první slůvka jako mama a tata, Erin a Rick to určitě pořád opakovali, aby se to naučila.

Brzy ale byl čas na svačinu, takže nás Erin opustila a já jsem zůstala v obýváku jen se Sue a Kristen.

„Už jsi spokojená?“ zeptala jsem se Sue.

Moje kamarádka se na mě nechápavě podívala.

„Erin už všechno ví, ale řekni mi, proč jsi jí to tolik chtěla říct?“

„Je to zákon, Dawn. Zodpovídáme se vůdkyni.“

„Zákony,“ řekla jsem to slovo jako nadávku. „Už jsi skoro jako moje matka, Susan.“

„Tvoje matka? Proč mě přirovnáváš k Lisse?“

„Protože se chováš jako ona! Neustále dbáš na to, aby se dodržovaly zákony, jako kdyby nic jiného neexistovalo!“

„A co je tedy výš než zákony podle tebe?“

„Život. Život, který si můžu žít tak, jak chci, jak ho cítím srdcem. Život, kde se pořád nemusím nikomu zpovídat ze svých činů.“

„Já tě nechápu, Dawn,“ řekla Sue a prohrábla si rukou vlasy. Většinou to dělávala, když byla nervózní.

„Nenávidím tohle. To, že musím něco dělat, protože smečka chce..., zákony říkají... To mě nebaví.“

Erin přišla z kuchyně, v ruce měla svačinu pro Kristen. Dívala se na nás a poznala, že něco není v pořádku.

Dala jsem Kristen pusu na čelíčko a vstala jsem z podlahy.

„Půjdu domů,“ řekla jsem.

Erin přikývla, asi to čekala. „O ta zranění nemusíš mít starosti, zahojí se ti, než bude svatba.“

„I ty dva vpichy, které mi udělal Bright?“

„Ty nezmizí. Ale jestli ti vadí, můžeš požádat Heaven, snad by s tím něco svedla.“

„Ne, to je v pořádku. Měj se hezky, Erin,“ rozloučila jsem se. „Pa, pa, Kristen,“ řekla jsem a zamávala jí. Také mi zamávala, ale pak se vrátila ke hračkám.

Ruce už mě tolik nebolely, rány se mi asi pomalu hojily. Chtěla jsem se těch obvazů co nejdříve zbavit. Chtěla jsem jít domů, ale ušla jsem jen pár kroků.

„Počkej, Dawn! Kam jdeš?“

Otočila jsem se a podívala jsem se na Susan, která za mnou vyběhla z domu.

„Domů,“ odpověděla jsem.

„Nebylo by lepší, kdybych tě svezla?“

„Nemusíš,“ řekla jsem.

„Přestaň s tím, Vlčice. Začínáš se chovat vážně nesnesitelně. To jsem tě tak moc naštvala? Omlouvám se,“ řekla Sue. Myslela to vážně. „Jen jsem chtěla udělat to, co je správné. Nezlob se na mě.“

„Nezlobím se na tebe. Chápu, proč jsi to udělala, ale...“

Ale co? Ohrožuješ tím mého přítele? Mohla bys začít něco, co by mohlo skončit mým odhalením? Tuhle větu jsem vážně neřekla moc dobře.

„Ale občas přehnaně reaguješ, já vím,“ dokončila ze mě větu Sue jinak, než jsem chtěla já.

„Asi tak nějak,“ souhlasila jsem s ní a pousmála se.

„Tak pojď.“ Přišla ke svému autu a odemkla ho.

„Jako za starých časů,“ řekla jsem.

„Přesně. Osobní taxi Throneová k službám.“

Ležela jsem na své posteli a přemýšlela jsem. Světlý strop mého pokoje byl ozařován slabým světlem lampičky, kterou jsem měla na nočním stolku.

Obvazy z rukou jsem měla sundané, stejně jako náplast na obličeji. Zranění nevypadala tak špatně, už to spíš byly jen drobné škrábance. Do Seleniny svatby mi to určitě zmizí jen...

Nevěděla jsem, jak o tomhle říct Christianovi. On mi nebude věřit, že jsem jen tak propadla dveřmi Beansovy učebny. Bude chtít znát pravdu. Pokud mu ji už Viktor neřekl.

Jak mě ten Viktor naštval! Totálně mi zkazil den. Dělal všechno, co mohl, aby nás rozdělil. Chtěl mezi nás postavit lži. Věděl, že hned nepoběžím za Christianem, že mu nebudu vzlykat na rameni. Věděl, že mu to raději zatajím, ale... Právě kvůli tomu to nemůžu udělat. Budu se muset pořádně nadechnout a říct Christianovi pravdu – a hned poté ho budu muset uklidnit, aby Viktorovi neudělal něco, čeho by později litoval.

Pomalu mi padala víčka, byla jsem unavená. Celý dům už určitě spal, jen já ne. Přetočila jsem se na bok, zhasla jsem lampičku a zavřela oči.

Hučení vody se někdy zdálo být nepříjemné, ale tentokrát bylo uklidňující a příjemné. Vzduch byl vlhký a všechno kolem bylo zelené až na vodopád, u kterého jsem byla, a na něj. Ani jsem nevěděla, odkud přišel, najednou stál vedle přede mnou.

„Jsem tak rád, že jsme opět spolu,“ řekl a objal mě.

„Já taky.“

„Líbí se ti tady?“

„Už se mi někdy nelíbilo místo, kam jsi mě vzal? Je tu nádherně. A mimochodem, díky za ty hezké šaty.“

„Věděl jsem, že se ti budou líbit. I když vážně nevím, odkdy a z jakého důvodu máš ráda víc modrou než fialovou.“

Byla na to ta nejjednodušší odpověď na světě. Tvoje oči, Christiane, pomyslela jsem si.

„A navíc jsem si myslel, že ti budou hrozně slušet,“ pokračoval. „Nespletl jsem se.“

Usmívala jsem se na něj a dívala se do jeho očí. Byl čas přejít od příjemných témat k nepříjemným. Opřela jsem si ruce o jeho ramena a zapletla si prsty do jeho vlasů.

„Musím ti něco říct,“ zašeptala jsem.

„Poslouchám tě.“

Nadechla jsem se, ale neměla jsem odvahu říct mu o Viktorovi. Začala jsem proto něčím jiným.

„Když jsem včera přišla domů, vyslechla jsem rozhovor Lissy a Williama, který jsem neměla slyšet.“

„O čem mluvili?“

„Lissa ví, že budeš otcem mého dítěte. A zuří kvůli tomu. Je to horší, než jsem si myslela. Ona tvou rodinu nenávidí. A bojím se, že začne nenávidět i mě.“

„Nedělej si s tím starosti,“ utěšoval mě Christian a hladil mě po vlasech. „Chápu tě. I když si s matkou v některých názorech protiřečíte, pořád ji máš ráda.“

Přikývla jsem. „Ale to není to hlavní, co jsem ti chtěla říct. Asi tě to... naštve.“

„O co jde?“

„Jde o Viktora.“

Rysy mu ztuhly, když uslyšel bratrovo jméno. Nevěstilo to nic dobrého. Bylo to asi jako kdybych řekla v jedné z knih o Harry Potterovi jméno Lord Voldemort.

Najednou se všechno začalo rozmazávat, mizet. Něco bylo špatně.

„Christiane? Co-co se děje?“

Začala jsem mít strach. Už jsem ho necítila tak silně jako předtím. Odcházel, ale proč? Chtěla jsem ho zadržet...

Otevřela jsem oči. Bylo to zvláštní rychlé probuzení, jako po noční můře. Ležela jsem ve své posteli, kolem mě byla jen tma ticho. Podívala jsem se na hodiny budíku, které svítily do tmy. Byly dvě hodiny ráno. Co se stalo?

Posadila jsem se na posteli a vzala si mobil. Neměla jsem to dělat, ale vytočila jsem Christianovo číslo a zahájila hovor. Netrpělivě jsem podupávala nohou, zatímco jsem slyšela klidné stejnoměrné vyzvánění. Nebral mi to.

Zvedla jsem se z postele a začala přecházet po pokoji, musela jsem rychle vymyslet, co budu dělat.

Co se s Christianem stalo? Měla jsem o něj hrozný strach, on byl má druhá polovina, byl něco, bez čeho jsem nedokázala normálně žít.

Co bych měla dělat? Co mám dělat?

Zoufalství na mě doléhalo pořád víc a víc.

Co chceš udělat?

Ewi?

Jsem tu pořád, nebuď tak překvapená. Jestli je Christian v pořádku, zjistíš jen jedním způsobem.

Jak?

Musíš za ním jít.

Teď?

Ne, zítra... Samozřejmě že teď! A rychle!

Nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela, ale Ewi měla pravdu.

Potřebovala jsem rychle najít něco na sebe. Přes židli jsem měla přehozené úzké džíny, které jsem popadla a začala si je oblékat. Pak jsem sáhla do šatní skříně a vytáhla první tričko, které mi přišlo pod ruku.

Pro všechny případy jsem si v pokoji nechala jedny boty – po mém prvním skoku z okna jsem vážně nechtěla nic riskovat. Asi jsem tušila, že se mi budou hodit. Obula jsem se do nich a otevřela okno.

Dělej, Dawn, nemáme moc času.

Ewiina slova mě hnala dál. Ani jsem nepřemýšlela nad výškou, ve které jsem se nacházela, a skočila jsem. Dopad byl stejně tvrdý jako poprvé, ale čekala jsem to.

Rozeběhla jsem se do lesa. Nebyla jsem si jistá, jestli znám správný směr, ale doufala jsem, že ano.

Jdeme dobře, cítím to.

Proč mi vlastně pomáháš, Ewi? Nemáš Christiana ráda.

Zvykla jsem si na něj.

Cože?

Myslíš na něj v jednom kuse. Zvykla jsem si. A navíc... Není tak špatný. Je to zvláštní upír.

Na chvíli jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Ewi překousla Christiana? Cože? Tohle patřilo do žánru vědecko-fantastických románu, byla to nereálná skutečnost.

Už jen kousek.

Pravda byla, že bych to věděla i bez Ewi, les už jsem trochu poznávala. Tady jsem byla, když mě Christian vzal do svých vzpomínek na Stephenii Wolfovou. Cesta lesem byla zřejmě kratší, ani jsem nevěděla, jak krátká vzdálenost nás dělí.

Když jsem běžela kolem polorozpadlých domů, měla jsem pocit, že slyším hlasy. Zpomalila jsem. Nechtěla jsem, aby mě uslyšeli. Skrývala jsem se za kmeny stromů, pomalu jsem se přibližovala k domu číslo třináct, k jedinému domu, který v Pigeon Street ještě stál.

Před domem byli dva muži. Poznala jsem Christiana a Viktora. Dělily je od sebe asi dva metry, Christian byl v útočném postoji, Viktor měl jen zkřížené ruce na hrudi. Chodili v kruhu a nenávistně si jeden druhého měřili.

„Co si myslíš, že děláš?“

„Bavím se,“ odpověděl samolibě Viktor. „Už ti Dawn řekla, jak je neskutečně milá a ochotná?“

„O čem to mluvíš?“

„Takže neřekla. Docela mě zklamala.“

„Co jsi jí udělal?“

„Správně bys tu otázku měl položit takhle: Co pro tebe udělala Dawn? A já bych odpověděl: Dala mi svou krev.“

„Ne.“

„Máš pravdu, vzal jsem si ji sám.“

Christian už neudržel svůj vztek na uzdě. Vrhl se na Viktora, který to nečekal. Srazil ho k zemi a udeřil ho do obličeje. Viktor se začal bránit. Chytil Christiana za krk a odhodil ho stranou. Oba se znovu postavili na nohy a začali se bít. Tohle byl boj kvůli mně.

Ne, to nesmí! Vždyť oni se zabijí! Musím něco udělat. Chtěla jsem vyběhnout ze svého úkrytu a zarazit to, ale nemusela jsem.

Z domu vyšel muž s vlnitými černými vlasy k bradě. Ve tváři neměl přátelský výraz, nelíbilo se mu, co vidí. Hádala jsem, že to bude Edgar.

„Viktore! Christiane!“ zavolal na ně hlubokým hlasem.

Oba přestali ve rvačce a podívali se na Edgara.

„Co se to tady děje?“

„Jen běžná výměna názorů,“ odpověděl Viktor a mávl nad tím rukou.

Mezitím vyšla z domu na verandu Richelle s Alexandrou, obě na sobě měly župan. Byla s nimi ještě jedna žena. Byla moc hezká, měla tmavé polodlouhé vlasy a její držení těla se vůbec nepodobalo žádnému, které jsem kdy viděla. Byla to Anna.

„Proč jste se bili?“ zeptal se znovu Edgar.

„Jde o... Christian ti to raději vysvětlí sám.“

Christian vůbec nevypadal na to, že by chtěl něco vysvětlovat, probodával Viktora pohledem. Edgar čekal na vysvětlení, kterého se mu nedostávalo.

„Tak to asi vysvětlím já. Christian ti chtěl říct o své, ehm, přítelkyni.“

„Na tom není nic špatného. Nechápu smysl té bitky.“

„Ještě jsem nedomluvil, Edgare. Chtěl ti říct o své přítelkyni, která je náhodou vlčice,“ řekl Viktor. „A chutná vážně sladce, nechápu, jak jsi mohl odolat,“ poslal nemístnou poznámku bratrovi.

Christian ho chtěl za to znovu udeřit, ale vstoupil mezi ně Edgar.

„Uklidněte se oba,“ řekl jim. „A teď, Christiane, je to, co říká Viktor pravda?“

Christian se podíval Edgarovi zpříma do očí. „Ano, je,“ odpověděl. Znělo to hrdě, jako kdyby se něčím takovým mohl chlubit.

„Chceš mi říct, že se zahazuješ s nějakou vlčicí? S někým tak podřadným? Víš, co to znamená?“

„Miluji ji. A je mi jedno, co si o tom myslíš.“

Edgar se na něj vážně díval, asi doufal, že Christian vezme svá slova zpět a řekne, že to byl jen vtip. Ale on je nevzal zpátky.

„Zradil jsi naši rodinu. Za to tě nemine trest.“

Nevěděla jsem, co chce Edgar udělat, co je to za trest, ale stačil jediný malý pohyb jeho ruky, abych zjistila, že nemá smysl se dál skrývat. Vyběhla jsem zpoza stromů přímo mezi ně.

„Ne!“ zakřičela jsem. „Ne. Nesmíte mu ublížit!“

„Naše vlčice přišla na scénu, jak nečekaný zvrat!“ okomentoval to Viktor.

„Zmlkni,“ sykl na něj Christian.

„To jsi ty? Ta vlčice?“ zeptal se Edgar.

„Ano,“ řekla jsem beze strachu.

„Jak se jmenuješ?“

„Dawn Veronica Wolfová.“

Nemohla jsem si nevšimnout změny jeho výrazu, když jsem vyslovila své příjmení. Díval se na mě temným pohledem upíra a zřejmě ani Christian nevěděl, co se mnou zamýšlí.

Strčil do mě, ale ne takovou silou, jako se pošťuchují kluci před školou, vrazil do mě silou upíra – vymrštilo mě to do vzduchu a můj krátký let zarazil až kmen stromu. Prudký náraz mi skoro vyrazil dech. V životě mě nenapadlo, že mě budou tolik bolet záda. Pomalu jsem se sbírala ze země, Christian mě podpíral.

„Co tady děláš?“ ptal se trochu rozzlobeně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se už jemněji.

„Jsem,“ odpověděla jsem myšlenkou. „Měla jsem o tebe strach.“

„Wolfová? Wolfová! Děláš to schválně?“ zeptal se Edgar. „Chceš, aby se minulost opakovala? Aby došlo i na nás? Abychom padli do vlčí pasti?“

„Vážně si myslíte, že tohle je nějaká moje past?“ zeptala jsem se a postavila se proti němu. Musela jsem letět asi deset metrů – taková vzdálenost nás přibližně dělila. Christian stál vedle mě, byl to jasný důkaz toho, že stojí na mé straně. Proti své rodině.

Edgar se nenamáhal odpovědět na mou otázku, vyhýbal se dokonce i pohledu na mě.

„Rozhodni se, Christiane. Teď a tady.“

„Rozhodnout se? Mezi čím? Mezi mnou a jeho rodinou?“

„Rozhodl jsem se už dávno.“ Vzal mě za ruku a ochranitelsky mě přitiskl k sobě.

„Dávno?“

„Asi tak před půl rokem,“ odpověděl Viktor za bratra. „Ale, Edgare, musíš uznat alespoň jednu věc. I na vlčici je přece jen hezká.“

„Hezká?“ Edgar o tom pochyboval.

„Není jen hezká. Je výjimečná,“ opravil je Christian.

„Tohle je tvá odpověď?“

„Jestli nesneseš Dawn, nesneseš ani mě. Ona je mnou a já jsem ní. Není tu způsob, jak nás rozdělit.“

„Vážně? Ještě jsem nevyzkoušel všechny,“ zamumlal Viktor.

„Chceš odejít?“ pronesl jemný hlas. Ani jsem si nevšimla, že jde k nám, najednou stála po boku Edgara Anna.

„Promiň, Anno.“

„Nikdo tě odsud nevyhání.“

„To sice ne, ale ne všichni se tváříte nadšeně.“

„Vždy jsem tě respektovala, Christiane.“

„Já vím. Ale budeš stejně respektovat i Dawn? Budeš na ni nahlížet stejně jako na Richelle a Alexandru?“

„Christiane,“ zašeptala jsem. „Nedělej to, vím, že je máš rád.“

„Jo, má nás rád. Ale zvířátka má radši.“

Christian zaťal čelist.

„Ne...“ Moje slovo ale nic nezmohlo.

Marně jsem se mohla ptát, proč Viktor Christiana tolik provokuje. Asi už prostě byl takový. A Christian málokdy ovládal svoje pocity.

Viktor neustoupil, stál, ani se nepohnul a klidně si nechal od Christiana jednu vrazit. Srazilo ho to na zem.

„Takhle o ní mluvit nebudeš, rozumíš? Nikdy!“

Otočil se a šel přímo ke mně. Naháněl hrůzu, když takhle zuřil.

„Mám toho dost. Odcházím.“

Neotočil se, nerozloučil se. Kvůli nikomu. Vzal mě za ruku a odváděl mě pryč. Vraceli jsme se stejnou cestou, kterou jsem přišla já. Christian šel stále rychleji, měl delší nohy než já, takže jsem za ním skoro běžela.

„Zastav, Christiane!“

Zastavil okamžitě, ale mě setrvačnost táhla dopředu, takže jsem mu narazila do zad.

„Promiň.“

Obešla jsem ho, abych mu viděla do tváře.

„Proč jsi to udělal?“

„Co myslíš? Proč jsem Viktorovi srovnal ten jeho úsměv, nebo proč jsem odešel?“

„To druhé.“

„Dřív nebo později bych odešel tak jako tak.“

„Ale všechno jsi tam nechal a nemáš kam jít!“

„O mě se nestarej. Co tvoje záda?“

„Budu v pohodě,“ odbyla jsem ho rychle. „Co teď budeš dělat?“

„Já nevím. Nevím...“ sklonil hlavu. Vypadal unaveně, zuřivost zmizela. Určitě byl smutný z toho, co udělal.

„Vrať se. Kvůli Anně a Richelle. Alexandra potřebuje, abys jí pomohl.“

„A co mám říct? Mám jim lhát o tom, že jsem změnil své rozhodnutí? Ne, Dawn. Ty jsi pro mě všechno. A nebudu to skrývat.“

„Ale...“

„Ne. Tohle jsem si rozhodl sám. A neboj se, že bych neměl kam jít. Dům, kde jsem ještě před pár minutami žil, není jediný dům, který patří upírům.“

Nevím, jestli jsem to dělala kvůli sobě nebo kvůli němu, ale objala jsem Christiana. Cítila jsem, jak se zhluboka nadechl a položil si hlavu na moje rameno. Tohle bylo to, co potřeboval – objetí.

„Edgar reagoval přesně tak, jak jsem čekal. Už nikdy nechci, aby si o tobě někdo myslel to, co on. A Anna... Je mi jako matka, ale měla podobný názor. Pořád v tobě viděla vlčici. Neviděla v tobě dívku, kterou miluji.“

„A Richelle s Alexandrou?“

„Richelle by se nejraději v tu chvíli postavila za nás. A Alex... Ta na nás nemyslela.“

„Viktor,“ pochopila jsem. Ani mě nenapadlo, že by ta rvačka mohla někomu vadit stejně jako mně.

Christian mě vzal za pravou ruku a díval se na škrábance od skla, které se mi hojily. Rány po Viktorových zubech se ale nehojily stejně rychle.

„Co se stalo?“ zeptal se a já jsem poznala, že mluví o té věci s Viktorem.

„Vrátila jsem se do školy, on už tam na mě zřejmě čekal.“

„Jenom tě kousnul?“

„Těmi dveřmi jsem prolétla sama a schválně. Nechtěla jsem, aby byly jasně vidět ty zuby po upířích zubech. Potřebovala jsem je nějak zamaskovat a navíc přišla Susan...“

„Ví o tom?“

„Jo. A odvezla mě za Erin, takže to ví i ona. Já jsem jí to nechtěla říct, ale Sue... Nemohla jsem nic dělat.“

Christian nevěřícně zakroutil hlavou a trochu se usmál. Vypadalo to, že jsem ho pobavila.

„Tohle mohlo napadnout jedině tebe. Proskočit dveřmi,“ řekl.

„To byl první nápad, který jsem měla! A nemůžeš mi vyčítat, že jsem nepřišla na nic lepšího, za krátkou dobu jsem přišla nejméně o půl litru krve, málem to se mnou seklo doopravdy!“

Měla bych si ten jazyk vážně ukousnout! Nebo bych alespoň měla víc přemýšlet o tom, co řeknu. Ten výraz v Christianově tváři, když jsem se zmínila o krvi... Jsem vážně hrozná!

„Měla by ses vrátit domů,“ zašeptal.

Nadechla jsem se a chtěla jsem mu říct, že ho nenechám samotného, ale pak jsem si uvědomila, že samota je možná to, co potřebuje. Potřebuje se smířit s tím, že je sám, že už nepatří do rodiny. Že jsem mu zůstala jen já.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Doprovodíš mě?“

Slabě přikývnul, vzal mě za ruku a propletl naše prsty.

Vzpomněla jsem si na jednu větu, kterou Christian řekl Edgarovi. Ona je mnou a já jsem ní. Byla to dokonalá pravda. Sdílela jsem s ním jeho smutek, nedokázala jsem být v tu chvíli šťastná.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 15. kapitola: