OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlci - 3. část

10.11.2015 (11:00) • Roses • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 620×

No dobře, nakonec jsem se rozhodla, že v povídce budou zápisy z deníku, ale i přítomnost. To abyste věděli i to, co se děje, když zrovna nepíše. Protože ne všechno se zrovna dostane na papír, že ano? :) Přeji příjemné čtení. 

Posadila jsem se ke stolu ke kamarádkám, položila jídlo na stůl a pozdravila. 

„Ahoj, holky," pozdravila jsem vesele kamarádky. 

„Čau, Sam," odsekla tvrdě moje nejlepší přítelkyně Jessica. 

„Ahoj, Sam. Jessicy si nevšímej, je takhle tvrdá i na mě. Kdykoliv k ní někdo přišel, ona ho vždycky poslala do háje. Nikdo neví proč," vysvětlila mi Tess. 

„Nechte mě být. No a co, že se nechovám jako vždycky. Každý někdy nemá náladu na okolní svět," řekla Jess směrem k nám, ale dívala se na mě. 

„Jenže ty svým chováním lidi doslova úplně odrazuješ," přiznala sklesle brunetka, která byla naproti mně. 

„Neřešte to," řekla znovu. 

„Tak nám aspoň řekni, co ti je. Proč se chováš takhle," pobídla jsem Jess já. 

„To nejde. Nedokážu říct proč. Před třemi dny se něco stalo a já na to prostě nedokážu zapomenout," odpovídala mi, dívala se na mne. Jako kdybych snad měla vědět, o čem to tady mluví, jenže já nevěděla, nebo mi to zatím nedocházelo. 

„Co se stalo před třemi dny?" vyzvídala nadšeně Tess. 

„Něco, co nedokážu říct. Aspoň ne teď. Omlouvám se," řekla. 

„Neomlouvej se, řekneš nám to, až budeš chtít, nebo ne?" řekla jsem a pokusila se o úsměv. 

„Neomlouvám se kvůli tomu." 

„Tak kvůli čemu?" nadzvedla jsem zvědavě obočí. 

„Omlouvám se za to, co jsem vám kdy provedla. Vy si na to už asi nepamatujete, stalo se to před dvěma lety," omlouvala se. 

„Tak to si fakt nepamatuju," přiznala jsem hned. 

„Tak jo, holky. Opravdu to moc chci slyšet, ale už musím jít," řekla Tess a zvedla se od stolu. 

„Jasně, jen běž," přikývla rychle moje nejlepší kámoška. 

Tess odešla, zamířila pryč z jídelny. Netušila jsem, kam měla tak naspěch, obvykle tady s námi je, až dokud neodejdeme my, ale dneska to tak nebylo. Bylo to zvláštní. Poslední dobou se dějí opravdu strašně divné věci. Podívala jsem se v rychlosti na Jessicu, která se na mě dívala. Chtěla jsem se jí podívat do očí, ale ona uhnula pohledem. Nechtěla se mi do nich dívat, dokonce mám pocit, že ani nechtěla. Že by to nedokázala. Nevím proč, ale je to tak. Nevěděla jsem, co se stalo se světem, proč je všechno tak jiné. Pořád jsem se na ni dívala, najednou jsem zadoufala, aby se mi podívala do očí, když já se snažím podívat do těch jejích... Zvedla hlavu, podívala se mi do očí a spustila: 

„Pamatuješ si na to, co se stalo před pár dny? Před třemi dny?" 

„Nevím, co se stalo tobě, ale mně se stalo něco jiného. Určitě. Nebyly jsme spolu, vlastně o víkendu jsme se vůbec neviděly," zavrtěla jsem spěšně hlavou. 

„Tak pamatuješ si na to, co se stalo tobě?" řekla. 

Vzpomněla jsem si rychle na to, jak mě... 

Ach ne. Sykla jsem, protože mě začalo pálit rameno, to rameno, na kterém jsou ještě teď určitě otisky zubů. Najednou mi došlo, na co naráží, jenom jsem tomu nemohla uvěřit a pevně doufala, že nemyslí tohle. Pořád jsem se jí dívala do očí a ona do těch mých. Najednou jsem leknutím nadskočila, když jsem v těch jejích uviděla odstíny fialové. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že se mi to jen nezdálo, ale ne. Byla tam. Pomalu nabývala na intenzitě, když jsem jí viděla dost, tak se zase začala ztrácet. Tohle byl už poměrně rychlý proces. 

„Pokud myslíš to, co já, tak-" nestihla jsem domluvit, přerušila mne. 

„To jsem byla já, ten vlk," přikývla. 

Najednou jsem se prostě jen zarazila, nevěděla, co říct, a jen na ni koukala, jako by spadla z višně. Dělala jsem, že nevím, o čem mluví. Právě teď mi to přišlo jako jediné řešení. 

„O čem to mluvíš?" řekla jsem, pokusila se o úsměv a naoko překvapeně zamrkala, snažila jsem se vypadat co nejvíce zmatená. 

„Ale no tak, Samantho. Určitě moc dobře víš, o čem mluvím," odsekla. 

„To jsi nebyla ty," snažila jsem se nevěřit jí. 

„No, když myslíš. Měl ten vlk hnědou srst?" zeptala se mě, byla to ona. Jak by to jinak věděla?! 

„To jo, ale tys to nemohla být." 

„Proč myslíš?" nechápala. 

„Protože ty nejsi vlk," namítla jsem okamžitě. „Jsi člověk." 

„Řekněme, že jsem spíš víc vlkodlak, než vlk. A večer budeš potřebovat pomoc, velkou pomoc," říkala. 

Rychle jsem se snažila si vzpomenout, co je dnes za den. Nic mě nenapadlo. Můj mozek jako by fungoval proto, abych se nezbláznila, ale jinak dal výpověď. 

„Proč, co je dneska?" zeptala jsem se jí zvědavě. 

„Úplněk," mrkla na mne. Znovu jsem překvapeně zamrkala, zhluboka se nadechla a vstřebávala to, co jsem se právě dozvěděla. 

„A co to má společného se mnou? Bylo to jen kousnutí," nechápala jsem. 

„Máš pravdu. Bylo to jen kousnutí. Ale i takové rafnutí dokáže udělat velké věci. Ve vlčí podobě máme na zubech jed, kterým když kousneme člověka, tak už se to nedá vrátit zpátky. Je to další vlkodlak, nedá se proti tomu nic dělat. Snad jen, že by se nám to zdálo. Vím, že tím se pro tebe všechno mění, to i pro mne, když jsem se dozvěděla já, že jsem to, co jsem, ale já to zvládla. Takže to zvládneš taky. Vím to. Jsi silná. Já ti pomůžu, ale nesmíš nikomu říct, že vlkodlaci existují. Naše tajemství zůstane tajemstvím, jasně, Sam?" 

„Ale Tess..." zarazila jsem se. 

„Žádná Tess. To není výjimka, prostě to neřekneš ani jí, a hotovo," řekla a usmála se. 

„Ale-"

„Žádné ale," přerušila mě. 

„Tohle není pravda," mumlala jsem. 

večer

Chtěla jsem jít spát, byla jsem strašně unavená, navíc zítra jdu do školy a je deset hodin večer - vím sice, že někteří mí spolužáci chodí spát i později, ale dnešek byl náročný a jsem díky tomu dost unavená. Byla jsem pořád sama doma, mamka byla v práci (ano, ještě furt) a otec... o něm bych raději ani nemluvila. Myslím, že jsem ho ani nikdy neviděla. Maximálně na fotce. 

„No tak, Samantho. Ty vlkodlačice, otevři," nadávala před vchodovými dveřmi docela nahlas (tak, abych to slyšela, mám pokoj tak, že vidím na silnici) Jessica. 

Rychle jsem běžela otevřít, ona vešla dovnitř. 

„No to ti to trvalo," protočila očima. 

„Promiň, tys zvonila?" zeptala jsem se jí. 

„Asi dvakrát," řekla. 

„Neslyšela jsem to. Co tady děláš?" říkala jsem, jen jsem doufala, že ne kvůli tomu... 

„Přece nenechám nejlepší kamarádku v nesnázích, když mi ani neotevře dveře," mrkla na mě. 

„Fakt vtipný. Ha ha, směju se." Vůbec to nebylo vtipný. Teď mi to bude vyčítat několik dní... 

„Já vím. Hele, rovnou se jdi obléct, půjdeme ven. Když se měníš v domě, tak se stane něco jiného, ne proměna, ale něco..." 

„Co by se stalo?" zeptala jsem se jí, byla jsem zvědavá. 

„Tak to nevím. Nevymýšlím si to, prostě jsem to ještě neviděla. Ale slyšela jsem, že prý se takhle někdo měnil a že se pak něco stalo. Rozhodně se o to nepokoušej," varovala mne. 

„Jasně, vůbec se o to nepokusím. Nechci, aby ze mě bylo větší monstrum, než ze mě je teď," řekla jsem trochu ironicky, trochu popravdě. 

„Ty nejsi monstrum, jen jsi trochu jiná než ostatní," napomenula mě. 

„Jasně. Trochu víc jiná," řekla jsem a zapadla do pokoje, kde jsem na sebe oblékla něco rozumného (měla jsem na sobě bílou mikinu a černý džíny, to není moc rozumný), a pak vrazila do předsíně. Rychle jsem za sebou zavřela dveře, obula si boty a otevřela vchodové dveře... 

„Jsi připravená? Můžeme jít?" ptala se mne. 

„Nejsem připravená, ale zvládnu to," odpověděla jsem jí. 

„Opravdu?" ujišťovala se. 

„Opravdu. A kam vůbec jdeme?" byla jsem zvědavá. 

„Uvidíš." 

Autor: Roses, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlci - 3. část: