OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí prokletí 8.Část

16.01.2010 (17:00) • Nobillis • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1058×

Daniel

Stál jsem nad hrobem a pronášel řeč. Sandra hned na začátku zmizela do stínu. Nikdy jsem nebyl nijak velký řečník a tak to bylo celkem rychlé. Říkal jsem si, že se v nejblližší době vrátím a vysadím zde nějaký menší strom, abych tak označil hrob, který po čase nebude znát a náhrobek nebo kříž, by byl příliš nápadný. Sebrali náčiní a vydali se zpět k autu.

Celou zpáteční cestu k autu byla velmi zamlklá. Kráčela přede mnou bezduchá a zcela mimo.Velice mě překvapila její pomoc. Myslel jsem, že bude mezi prvními kdo odmítne pohřbít vlkodlaka. Nevěděl jsem kam ji mám zařadit. V jednu chvíli byla schopná zabít a v druhou se obětovat. Strašně mě mátla, jako by za maskou drsné holky skrývala svou zranitelnost. Svou arogancí odháněla od sebe všechny, kdo by se pokusily o ní dozvědět víc.

Neuvědomovala si, že svou tajemností vzbuzovala mou pozornost. Toužil jsem oni vědět víc, čím víc se uzavírala do sebe. Bylo to jako stát u nádherné květiny a nesmět k ní přivonět. Tomu přirovnání jsem se musel pousmát a opravit. Ona rozhodně nebyla křehká květinka, spíš divoká kočka, která je schopna kdykoliv bolestivě seknout jakmile se k ní pokusíte přiblížit. Byl jsem pevně rozhodnutý zjistit, co jí žere zevnitř .

Nastartoval jsem a motor s rachocením naskočil. Otočil jsem auto a vydal se zpět na asfaltovou silnici. Stále mlčela a mě to začínalo lézt na nervy.

„Stalo se ti něco?“ zeptal jsem se a vytrhnul jí tak z jejího transu.

„Cože?“ trhla sebou zmateně.

„Ptal jsem se, jestli se ti něco stalo, vypadaš jako zombie.“ Opakoval znova svou otázku.

„Ne nic, jsem v naprosté pohodě.“ Lhala mi.

„Nelži.“ Napomenul jsem ji. „Vidím to na tobě.“

„Houbelec vidíš vlkomile:“ Odpinkla mě, už zcela probraná.

„Jak myslíš. Chtěl jsem být jen zdvořilý.“

„A místo toho jsi dotěrný.“ Setřela mě znovu.

„A jak se můžu o tobě něco dozvědět, aniž bych byl dotěrný?“ na to si jen povzdechla a ohnala se svou nacvičenou frázi.

„Vše co potřebuješ vědět, je ve složce... “

„Co mi poslali.“ Dokončil jsem za ní a napodobil tak její otrávený hlas.

Dál jsem se už na nic raději neptal, taky bych mohl zase jednu schytat kdybych pokračoval. Ona se vrátila ke svému nepřítomnému pohledu z okna a já se dál věnoval řízení, každou chvílí jsme měli vyjet z tmavého lesa a dostat se na hlavní silnici.

Byl to dlouhý den. Začal blbě ale měl by blbě také skončit? Náhle mě napadlo jak si spestřit dnešní noc. Stočil jsem volant do prava a odbočil z hlavní silnice na vedlejší.

„Kam to jedeš?“ zpozorněla. „Ta přece nevede na základnu.“upozorňovala na změnu směru jízdy.

„Já vím. Vede k jednomu vyhlašenemu baru“ Řekl jsem potěšený, že jsem jí trochu probudil.

„Co tam chceš dělat?“ zeptala se podezíravě.

„Co myslíš? Jedu si dát skleničku.“ Odpověděl jsem jako by to byla ta nejnormálnější věc na světe a očekával její prudkou reakci.

„Tak to si dám s tebou.“ Řekla a tím mě totalně uzemnila. Čekal jsem nějaké kázání o alkoholu za volantem a ono nic.

„Tak fajn.“ Řekl jsem a dál to nerozebíral.

Zaparkoval jsem auto a vystoupili do chladné noci. Bar nás vítal barevným až křiklavým neonovým blikajícím nápisem. U vchodu pokuřovali dva týpci. Otočil jsem se na Sandru, která zrovna vylezla z auta, jestlli nezměnila názor.

„Jdeme?“ zeptala se.

„Jistě, madam.“ a naznačil ať jde napřed.

Prošli jsme dvoukřídlými dveřmi a usadily se u baru na vysokých barových židlích. Hrála tam hlasitá hudba a na podiu kolem tyče tančili dvě polonahý dívky. Zanedlouho k nám došel barman. Byl to sympatický muž středního věku, veselý a usměvavý.

„Tak co si dáte?“ ptal se na naší objednávku.

„Dám si zatím jedno pivo.“

„A vy?“ ukázal tužkou na Sandru.

„Whiski... S ledem.“ Upřesnila.

Zapsal si to do notesu a odešel. Za chvíli se vrátil s našimi nápoji. Otřel jsem si orosenou sklenici a trochu upil. Sandra svoji whiski mezitím do sebe naklopila a objednala si další.

Sotva jsem stačil vypít dvě piva měla v sobě už hezkých pár skleniček a zářila ji opilecky očka.

„Myslím, že máš dost.“ Zastavil jsem její další objednávku.

„Tak to myslíš špatně, teprve jsem začala.“ odbila mě a pokusila si znovu objednat. Zavrtěl jsem na barmana nesouhlasně hlavou. Zaplatil útratu a vyzval Sandru k odchodu.

„Sakra!“ zaklela a pokusila se slézt z barové židle. Naneštěstí pro ní jí podklouzly nohy. V poslední chvíli jí uchránil před nehezkým pádem, když ji zachytil v pase. Černé vlasy jí spadli do obličeje a zakryly tak její alkoholem zarudlé oříškové oči. Pomohl jsem jí postavit se na nohy. Násilím ji vyvedl z baru ven.

Byla tak opilá, že jsem jí musel podpírat až k autu, kde jí napresoval na sedadlo spolujezdce a prudce zabouchl dveře. Nebylo to vůbec lehké, protože se vzpouzela a snažila se mu vykroutit a vrátit zpátky do baru. Obešl auto a přisedl si k ní. Zařadil a vyjel do tmy.

„Víš, že seš docela hezkej chlap?“ zachichotala se opile.

„Proč piješ, když to neumíš? Neměl jsem tě sem vůbec brát!“ přešel jsem její narážku.

„prostě...Škyt...Jsem chtěla“ Rozmáchla ruce do vzduchu a nechala je spadnout zase zpátky. Protočil oči a pronesl něco o ženských a alkoholu.

„Zastav!“ vykřikla po pár kilometrech jízdy a rukou si překrývala ústa. V obličeji byla celá zelená.

„Do hajzlu! Nechápu, proč si se tak zřídila! Jseš hloupá a nezodpovědná!“ vyčítal ji, když zastavil u krajnice.

„Dělá ti dobře po mě řvát?“ mluvila na něj z předklonu. Vystoupil jsem z auta a šel za ní.

„Ne, nedělá! Štve mě, že se chceš za každou cenu zničit!“ zvýšil jsem hlas.

„Já...“

„A neříkej ne. Vidím, že jsi nešťastná a chci ti nějak pomoct.“ Naléhal jsem nelítostně dál. „Řekni mi, co se děje.“ Zahlédl jsem jak se jí oči zaleskly slzami.

„Já nemůžu.“ Zašeptala přiškrceným hlasem opřená hlavou o auto.

„Ale no tak, taky jsem ti řekl o těch jizvách.“ přemlouval ji konejšivým hlasem a pozoroval jsem její vnitřní zápas, který skončil prohrou.

„Byl to pracovní den jako každý jiný.“ Opatrně promluvila. „ Byli jsme s bratrem a ostatními členy vysláni do hor najít pár ztracených turistů, kteří se tam zatoulali. Shodou okolností jsme tam zaznamenali i vlkodlaky. Bylo důležité je co nejrychleji najít, než se setmí. Bohužel se nám to nedařilo a celý den jsme bloudily jen po lesích. Začalo se šeřit a já narazila na první stopy. Nahlásila jsem to. Přesto nám velitel přikázal se stáhnout.“ Na chvíli se odmlčela a otírala si zrádne slzy a nabírala sílu k řeči. Bolestná grimasa jí zkřivila obličej.

„A dál?“ pobízel jsem ji a naslouchal každému jejímu vyřčenému slovu.

„Rozhodla jsem se je najít na vlastní pěst a neuposlechla rozkazy. Gabriel, můj bratr chtěl abych se vrátila, celou dobu mi nádával. Ale neposlouchala jsem ho. Říkal, že si pro mě dojde, jestli toho nenechám. Šel za mnou. Říkala jsem mu ať se vratí zpátky a nechodí za mnou...“ Zavřela oči, připadalo mi jako by to znova prožívala.

„Pak se ztratilo spojení. Slyšela jsem řev a strašné vrčení. Rozběhla jsem se mu na pomoc, jenže už bylo pozdě... Le...le...ležel na zemi a všude byla spousta jeho krve. Byl pokousaný a já ho...musela jsem...on mě o to prosil...“ zlomil se jí hlas a začla se otřásat srdceryvným pláčem. Věděl jsem, že pravda bude zlá. Jediné co jsem nevěděl, že až tak. Na nic jsem nečekal a přitáhnul jsi jí do náruče. Čekal jsem, že se bude této důvěrnosti bránit. Opak byl pravdou, přijala mou náruč a nechala se pevně přitisknout k hrudi a držet.

Jediné co jsem mohl dělat, bylo poskytnout jí útěchu a nechat ze všeho vyplakat. Hladil jsem jí po vlasech a šeptal konejšivá slůvka. Měl jsem pravdu, za maskou arogance skrývala žalem a bolestí rozdrásanou duši.

předchozí / další

Autor: Nobillis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí prokletí 8.Část: