Vlci - 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Život normální dívky, které se zvrtne úplně vše kvůli jediné procházce lesem...

01.11.2015 (13:00) • Roses • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1060×

Tato povídka bude psaná ve stylu deníčku. Akorát jako by se to právě teď dělo.

15. července

Milý deníčku,

píšu sem jenom proto, že mi můj doktor nařídil, abych si zapisovala důležité věci, které se mi budou dít. Abych přiznala pravdu, ještě se mi nestalo nic tak zajímavého, že bych měla neuvěřitelně šílenou potřebu to sem napsat, ale rozhodla jsem se doktora poslechnout. Takže, přitahuji jen samé problémy, ve škole nic moc a nejsem moc dobrá spisovatelka ani zapisovatelka. Dneska mám narozeniny a zdála se mi noční můra, která byla natolik reálná, že jsem se ráno probudila celá od slz a zpocená. Vykřikla jsem a v tu chvíli do mého pokoje přiběhla mamka, vystrašená se mě zeptala, co se děje, a běžela k mé posteli. Spěšně jsem jí uslzeně mezi vzlyky odpověděla něco v tom smyslu, že se to byla jen noční můra, zlý sen.

A abych se ti přiznala, píšu sem ne kvůli doktorovi, ale kvůli tomu, co se mi stalo den před narozeninami. Včera.

Příliš jasně si pamatuji, jak jsem jak splašená běžela lesem. Za mnou utíkal černý vlk, pamatuji si ten strach, který jsem měla, utíkala jsem jako o život (možná mi o něj i šlo, pokud se nepočítá, že žiju) a stvoření za mnou strašně vrčelo. Pamatuji si, jak jsem zakopla o kmen stromu, který byl dost viditelný, jenže jednou jsem se za sebe ohlédla a už to bylo. Válela jsem se na zemi a snažila se zvednout, než se stane to, co se mi stejně nakonec stalo. Vlk za mnou přiběhl, silně mě kousnul do ramene a kamsi zmizel. To, kam utíkal, jsem už ale neviděla, protože se mi začernilo před očima. Bylo ráno, to si jasně pamatuji. Omdlela jsem.

Když jsem se probudila a byla překvapivě plně při vědomí, tak už se stmívalo. Pravou rukou jsem zamířila k levému rameni, do kterého mne vlk kousnul. Pořád to bolelo, ale ne už tolik jako předtím, když se to stalo. Cítila jsem, jak se mi jeho zuby dostaly pod kůži, cítila jsem, jak mi začala téct krev a jak se jeho zuby dostaly zase ven, viděla jsem, že běžel kdoví kam... Při té představě se mi zamotala hlava, udělalo špatně. Věděla jsem až moc dobře, že v okolí této vesnice ani nejbližšího velkoměsta vlci nežijí, tak jsem se sama sebe ptala, jak by se sem dostal? Ale to jsem nevěděla. Když jsem si uvědomila, jaká je venku tma, vytáhla jsem mobil z kapsy u džín a rozsvítila displej. Zalapala jsem po dechu, viděla jsem, jak čísla přeskočila na tři hodiny odpoledne. To jsem opravdu byla v bezvědomí tak dlouho?

Postavila jsem se na nohy a zase rychle spadla na zem, protože jsem byla stále velmi slabá. Necítila jsem se příliš dobře, chtělo se mi zvracet a popravdě - myslela jsem že umřu, což se nestalo a pravděpodobně ani nestane. V obličeji jsem byla bledá jako strop v mém pokoji - to jsem viděla na černém displeji mobilu. A moje rozcuchané vlasy mi vlály větrem dozadu. Viděla jsem svoje oči, jiné, než dnes ráno nebo před tím kousnutím. Sledovala jsem, jak září, jak mění barvu na fialovou, což způsobilo, že jsem zase rychle schovala mobil a vstala, tentokrát úspěšně, a běžela k vesnici, která byla blízko mě. Naštěstí jsem domy poznávala, byla jsem ve své vesnici, kde bydlím... Když jsem došla k domu, kde bych teď byla, kdyby mě to hnusný stvoření nekousnulo (mám vlky moc ráda, ale tohle je už vážně moc), jsem zkolabovala. Byl to prostě normální kolabs, normálně sice takhle neomdlívám, ale normální kolabs to byl. Kdybych si ovšem uvědomila, že už je to podruhé za jeden den.

Spadla jsem zase na zem, ale neskolabovala jsem, mozek mi nemohl normálně myslet a byla mi zima, byla jsem sama a pořád se mi chtělo zvracet. No, a tak jsem znovu omdlela, nevěděla jsem o světě a nic neviděla - pokud ovšem nepočítáte jako něco černo před očima.

o chvíli později

Nemohla jsem otevřít oči, ale věděla jsem, co se kolem mne děje. Teda, vlastně nevěděla, nevěděla jsem tak docela, o co jde, ale věděla jsem úplně jistě, že vedle mě slyším poplašenou dívku, cítila jsem, jak se mě snaží vzbudit. Bohužel celkem divně. Třásla se mnou, bouchala do mě - což přineslo ještě další modřiny a odřenou kůži, jako bych těch zranění ještě neměla dost.

Otevřela jsem oči, konečně, a podívala se holce do očí. Měla stejně hnědé oči jako já, rovné černé vlasy a vystrašeně se na mě dívala.

Pamatuju si ten její neobvyklý hlas, když se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Byla vyděšená, když viděla to kousnutí (protože jsem měla tak trochu odhalené rameno...) a mě válet se na silnici. Ale ještě mě nic nepřejelo - to je fajn. To, s jakým strachem to vyslovila, ale nebylo tak zvláštní. Ani to, že jsem ten hlas ještě nikdy neslyšela, ani to, že se na mě mračila. Absolutně netuším, proč mi to v tu chvíli připadalo tak divný. Prostě jsem jen asi zešílela, přece jenom, měla jsem za sebou jedno hluboké kousnutí od vlka a dvojité omdlení...

Neodpovídala jsem, nebyla jsem schopná slova, nevěděla jsem, kolik je hodin. Ta holka zavolala sanitku, která přijela za pár minut, naložili mě do ní a ta dívka odešla pryč. Zavřely se přede mnou bílé dveře, mého doktora (on mě normálně léčil, proto to bylo tak neobvyklý. Stalo se vám někdy, že doktor, který vám vždycky radil prášky, abyste už neměli záchvaty kašle atd., teď sedí u vás v sanitce?) jsem slyšela říkat, že to není nic vážného, že budu v pořádku...

Dovezli mne do nemocnice, ale to já jsem byla v bezvědomí (ano, už zase!) a nevěděla jsem, co se kolem mě děje. A nic jsem neslyšela, ale to, co jsem viděla před sebou, když jsem nevěděla o normálním světě, bylo zajímavý samo o sobě...

Viděla jsem rychle míhající se lesní krajinu, pod nohama jsem cítila hlínu, po chvíli trávu, a slyšela jsem lesní zvěř okolo sebe stejně dokonale, jako jsem cítila tu vůni, která se linula odněkud přede mnou, a já se snažila se dostat ke zdroji vůně. Cítila jsem, slyšela jsem a bylo mi teplo mnohem více, než když mám vědomí... Sklonila jsem hlavu, ale běžela jsem dál. Viděla jsem tlapy, drápy, které připomínaly psí nebo dokonce vlčí... Uviděla jsem hebký hnědý kožich, který vlál do větru když jsem běžela. Zase jsem se podívala před sebe a najednou jsem narazila do stromu. Svalila jsem se k zemi, když jsem se přeměňovala zpět do lidské podoby.

Bolelo to, ale ne tolik, jako když mě ten vlk kousnul...

Následující díl »

Autor: Roses, v rubrice: Povídky » Na pokračování